Čís. 3160.

Šetření předpisů o úpravě otázek jest úřední povinností porotního soudu nezávislou na návrzích stran.
Po (formálně) nezávadně proneseném výroků porotců nelze již dávati nové otázky.
Kdy jest dáti k hlavní otázce na zločin násilného smilstva dodatkovou otázku, zda pachatel spáchal čin v omylu, že se mu znásilňovaná žena oddává dobrovolně.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1928, Zm II 115/28.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku porotního soudu v Brně ze dne 16. února 1928, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem násilného smilstva podle § 125 tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se ustanovení § 344 čís. 5 a 6 tr. ř. vytýká zmateční stížnost, že nebyla, ač obhájce tak žádal, porotcům dána k první hlavní otázce — jednající o zločinu násilného smilstva — otázka dodatková, zda obžalovaný spáchal trestný čin v omylu, že se mu S-ová oddává dobrovolně. Vytýkajíc takto porušení jednoho z předpisů o úpravě otázek, jichž šetření je chráněno zvláštním ustanovením § 344 čís. 6 a k nimž se proto nevztahuje povšechné ustanovení § 344 čís. 5 tr. ř., uplatňuje stížnost věcně pouze důvod zmatečnosti podle § 344 čís. 6 tr. ř. Jelikož šetření předpisů o úpravě otázek jest úřední povinností porotního soudu nezávislou na návrzích stran, nezáleží na tom, zda byl návrh obhájcův na onu otázku učiněn opozděně, jak předpokládal porotní soud, či zavčas, jak dovozuje stížnost, ač sluší k vývodům stížnosti podotknouti, že po (formálně) nezávadně proneseném výroku porotců nelze již dávati nové otázky (srovnej rozh. čís. 2274 sb. n. s.). Povinnost soudu dáti otázku, o niž jde, byla by podle § 319 tr. ř. nastala, kdyby bylo výsledky hlavního přelíčení tvrzeno, že obžalovaný jednal v omylu, pro který nebylo lze v činu spatřovati zločin (§ 2 písm. e) tr. zák.). Omyl jest zjevem duševního života, který se přirozeně sám o sobě vymyká z postřehů jiných osob. Mohl by tudíž býti omyl obžalovaného tvrzen, přesněji napovězen jinými výsledky hlavního přelíčení než jeho obhajobou jen, byl-li jimi tvrzen (napovězen) projev obžalovaného, že byl v omylu. Poukazů na takový projev ve výsledcích hlavního přelíčení, zejména ve výpovědi svědkyně Milady S-ové není a stížnost jich neuplatňuje. Proto stačí dokázati, že ani obhajobou obžalovaného nebyl tvrzen aneb i jen napovězen omyl naznačený v navrhované otázce. Omylem po rozumu § 2 písm. e) tr. zák. jest nesprávnost (po případě i nedostatek) představy pachatelovy o některé skutečnosti, která jest složkou děje naplňujícího objektivně skutkovou podstatu trestného činu, takže jest podstatou omylu nesoulad představ pachatelových se skutečnostmi, k nimž se představy vztahují. Omyli je tudíž pachatelem tvrzen (napovězen), připouští-li sice, že tu jsou objektivně určité skutečnosti, uplatňuje však současně, že o nich nevěděl anebo měl představu, že tu jsou skutečnosti jiné. V souzeném případě byl by omyl obžalovaného, že se mu S-ová oddává dobrovolně, tvrzen (napovězen) jen tehdy, kdyby byl obžalovaný doznal, že tu byl objektivně odpor S-ové čelící jeho násilí a směřující k tomu, by se nestala bezbrannou, že však předpokládal, že tu takového odporu není. Než tak se obžalovaný při hlavním přelíčení podle záznamů nehájil. Obžalovaný netvrdil, že zdolával nějaký odpor S-ové maje za to, že odpor jest jen zdánlivým, naopak udal jen, že vzal S-ovou za ruce, zavedl ji na pohovku, sedl si vedle ní a provedl, líbaje ji, docela klidně soulož, při čemž ona nekřičela a se nebránila, že se mu oddala beze všech známek odporu a že se proto domníval, že svoluje, že ji, když seděla u stolu, několikráte políbil, nač nic neřekla, že ji pato políbil na krk, odváděl ji pomalu na pohovku a položil ji na ni, a vykonal soulož, aniž by se byla bránila, že Š-ová měla ruce volné, levou že-si držela oči a pravou měla volně vedle těla. Těmito údaji byl tvrzen naprostý nedostatek skutečností poukazujících tou projevům vzpírající se vůle S-ové a jen z nedostatku těchto skutečností, nikoliv z nesprávné představy, nebo z nedostatku jejího byl z nich odvozen názor, že S-ová k souloži svoluje. Nikoliv nesoulad, nýbrž naprostý soulad představ obžalovaného se skutečnými (ovšem jen udánlivými) událostmi byl obhajobou uplatňován. Obhajoba nebyla tvrzením neb i jen napovězením omylu, nýbrž jen popíráním jakéhokoliv násilí a zejména popíráním zlého úmyslu, zlomiti odpor S-ové a učiniti ji bezbrannou to vůli souloži. V důsledku toho nebylo tu předpokladu, z něhož jest dáti podle § 319 tr. ř. dodatkovou otázkou, takže tím, že nebyla dána, nebyl předpis ten porušen. Namítá-li obhájce obžalovaného teprve při veřejném roku, že Milada S-ová nebyla ani s to, by vyvinula odpor, že tu tedy se strany obžalovaného nebylo násilí, neprovádí žádného zmatku hmotněprávního po zákonu, nýbrž vybočuje jen ze skutkového stavu zjištěného výrokem porotců a nelze proto k tomuto přednesu v řízení zrušovacím hleděti. Zbývající ještě vývody stížnosti — uplatňující, že bylo zprávami v novinách o jinakých proviněních obžalovaného působeno na porotce ve směru obžalovanému nepříznivém a že byla vzbuzena nepříznivá obžalovanému nálada i u členů porotního soudního dvoru, takže byl prý obžalovaný vyslýchán též o obvinění teprve v oněch zprávách projeveném a k projednané věci nepřiléhajícím — nepoukazují k žádnému ze zmatků v § 344 tr. ř. výlučně uvedených, vybočují z rámce zrušovacího řízení a není třeba na ně odpověděti, to tím méně, any nemají ve spisech soudu prvé stolice žádné opory.

Citace:

č. 3160. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 315-317.