Čís. 3224.Souhlas sněmovny k trestnímu stíhání jejího člena vztahuje se na konkrétní skutek, nikoliv na určitou jeho právní kvalifikaci, leč že by sněmovna dala svolení ku stíháni výslovně jen s omezením na určitou kvalifikaci. Prosté označení právní kvalifikace skutku, pro nějž byl obžalovaný vydán, jest však pro obžalobce a trestní soud nerozhodným a nezávazným. »Ublížením na těle« po rozumu § 153 tr. zák. jest jakékoliv porušení tělesné neporušenosti, které obecná mluva podřaďuje pod tento pojem. Spadá sem zarudlost tváře z úderu, jež byla znatelnou ještě po několika hodinách po úderu a byla spojena s bolestivostí, která trvala, byť i v nepatrné míře, ještě následujícího dne. Subjektivní skutková podstata podle § 153 tr. zák. (Rozh. ze dne 14. července 1928, Zm I 768/27.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem proti veřejným zřízením a opatřením podle § 312 tr. zák., vyhověl však zmateční stížnosti státního zastupitelství do téhož rozsudku, pokud jím byl obžalovaný, byv obžalován pro zločin těžkého poškození na těle podle § 153 tr. zák., uznán vinným toliko oním přestupkem, zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znova projednal a rozhodl. Důvody:I. Zmateční stížnost obžalovaného napadá rozsudek soudu prvé stolice důvodem zmatečnosti podle § 281 čís. 9 b) tr. ř. Stížnost snaží se dokázati, že obžalovaný, jenž je členem poslanecké sněmovny Národního shromáždění, byl sice poslaneckou sněmovnou vydán k trestnímu stíhání pro skutek záležející v tom, že vyťal dne 11. června 1926 v P. poliček policejnímu nadstrážníkovi Františku M-ovi, když tento konal svoji službu, že však byl vydán v tomto směru jedině k trestnímu stíhání pro zločin veřejného násilí podle §§ 81, 82 tr. zák., takže prý nesměl býti v tomto směru stíhán pro zločin těžkého uškození na těle podle § 153 tr. zák., na nějž zněla obžaloba státního zastupitelství, a že nesmět býti v tomto směru odsouzen pro přestupek proti veřejným zřízením a opatřením podle § 312 tr. zák., jejž shledal v onom skutku napadený rozsudek. Podle rozhodnutí čís. 1187 sbírky rozhodnutí nejvyššího soudu Čs. republiky ve věcech trestních nelze prý poslanecké sněmovně upříti právo, by udělila svolení ku stíhání svého člena pro určitým skutek jen s obmezením na určitou právní kvalifikaci tohoto skutku. Tohoto práva použila prý poslanecká sněmovna v souzeném případě, vydavši obžalovaného k trestnímu stíhání pro skutek, jejž kvalifikovala v souhlasu s obsahem žádosti zemského trestního soudu v Praze o vydání obžalovaného k trestnímu stíhání a s návrhem imunitního výboru poslanecké sněmovny jako zločin veřejného násilí podle §§ 81, 82 tr. zák. Stížnosti nelze přiznati oprávnění. Podle § 24 ústavní listiny Československé republiky ze dne 29. února 1920, čís. 121 sb. z. a n. jest k jakémukoli trestnímu nebo kárnému stíhání člena Národního shromáždění pro jiné činy nebo opomenutí, než jsou uvedeny v ustanovení § 23, třeba souhlasu příslušné sněmovny. Platí tedy pravidlo, že se souhlas sněmovny k trestnímu stíhání jejího člena vztahuje na konkrétní skutek a nikoli na určitou jeho právní kvalifikaci. Nelze ovšem sněmovně, která má právo svolení k stíhání svého člena zcela odepříti, upříti též právo, by svolila ke stíhání jen s omezením na určitou kvalifikaci, leč takové omezení musilo by v dotyčném usnesení sněmovny býti výslovně uvedeno. Tato eventualita v souzeném případě nenastala. Je sice pravda, že zemský trestní soud v Praze kvalifikoval ve svém připíšu na předsednictvo poslanecké sněmovny Národního shromáždění ze dne 25. června 1926, jímž žádal o vydání obžalovaného pro skutek spočívající v tom, že vyťal dne 11. června 1926 v P. poliček policejnímu nadstrážníkovi Františku M-ovi, když tento konal svou službu, jako zločin veřejného násilí podle §§ 81, 82 tr. zák., že dále imunitní výbor poslanecké sněmovny navrhl ve své zprávě ze dne 17. listopadu 1926, by poslanecká sněmovna vydala obžalovaného pro řečený, jemu za vinu kladený skutek k trestnímu stíhání podle §§ 81, 82 tr. zák., a že přípisem předsednictva poslanecké sněmovny ze dne 16. prosince 1926 bylo zemskému trestnímu soudu v Praze sděleno, že se poslanecká sněmovna usnesla vyhověti jeho žádosti ze dne 25. června 1926 za vydání obžalovaného k trestnímu stíhání pro zločin veřejného násilí podle §§ 81 82 tr. zák., avšak všeho toho neplyne, že poslanecká sněmovna dala svolení k trestnímu stíhání obžalovaného pro onen skutek s obmezením na právní kvalifikaci podle §§ 81, 82 tr. zák., v tom smyslu, že obžalovaný smí býti stíhán pro onen skutek jedině podle §§ 81, 82 tr. zák. a že tudíž nesmí býti stíhán pro tento skutek podle jiného ustanovení trestního zákona. Poslanecká sněmovna vydala obžalovaného, jak vychází na jevo, z doslovu a smyslu onoho připíšu jejího předsednictva, jejž jest vykládati ve spojení s obsahem řečené žádosti zemského trestního soudu v Praze, jíž se připiš předsednictva poslanecké sněmovny dovolává, k trestnímu stíhání pro skutek záležející v tom, že obžalovaný vyťal dne 11. června 1926 v P. poliček policejnímu nadstrážníkovi Františku M-ovi, když tento konal svoji službu. Označila-li při tom zároveň tento skutek ve shodě s obsahem onoho připíšu zemského trestního soudu v Praze a s návrhem imunitního výboru jako zločin veřejného násilí podle §§ 81, 82 tr. zák., přistoupila tím nanejvýše k názoru dožadujícího soudu, že skutek, o nějž tu jde, vykazuje na venek známky zločinu podle §§ 81, 82 tr. zák., nedala tím však nikterak najevo, že dává svolení ku trestnímu stíhání obžalovaného jen s omezením, že obžalovaný smí býti stíhán pro onen skutek jedině podle §§ 81, 82 tr. zák. a že nesmí býti pro něj stíhán podle jiného ustanovení trestního zákona. Podle toho není tu vůbec předpokladu, z něhož stížnost vychází. Jde tu o případ, v němž poslanecká sněmovna uvedla při označení skutku, pro nějž se vydání stalo, též právní kvalifikaci tohoto skutku. Takové prosté označení právní kvalifikace skutku, pro nějž byl obžalovaný vydán, je však pro obžalobce a trestní soud nerozhodným a nezávazným; závaznou při zkoumání otázky, zda byl projeven příslušnou sněmovnou souhlas s trestním stíháním člena Národního shromáždění pro určitý skutek, zůstává jen totožnost konkrétního skutku v usnesení sněmovny uvedeného. Z toho plyne, že státní zastupitelství smělo po přípravném vyhledávání, jež bylo po dojití řečeného připíšu předsednictva poslanecké sněmovny zavedeno a jímž byl skutek, o nějž tu jde, teprve blíže vyšetřen, vzhledem k výsledkům tohoto vyhledávání podati na obžalovaného pro konkrétní skutek, pro nějž byl vydán k trestnímu stíhání, obžalobu kvalifikující tento skutek jako zločin těžkého uškození na těle podle § 153 tr. zák. a že nalézací soud směl po hlavním líčení rovněž bez ohledu na kvalifikaci činu v onom přípise předsednictva poslanecké sněmovny samostatně rozhodovati o tom, kterého zákona dlužno použíti na konkrétní skutek, pro nějž byl obžalovaný vydán k trestnímu stíhání a jenž tvořil předmět obžaloby. Vyslovil-li se rozsudek za tohoto stavu věci v rozhodovacích důvodech v ten smysl, že je tu ústavní listinou požadovaný souhlas poslanecké sněmovny k trestnímu stíhání obžalovaného i pro přestupek podle § 312 tr. zák. (urážka stráže skutkem), jímž byl obžalovaný uznán vinným, nelze mu důvodně vytýkati, že porušil tímto výrokem zákon. Bylo tudíž zmateční stížnost jako neodůvodněnou zavrhnouti. II. Zmateční stížnost státního zastupitelství uplatňuje číselně důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř., věcně však zmatek podle § 281 čís. 10 tr. ř., jejž spatřuje v tom, že rozsudek podřadil skutek, na němž se rozhodnutí zakládá, následkem mylného výkladu zákona pod ustanovení § 312 tr. zák. a nikoli pod ustanovení § 153 tr. zák., jehož prý mělo býti naň použito. Z rozhodovacích důvodů je patrno, že rozsudek vylučuje skutkovou podstatu zločinu podle § 153 tr. zák. obžalovanému za vinu kladeného proto, že policejnímu nadstrážníku Františku M-ovi nebylo políčkem, který mu obžalovaný vyťal, vůbec na těle ublíženo. Poškozením na těle je prý jen zranění, t. j. porušení tělesné neporušenosti a způsobení škody na zdraví tělesném nebo duševním. V souzeném případě nelze prý mluviti o poškození na těle, ježto prý tu nebylo zranění, které se projevilo pathologickými změnami ve vazivu. Šlo prý tu o pouhou zarudlost tváře, konstatovanou policejním lékařem ještě o 1/210. hodině večer, tedy asi. po 3—4 hodinách po činu, t. j. po tom, co obžalovaný dal policejnímu nadstrážníkovi M-ovi poliček, a o bolestivost, která následujícího dne byla již jen nepatrná. Tvrzení nadstrážníka M-a, že mu tvář opuchla, dlužno prý vysvětlili pouhým subjektivním pocitem postiženého, ježto prý se vysvědčení policejního lékaře nezmiňuje o žádných pathologických změnách činem obžalovaného nastalých. Údaj téhož vysvědčení, že tu šlo o lehké zranění, neodpovídá prý za tohoto stavu věci právnímu pojmu uškození na těle vůbec. Činem obžalovaného byla prý postižena toliko nedotknutelnost, nikoli však neporušenost těla řečeného policejního nadstrážníka při výkonu jeho služby. Zmateční stížnosti, jež vyslovuje názor, že rozsudkem zjištěná zarudlost tváře, spojená s bolestivostí, odpovídá pojmu »ublížení na těle« po rozumu § 153 tr. zák., nelze upříti oprávnění. Podle stálé judikatury zrušovacího soudu se k objektivní skutkové podstatě zločinu podle § 153 tr. zák. arci nevyžaduje, by ublížení na těle dosáhlo míry a stupně § 411 tr. zák., což ostatně napadený rozsudek sám uznává. Než nehledíc ani k tomu, zda zjevy, které měl skutek obžalovaného podle rozsudkového zjištění pro uhozeného nadstrážníka M-a v zápětí, nepostačovaly by již i s hlediska vytčeného v § 411 tr. zák. (srov. rozh. sb. n. s. čís. 2893), odpovídají zjevy ty zcela nepochybně alespoň pojmu »ublížení na těle« po rozumu § 153 tr. zák. Slušíť za takové ublížení pokládati jakékoli porušení tělesné neporušenosti, které obecná mluva podřaďuje pod tento pojem (rozh. čís. 826, 1530 vid. úř. sb. a j.). Zarudlost tváře, způsobenou úderem, jež je znatelnou ještě po několika hodinách po úderu a je spojena s bolestivostí, která trvá — byť i již jen v nepatrné míře — ještě následujícího dne, sluší považovati za porušení tělesné neporušenosti, které záleží v pathologické změně v postižené části těla a spadá podle obecné mluvy pod pojem »ublížení na těle«. Bylo tudíž odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti a rozsudek stižený zmatkem podle § 281 čís. 10 tr. ř. zrušiti. Ve věci samé nemůže Nejvyšší soud jako soud zrušovací rozhodnouti, poněvadž nejsou v rozsudku a jeho důvodech zjištěny všechny skutečnosti, jež jest při správném použití hmotného práva položiti za základ rozhodnutí. Rozsudek po subjektivní stránce sice zjišťuje, že obžalovaný udeřil policejního nadstrážníka M-a vědomě a úmyslně do tváře, leč tím nalézací soud vzhledem k tomu, že kvalifikoval čin obžalovaného pouze jako přestupek podle § 312 tr. zák. a jak ostatně patrno z dalších vývodů rozsudku, podle nichž vzal soud za prokázáno, že obžalovaný řečeného nadstrážníka vylíčeným činem vědomě a úmyslně skutkem urazil, — toliko vyslovil, že úmysl obžalovaného směřoval k tomu, způsobiti M-ovi urážku skutkem. Pro skutkovou podstatu § 153 tr. zák. vyžaduje se však po subjektivní stránce úmysl nepřátelský, tedy nepřímý zlý úmysl podle druhé věty § 1 tr. zák., a to podle povahy věci úmysl útočiti nepřátelsky proti tělu nebo zdraví napadeného, vyjímajíc ovšem úmysl usmrtiti (rozh. čís. 2763 sb. n. s.). Tento úmysl však napadený rozsudek nezjistil. Bylo proto věc vrátiti soudu prvé stolice, by o ní znovu jednal a rozhodl.