Čís 3120.

Podle § 486 čís. 1 tr. zák. se trestá, kdo přivodí neschopnost platiti svou nedbalostí, zejména tím, že lehkomyslně nebo nepřiměřeně užívá úvěru, kdežto § 486 čís. 2 tr. zák. tresce poškozování věřitelů z nedbalosti po nastalé neschopnosti platiti a vědomí o ní, zejména jejich poškozování novými dluhy. Lehkomyslné nebo neúměrné užívání úvěru (dělání nových dluhů), pokud se stane po té, když nastala již neschopnost platiti, nespadá pod čís. 1, nýbrž pod čís. 2 § 486 tr. zák., předpokládajíc ovšem též vědomí o neschopnosti platiti.
Ke skutkové podstatě přečinu podle § 486 čís. 2 tr. zák. se vyžaduje mimo jiné neschopnost platiti; tento pojem není totožným s pojmem předlužení; předlužení je tu, převyšují-li pasiva jmění aktivní, kdežto neschopnost k placeni předpokládá, že dlužník není s to, by veškeré své věřitele uspokojil zúplna ve lhůtě přiměřené zásadám poctivého provozování toho kterého podniku; zkušenost však učí, že předlužený dlužník bývá zpravidla též neschopným platiti, takže vědomí o předlužení může býti po případě zároveň vědomím o neschopnosti platiti.
Jak delikt podle čís. 2 tak i podle čís. 1 § 486 tr. zák. předpokládá způsobení škody; tento jest dokonán, jakmile dlužil více věřitelů přivodil z nedbalosti svou neschopnost platiti, onen pak, jakmile dlužník jsa si vědom své platební neschopnosti předsevzal neb opomenul předsevzíti některý z úkonů v § 486 čís. 2 tr. zák. vypočtených a tím poškodil z nedbalosti své věřitele nebo jejich část. Dodatečným zahájením vyrovnávacího řízení neodčiní se nastavší trestnost ani, když věřitelé na vyrovnání přistoupili, když vyrovnání bylo příslušným soudem potvrzeno a když dlužník uloženým mu závazkům dostál.
(Rozh. ze dne 19. března 1928, Zm I 640/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížností státního zastupitelství proti rozsudku krajského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 14. září 1927, jímž byla obžalovaná podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěna z obžaloby pro přečin úpadku z nedbalosti podle § 486 čís. 1 a 2 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvé stolice, by o ní znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá rozsudek soudu prvé stolice, jímž byla obžalovaná sproštěna z obžaloby pro přečin podle § 486 čís. 1 a 2 tr. zák., důvody zmatečnosti podle § 281, čís. 5 a 9 a) tr. ř. Pokud jde o přečin podle § 486, čís. 1 tr. zák. vytýká zmateční stížnost rozsudku, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti podle § 281 čís. 5 tr. ř., neúplnost, již shledává v tom, že nalézací soud nepřihlížel, zkoumaje otázku, zda obžalovaná užívala lehkomyslně a nepřiměřeně úvěru, ke svědecké výpovědi Antonína P-a. Tento potvrdil, že se obžalovaná k němu doznala, že měla k 1. lednu 1926 na skladě zboží v ceně 25000 Kč a že byla tehdy dlužna za zboží již asi 112000 Kč a že vyšetřil, že nakoupila v roce 1926 celkem zboží za 275376 Kč. Ohledně významu této výpovědi nutno si uvědomiti, že se podle § 486 čís. 1 tr. zák. trestá, kdo přivodí neschopnost platiti svou nedbalostí, zejména tím, že lehkomyslně nebo nepřiměřeně užívá úvěru, kdežto § 486 čís. 2 tr. zák. tresce poškozování věřitelů z nedbalosti po nastalé neschopnosti platiti a vědomí o ní, zejména jejich poškozování novými dluhy. Lehkomyslné nebo neúměrné užívání úvěru (dělání nových dluhů) pokud se stane po té, když nastala již neschopnost platiti, nespadá tudíž pod čís. 1 § 486 tr. zák., nýbrž pod čís. 2 § 486 tr. zák., předpokládajíc ovšem též vědomí o neschopnosti platiti. Dojde-li nalézací soud k přesvědčení, že obžalovaná věděla o své neschopnosti platiti již začátkem roku 1926, nebude lze jí dluhy z roku 1926 klásti za vinu s hlediska čís. 1 § 486 tr. zák. a neměla by výpověď svědka o tom, kolik zboží obžalovaná koupila na úvěr v roce 1926, významu pro skutkovou podstatu čís. 1 § 486 tr. zák. Avšak i v tomto případě byla by důležitou jeho výpověď, že obžalovaná měla začátkem roku 1926 zboží jen za 25000 Kč, pasiv však za 112000 Kč. Neboť tato výpověď by poukazovala k tomu, že obžalovaná již tehdy byla předlužena 87000 Kč. Nalézací soud pokládá za ospravedlněnou část schodku 43500 Kč. Byl tu tedy ještě neospravedlněný schodek 43500 Kč a musilo by býti nalézacím soudem uvažováno, zda tento schodek nevznikl nedbalostí obžalované, zejména lehkomyslným nebo neúměrným užíváním úvěru. Dojde-li však nalézací soud k přesvědčení, že se obžalovaná stala neschopnou platiti teprve koncem roku 1926, pak ovšem jest též pro skutkovou podstatu čís. 1 § 486 tr. zák. důležitou výpověď svědka P-a o rozsahu nákupů obžalované v roce 1926, pokud se ovšem staly na úvěr. Neboť pak bude nutno při zkoumání otázky, zda užívala obžalovaná v tomto roce lehkomyslně úvěru, přihlížeti k tomu, jaké výše dosáhl úvěr, jehož v tomto roce užívala, a jaké byly stav a finanční síla obchodu obžalované v tomto roce. Pominuv skutečnosti svědkem potvrzené mlčením, je rozsudek stižen vadou mu vytýkanou.
Co se dále týče přečinu podle § 486, čís. 2 tr. zák., také tu vytýká stížnost rozsudku neúplnost po rozumu § 281 čís. 5 tr. ř., již shledává v tom, že rozsudek přehlédl i tu výpověď svědka P-a, že se mu obžalovaná doznala, že měla začátkem roku 1926 zboží za 25000 Kč a pasiv 112000 Kč, a nevzal v úvahu doznání obžalované, jež jest obsaženo v protokolu o jejím zodpovědném výslechu, kde výslovně udala: »Já jsem se cítila předluženou již od počátku svého obchodování; neboť jsem začínala v září 1920 s nepatrným kapitálem. V listopadu 1925 jsem onemocněla a byla jsem nemocna do února 1926. V době té obchod vůbec nešel, byla jsem tehdy předlužena, takže jsem měla nejlépe ohlásiti vyrovnání nebo úpadek. Neučinila jsem tak proto, poněvadž jsem se bála soudu, a myslela jsem si, že to přece nějak zaplatím.« Z protokolu o hlavním přelíčení je parno, že obžalovaná opakovala při hlavním přelíčení toto doznání; neboť podle protokolu o hlavním přelíčení vypovídala obžalovaná při hlavním přelíčení nejprve tak, jako při zodpovědném výslechu a prohlásila teprve po těchto svých údajích, v nichž bylo obsaženo též ono doznání, že poznala až ke konci roku 1926, že je skutečně předlužena. Ke skutkové podstatě přečinu podle § 486, čís. 2 tr. zák. se vyžaduje, jak již řečeno, mimo jiné vědomí pachatelovo, že je neschopen platiti. Pojem neschopnosti platiti není totožným s pojmem předlužení; neboť předlužení je tu, převyšují-li pasiva jmění aktiv, kdežto neschopnost k placení předpokládá, že dlužník není s to, by veškeré své věřitele uspokojil zúplna ve lhůtě přiměřené zásadám poctivého provozování toho kterého podniku. (Rozh. čís. 2469 sb. n. s. a j.). Avšak zkušenost učí, že předlužený dlužník bývá zpravidla též neschopným platiti. Ačkoliv tedy svědek P. výslovně nepotvrdil, že se mu obžalovaná doznala, že byla k 1. lednu 1926 neschopna platiti, nýbrž pouze udal, že připustila, že měla k 1. lednu 1926 na skladě zboží v ceně 25000 Kč a že dlužila tenkráte za zboží již asi 112000 Kč, a ačkoliv obžalovaná ve svém doznání o své neschopnosti platiti výslovně se nezmínila, nýbrž mluvila pouze o svém předlužení, pokud se týče o tom, kdy byla předlužena, dlužno přece skutečnost, že svědek P. potvrdil toto mimosoudní doznání obžalované, jakož i skutečnost, že obžalovaná doznala před soudem uvedené okolnosti, pokládati za rozhodné pro řešení otázky, kdy obžalovaná poznala, že je neschopna platiti, to proto, že předlužení mívá zpravidla v zápětí neschopnost platiti, takže vědomí o předlužení může býti po případě zároveň vědomím a neschopnosti platiti. Rozsudek měl tudíž při zkoumání otázky, kdy obžalovaná poznala, že je neschopna platiti, přihlížeti také ke svědecké výpovědi P-ově a ku řečenému doznání obžalované před soudem. Ježto tak neučinil, nýbrž pominul uvedenou výpověď svědka P-a a řečené doznání obžalované před soudem mlčením, trpí i v tomto směru vadou neúplnosti mu vytýkanou. Z rozhodovacích důvodů vysvítá, že rozsudek sprošťuje obžalovanou z obžaloby pro přečin podle § 486 tr. zák. vůbec, tedy zřejmě z obžaloby pro přečin podle § 486, čís. 1 a 2 tr. zák., také proto, že se ke skutkové podstatě přečinu podle § 486 tr. zák. vyhledává, by tu byla nějaká škoda, že však tu prý škody není, ana obžalovaná nabídla ve vyrovnacím: řízení věřitelům 55% kvotu jejich pohledávek, splatnou do 8 dnů od roku vyrovnávacího, že věřitelé na toto vyrovnání přistoupili, že vyrovnání to bylo vyrovnacím soudem potvrzeno, a že obžalovaná zaplatila pak věřitelům podle vyrovnání 55% kvotu jejich pohledávek, takže jim není podle § 55, správně § 53 vyrovnávacího řízení již nic dlužna. Tu napadá stížnost rozsudek právem důvodem zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř. Rozsudek má pravdě, tvrdě, že přečin podle § 486, čís. 2 tr. zák. předpokládá způsobení škody; neboť ke skutkové podstatě tohoto přečinu se vyhledává, by pachatel poškodil z nedbalosti způsobem v tomto ustanovení zákona uvedeným své věřitele nebo jejich části. Také přečin podle § 486, čís. 1 tr. zák., jehož zákonná definice se nezmiňuje o způsobení škody, je ve skutečnosti rovněž deliktem, jehož podstata záleží ve způsobení škody; neboť přivodění neschopnosti platiti, která jest znakem skutkové podstaty tohoto přečinu, znamená zpravidla poškození věřitelů (Löffler str. 524). Rozsudek je však na omylu, posuzuje tuto otázku nikoli podle stavu v době, kdy se obžalovaný dopustil činů mu za vinu kladených, nýbrž podle stavu, který nastal teprve později tím, že došlo k vyrovnání soudem potvrzenému, pokud se týče k splnění jeho podmínek se strany obžalované. Přečín podle § 486 čís. 1 tr. zák. je dokonán, jakmile dlužník několika věřitelů přivodil z nedbalosti svou neschopnost platiti, a přečin podle § 486 čís. 2 tr. zák. je dokončen, jakmile dlužník, jsa si vědom své platební neschopnostmi, předsevzal nebo opomenul předsevzíti některý z úkonů v § 486 čís. 2 tr. zák. vypočtených a tím poškodil z nedbalosti své věřitele nebo jich část. Dodatečným zahájením vyrovnávacího řízení neodčiní se nastavší trestnost ani, když věřitelé na vyrovnání přistoupili, když vyrovnání bylo příslušným soudem potvrzeno a když dlužník závazkům mu uloženým dostál. (Rozh. č. 1660 sb. n. s.). Bylo tudíž, aniž bylo třeba obírati se dalšími výtkami stížností rozsudku s hlediska důvodu zmatečnosti podle § 281 čís. 5 tr. ř. činěnými, odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti, napadený rozsudek zrušiti a věc vrátiti soudu prvé stolice, by o ní znovu jednal a rozhodl (§ 288, odst. druhý čís. 1 a 3 tr. ř.).

Citace:

č. 3120. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 233-236.