Čís. 3305.

Účelem zákona ze dne 24. května 1885, čís. 89 ř. zák. je, donucovati pohrůžkou trestem k tomu, by se lidé, nemající prostředků k živobytí a nevyhledávající příležitosti, aby jich nabyli prací, tedy osoby práce se štítící, nepotulovaly z místa na místo, protože způsob života takových osob přináší s sebou nebezpečí, že žebrotou budou obyvatelstvu na obtíž a že vyhledávali budou prostředky k živobytí pácháním trestných činů na cizím majetku i proti tělesné integritě jiných.
Bude proto i poměrně kratší doba měnění místa pobytu potulkou, je-li zejména ze zvláštních okolností případu zjevno, že dotčená osoba mění opětovně svůj pobyt, aby tím zastřela zahálčivost a nepoctivý způsob života, aniž s druhé strany je vyloučen předpoklad potulování se tím, že se taková osoba uchyluje občas do svého bydliště.
Cikáni, kteří nemohou prokázali, že mají prostředky k živobytí, nebo že chtějí pracovati, spadají pod pojem tuláků.
Pokud i ženy provdané (§ 91 obč. zák.) musí jako osoby potulné samy prokázali poctivý způsob života.
Okolnost, že odsouzená (cikánka) má několik malých dětí, nebrání výroku o přípustnosti dáti ji do robotárny (§ 7 zákona).
Výrok, že odsouzený může býti držán v robotárně, lze napadati i zmateční stížností (§ 281 čís. 11 tr. ř.).
(Rozh. ze dne 24. října 1928, Zm II 380/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 14. srpna 1928, pokud jím byly stěžovatelky uznány vinnými přestupkem podle § 1 zákona ze dne 24. května 1885, čís. 89 ř. zák. a pokud jím bylo vysloveno, že mohou býti dány po odpykání trestu do robotárny a nevyhověl v zasedání neveřejném odvolám obžalovaných z výroku, že mohou býti dodány do robotárny.
Důvody:
Uplatňujíc důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 5, čís. 9 písm. a), čís. 11 tr. ř. napadá zmateční stížnost rozsudek prvé stolice ve výroku o vině, pokud byly obžalované uznány vinnými přestupkem tuláctví, a ve výroku o trestu, pokud bylo vysloveno, že obžalované mohou býti dány po odpykání trestu do robotárny. V onom směru napadá stížnost číselně uplatňovanými důvody zmatečnosti přímo větu rozsudečného výroku, že se obžalované před 4. červnem 1928 po různých místech Moravy bez práce a bez zaměstnání potulovaly, aniž by mohly prokázati, že měly prostředky ke své výživě nebo že jich poctivě nabyti hleděly, a, vytýkají jí jednak rozpor se spisy, jelikož jest prý prokázáno, že obžalované Eva a Antonie I-ovy jsou provdány a že žijí se svými manžely, jednak právní mylnost, protože mají stálé bydliště, které jen dočasně opustily, a, protože řečené dvě obžalované jsou povinny jíti všude se svými manžely, kteří jsou ze své strany zase povinni, starati se o výživu manželek, což prý skutečně činí. Než dovolávati se zmatku čís. 11. není na místě již proto, že se zmatek ten vztahuje výlučně k výroku o trestu, kdežto věta napadená jest částí výroku o vině. Rovněž není na místě dovolávati se zmatku rozporu soudního výroku se spisy podle čís. 5, protože zmatek ten záleží v nesprávném podání některého výsledku hlavního přelíčení v předpokladech skutkového závěru, kdežto napadená věta je závěrem (dokonce závěrem právním), jež přímo se spisy srovnati nelze. Zmatek čís. 9 písm. a), jehož zákonné dolíčení omezuje se na právní úvahy o skutečnostech v rozsudku zjištěných, jest po zákonu, tedy vůbec dolíčen jen, pokud se namítá skutečnost rozsudkem zjištěná, že obžalovaná Eva i Antonie I-ovy jsou provdány. Ostatní skutkové okolnosti stížností předpokládané nejsou zjištěny, a bylo by v poukazech na ně shledali nanejvýše výtku neúplnosti soudního výroku o skutečnostech podle § 281 čís. 5 tr. ř., kdyby stížnost — co však nečiní — podle příkazu druhé věty § 285 tr. ř. — srovnej i § 1 čís. 2 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. na rok 1878 — přesně a jednotlivě uváděla, které výsledky hlavního přelíčení poukázaly k té které z uplatňovaných skutkových okolností. Než nehledíc ani k těmto formálním vadám, neobstojí výtky a námitky stížnosti z důvodů věcných. Podle § 92 obč. zák. jest manželka ovšem povinna, by šla za svým mužem do jeho bydliště. Lze ponechali stranou otázku, zda plyne z tohoto předpisu i závazek manželčin, by doprovázela muže, chodí-li — po případě za svými zaměstnáním a za výdělkem — po světě. Neboť rozsudek nezjišťuje, že obžalované Eva i Antonie I-ovi byly po dobu závadného toulání se ve společnosti svých mužů, a stížnost neuvádí, které výsledky hlavního přelíčení poukazovaly podle jejího názoru k uvedené okolnosti, jež není spisy napovězena; naopak uvádí četnická zpráva, že Max I. (životní druh Jiřiny I-ovy), Karel (manžel Evy), Eva a Jiřina I-ovi odjeli ze Lhoty R. dne 3. května 1928 a že se tam vrátili jen Max a Karel I-ovi a že se tam Antonie I-ová nezdržovala. Podle § 91 obč. zák. je ovšem manžel povinen, by opatřoval manželce podle svého majetku slušnou výživu, avšak není rozsudkem zjištěno a není ani stížností tvrzeno, že majetek nebo poctivý výdělek Karla a Františka I-ových stačil k výživě i obžalovaných manželek Evy a Antonie I-ových; spisy okolnost ta napovězena není, takže jest rozsudek v právu i se svým předpokladem, že obžalované musí, třebaže dvě z nich jsou provdány, jako lidé potulní samy prokázati poctivý způsob života. Obhajoba obžalovaných, že mají stálé bydliště v Lhotě R., jest výsledky trestního řízení podporována jen potud, že tlupa cikánů, k níž náležejí dvě z nich, v oné obci tábořila a že část tlupy té se do tohoto tábořiště zase vrátila; rozsudek se o otázce té vůbec nevyslovuje.
Než, nehledíc k tomu, neubírá okolnost, že má někdo příbytek na určitém místě, sama o sobě jeho pohybu po ostatní zemi povahu toulání se po rozumu § 1 zákona o tulácích. Potuluje se po světě, kdo často a v krátkých obdobích mění místo svého pobytu, byť se občas, po případě na další dobu, vracel do téhož místa, po případě do příbytku, který má tam k použití. Arciť nesmí takový měnlivý pobyt býti trvání jen nepatrného. Předpokládát pojem toulání se již podle obecné mluvy poněkud delší dobu střídání místa pobytu (srovnej rozhodnutí čís. 4277 předpřevratové úřední sbírky rozh. Víd. s. zr.), takže pojmu potulování nelze podřadili pouhé výlety z jinak stálého bydliště. Avšak určitou dobu střídání místa pobytu nežádá zákon ani přesným jejím označením, ani jinakými poukazy. Proto závisí rozhodování otázky, zda jde při střídání místa pobytu osoby o potulování se, na okolnostech případu a rozhodujícím vodítkem bude účel zákona čís. 89/1885. Účelem zákona je, donucovati pohrůžkou trestem k tomu, by se lidé nemající prostředků k živobytí a nevyhledávající příležitost, by jich nabyli prací, tedy osoby práce se štítící, nepotulovaly z místa na místo, protože způsob života takových osob přináší s sebou nebezpečí, že žebrotou budou obyvatelstvu na obtíž a že vyhledávati budou prostředky k živobytí páchání trestných činů na cizím majetku i proti tělesné integritě jiných. Hledíc k tomu bude tedy i poměrně kratší doba měnění místa pobytu potulkou, je-li zejména ze zvláštních okolností případu zjevno, že dotčená osoba mění opětovně svůj pobyt, by tím zastřela zahálčivost a nepoctivý způsob života, aniž s druhé strany je vyloučen předpoklad potulování se tím, že se osoba druhu právě naznačeného uchyluje občas do svého bydliště. Z naznačených zřetelů vyplynul i zákon o cikánech ze dne 14. července 1927, čís. 117 sb. z. a n., jehož účelem nebylo zmírniti dosavadní předpisy, nýbrž naopak omeziti cikány a jiné osoby »po cikánsku« žijící v užívání občanského práva voliti svobodně místo pobytu, právě v úvaze poměrů, za jakých cikáni tu žijí, a způsobu, jakým se živí. Zákon ten jen dokazuje správnost závěru, z něhož vycházel soud nalézací, že cikáni, kteří nemohou prokázati, že mají prostředky k živobytí nebo že chtějí pracovati, spadají pod pojem tuláků. Proto nelze shledati právní omyl v rozsudečném předpokladu, že se obžalované potulovaly, kdyžtě jest — a stížnost tato zjištění nenapadá — rozsudkem zjištěno, že obžalované tábořily již po delší dobu ,(podle spisů od 3. května 1928 do 4. června 1928) na různých místech a že se potulují z místa na místo za tou příčinou, by se živily krádežemi. Pokud jde o druhý bod stížnosti, nelze sice zásadně upříti právo ke zmateční stížnosti ani. proti výroku, že obžalovaný může býti držán v robotárně. Soud vykročí — jak zmatek § 281 čís. 11 tr. ř. předpokládá — při výměře trestu ze své trestní moci, uzná-li na řečený vedlejší trest, který má ovšem ráz zabezpečovacího opatření, pro trestný čin, na který tento trest zákonem není stanoven. Než o takový případ nejde. Podle § 7 zákona ze dne 24. května 1885, čís. 89 ř. zák. může soud, uzná-li obžalovaného vinným přestupkem tuláctví podle § 1 téhož zákona, vyslovili v rozsudku, že odsouzenec smí býti držán v robotárně; další předpoklady pro výrok ten v zákoně stanoveny nejsou. I napadená část výroku o trestu pohybuje se tedy v mezích trestní moci, kterou propůjčuje zákon soudu pro potrestání trestných činů, kterým i obžalované uznány vinnými. Z moci trestní vykročeno nebylo a zmatek § 281 čís. 11 tr. ř. není dán. Zdali tu jsou zvláštní okolnosti, pro které, jak stížnost dovozuje, soud v této trestní věci neměl uznati za vedlejší trest, k jehož uložení jest povšechně zákonem zmocněn, nelze přezkoumati v řízeni zrušovacím, jehož rozsah jest § 281 tr. ř. přesně vymezen. Z takovýchto hledisk jest výrok napadati opravným prostředkem, na nějž strany odkazuje třetí odstavec § 7 zákona čís. 89/85, t. j. odvoláním. Zmateční stížnost jest, i pokud provádí uplatňované důvody zmatečnosti po zákonu, neodůvodněna i bylo ji proto zamítnouti.
Odvolání stěžovatelek z výroku, jímž bylo podle § 7 zákona ze dne 24. května 1885, čís. 89 ř. zák. vysloveno, že mohou býti po odpykání trestu dány do robotárny, je nedůvodným. Podmínkou tohoto výroku je podle § 7 odst. prvý zákona, že byl někdo odsouzen pro přestupek podle §§ 1 až 6 uvedeného zákona. Tomu je tak v souzeném případě a obžalované tuto podmínku v odvolání ani nenapadají, poukazujíce pouze k tomu, že podle § 6 zákona ze dne 24. května 1885, čís. 90 ř. zákona nesmějí býti do robotárny přijímány osoby těhotné a kojící a že všechny odvolatelky mají po několika malých dětech, o něž by se nikdo nemohl starati, kdyby došlo k výkonu trestu, čímž míněn zřejmě výkon řečeného výroku soudního. To však nejsou okolnosti, jež by byly bránily soudu nalézacímu v napadeném výroku, odůvodněném nad to poukazem k tomu, že obžalované, byvše již několikráte trestány pro krádeže, tuláctví a žebrotu, jsou osobami nebezpečnými cizímu majetku čehož správnost není vůbec napadena. Poukazu tomu zřejmě za základ sloužící úvaha, že dosavadní tresty neměly na obžalovanou polepšujícího účinku, opodstatňuje plně použití práva § 7 uvedeného zákona, vyhrazeného soudu nalézacímu. Okolnosti, jež odvolání uplatňuje, týkají se jen provedení soudního zmocnění; provedení to přísluší však podle § 7 zákona ze dne 24. května 1885, čís. 90 ř. zák. komisi zřízené buď u zemské neb u určitých okresních správ politických, jíž teprve bude uvážiti, zda výkonu dodání odvolatelek do donucovací pracovny nebude brániti zřetel zákonný (§ 6 téhož zákona) nebo arbitrérní. Bezdůvodnému odvolání nebylo proto vyhověno.

Citace:

č. 3305. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 681-685.