Čís. 3226.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Schvalování trestných činu ve smyslu § 16 zákona není obmezeno na schvalování trestných činů spáchaných v tuzemsku, aniž jest trestnost vychvalování trestných činů spáchaných v cizozemsku učiněna závislou na tom, že dojde ku potrestání pachatele.
Pro trestnost zodpovědného redaktora pro zanedbání povinné péče podle § 42 zákona stačí, že jeho vinou byly v časopise jím redigovaném, s jehož rozšiřováním bylo započato, obsaženy články, jimiž bylo podněcováno k pokusu změniti násilím ústavu republiky, pokud jde o demokraticko-republikánskou formu státu, aniž jest třeba, by skutečně články ty někdo četl.
S rozšiřováním tiskopisu bylo započato již tím, že byl krom povinných výtisků určitý počet výtisků odevzdán poslu za tím účelem, by je od poslů jiných časopisů vyměnil za jejich tiskopisy. (Rozh. ze dne 14. července 1928, Zm I 199/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 9. února 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 42 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. a čl. III. zákona ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák., a přestupkem podle § 42 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. a čl. III. zákona ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák.
Důvody:
Pod důvodem zmatečnosti podle § 281 čís. 5 tr. ř., v němž též uvedená nejasnost rozsudku není nijak rozvedena, dovozuje se rozpor se zodpovídáním obžalovaného, neúplnost a nedostatek důvodů, po případě rozpor rozsudku, pokud tento o číslech časopisu, jež byla podle zjištění rozsudku odnesena za tím účelem, by byla poslem R. P. vyměněna od poslů jiných časopisů za jejich výtisky, uvádí, že nebylo ani tvrzeno, že čísla na výměnu určená byla vrácena. Rozsudek nalézacího soudu spatřuje jíž v odevzdání těchto výtisků na výměnu započetí s jejich rozšiřováním, proto nezjišťoval a ani nepotřeboval zjišťovati a odůvodňovati, zda k určené výměně s posly jiných časopisů skutečně došlo, a není proto neúplnosti v tom, že blíže necení výpovědi svědka Z-ého v jeho udání, že k výměně určená čísla sotva byla vyměněna, ani rozporu sestrojeného ve zmateční stížnosti z nesprávného předpokladu, jako by nalézací soud byl vyslovil, že tato čísla »patrně« byla vyměněna, přes to však pokládal za započetí s rozšiřováním již odevzdání k výměně, jež ostatně i tak výměně předchází a proto by ani tvrzené zjištění k rozporu vésti nemohlo. V rozsudku není podkladu pro další výtku, že soud neuvádí důvodů pro přesvědčení, že výtržníci vídeňští jsou totožní s proletariátem, o němž se jedná v prvém odstavci obžaloby, neboť rozsudek takového zjištění neuvádí. Další námitky formálního rázu souvisí s důvodem zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. a sluší je projednati v souvislosti s tímto. Tvrdí se, že zákon na ochranu republiky výslovně a podle celého svého účelu chrání pouze statky chráněné zdejším trestním zákonem, podle zdejšího trestního práva nebyli by však účastníci vídeňských bouří ani tu potrestáni ani vydáni republice Rakouské, poněvadž se jedná o činy z pohnutek politických, o čemž prý nalézací soud mimo nedostatečný poukaz na §§ 39 a 40 tr. zák. neuvedl důvodů (správně neuvažoval). V projevech sympatie vídeňskému dělnictvu, v přislíbení podpory jeho hrdinnému odboji a v provolání slávy rakouskému proletariátu není prý tedy skutkové podstaty přečinu podle § 16 čís. 1 zák. na ochr. rep. Zmateční stížnost zaměňuje tu předmět ochrany podle § 16 čís. 1 zákona na ochr. rep. právě s tím, proti čemu tato ochrana směřuje. Vždyť tento § uvedený ve III. hlavě tohoto zákona pod titulem ohrožování míru v republice chrání tento právní statek — mír v republice — před nebezpečím, které snadnou možností svodu k napodobování nebo k následování hrozí z veřejného vychvalování nebo výslovného schvalování zločinu nebo přečinu, z jinakých projevů souhlasu s ním, z veřejného vychvalování neb oslavování pachatele pro takový čin a z dalších v zákoně vypočtených činností. Toto ohrožení míru v republice, proti němuž čelí trestní sankce § 16 zák., je stejné, ať jde o vychvalování atd. trestného činu ( nebo jeho pachatele), spáchaného v tuzemsku, nebo v cizině a proto nelze ze zákona, který všeobecně mluví o zločinu nebo přečinu a o jeho pachateli, nijak dovoditi, že by ochranu před nebezpečím ohrožení míru v republice takovým způsobem vyvolaným chtěl omeziti na schvalování atd. trestných činů v tuzemsku spáchaných nebo že by činil trestnost Vychvalování trestných činů v cizozemsku spáchaných, případně vychvalování jejich pachatelů závislým na tom, že dojde ku potrestání pachatele; právě naopak, že mluví v alin. 1 a 2 čís. 1 § 16 zák. jen o zločinu nebo přečinu a o jeho pachateli, vyjadřuje tím zcela zřejmě, že mimo případ podle alin. 3 uv. ustanovení, kde bere v úvahu již trestnost a potrestání pachatele, má v předcházejících ustanoveních na zřeteli jen totéž faktum, že zločin nebo přečin byl spáchán, avšak nehledí tu na to, zda pachatel zaň může nebo má býti trestán. V tomto rozlišení dochází zřetelně výrazu rozdíl mezi preventivním účelem ustanovení podle obou prvních případů § 16 čís. 1 a represivním účelem třetího odstavce tohoto §. Ovšem má ustanovení prvých dvou odstavců na zřeteli jen trestné činy, které podle zdejšího zákona jsou zločiny nebo přečiny; to však ani zmateční stížnost netvrdí, že by zjištění nalézacího soudu, odůvodněné dostatečně poukazem na obecnou známost toho (»co soudu jest známo«), že totiž byla spáchána celá řada zločinů, jmenovitě veřejného násilí proti osobám úředním a zločinu žhářství, nebylo správné a že by tyto činy nebyly podle zákona zde platného a vzhledem na předpis § 40 tr. zák. ani v Rakousku zločiny. Poukaz nalézacího soudu na předpisy §§ 39 a 40 tr. zák. jest tedy správný a sama zmateční stížnost shledává jej jen nedostatečným, dovozujíc nutnost, by bylo zjištěno, že dojde ku potrestání pachatelů; toho však, jak bylo dovoděno, není třeba, dokonce pak odkazuje-li se jen na důvody politické, které sice mohou v konkrétním případě přivoditi, že se trestní řízení proti pachateli trestného činu nezavede, tím však neruší zákonný ráz činu jako zločinu nebo přečinu, jehož vychvalování (anebo jeho pachatele) zůstane tedy i v takových případech podle § 16 čís. 1 zák. na ochr. rep. trestným. Uplatněný důvod zmatečnosti hmotně- právní není, tedy dán, tím méně pak formální. Neprávem vyžaduje dále zmateční stížnost pro skutkovou podstatu přečinu podle § 42 zákona na ochr. rep. se zřetelem na zločin podle § 15 čís. 3 uv. zák., by bylo zjištěno, že bylo závadným článkem na něčí duševní stav v zakázaném směru již skutečně působeno, tvrdíc, že při § 15 čís. 3 zákona nemá místa ustanovení § 39 čís. 2 zákona o veřejnosti činu, platné jen při čís. 2 uv. §. Tato námitka jest zřejmě bezdůvodná; zákon v ustanovení čís. 3 § 15 jen tíže kvalifikuje podněcování k určitým zvláště nebezpečným trestným činům a naznačuje zcela zřejmě tím, že mluví již o vinníku, jenž podněcoval, že tu nestanoví zvláštní skutkovou podstatu tohoto trestného činu, nýbrž že tato ve své všeobecnosti jest již ustálena v ustanovení předcházejícího druhého odstavce, jehož povšechná ustanovení, tedy i o veřejnosti, platí i pro tíže kvalifikované a trestné činy podle třetího odst. Stačí tedy pro trestnost obžalovaného jako zodpovědného redaktora pro zanedbání povinné péče podle § 42 zák. na ochr. rep., že jeho vinou byly v časopisu jim redigovaném, s jehož rozšiřováním bylo započato, tedy veřejně obsaženy články, jimiž se, jak ani zmateční stížnost nepopírá, podněcuje ku pokusu násilím změniti ústavu republiky, pokud jde o republikánsko-demokratickou formu státu, aniž je třeba zjišťovati, že skutečně články ty někdo četl; činnost způsobilá k tomu, by v mysli některé osoby byl vytvořen zákonem zakázaný duševní stav, kterou pro objektivní skutkovou podstatu zločinu podle § 15 čís. 3 zákona správně vyžaduje zmateční stížnost, byla tu již uskutečněna právě tím, že byly články uvedeného obsahu, objektivně ztělesňující skutkovou podstatu onoho zločinu, do časopisu zařazeny a to pro skutkovou podstatu přečinu podle § 42 zák. na ochr. rep. postavuje, je-li tu i další náležitost skutkové podstaty, že totiž bylo již započato s rozšiřováním tiskopisu. V této příčině souhlasí zrušovací soud s právním názorem soudu nalézacího, že s rozšiřováním tiskopisu bylo započato již tím, že byl krom povinných výtisků určitý počet výtisků odevzdán poslu za tím účelem, by je od poslů jiných časopisů vyměnil za jejich tiskopisy. Neboť již tím byla zahájena činnost nesoucí se k tomu, by se tiskopis dostal do rukou osob, stojících mimo okruh úředních činitelů, uvedených v § 17 zákona o tisku. Bylo tudíž zmateční stížnost jako neodůvodněnou zavrhnouti.

Citace:

č. 3226. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 519-522.