Čís. 3161.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Zločin podle § 10 (1) zákona, užili-li poslanci v poslanecké sněmovně násilí spočívajícího ve skutečných činech násilných, by předsedajícímu místopředsedovi poslanecké sněmovny a zákonodárnému sboru ve výkonu jejich pravomoci bránili a výkon ten mařili.
Ideální souběh zločinu podle § 10 (1) zákona s kárným činem podle § 52 jednacího řádu poslanecké sněmovny.
S hlediska skutkové podstaty podle § 10 (1) zákona jest lhostejno, zda mohl ústavní činitel přes jednání pachatelovo svou pravomoc vykonávati čili nic; zločin je dokonán, jakmile pachatel užil násilí, by bránil ústavnímu činiteli ve výkonu jeho pravomoci nebo výkon ten mařil, takže nesejde na tom, zda pachatel dosáhl vůbec toho, co bylo jeho úmyslem (skutečného zmaření výkonu pravomoci).
Násilí v § 10 (1) zákona předpokládané nemusí směřovati přímo proti ústavnímu činiteli, jehož pravomoc je tímto ustanovením chráněna, nýbrž může býti namířeno i proti osobě jiné (zpravodaji poslanecké sněmovny), vyžaduje se však, by užitím násilí byla nepřímo dotčena i volnost jednání ústavního činitele, jemuž má býti ve výkonu pravomoci bráněno, nebo jehož výkon pravomoci má býti mařen (předsedy nebo předsednictva).
»Bránění« ve smyslu § 10 (1) zákona znamená nucení ústavního činitele, by nepočal konati to, co náleží do jeho pravomoci; násilí musí býti vykonáno před započetím výkonu pravomoci. »Maření« ve smyslu téhož ustanovení zákona záleží v působení na ústavního činitele, by započatý již úkon nebyl dokončen (tu se násilí i úkon časově shodují), nebo by dokončený úkon neprojevil svůj účinek (tu násilí následuje za úkonem). Od »maření« nutno rozeznávati pouhé rušení výkonu, kde je úmyslem pachatelovým pouze ztížiti nedokončený úkon.
Ke skutkové podstatě zločinu) podle § 10 (1) zákona, spáchaného užitím násilí za tím účelem, by bylo bráněno zákonodárnému sboru ve výkonu jeho pravomoci nebo by výkon ten byl mařen, se nevyhledává útok většího počtu lidí (vojska nebo shromážděných demonstrantů), stačí i tu jednání jediného pachatele, záleželo-li v užití násilí za tím účelem, by bylo zákonodárnému sboru bráněno ve výkonu jeho pravomoci nebo by výkon ten byl mařen. Ani tu se nevyžaduje, by násilí bylo užito přímo proti celému zákonodárnému sboru; stačí zejména, bylo-li na př. užito násilí proti některému činiteli zákonodárného sboru, a to tak, že tím byla nepřímo dotčena také volnost jednání zákonodárného sboru samého.
Stal-li se útok na sněmovního zpravodaje teprve po ukončení funkce zpravodajské v okamžiku, kdy s předsednického stolu, kde podle jednacího řádu již neměl co dělati, dával podle pokynů předsedy sněmovní většiny pokyny k hlasování, nejde ani o nepřímé násilí proti zákonodárnému sboru nebo činitelům sněmovny chráněným podle § 10 (1) zákona, nýbrž po případě o urážku poslance ve smyslu § 52 jedn. řádem poslanecké sněmovny.
Po stránce subjektivní se vyžaduje, by pachatel užil násilí v úmyslu, by ústavnímu činiteli bránil ve výkonu jeho pravomoci nebo výkon ten mařil.
Skutečný čin násilný ve smyslu § 39 čís. 1 zákona záleží v užití fysické síly proti osobě nebo proti věcem. Osoba může jím býti zasažena buď na svém těle nebo na své svobodě; jiné ublížení (na cti) nestačí. čin musí býti skutečně násilný (jeho povaha musí býti násilná). To znamená v případě § 10 (1) zákona, že čin musí býti prostředkem k překonání odporu nebo k vynucení rozhodnutí osob tam uvedených, jakého by tyto osoby, jednajíce o své újmě, jinak neučinily. Tato povaha násilí posuzuje se objektivně, s hlediska abstraktního, nikoliv s hlediska, zda užité násilí v konkrétním případě bylo způsobilým prostředkem k uvedenému účelu.
Dopustil-li se člen Národního shromáždění při výkonu svého mandátu ve sněmovně nebo ve sněmovních výborech deliktu slovem, jest chráněn imunitou podle § 23 ústavní listiny, ježto jde o »výrok« pronesený při výkonu mandátu. Delikt spáchaný skutkem (násilné činy proti parlamentu) nepožívá však imunity, jelikož není projevem, jímž člen Národního shromáždění vykonává svá ústavní práva, t. j. »výrokem« ve smyslu § 23 úst. list., nýbrž patří k činům (opomenutím) ve smyslu prvého odstavce § 24 úst. list., jež mohou býti soudně stíhány, byl-li dán souhlas příslušné sněmovny.
»Výroky« ve smyslu § 23 úst. list. nejsou jen projevy slovem, nýbrž i projevy písemné, posuňky atd.; nespadají sem však všechny od hlasování odlišné projevy, zejména ne projevy, jež by jinak podle své povahy tvořily soudně trestné činy.
Kárné řízení ve smyslu § 52 jednacího řádu poslanecké sněmovny neprejudikuje otázce použitelnosti toho kterého předpisu trestního zákona.
Pro soud je rozhodným toliko vydávací usnesení sněmovny, k tomu podle § 54 úst. list. povolané, jak bylo sděleno soudu, nikoliv způsob, jak k tomuto usnesení došlo.
»Zlomyslnými poškozeními cizího vlastnictví« po rozumu § 85 a) tr. zák. jsou na rozdíl od poškození z nedbalosti nebo ze svévole všechna úmyslná poškození cizího vlastnictví. Pachatel jedná ve zlém úmyslu v § 85 a) tr. zák. předpokládaném a slovem »zlomyslně« tamtéž vyjádřeném, je-li si toho vědom, že poškozuje protiprávně cizí vlastnictví. Pohnutka k činu a konečný účel, jehož pachatel hodlá docíliti, jsou s hlediska skutkové podstaty zločinu podle § 85 a) tr. zák. nerozhodný. Zločin podle § 87 tr. zák. nelze spáchati zlomyslným poškozením cizího majetku. Zlomyslná poškození cizího majetku, z nichž může vzejíti nebezpečenství pro život, zdraví nebo bezpečnost těla lidem, spadají pod ustanovení § 85 b) tr. zák. Ustanovení § 87 tr. zák. předpokládá, mluvíc o »jiném ze zlomyslnosti podniknutém činu« čin odlišný od zlomyslného poškození majetku po rozumu § 85 tr. zák.
(Rozh. ze dne 28. dubna 1928, Zm I 376/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací po ústním líčení o zmateční stížnosti obžalovaných Jana H-e a Bohumila J-a do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 27. ledna 1927, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podle § 10 čís. 1 (alinea 1) zákona na ochranu republiky a stížnost se dovolává důvodů zmatečnosti čís. 9) a) a b) a 10 § 281 tr. ř., jakož i o zmateční stížnosti státního zastupitelství do téhož rozsudku, pokud jím byli podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni obžalovaní Jan H., Emanuel Š., Karel Kr., Josef K. z obžaloby pro zločin podle § 10 čís. 1 (alinea 1) zákona na ochranu republiky, Jan H., Emanuel Š., Karel Kr. a Bohumil J. pak z obžaloby pro zločin podle § 85 a) tr. zák. a podle § 87 tr. zák., I. zavrhl zmateční stížnost obžalovaných Jana H-e a Bohumila J-a; II. vyhověl zmateční stížnosti státního zastupitelství, pokud směřovala proti rozsudkovým výrokům, jimiž byli podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni: 1. obžalovaný Jan H. z obžaloby pro zločin podle § 10 čís. 1 zákona na ochranu republiky, spáchaný prý tím, že a) hodiv ve schůzi poslanecké sněmovny Národního shromáždění v Praze ze dne 9. června 1926 spisy po předsedovi poslanecké sněmovny Janu M-ovi a po zpravodajích Josefu A-ovi a Dr. Janu Z-ovi a b) pokoušeje se ve schůzi poslanecké sněmovny Národního shromáždění v Praze ze dne 12. června 1926 vyrvati zpravodaji Dr. Janu Z-ovi spisy, užil násilí, by bránil zákonodárnému sboru a předsedovi poslanecké sněmovny ve výkonu pravomoci a výkon ten mařil. 2. Obžalovaný Emanuel Š. z obžaloby pro tentýž zločin, spáchaný prý tím, a) že házeje ve schůzi shora pod 1. a) uvedené spisy po zpravodaji Dr. Janu Z-ovi a b) poukoušeje se ve schůzi pod 1. b) uvedené vyrvati spisy témuž zpravodaji, užil násilí, by zákonodárnému sboru a předsedovi poslanecké sněmovny bránil ve výkonu pravomoci a výkon ten mařil, 3. obžalovaný Karel Kr. z obžaloby pro tentýž zločin, spáchaný prý tím, že dne 19. června 1926 ve schůzi poslanecké sněmovny Národního shromáždění v Praze snaže se zatlačiti místopředsedu poslanecké sněmovny inž. Jana D-a s jeho předsednického místa a snaže se zatlačiti pořadatele Františka N-a užil násilí, by bránil zákonodárnému sboru a místopředsedovi ve výkonu pravomoci a výkon ten mařil, 4. obžalovaný Josef K. z obžaloby pro tentýž zločin, spáchaný prý tím, že v posléze uvedené schůzi poslanecké sněmovny trhaje spisy místopředsedovi poslanecké sněmovny inž. Janu D. z rukou užil násilí, by bránil zákonodárnému sboru a řečenému místopředsedovi poslanecké sněmovny ve výkonu pravomoci a výkon ten mařil, zrušil rozsudek v těchto výrocích a v důsledku toho také ve výrocích o trestu obžalovaných Jana H-a a Emanuela Š-a jakož i ve výrocích s tím souvisejících a věc vrátil soudu prvé stolice, by o ní v rozsahu zrušení znovu jednal a rozhodl. III. V ostatních směrech zločinu podle § 10 čís. 1 zákona na ochranu republiky a ve směru zločinů podle § 85 a) a 87 tr. zák. zmateční stížnost státního zastupitelství zavrhl.
Důvody:
Nejvyšší soud zabýval se především otázkou, zda činy, z nichž jsou obžalovaní viněni, jsou podíle platných zákonů vůbec soudně stihatelné. Obhajoba to popírá. Ústavní listina rozeznává prý v §§ 23 a 24 dvojí činy a opomenutí členů Národního shromáždění, jednak činy a opomenutí, k nímž dojde při výkonu mandátu ve sněmovně, jednak činy a opomenutí mimo sněmovnu. Pod pojem »výroků« ve smyslu § 23 ústavní listiny nespadají prý pouze projevy slovem; historická, logická a etymologická interpretace nutí prý naopak k výkladu, že »výroky« ve smyslu § 23 ústavní listiny Jsou míněny jakékoliv projevy členů Národního shromáždění ve sněmovně. Z porovnání posléz uvedeného ustanovení zákona s § 16 rak. zák. ze dne 21. prosince 1867, čís. 141 ř. zák. prý plyne, že § 23 ústavní listiny je jen volným překladem starého § 16 onoho rakouského ústavního zákona, a to překladem osoby, která německý jazyk plně neovládala a v důsledku toho přeložila slovo »Aeusserung« místo slovem »projev« slovem »výrok«. Není prý myslitelno, že zákonodárci demokratické republiky chtěli zúžiti imunitu členů Národního shromáždění oproti dřívějšímu stavu. Že názor zmateční stížnosti je správný, vyplývá prý též z třetího odst. § 22 ústavní listiny, podle něhož byli stěžovatelé povinni vykonati v první schůzi poslanecké sněmovny slib, že budou mandát vykonávati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí; neboť tento slib byl by prý bez významu, kdyby zastávání mandátu bylo chráněno imunitou pouze pokud jde o hlasováni a o výroky ve sněmovně. Správnosti výkladu zmateční stížnosti nasvědčují prý i §§ 51 a 52 jednacího řádu poslanecké sněmovny, jež výslovně přikazuji urážky poslanců, těžké urážky předsedy a maření jednání takovým způsobem, že se v jednání nemůže pokračovati, kárné moci předsedy pokud se týče sněmovny a mají tudíž na mysli nejen přestupky slovem, nýbrž i přestupky skutkem. Byli-li prý stěžovatelé přes to vydání k soudnímu stihání pro činy, jimiž byli rozsudkem uznáni vinnými, nebyl prý tím nalézací soud vázán. Nalézací soud měl si prý zejména uvědomiti, že ustanovení § 23 ústavní listiny dlužno vykládati pomocí historické interpretace a že není proto na místě interpretace tak úzká, jak k ní ve skutečnosti dospěl, vysloviv v rozhodovacích důvodech názor, že »výroky« ve smyslu § 23 ústavní listiny jsou podle doslovu tohoto ustanovení zákona jen projevy slovní. S těmito vývody nelze souhlasiti. Podle § 23 ústavní listiny nemohou býti členové Národního shromáždění vůbec stíháni pro hlasování ve sněmovně nebo ve sněmovních výborech a jsou pro výroky učiněné tam při výkonu mandátu podrobeni jen kárné moci své sněmovny. V souvislosti s tím ustanovuje prvý odstavec § 24. ústavní listiny (druhý odstavec nepřichází tu vůbec v úvahu), že »k jakémukoli trestnímu nebo kárnému stíhání člena Národního shromáždění pro jiné činy neb opomenutí je třeba souhlasu příslušné sněmovny. Odepřela-li sněmovna souhlas, je stíhání navždy vyloučeno«. Pokud dále jde o ustanovení jednacího řádu poslanecké sněmovny, jichž se stížnost dovolává, stačí poznamenati, že § 51 jedná o důtce, jež může býti sněmovnou vyslovena poslanci, který urazil ve schůzi jiného poslance nebo zástupce vlády, a že § 52 v prvém odstavci ustanovuje: »Byl-li předseda poslancem ve schůzi při výkonu svého úřadu těžce uražen nebo bylo-li zřejmě odpíráno jeho nařízením, může předseda provinilého poslance vyloučiti na dobu trvání této schůze; maří-li poslanec jednání takovým způsobem, že se nemůže v jednání pokračovati, může ho předseda vyloučiti z účasti až na dobu 10 schůzí.« Jak již bylo uvedeno, staví § 23 ústavní listiny proti sobě »hlasování« a »výroky«. Pro své hlasování ve sněmovně neb ve sněmovních výborech nemohou býti členové Národního shromáždění stíhání vůbec, tedy ani ne kárnou mocí sněmovní. Pro »výroky« učiněné členy Národního shromáždění při výkonu jejich mandátu ve sněmovně nebo ve sněmovních výborech je však přípustno toliko stíhání sněmovními kárnými prostředky. Výrazu »hlasování« a »výroky« chtěla ústavní listina zřejmě obsáhnouti celou ústavní činnost členů Národního shromáždění, která se může projeviti při výkonu mandátu ve sněmovně nebo ve sněmovních výborech. Výraz »výroky« nelze tudíž pojímati tak úzce, jako by znamenal jen projev slovem, nýbrž dlužno jej vykládali v ten smysl, že znamená jakýkoliv projev, jímž člen Národního shromáždění vykonává svá ústavní práva, to tím spíše, ano nelze míti za to, že československá ústavní listina, která po stránce té měla znamenati pokrok proti staré rakouské ústavě, chtěla rozsah imunity poslanců omeziti. Toto stanovisko hájí ostatně také dobrozdání ústavně právního výboru poslanecké sněmovny N. S. R. Č. pres. 5/27 n. s., sdělené výnosem ministerstva spravedlnosti ze dne 19. ledna 1927, čís. 307/27, jež ovšem nemá moci zákona, jež jest však příznačné pro nazírání poslanců samých na poslaneckou imunitu. (I německý překlad zákona užívá slova »Auesserungen«). Stížnost má tedy pravdu v tom, že »výroky« ve smyslu § 23 ústavní listiny nejsou jen projevy slovem, nýbrž i projevy písemné, posuňky atd. Avšak stížnost jest na omylu, míníc, že pod pojem »výroků« nestihatelných jinak než kárné spadají všechny od hlasování odlišné projevy členů Národního shromáždění ve sněmovně nebo ve sněmovních výborech, zejména tedy také projevy, jež by jinak podle své povahy tvořily soudně trestné skutky. § 23 ústavní listiny předpokládá výslovně »výrok« stavší se při výkonu mandátu. Dopustil-li se člen Národního shromáždění při výkonu svého mandátu ve sněmovně nebo ve sněmovních výborech deliktu slovem, jest ovšem chráněn imunitou podle § 23 ústavní listiny, ježto jde o »výrok« při výkonu mandátu. Delikt spáchaný skutkem nepožívá však imunity podle tohoto ustanovení zákona, jelikož není projevem, jímž člen Národního shromáždění vykonává svá ústavní práva, t. j. »výrokem« po rozumu § 23 ústavní listiny. Delikty posléze uvedeného druhů patří k činům (po případě k opomenutím), o nichž jedná § 24 ústavní listiny ve svém prvém odstavci a jež mohou býti soudně stihány, byl-li projeven potřebný souhlas příslušné sněmovny. Na tomto stanovisku stojí v podstatě i řečené již dobré zdání ústavněprávního výboru. Namítá-li obhajoba, že i obstrukce patří k výkonu poslaneckého mandátu, jest k tomu poznamenati, že i výkon mandátu má své meze a že nesmí jíti tak daleko, že se tím maří výkon pravomoci předsednictva nebo výkon mandátu jiných poslanců. Kromě toho lze, zejména pokud obhajoba namítá, že obstrukce, jíž užili obžalovaní, patří k tradicím československého parlamentu a že souzený případ jest prvním případem trestního stihání pro parlamentní obstrukci, poukázati k tomu, že Nejvyšší soud již v jednom takovém případě rozhodl, byť i před účinností zákona na ochranu republiky, což však nepadá na váhu. Jde o rozhodnutí čís. 1187 sb. n. s. v trestní věci proti bývalému poslanci Dr. Aloisů B-ovi, stíhanému také pro zločin veřejného násilí násilným jednáním proti shromáždění k projednávání veřejných záležitostí vládou svolanému (§ 76 tr. zák.). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou námitku obhajoby, že šlo o určitý způsob a druh parlamentní obstrukce, a vyslovil, že zločinu podle § 76 tr. zák. může se dopustiti i jednotlivý člen nebo skupina členů tohoto shromáždění samého a že i tito mohou býti podmětem zločinu podle § 76 tr. zák. Z toho jest zřejmo, že již toto rozhodnutí bylo na stanovisku, že násilné činy proti parlamentu, i když se jich dopustili jednotliví poslanci nebo skupiny poslanců ve sněmovně, mohou býti přes poslaneckou imunitu soudně stihány, tvoří-li skutkovou podstatu trestného činu a jsou-li splněny podmínky pro stihání, zejména svolení poslanecké sněmovny podle § 24 ústavní listiny. Činy obžalovaným za vinu kladené záležely v tom, že užili jako poslanci v poslanecké sněmovně násilí spočívajícího ve skutečných činech násilných, by předsedajícímu místopředsedovi poslanecké sněmovny inž. D-ovi a zákonodárnému sboru ve výkonu jich pravomoci bránili a výkon ten mařili. Z řečeného je zřejmo, že tyto činy, jež zakládají skutkovou podstatu zločinů podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky spáchaných skutkem, nejsou »výroky« po rozumu § 23 ústavní listiny a nepožívají tudíž imunity podle posléze uvedeného ustanovení zákona. Ježto pak příslušná poslanecká sněmovna dala souhlas k soudnímu stíhání stěžovatelů pro tyto činy, nebylo závady, by stěžovatelé nebyli pro ně soudně stíháni. Poukazuje-li obhajoba dále na § 52 jednacího řádu poslanecké sněmovny a namítá-li, že tento předpis ohrožuje urážky poslanců, těžké urážky předsedy a maření jednání takovým způsobem, že v jednání se nemůže pokračovati, pouze kárným zakročením předsedy, dlužno především podotknouti, že v případě § 10 čís. 1 (al. 1.) zákona na ochr. rep. jde o skutkovou podstatu v poměru k § 52 jedn. řádu sesílenou, ježto předpokládá násilné maření nebo bránění. Ovšem je každý zločin podle § 10 čís. 1 ,(al. 1) zákona na ochr. rep. spáchaný poslancem ve sněmovně zároveň také kárným činem podle § 52 jedn. ř. Z toho však neplyne, že by podléhal jen kárné moci předsedově. Jen když čin, jímž poslanec maří jednání takovým způsobem, že se nemůže v jednání pokračovati, nepojímá v sobě zároveň skutkové podstaty § 10 zákona na ochr. rep. nebo jiného trestného činu stejného rázu, poněvadž nejde o násilné maření, lze proti provinilému poslanci zakročiti pouze kárným prostředkem. Jde-li však při takovém maření o jednání násilné, není, je-li tu potřebný souhlas poslanecké sněmovny, překážky proti soudnímu stihání pro takový čin. Ostatně jest Nejvyšší soud toho názoru, že kárné řízení, o němž se zmiňuje § 52 jedn. řádu, jako každé jiné kárné řízení, neprejudikuje otázce použitelnosti toho kterého předpisu trestního zákona. Jest zřejmo, že § 52 jedn. řádu, zejména pokud stihá maření jednání vyloučením ze schůze, nechce vyčerpati všechny právní následky jednání poslancova, nýbrž dává toliko předsedovi v zájmu nerušeného chodu parlamentního jednání prostředek, by rychle zakročil a zjednal nápravu, a proto nevylučuje, by přes to nebylo zavedeno ještě trestní řízení, jakmile kárný čin spadá též pod trestní zákon a jsou dány všechny ostatní podmínky pro soudní stihání. Pouze obžalovaného K-a se týká námitka, že schází zákonný souhlas poslanecké sněmovny ke stíhání tohoto obžalovaného pro všechny činy, z nichž ho viní obžaloba, poněvadž se prý toto svolení u poslance K-a vztahuje toliko na stíhání pro zločin podle § 152 a 155 tr. zák., nikoli též pro zločin podle § 10 čís. 1 zákona na ochr. rep. To prý plyne z toho, že tento zločin jest u obžalovaného K-a uveden toliko ve vydávacím usnesení poslanecké sněmovny, jak bylo sděleno trestnímu soudu v Praze, nikoliv však v návrhu imunitního výboru, jenž byl podkladem pro hlasování poslanecké sněmovny o vydání a podle něhož měli býti poslanci H., J., K., Kr. a Š. vydáni »k trestnímu stihaniu podľa žiadosti trestného súdu pre zločiny, rešp. pre prečiny podľa § 10 a § 15 zákona na ochranu republiky, pre zločiny podľa § 85 a § 87 tr. zák., vynímajúc poslance K-a, ktorý stihaný je pre zločin podľa § 152 a 155 tr. zák.« a který měl »pro tento zločin« býti vydán (str. 2637 těsnopisecké zprávy posl. sněm,. N. S. Ř. Č. 1926 II volební období, 2 zasedání). Bylo-li vydávacím usnesením poslanecké sněmovny dáno svolení k stihání posl. K-a pro zločiny uvedené v žádosti zemského trestního soudu v Praze, tedy i pro zločin podle § 10 čís. 1 zákona na ochr. rep., jde prý jen o nedopatření předsedy, který nepředložil návrh imunitního výboru v tom znění k hlasování, jak byl usnesen imunitním výborem, a jest prý věcí soudu, by toto nedopatření při stylisaci usneseni bylo odstraněno výkladem tohoto usnesení podle pravidel platných pro výklad zákona, při čemž bylo přihlížeti k doslovu návrhu imunitního výboru. Než ani s touto námitkou nelze souhlasiti. Pro soud je rozhodným toliko vydávací usnesení sněmovny k tornu podle § 54 ústavní listiny povolané, jak bylo sděleno zemskému trestnímu soudu v Praze. Ostatně nemůže býti pochybnosti o tom, že posl. K. měl býti i podle návrhu imunitního výboru vydán též pro zločin podle § 10 čís. 1 zákona na ochr. rep. Neboť výklad tohoto návrhu podle pravidel, jež obhajoba sama doporučuje, vede nutně k tomu, že se doložka tohoto návrhu »vynímajúc posl. K-a, ktorý stihaný je pre zločin podľa § 152 a 155 tr. zák. a ktorého navrhujem pre tento zločin vydať« vztahuje jen na zločin podle § 85 a) a 87 tr. zák., pro něž nebyl poslanec K. stihán, nikoli též na zločiny (přečiny) podle § 10 a 15 zákona na ochranu republiky, poněvadž K. byl stihán také pro tyto delikty a návrh usnesení doporučuje výslovně vydání poslance H-e, J-a, K-a, Kr-a a Š-a k trestnímu stíhání »podľa žiadosti trestného súdu«. Lze tedy souhlasiti s nalézacím soudem, že se stalo jen nepřesnou dikcí referenta imunitního výboru, že v tomto návrhu věc na první pohled vypadá tak, jako by poslanec K. nebyl navržen k vydání pro zločin podle § 10 čís. 1 zákona na ochr. rep. Pokud jde o jednotlivé činy obžalovaným za vinu kladené, jest uvésti toto:
I. Zmateční stížnost obžalovaných Jana H-e a Bohumila J-a uplatňuje číselně důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 4, 5, 9 a) a b) a 10 tr. ř. Formální výtky této stížnosti byly již vyřízeny rozhodnutím tohoto soudu ze dne 25. února 1928, č. j. Zm I 376/27-1. Z námitek hmotně- právních zbývá po hořejších vývodech především námitka podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., že v rozsudku nejsou zjištěny subjektivní známky skutkové podstaty zločinu, jímž byli obžalovaní H. a J. uznáni vinnými. Rozsudek prý se snaží nahradí ti zjištění zlého úmyslu, jehož je podle § 1 tr. zák. třeba ke každému zločinu podle § 10 čís. 1 zák. na ochranu republiky, tvrzením, že stěžovatelé mohli jako každý jiný člověk podle svých denních zkušeností věděti, že předseda poslanecké sněmovny může se státi neschopným k řízení schůze sněmovny, postupuje-li se proti němu způsobem tu v úvahu přicházejícím, a že to musili jako poslanci věděti. Z toho vyvozuje prý rozsudek jakýsi dolus indirectus, který však ke skutkové podstatě zločinu podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky prý nestačí. Uvedenou argumentací dokazuje prý rozsudek vlastně, že tu nebylo zlého úmyslu, nýbrž že tu šlo nanejvýš o hrubou nedbalost, jak ji má na mysli § 335 tr. zák. Po stránce subjektivní vyžaduje se ke skutkové podstatě zločinu podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky, spáchaným způsobem v souzeném, případě v úvahu přicházejícím, by pachatel užil násilí v úmyslu, by ústavnímu činiteli — v tomto případě členu předsednictva poslanecké sněmovny — bránil ve výkonu jeho pravomoci neb výkon ten mařil. Rozsudek zjišťuje tento přímý zlý úmysl stěžovatelů, jehož je tu třeba. Uvádí v rozhodovacích důvodech, že obžalovaný H. trhal spisy předsedajícímu inž. D-ovi za tím účelem, by mu v řízení hlasování a tím ve výkonu pravomoci bránil a výkon ten mařil, dále, že se vůle tohoto obžalovaného nesla v okamžiku, kdy zdvihal křeslo a chtěl jím po předsedajícím inž. D-ovi hoditi, k tomu, by mu v řízení schůze, tedy ve výkonu jeho pravomoci, bránil a výkon ten zmařil, a posléze, že se obžalovaný J. snažil vyklopiti předsedajícího inž. D-a z křesla za tím účelem, by mu v řízení schůze, tedy ve výkonu jeho pravomoci, bránil a výkon ten mařil. Stížnost má ovšem pravdu, tvrdíc, že ke skutkové podstatě zločinu podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky nestačí nepřímý zlý úmysl ve smyslu § 1 tr. zák., avšak její další tvrzení, že rozsudek operuje v souzeném případě pouze s nepřímým zlým úmyslem, nemá v rozhodovacích důvodech opory. Zmiňuje-li se rozsudek v rozhodovacích důvodech o tom, že obžalovanému H-ovi musilo býti jako poslanci známo, že se vytržením spisů, jichž předseda k řízení schůze potřebuje, znemožňuje předsedovi řízení schůze, dále o tom, že obžalovaný mohl jako každý jiný člověk podle svých denních zkušeností věděti, že by se předseda stal k řízení schůze nezpůsobilým, kdyby byl uhozen křeslem a tím byť i jen lehce zraněn, a že to jako poslanec musel věděti, posléze o tom, že si byl obžalovaný J. jako poslanec toho vědom, že se shazováním předsedy s křesla maří výkon pravomoci předsedovy, nevyslovuje tím nikterak, že stěžovatelé jednali jen nedbale, nýbrž uvádí tyto okolnosti zřejmě jen za tím účelem, by dokázal, že si byli stěžovatelé plně vědomi významu a dosahu činů tu v úvahu přicházejících a že je přes to úmyslně předsevzali. Tvrdí-li stížnost v této souvislosti, že rozsudek neuvádí, na základě čeho zjistil subjektivní skutkovou podstatu zločinu stěžovatelům za vinu kladeného, neprovádí uplatněného důvodu zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. po zákonu. Bezdůvodná jest i námitka obhájcem stěžovatelů teprve při zrušovacím roku vznesená, že stěžovatelé nejednali v úmyslu zlém, nýbrž v úmyslu taktickém a parlamentním. Pokud stížnost spatřuje tento úmysl v tom, že obstrukcí neměla býti mařena funkce předsednictva ani samo hlasování o kongruové předloze, nýbrž měl býti jen vykonán vliv na poslance sněmovní většiny, by ti z nich, kteří nebyli předloze nakloněni, v posledním okamžiku, zejména kdyby předseda použil proti obstruujícím poslancům kárné moci podle § 52 jedn. řádu, hlasovali proti předloze, není provedena po zákonu, poněvadž rozsudek zjišťuje jiný úmysl obžalovaných. Pokud však stížnost spatřuje parlamentní úmysl v tom, že obžalovaní chtěli svým jednáním jen docíliti, by mařili uzákonění kongruové předlohy, kterou považovali za státu škodlivou, zaměňuje zřejmě motiv s úmyslem. Motiv ovšem není bezvýznamným pro zjištění úmyslu a mohl by v tomto případě přicházeti v úvahu také snad s hlediska trestnosti vylučujícího stavu nouze ve smyslu § 2 g) tr. zák., jejž namítá stížnost, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti podle čís. 9 b) 281 tr. ř. Avšak uplatňování zmatku podle § 281 čís. 9 b) tr. ř. jest tu formálně pochybeno proto, že rozsudek neobsahuje v tomto směru výroku zákonem (§ 281 čís. 9 b) tr. ř.) předpokládaného. Má-li však býti ve vývodech stížnosti v tomto směru spatřována výtka neúplnosti po rozumu § 281 čís. 5 tr. ř. spočívající v tom, že rozsudek nepřihlíží k zodpovídání se stěžovatelů, že jednali z neodolatelného donucení, jest ji označiti za bezdůvodnou. Pokud jde o údaje zmateční stížnosti o obhajobě stěžovatelů v tomto směru, dlužno především poznamenati, že podle protokolu o hlavním líčení stěžovatelé v podstatě jen tvrdili, že se zúčastnili obstrukce, by bylo znemožněno uzákonění řečených předloh. Toto tvrzení stěžovatelů nepoukazovalo nikterak ke stavu, jejž předpokládá neodolatelné donucení ve smyslu § 2 g) tr. zák., t. j. k takové kolisi zájmů nebo povinností, za níž jednající může sebe nebo jiného zachrániti z těžkého a bezprostředního nebezpečenství pouze tím, že se dopustí činu trestním zákonem zapovězeného. Ostatně rozsudek se o uvedeném tvrzení stěžovatelů v rozhodovacích důvodech zmiňuje. Dále nehájili se stěžovatelé podle protokolu o hlavním přelíčení ani v ten smysl, že ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 19. června 1926 byla postupem většiny a postupem předsedajícího inž. D-a, který prý nešetřil předpisů jednacího řádu poslanecké sněmovny, přivoděna situace, jež stěžovatele podle zásady »vim vi repelere licet«, platící prý i pro obor práva parlamentního, opravňovala k nejprudčím prostředkům, po případě i k činům, které by jinak spadaly pod trestní zákon, a že se stěžovatelé za této situace skutečně rozhodli na zachování jednacího řádu poslanecké sněmovny co nejdůrazněji trvati, po případě je vynutiti, t. j. že jednali pouze za posléze uvedeným účelem. Z protokolu o hlavním líčení vychází na jevo, že obžalovaný H. v tomto směru pouze tvrdil, že, vstoupil-li na předsednickou tribunu, zavinilo to předsednictvo (místopředseda inž. D.) tím, že nezakročilo proti zpravodaji Dr. N-ovi, který nestál na obvyklém místě zpravodajském, nýbrž u předsedy, a že obžalovaný J. v tomto směru pouze udal, že obžalovaný Kr. šel předsedu schůze žádati, by nepřipustil hlasování o kongruovém zákoně za okolností, které ve sněmovně panovaly. Ani v těchto tvrzeních stěžovatelů nelze spatřovati poukaz k tomu, že tu byl stav, jejž předpokládá neodolatelné donucení podle § 2 g) tr. zák. O řečeném tvrzení obžalovaného H-e se ostatně rozsudek v rozhodovacích důvodech zmiňuje. V této souvislosti budiž ostatně poznamenáno, že rozsudek v rozhodovacích důvodech zjišťuje, že nevyšlo na jevo, že nezákonný postup předsednictva zavdal příčinu k výstupům, k nimž došlo ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 19. června 1926.
Dále namítá stížnost s hlediska důvodu zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř., že rozsudek nepojímá správně znaky skutkové podstaty »výkon pravomoci«, »brániti« a »mařiti«. Pokud jde o čin obžalovaného J-a zmateční stížnost nepopírá, že řízení schůze poslanecké sněmovny náleží do pravomoci předsedy, pokud se týče místopředsedy poslanecké sněmovny (§§ 9 a 10 jednacího řádu poslanecké sněmovny), snažíc se pouze dokázati, že místopředseda inž. D., jenž schůzi poslanecké sněmovny řídil, mohl přes to, že obžalovaný J. postupoval proti němu způsobem, v rozsudku zjištěným, svou pravomoc vykonávati, stoje. Nehledíc k tomu, že rozsudek nezjišťuje, že místopředseda inž. D. měl za tehdejší situace možnost schůzi alespoň stoje říditi, je s hlediska skutkové podstaty zločinu tu v úvahu přicházejícího lhostejno, zda mohl ústavní činitel přes jednání pachatelovo svou pravomoc vykonávali čili nic; neboť uvedený zločin je dokonán, jakmile pachatel užil násilí, by bránil ústavnímu činiteli ve výkonu jeho pravomoci nebo výkon ten mařil, takže nesejde na tom, zda pachatel dosáhl vůbec toho, co bylo jeho úmyslem, na příklad skutečného zmaření výkonu pravomoci (Milota, str. 43). Tím jest vyvrácena i námitka obhájce stěžovatelů teprve při zrušovacím roku vznesena, že násilí musí býti tak intensivní, že cíl, jejž sleduje, totiž, by bylo bráněno ústavnímu činiteli ve výkonu jeho pravomoci nebo by byl tento výkon zmařen, skutečně nastal. Pokud obhájce v této souvislosti namítl, že za násilí lze považovati jen jednání, směřující přímo proti osobě, jejíž výkon má býti zmařen, stačí podotknouti toto: § 10 čís. 1 (al, 1) zákona na ochr. rep. nemluví o násilí užitém proti ústavním činitelům, nýbrž o násilí, jehož bylo užito, by bylo ústavním činitelům bráněno ve výkonu jejich pravomoci nebo by výkon ten byl zmařen. Násilí v § 10 čís. 1 (al. 1) zákona na ochr. rep. předpokládané nemusí tudíž směřovati přímo proti ústavnímu činiteli, jehož pravomoc je tímto ustanovením chráněna, nýbrž může býti namířeno i proti osobě jiné. Je-li tomu tak, vyžaduje se ovšem, by užitím násilí byla nepřímo dotčena i volnost jednání ústavního činitele, jemuž má býti ve výkonu pravomoci bráněno, nebo jehož výkon pravomoci má býti mařen (Milota str. 41 a 42). Ostatně jest výtka stížnosti i bezpředmětná, neboť rozsudek zjišťuje, že násilí, jehož se dopustili Jan H. a Bohumil; J., směřovalo přímo proti předsedajícímu inž. D-ovi, jenž jako takový patří nepochybně k osobám chráněným v § 10 čís. 1 (al. 1) zákona na ochr. rep. Dále namítá stížnost, že v jednání obžalovaného J-a nelze vůbec spatřovati bránění ve výkonu pravomoci místopředsedovy nebo maření tohoto výkonu, nýbrž že tu přichází v nejhorším případě v úvahu pouhé »rušení«, o němž se zmiňuje důvodová zpráva k § 10 zák. na ochranu republiky, a že v takovém případě jde pouze o maření (jednání), jež podléhá podle § 52 jednacího řádu poslanecké sněmovny kárné moci předsedově. »Bránění« ve smyslu § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky znamená nucení ústavního činitele, by nepočal konati to, co náleží do jeho pravomoci. Tu musí tedy násilí býti vykonáno před započetím výkonu pravomoci. »Maření« po rozumu téhož ustanovení zákona však záleží v působení na ústavního činitele, by započatý již úkon nebyl dokončen (tu se násilí i úkon časově shodují), nebo by dokončený úkon neprojevil svůj účinek (tu násilí následuje za úkonem). Od »maření« nutno rozeznávati pouhé rušení výkonu, kde je úmyslem pachatelovým pouze ztížiti nedokončený úkon (Milota, str. 42). Podle řečeného šlo by tu o pouhé rušení výkonu, kdyby bylo rozsudkem zjištěno, že obžalovaný J. měl pouze v úmyslu ztížiti výkon pravomoci místopředsedy inž. D-a záležející v řízení schůze. Takového zjištění však rozsudek neobsahuje. Z rozhodovacích důvodů vysvítá naopak, že rozsudek, hodnotě čin obžalovaného J-a nikoli jako čin ojedinělý, nýbrž jako součást činnosti všech obžalovaných přijetí předloh obstruujících, bere zřejmě za prokázáno, že bylo úmyslem i obžalovaného J-a působiti na místopředsedu inž. D-a, by započatý jím úkon, jenž náležel nesporně do jeho pravomoci, nebyl dále prováděn, t. j. by výkon ten byl mařen. Že tu nešlo o jednání, jež podléhá podle § 52 jednacího řádu poslanecké sněmovny jen kárné moci předsedově, plyne již z toho, co výše bylo k dotyčnému předpisu uvedeno. Pokud jde o obžalovaného H-a namítá stížnost především, že rozsudek vychází, shledávaje v tom, že tento obžalovaný odejmul ve schůzi poslanecké sněmovny místopředsedovi inž. D-ovi spisy, bránění ve výkonu jeho pravomoci a maření tohoto výkonu, z nesprávného názoru, že předseda musí míti spisy druhu tu v úvahu přicházejícího nezbytně po ruce. Není-li předseda s to, by řídil hlasování bez takových spisů, přeruší prý, jak ukázala právě schůze poslanecké sněmovny ze dne 19. června 1926, prostě schůzi a opatří si druhý výtisk neb opis spisů. Rozsudek zjišťuje, jak ostatně stížnost sama nepřímo připouští, že místopředseda inž. D. nemohl bez spisů, které mu byly vytrženy z ruky obžalovanými H-em, v řízení hlasování pokračovati, neboť uvádí v rozhodovacích důvodech, že po vytržení spisů musila býti schůze přerušena až do opatření opisů uvedených spisů. Dovedou-li jiné osoby říditi schůzi nebo hlasování poslanecké sněmovny i bez takových spisů čili nic, je pro právní posouzení tohoto případu nerozhodným. Skutečnosti však, že místopředseda inž. D. mohl po krátké přestávce v sezení, za níž byly opatřeny opisy spisů, v řízení hlasování pokračovati, nelze rovněž přikládati významu pro právní posouzení věci, poněvadž se, jak bylo již shora poznamenáno, nevyžaduje ku skutkové podstatě zločinu tu v úvahu přicházejícího, by byl výkon pravomoci ústavního činitele skutečně zmařen. Co se týče další činnosti obžalovaného H-e, v níž rozsudek spatřuje rovněž skutkovou podstatu zločinu podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky, tvrdí stížnost, že nebylo zjištěno, že obžalovaný zvedl křeslo a napřáhl je proti místopředsedovi inž. D-ovi. Tento byl prý jediný, který to určitě tvrdil, a jeho svědectvím, jež prý bylo potvrzeno z několika desítek svědků pouze jedním svědkem, jenž mimo to o sobě tvrdil, že byl při schůzi ve značném rozčilení, nelze prý vyvrátiti zodpovídání se obžalovaného H-e, že spěchal na pomoc ohroženému poslanci Kr-ovi a zvedl za tím účelem křeslo. Těmito vývody neprovádí stížnost uplatňovaného důvodu zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř. po zákonu, nýbrž brojí jen nepřípustným způsobem proti hodnotění výsledků průvodního řízení, zejména svědeckých výpovědí inž. D-a a Antonína K-a, nalézacím soudem a proti jeho přesvědčení na základě toho nabytému (§§ 258, 288, odst. druhý čís. 3 tr. ř.), že obžalovaný H. zvednuv těžké místopředsednické křeslo napřáhl je směrem proti místopředsedovi inž. D-ovi v úmyslu, křeslo na místopředsedu inž. D-a hoditi. Namítá-li dále stížnost v tomto směru, že výhrůžka, jež by mohla býti spatřována v takovém zvednutí křesla, byla jen pouze těžkou urážkou, jakou má na mysli § 52 jednacího řádu poslanecké sněmovny, tedy činem podléhajícím pouze kárné moci předsedově, ocitá se zřejmě v rozporu se skutkovým zjištěním rozsudku, jenž vylučuje vyhrůžku stížností tvrzenou, maje za prokázáno, že obžalovaný H. zvednuv křeslo napřáhl je proti místopředsedovi inž. D-ovi, chtěje je na něho hoditi a učiniti ho tím neschopným k tomu, by řídil schůzi. Pokud jde o obžalovaného J-a, zjišťuje rozsudek v rozhodovacích důvodech, že se tento obžalovaný pokoušel v řečené schůzí předsedajícího místopředsedu poslanecké sněmovny inž. D-a vyklopiti z křesla v úmyslu, by mu bránil ve výkonu jeho pravomoci, v řízení schůze, a výkon ten mařil. Při tom shledává rozsudek v prostředku obžalovaným J-em za tímto účelem použitém zřejmě použití fysické síly proti inž. D-ovi, skutečný čin násilný odpovídající podle § 39, čís. 1 zák. na ochranu republiky pojmu násilí ve smyslu § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky. Jsou tudíž zjištěny všechny náležitosti skutkové podstaty zločinu podle § 10, čís. 1 posléze uv. zákona. Namítá-li stížnost s hlediska důvodu zmatečnosti podle § 281, čís. 10 tr. ř., že by v jednání obžalovaného J-a mohla býti nanejvýš spatřována skutková podstata přestupku útisku nebo zločinu vydírání, jde podle uvedeného o námitku zřejmě neodůvodněnou. Za tohoto stavu věci bylo zmateční stížnost obžalovaných Jana H-e a Bohumila J-a, pokud uplatňuje hmotněprávní důvody zmatečnosti podle čís. 9 a) a b) a 10 § 281 tr. ř., zavrhnouti jako dílem neodůvodněnou, dílem po zákonu neprovedenou.
II. Zmateční stížnost státního zastupitelství napadá, jak je patrno z jejích vývodů, předně v některých bodech rozsudkový výrok, jímž byli podle § 259, čís. 3 tr. ř. obžalovaní Jan H., Emanuel Š. a Bohumil J. částečně a obžalovaný Karel Kr. úplně sproštěni z obžaloby pro zločin podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky, dále v celém rozsahu rozsudkový výrok, jímž byli podle § 259, čís. 3 tr. ř. sproštěni obžalovaný Josef K. z obžaloby pro posléze uvedený zločin a obžalovaní Jan H., Emanuel š., Karel Kr. a Bohumil J. z obžaloby pro zločiny podle §§ 85 a) a 87 tr. zák. Stížnost, jež uplatňuje číselně důvody zmatečnosti podle § 281, čís. 5 a 9 a) tr. ř., napadá nejprve rozsudkový výrok, že není prokázáno, že došlo mezi poslaneckými kluby strany komunistické a strany národně socialistické nebo poslanci těchto dvou stran k zvláštnímu dohodnutí o provádění obstrukce ve schůzích poslanecké sněmovny ze dne 9. června a 19. června 1926, vytýkajíc rozsudku neúplnost podle § 281, čís. 5 tr. ř., záležející v tom, že nalézací soud nepřihlíží v tomto směru k doznání obžalovaného Karla Kr-a, »že chtěli zmařiti jednání o zákoně celním a zákoně kongruovém technicko-mechanickými prostředky«, a k výpovědem svědků Josefa Š-a, Stanislava H-a a Františka S-a, z nichž prý vychází na jevo, že bylo již předem známo, že bude usilováno o znemožnění uzákonění řečených předloh, ježto prý se o tom v poslanecké sněmovně mluvilo a poslanci strany lidové byli vyzváni, by na provokace oposičních poslanců nereagovali. Výtka není odůvodněna. Rozsudek se sice nezmiňuje v rozhodovacích důvodech ani o uvedeném doznání obžalovaného Kr-a, ani o tom, co potvrdili svědci Josef Š. a Stanislav H. — svědek František S. v tomto směru vůbec nic nepotvrdil, — avšak není proto stižen vadou neúplnosti, ježto skutečnost obžalovaným Kr-em doznaná a skutečnosti svědky Š-em a H-ým potvrzené nelze pokládati za rozhodné. Nehledíc k tomu, že z oněch skutečností nelze vůbec dovozovati, že došlo ke stížností tvrzené dohodě mezi uvedenými kluby nebo poslanci řečených stran, je vůbec nerozhodným, zda byla tu tvrzená dohoda čili nic, neboť, i kdyby bylo jisto, že došlo k tvrzenému dohodnutí o provádění obstrukce, nenasvědčovalo by to tomu, že obžalovaní jednali při páchání trestných činů jim za vinu kladených, tedy při činnosti vybočující z mezí obstrukce, ve společném zlém úmyslu.
V následujícím budou probrány nejprve,výtky a námitky, jimiž stížnost brojí proti rozsudkovým výrokům, jimiž byli obžalovaní sproštěni z obžaloby pro zločin podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky. 1. Obžalovaný Jan H.: A) a) Rozsudek, jenž osvobodil tohoto obžalovaného od obžaloby pro posléz uvedený zločin, spáchaný prý ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 9. června 1926 tím, že, hodiv spisy po předsedovi sněmovny Janu M-ovi, užil násilí, by bránil zákonodárnému sboru, předsedovi a předsednictvu ve výkonu pravomoci a výkon ten mařil, a dospěl k sprošťujícímu výroku v tomto směru, neshledav prokázaným, že obžalovaný házel spisy přímo po předsedovi Janu M-ovi a uvádí na odůvodněnou svého výroku, že ani jeden ze svědků v rozhodovacích důvodech uvedených nepotvrdil, že obžalovaný hodil přímo směrem proti předsedovi M-ovi. Tu vytýká stížnost s hlediska důvodu zmatečnosti podle § 281, čís. 5 tr. ř. rozsudku, že jeho posléze uvedené tvrzení odporuje tomu, co potvrdili svědci, jichž výpovědí se rozsudek v rozhodovacích důvodech dovolává, Jan M., František M., Jan M. a Štefan O., a že mimo to nepřihlíží k tomu, co potvrdil v tomto směru svědek Dr. Martin M. Stížnost má pravdu, uvádí-li a), že svědek Jan M., jenž předsedal schůzím poslanecké sněmovny ze dne června 12. června 1926, potvrdil, že v těchto schůzích bylo házeno spisy různými poslanci i na předsedu a že se pamatuje, že spisy házeli zejména i obžalovaní H. Š., že svědek František M. v přípravném vyhledávání udal, že obžalovaný H. mrštil dne 9. června 1926 spisy směrem k předsedovi M-ovi, že ho však nezasáhl, nýbrž zasáhl jimi těsnopisce Dr. P-a, že svědek Jan M. potvrdil, že obžalovaný H. hodil dne 9. června 1926 spisy směrem k předsedovi M-ovi, že svědek Štefan O. udal, že obžalovaný H. hodil dne 9. června 1926 spisy po stole předsedy M-a a k tomu při hlavním přelíčení dodal, že všichni obžalovaní komunističtí poslanci, tedy zřejmě také obžalovaný H., házeli posléze uvedeného dne spisy na předsedu M-a, že svědek Dr. Martin M. potvrdil, že obžalovaný H. házel dne 9. června 1926 spisy také směrem k předsedovi M-ovi, kterého však netrefil. Tvrdí-li tedy rozsudek, že žádný ze svědků v rozhodovacích důvodech uvedených nepotvrdil, že obžalovaný H. dne 9. června 1926 hodil spisy směrem k předsedovi M-ovi, odporuje tento jeho údaj obsahu výpovědí svědků Jana M-a, Františka M-a, Jana M-a a Štefana O-e v rozhodovacích důvodech uvedených, skutečnému obsahu výpovědí těchto svědků, takže tu jde o rozpor se spisy. Tento rozpor dlužno označiti jako závažný, poněvadž se vztahuje ke skutečnosti zřejmě rozhodné. Odůvodněna je dále také výtka neúplnosti shledávané v tom, že rozsudek pomíjí mlčením shora zmíněnou, svědkem Dr. M-ou při hlavním přelíčení potvrzenou skutečnost; neboť se rozsudek nezmiňuje o této skutečnosti, ač jde i tu o skutečnost, jež může míti význam pro zjištění, zda obžalovaný H. házel spisy přímo proti předsedovi M-ovi, a v důsledku toho pro posouzení, zda se tím dopustil zločinu podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky, tedy o skutečnost zřejmě rozhodnou. Rozsudek je tudíž v tomto směru stižen zmatkem podle § 281, čís. 5 tr. ř.
A) b) Obžaloba spatřovala násilí, jehož obžalovaný H. užil ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 9. června 1926, by zákonodárnému sboru, jeho předsedovi a předsednictvu bránil ve výkonu pravomoci a výkon ten mařil, také v tom, že hodil tenkráte spisy na hlavu zpravodaji Josefu A-ovi a házel spisy po zpravodaji Dr. Janu Z-ovi. Nalézací soud vzal sice za prokázáno, že obžalovaný H. hodil tenkráte několikráte spisy po řečených zpravodajích, sprostil ho však v tomto směru z obžaloby pro zločin podle § 10 čís. 1 zák. na ochranu republiky z důvodů v rozsudku uvedených. Z těchto důvodů je patrno, že nalézací soud dospěl k výroku sprošťujícímu, pokud jde o obžalobu, že obžalovaný užil násilí, by bránil předsedovi a předsednictvu poslanecké sněmovny ve výkonu pravomoci a výkon ten mařil, proto, že tu šlo o útok nikoli přímo proti předsedovi nebo předsednictvu, nýbrž proti osobám, nepožívajícím ochrany § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky, a pokud jde o obžalobu, že obžalovaný užil násilí, by bránil zákonodárnému sboru ve výkonu jeho pravomoci a výkon ten mařil, proto, že, prý zákon má, mluvě o násilí použitém za posléze uvedeným účelem, na mysli nikoli útok jednotlivce nebo několika málo osob, nýbrž útok davu, na příklad útok vojskem nebo shromážděnými demonstranty, ježto prý jen takovým útokem může býti bráněno celému zákonodárnému sboru v zahájení jeho činnosti nebo v pokračování v ní. V tomto směru napadá stížnost rozsudek právem důvodem zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř. Právním statkem chráněným § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky je ovšem jen pravomoc ústavních činitelů v tomto ustanovení zákona výslovně uvedených, tedy, pokud jde o poslaneckou sněmovnu, jen pravomoc této sněmovny, jejího předsedy a jejího předsednictva, a předsednictvem poslanecké sněmovny jest podle § 8, odst. prvý jednacího řádu poslanecké sněmovny rozuměti toliko předsedu s místopředsedy, nikoli tedy též pomocné orgány předsednictva v posléze citovaném ustanovení uvedené jako na př. pořadatele (s opačným názorem stížnosti a rozsudku nelze souhlasiti, protože odporuje jasnému ustanovení § 8, odst. prvý jednacího řádu) nebo zpravodaje. Avšak skutková podstata zločinu podle § 10, čís. 2, alinea 1 zákona na ochranu, republiky nepředpokládá, by bylo použito násilí přímo proti ústavním činitelům, jichž pravomoc je posléze uvedeným ustanovením zákona chráněna, jak bylo již výše dovoděno. Užil-li tedy obžalovaný H. násilí záležejícího ve skutečném násilném činu po rozumu § 39, čís. 1 zák. na ochranu republiky proti řečeným zpravodajům, by tím bránil předsedovi nebo předsednictvu poslanecké sněmovny ve výkonu pravomoci nebo výkon ten zmařil, a byla-li tím dotčena volnost jednání předsedy nebo předsednictva, dopustil se zločinu podle § 10, čís. 1, alinea 1. zák. na ochranu republiky. Ani právní názor rozsudku, že se ke skutkové podstatě zločinu podle § 10, čís. 1, alinea 1. zákona na ochranu republiky, spáchaného užitím násilí za tím účelem, by bylo bráněno zákonodárnému sboru ve výkonu jeho pravomoci nebo by výkon ten byl mařen, vyhledává útok většího počtu lidí, na příkl. útok vojska nebo shromážděných demonstrantů, nemá opory v doslovu a smyslu zákona. Ve skutečnosti stačí i tu jednání jediného pachatele, záleželo-li v užití násilí za tím účelem, by bylo zákonodárnému sboru bráněno ve výkonu jeho pravomoci nebo by výkon ten byl mařen. Ani tu nevyžaduje se, by násilí bylo užito přímo proti celému zákonodárnému sboru; stačí zejména, bylo-li na příkl. užito násilí proti některému činiteli zákonodárného sboru tak, že tím byla nepřímo dotčena také volnost jednání zákonodárného sboru samého. Rozsudek je tudíž v tomto směru stižen zmatkem podle § 281, čís. 9 a) tr. ř. Při tom dlužno poznamenati, že rozsudek nezjistil v tomto směru všechny okolnosti, jež jest při správném použití hmotného práva položiti za základ rozhodnutí. Především nejsou v rozsudku zjištěny skutečnosti, na nichž závisí řešení otázky, zda šlo tu vůbec o skutečný čin násilný po rozumu § 39, čís. 1 zákona na ochranu republiky. Skutečný čin násilný ve smyslu posléze uv. ustanovení zákona záleží v užití fysické síly proti osobě nebo proti věcem. Osoba může jím býti zasažena buď na svém těle nebo na své svobodě; jiné ublížení (na příkl. na cti) by nestačilo. Čin musí býti skutečně násilný. Tím je řečeno, že jeho povaha musí býti násilná. V případech § 10, čís. 1, alinea 1. zák. na ochranu republiky to znamená, že čin musí býti prostředkem k překonání odporu nebo k vynucení rozhodnutí osob tam uvedených, jehož by tyto soby, jednajíce o své újmě, jinak neučinily. Tato povaha násilí se však posuzuje objektivně (arg. slovo »skutečný«) s hlediska abstraktního, nikoli s hlediska, zda užití násilí bylo v konkrétním případě způsobilým prostředkem k uvedenému účelu (Milota, str. 119, 120). Zjišťuje-li rozsudek prostě, že obžalovaný házel spisy po řečených zpravodajích, aniž uvádí, zda tu šlo o spisy objemné (spisy těžší), nelze posouditi, zda tu šlo o skutečný násilný čin. Dále nezjišťuje rozsudek, zda obžalovaný jednal v úmyslu, by bránil zákonodárnému sboru, předsedovi nebo předsednictvu ve výkonu jejich pravomoci nebo by výkon ten mařil, a zda byla jednáním nepřímo dotčena volnost jednání posléze uvedených ústavních činitelů.
b) Obžaloba kladla dále obžalovanému H-ovi za vinu, že se dopustil zločinu podle § 10, čís. 1, alinea 1 zák. na ochranu republiky také ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 12. června 1926, tím, že pokoušeje se vyrvati spisy zpravodajovi Dr. Janu Z., užil násilí, by bránil zákonodárnému sboru, jeho předsedovi a předsednictvu ve výkonu pravomoci a výkon ten zmařil. Rozsudek sprostil v tomto směru obžalovaného z obžaloby s odůvodněním, že nebéře vůbec za prokázáno, že se obžalovaný snažil vyrvati spisy řečenému zpravodaji. Tu napadá stížnost rozsudek důvodem zmatečnosti podle § 281, čís. 5 tr. ř., vytýkajíc mu neúplnost záležející v tom, že nepřihlíží k výpovědi svědka Dr. Štefana P-a, který prý potvrdil se vší určitostí, že obžalovaný H. útočil dne 12. června 1926 na zpravodaje Dr. Z-u a chtěl mu vyrvati spisy. Řečený svědek potvrdil v přípravném vyhledávání, že se pamatuje, že dne 12. června 1926 poslanci H. a Š. útočili na zpravodaje Dr. Z-u a chtěli mu vyrvati referát z ruky, že však neviděl, zda se jim to podařilo. Při hlavním přelíčení udal sice, že se již nepamatuje, kým byl tenkrát (12. června 1926) podniknut útok na zpravodaje Dr. Z-u, a že má pouze dojem, že to byli H. a Š., prohlásil však, že trvá v tomto směru na svém původním udání (t. j. na výpovědi obsažené v protokole), kde vypovídal podle pravdy. Podle toho trval tedy svědek také při hlavním přelíčení na tom, co udal v přípravném vyhledávání. Rozsudek nezmiňuje se v rozhodovacích důvodech na místě, kde se obírá otázkou, zda se obžalovaný H. snažil vyrvati spisy zpravodaji Dr. Z-ovi, o shora uvedené, svědkem Dr. P-em i při hlavním přelíčení potvrzené skutečnosti, ač tu jde o skutečnost rozhodnou. Tu trpí tedy rozsudek formální vadou mu vytýkanou. Rozsudek má ovšem z důvodů, o nichž se stala již shora pod a), b) zmínka za to, že by tu nepřicházel v úvahu zločin podle § 10, čís. 1, alinea 1. zák. na ochranu republiky ani tenkráte, kdyby bylo zjištěno, že se obžalovaný H. pokoušel vyrvati spisy zpravodaji Dr. Z-ovi, avšak v tomto směru uplatňuje stížnost právem důvod zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř. Tu stačí poukázati k tomu, co bylo shora pod a), b) uvedeno. C) Obžalovanému H-ovi bylo dále obžalobou za vinu kladeno, že spáchal zločin podle § 10, čís. 1, alinea 1 zákona na ochranu republiky také ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 19. června 1926 tím, že užil různým způsobem násilí, by bránil zákonodárnému sboru, předsedovi a předsednictvu ve výkonu pravomoci a výkon ten mařil. Činnost, v níž obžaloba spatřovala v tomto případě řečený zločin, tvořila jednání jednotné, ježto jednotlivé dílčí akty následovaly bezprostředně po sobě a směřovaly k porušení těchže právních statků. Rozsudek uznává, jakž patrno z jeho výroku, obžalovaného H-e vinným zločinem podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky, spáchaným tím, že dne 19. června 1926 v jednací síni poslanecké sněmovny v Praze ve schůzi poslanecké sněmovny Národního shromáždění užil násilí, by předsedajícímu zákonodárného sboru inž. D-ovi ve výkonu pravomoci bránil a výkon ten mařil, uvádí však v rozhodovacích důvodech, v nichž ostatně praví, že vzal za prokázáno, že obžalovaný užil v tomto případě násilí také za tím účelem, by bránil zákonodárnému sboru ve výkonu pravomoci a výkon ten mařil, že spatřuje skutkovou podstatu zločinu podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republik, jímž shledal obžalovaného vinným, jen ve dvou dílčích skutcích činnosti obžalovanému za vinu kladené, totiž v tom, že obžalovaný trhal předsedajícímu místopředsedovi poslanecké sněmovny inž. D-ovi spisy z rukou a napřáhl proti němu křeslo, chtěje je naft hoditi, a vylučuje ostatní dílčí akty jednání obžalovanému za vinu kladeného z výroku o vině. Zmateční stížnost napadá rozsudek také v posléze uvedeném směru s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř. Zmateční stížnost nelze v tomto ohledu uznati za odůvodněnou. Důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. mohla by stížnost uplatňovati s úspěchem jen, kdyby tu šlo o reální souběh více zločinů podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky. Tohoto předpokladu tu však není, ježto, jak bylo již řečeno, šlo podle obsahu obžaloby o jednotnou činnost, jež se skládala z dílčích aktů, které následovaly bezprostředně po sobě a směřovaly k porušení těchže právních statků. Shledal-li rozsudek v této činnosti, jež tvořila předmět obžaloby, zločin podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky, nesejde na tom, zda vyloučil v rozhodovacích důvodech z výroku o vině v tomto směru některé dílčí skutky oné jednotné činnosti. Nemůže-li však stížnost v těchto směrech s úspěchem uplatňovati důvod zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř., nemůže se s úspěchem dovolávati ani formálního důvodu zmatečnosti podle § 281 čís. 5 tr. ř. za tím účelem, by byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvé stolice k novému projednání a případnému rozhodnutí, že se obžalovaný H. dopustil dne 19. června 1926 zločinu podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky také dalšími dílčími akty řečené jednotné činnosti.
2. Obžalovaný Emanuel Š.: A) a) Obžaloba kladla tomuto obžalovanému mimo jiné za vinu, že spáchal zločin podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky tím, že dne 9. června 1926 ve schůzi poslanecké sněmovny, házeje spisy po zpravodaji Dr. Janu Z-ovi, užil násilí, by bránil zákonodárnému sboru, předsedovi poslanecké sněmovny a jejímu předsednictvu ve výkonu pravomoci a výkon ten mařil. Rozsudek sprostil v tomto směru obžalovaného z obžaloby, jednak proto, že nevzal za prokázáno, že obžalovaný házel spisy po řečeném zpravodaji, jednak proto, že v jednání tu v úvahu přicházejícím nelze spatřovati skutkovou podstatu zločinu podle § 10, čís. 1, alinea 1. zákona na ochranu republiky již proto, že tvrzený útok byl podniknut proti osobě, nepožívající ochrany posléze uv. ustanovení zákona. Zmateční stížnost napadá rozsudek v tomto směru především důvodem zmatečnosti podle § 281 čís. 5 tr. ř., vytýkajíc mu neúplnost, záležející v tom, že nepřihlížel při řešení otázky, zda obžalovaný Š., házel po řečeném zpravodaji, k tomu, co potvrdili v tomto směru svědci Dr. Robert K., Jan M., Dr. Martin M. a Š. O. Rozsudek se zmiňuje v rozhodovacích důvodech o tom, co udal v uvedeném směru svědek Dr. Robert K. v přípravném vyhledávání a při hlavním přelíčení. Tu nejde tedy o vadu neúplnosti. Rozsudek není dále neúplným, nepřihlíží-li v tomto směru ke svědeckým výpovědem Jana M-a a Dr. Martina M-y; neboť tito svědci nepotvrdili, že obžalovaný Š. házel dne 9. června 1926 spisy po zpravodaji Dr. Z-ovi. Naproti tomu jest odůvodněna výtka neúplnosti, pokud jde o svědectví Štefana O-e. Tento potvrdil při hlavním přelíčení, že dne 9. června 1926 házeli všichni obžalovaní komunističtí poslanci, tedy zřejmě také obžalovaný Š., spisy na zpravodaje Dr. Z-u, a rozsudek pomíjí mlčením tuto svědkem O-ou potvrzenou skutečnost, již jest považovati za rozhodnou. Tu je tudíž rozsudek stižen zmatkem podle § 281, čís. 5 tr. ř. Rozsudkový výrok, že by tu nepřicházela v úvahu skutková podstata zločinu podle § 10, čís. 1, alinea 1. zák. na ochranu republiky ani tenkráte, kdyby bylo zjištěno, že obžalovaný házel spisy po zpravodaji, napadá stížnost právem důvodem zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř. V tomto směru stačí poukázati k tomu, co bylo shora pod 1. a) b) uvedeno. A) b) Rozsudek béře dále za prokázáno, že obžalovaný Š. bušil ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 9. června 1926 do ministerské lavice tak, až vypadla z ní výplň a zbyla z ní jen kostra, neshledává však v tomto jednání skutkovou podstatu zločinu podle § 10. čís. 1 alinea 1. zák. na ochranu republiky a uvádí na odůvodněnou svého výroku v tomto směru, že není prokázáno, že obžalovaný jednal uvedeným způsobem za tím účelem, by bránil zákonodárnému sboru nebo předsedovi nebo předsednictvu poslanecké sněmovny ve výkonu pravomoci nebo výkon ten mařil. Tu uplatňuje stížnost zřejmým poukazem důvod zmatečnosti podle § 281, čís. 5 tr. ř., jejž shledává v neúplnosti rozsudku, záležející prý v tom, že rozsudek nepřihlíží k doznání spoluobžalovaného Karla Kr-a, »že (patrně komunističtí poslanci) chtěli zmařiti jednání o novém zákoně a vnutiti svou vůli většině i třeba násilím, že chtěli svým jednáním vzbuditi ve voličstvu rozruch, že chtěli v masách vyvolati hnutí a docíliti tím vášnivého protestu pracujících, že chtěli vburcovati pracující lid, by vytvořil jednotnou frontu, a že chtěli tím strhnouti také ostatní socialistické strany, by se spojily proti většině v parlamentě a přivodily takto politickou situaci, která by rozhodnutí znemožňovala«, a že dále nepřihlíží k tomu, co uvedli svědci Josef Š., Jan M., Alois M. a Dr. Ivan S. Pokud jde o stížností zdůrazňované doznání obžalovaného Kr-a, dlužno především poznamenati, že tento obžalovaný nedoznal, »že (komunističtí poslanci) chtěli vnutiti svou vůli třeba většině«. Z ostatních údajů obžalovaného Kr-a lze sice dovozovati, že komunističtí poslanci zamýšleli prováděti obstrukci k vůli znemožnění uzákonění předloh tu v úvahu přicházejících, avšak nelze z nich usuzovati, že komunističtí poslanci byli odhodláni předsevzíti skutečné násilné činy za tím účelem, by jimi bránili zákonodárnému sboru, předsedovi nebo předsednictvu poslanecké sněmovny ve výkonu pravomocí nebo by výkon ten mařili. Nelzeť přehlédnouti, že obžalovaný Kr. popřel, že se dopustil násilí za posléze uvedeným účelem. Co se týče výpovědí svědků Josefa Š-a a Jana M-a, neoznačuje stížnost skutečností, k nimž rozsudek měl podle jeho názoru přihlížeti, takže výtka neúplnosti není tu vůbec provedena. Tvrdí-li dále stížnost, že z výpovědí svědků Aloisa M-y a Dr. Ivana S-y vysvítá, že se klub komunistických poslanců usnesl obě předlohy (předlohu o zemědělských clech a předlohu kongruovou) do krajností obstruovati a tím jejich vyřízení zmařiti, odporuje její tvrzení skutečnému obsahu výpovědí těchto svědků; neboť tito svědci potvrdili, že se klub komunistických poslanců usnesl sáhnouti při projednávání celního zákona v případě potřeby k technické obstrukci až do případného vyloučení ze schůze, naproti tomu však spokojiti se při projednávání předlohy o zákoně kongruovém politickými výkřiky. Z toho však, co bylo podle těchto svědeckých výpovědí usneseno o způsobu postupu komunistických poslanců při projednávání předlohy o zákoně celním, lze dovozovati jen to, co plyne podle svrchu uvedeného ze zmíněného doznání obžalovaného Kr-a. Podle toho směl rozsudek pominouti mlčením nejen řečené doznání obžalovaného Kr-a, nýbrž i to, co udali svědci M. a Dr. S. o usnesení klubu komunistických poslanců o postupu jeho členů při projednávání osnovy zákona o zemědělských clech, poněvadž tu šlo o skutečnosti nerozhodné.
B) Obžalobou bylo obžalovanému Š-ovi také za vinu kladeno, že se dopustil zločinu podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky také tím, že ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 12. června 1926, snaže se vyrvati spisy z rukou zpravodaje Dr. Z-y, užil násilí, by bránil zákonodárnému sboru, předsedovi a předsednictvu poslanecké sněmovny ve výkonu jejich pravomoci a výrok ten mařil. Také tu dospěl rozsudek k výroku sprošťujícímu jednak proto, že neshledal prokázaným, že se obžalovaný Š. snažil vyrvati spisy zpravodaji Dr. Z-ovi, jednak proto, že se postavil i tu na stanovisko, že útok namířený proti zpravodaji, tedy osobě, nenáležející k ústavním činitelům v § 10, čís. 1 zák. na ochr. republiky uvedeným, nemůže vůbec zakládali skutkovou podstatu zločinu podle posléze uv. ustanovení zákona. Stížnost uplatňuje v tomto směru právem především důvod zmatečnosti podle § 281, čís. 5 tr. ř., vytýkajíc rozsudku, že nepřihlíží k tomu, že svědek Martin M. při hlavním přelíčení potvrdil, že obžalovaný Š. chtěl ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 12. června 1926 sraziti zpravodaje Dr. Z-u s tribuny; neboť rozsudek se o této svědkem Dr. M-ou při hlavním přelíčení potvrzené skutečnosti nezmiňuje, ač tu šlo o skutečnost rozhodnou (§ 262 tr. ř.). Rozsudkový výrok, že by tu ostatně nepřicházel v úvahu zločin podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky, napadá stížnost právem důvodem zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř. V tomto směru stačí poukázati k tomu, co bylo svrchu uvedeno pod 1, A), b). C) Stejně jako u obžalovaného H-e spatřovala obžaloba i u obžalovaného Š-a zločin podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky i v tom, že obžalovaný Š. užil ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 19. června 1926 různým způsobem násilí, by bránil zákonodárnému sboru a předsedovi a předsednictvu poslanecké sněmovny ve výkonu pravomoci a výkon ten mařil. I tu šlo podle obsahu obžaloby o jednotnou činnost obžalovaného. Rozsudek uznává, jakž vysvítá z jeho výroku, také obžalovaného Š-a vinným zločinem podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky, spáchaným tím, že dne 19. června 1926 v jednací síni poslanecké sněmovny v Praze ve schůzi poslanecké sněmovny Národního shromáždění užil násilí, by bránil předsedajícímu zákonodárného sboru inž. D-ovi — podle rozsudkových důvodů i zákonodárnému sboru samotnému — ve výkonu pravomoci a výkon ten mařil, uvádí však v rozhodovacích důvodech, že spatřuje tento zločin pouze v tom, že obžalovaný Š. vytrhl místopředsedovi poslanecké sněmovny inž. D-ovi zvonec a zvonil mu jím přímo do obličeje, nikoli tedy též v dalších dílčích aktech činnosti obžalovaného, jež tvořila předmět obžaloby pro uvedený zločin. Rozsudek uvádí v tomto směru, že nebere za prokázáno, že se obžalovaný Š. snažil ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 19. června 1926 zatlačiti pořadatele Františka N-a a dodává k tomu, že by tu ostatně nešlo o zločin podle § 10, čís. 1 (alinea 1) zák. na ochranu republiky, protože pořadatel nenáleží k předsednictvu poslanecké sněmovny. Zmateční stížnost napadá 1 tuto část rozsudku důvody zmatečnosti čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř., jest však bezdůvodná, neboť tu platí totéž, co bylo uvedeno v obdobných směrech u obžalovaného Jana H-e pod 1. C).
3. Obžalovaný Karel Kr.: A) Rozsudek bere za prokázáno, že obžalovaný Kr. tloukl ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 12. června 1926 do ministerské lavice, až z ní vyrazil desku, a že za sčítání hlasů urazil z ní dlouhou lištu, neshledává však v tomto jednání skutkovou podstatu zločinu podle § 10, čís. 1 (alinea 1) zák. na ochranu republiky, protože prý obžalovaný Kr. nejednal uvedeným způsobem za tím účelem, by bránil poslanecké sněmovně nebo jejímu předsedovi ve výkonu pravomoci nebo by výkon ten mařil. Tu vytýká stížnost s hlediska důvodu zmatečnosti podle § 281, čís. 5 tr. ř. rozsudku neúplnost, již shledává v tom, že rozsudek nepřihlíží k doznání obžalovaného Kr-a, o němž se stala zmínka svrchu pod 2, A), b). Jak bylo však již na posléz zmíněném místě uvedeno, nelze z doznání tu v úvahu přicházejícího dovozovati, že obžalovaný Kr. jednal, když tloukl do ministerské lavice, až z ní vypadla deska, a když z ní urazil lištu, v tom úmyslu, by skutečným činem násilným bránil zákonodárnému sboru nebo předsedovi poslanecké sněmovny ve výkonu pravomoci nebo výkon ten mařil. Rozsudek směl tudíž stížností zdůrazňované doznání v jeho správném znění pominouti mlčením, ježto doznání to se nevztahovalo ke skutečnosti rozhodné. Podle toho netrpí rozsudek v tomto směru formální vadou mu vytýkanou. Naproti tomu nelze zmateční stížnosti upříti oprávnění, pokud napadá v některých směrech výrok rozsudkový, jímž byl obžalovaný Kr. osvobozen od obžaloby pro zločin podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky, spáchaný prý ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 19, června 1926. Rozsudek béře za prokázáno, že obžalovaný Kr. napadl v posléze zmíněné schůzi zpravodaje Dr. Františka N-a, že byl tudíž útočníkem, že ho chtěl donutiti, by upustil od vykonávání své funkce a odebral se na své poslanecké místo, a že však to učinil za tím účelem, by místopředseda poslanecké sněmovny nemohl dávati prostřednictvím Dr. M-a většině sněmovny pokyny týkající se hlasování, sprošťuje ho však přes to z obžaloby pro zločin podle § 10, čís. 1 (alinea 1) zák., na ochranu republiky s odůvodněním, že zpravodaj není ani předsedou ani místopředsedou a nepožívá v důsledku toho ochrany posléze uvedeného ustanovení zákona. Posléze uvedený, názor rozsudku je ovšem nesprávný. Skutečnost, že zpravodaj nenáleží k ústavním činitelům v § 10 čís. 1 zák. na ochranu republiky uvedeným, je nerozhodnou, ježto se ke skutkové podstatě zločinu podle § 10, čís. 1 alinea 1. zák. na ochranu republiky nevyhledává, jak již výše dovoděno, by bylo násilí užito přímo proti ústavním činitelům chráněným uvedeným ustanovením zákona, jinak budiž však v příčině útoku na zpravodaje Dr. N-a poukázáno k tomu, co bude níže uvedeno. Rozsudek zjišťuje dále, že se obžalovaní poslanci, tedy zřejmě také obžalovaný Kr., snažili v téže schůzi poslanecké sněmovny zatlačiti místopředsedu inž. D-a s jeho předsednického místa, by mu bránili ve výkonu jeho pravomoci a výkon ten úplně zmařili, kdežto jinde uvádí, že není prokázáno, že obžalovaný Kr. chtěl v uvedené schůzi zatlačiti předsedajícího inž. D-a s jeho předsednického místa. Tu vytýká stížnost rozsudku s hlediska důvodu zmatečnosti podle § 281, čís. 5 tr. ř. právem vadu vnitřního rozporu; neboť podle uvedeného jde tu, pokud jde o otázku, zda se obžalovaný Kr. snažil zatlačiti místopředsedu inž. D-a s jeho předsednického místa, o takovou neshodu dvou skutkových zjištění, že tato podle zákonů logického myšlení vedle sebe obstáti nemohou. Rozsudek nebéře za prokázáno, že obžalovaný Kr. zatlačoval v posléz uvedené schůzi pořadatele Františka N-a, a uvádí v tomto směru mimo to, že nemohl dospěti k přesvědčení o vině obžalovaného ve smyslu § 10, čís. 1 (alinea 1) zák. na ochranu republiky již proto, že pořadatel nenáleží k předsednictvu poslanecké sněmovny. Tu vytýká stížnost rozsudku právem neúplnost po rozumu § 281, č. 5 tr. ř., již spatřuje v tom, že rozsudek nepřihlíží při zkoumání otázky, zda zatlačoval obžalovaný Kr. pořadatele N-a, ke svědecké výpovědi Dr. Martina M-y, jenž prý při hlavním přelíčení potvrdil, že se obžalovaný Kr. pokoušel zatlačiti pořadatele N-a; neboť posléze uvedená skutečnost byla svědkem dr. M-ou při hlavním přelíčení skutečně potvrzena a rozsudek se o ní nezmiňuje, ač jest ji považovati za zřejmě rozhodnou. Avšak rozsudkový výrok, že tu zločin podle § 10, čís. 1 (alinea 1) zák. na ochranu republiky nepřichází v úvahu již proto, že pořadatel nenáleží k předsednictvu poslanecké sněmovny, napadá stížnost právem důvodem zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř. V tomto směru poukazuje se k tomu, co bylo shora pod 1), A), b) uvedeno. Stížnost vytýká posléze rozsudku se stanoviska zmatečnosti podle § 281, čís. 5 tr. ř. neúplnost, již spatřuje v tom, že rozsudek nepřihlíží při zkoumání otázky, zda obžalovaný užil ve schůzi poslanecké sněmovny proti místopředsedovi inž. D-ovi násilí, ke svědecké výpovědi Dr. Martina M., který prý mimo jiné potvrdil, že obžalovaný Kr. tloukl do předsednického stolu, hrozil předsedajícímu a znemožňoval mu násilně vykonávání jeho povinností. Z posléze uvedených skutečností, jež byly svědkem Dr. M-ou při hlavním přelíčení podvrženy, je rozhodnou skutečnost, že obžalovaný Kr. znemožňoval předsedajícímu (místopředsedovi inž. D- ovi) násilně vykonávání jeho povinnosti. Ježto rozsudek k této svědkem Dr. M-ou při hlavním přelíčení potvrzené skutečnosti nepřihlíží, je stižen neúplnosti mu vytýkanou. Lze ovšem připustiti, že některé z výtek zmateční stížnosti pod 3. c) uvedených jsou méně závažný. Bylo-li stížnosti přes to i v těchto pochybných bodech vyhověno, stalo se to jen proto, že poslední dvě výtky jsou bezpochyby odůvodněny a že všechny případy stavší se dne 19. června 1926 tvoří jeden skutkový celek, z něhož v tomto období řízení nelze jednotlivé dílčí případy odděliti. Výjimka se stala jen v případě útoku obžalovaného K-a na zpravodaje Dr. N-a a to z důvodu hmotněprávního, neboť tento útok se stal podle zjištění rozsudku teprve po ukončení funkce zpravodajské v okamžiku, kdy Dr. N. s předsednického stolu, kde podle jednacího řádu již neměl co dělati, dával podle pokynů předsedy sněmovní většině pokyny k hlasování. Tato činnost nesloužila předsedovi, nýbrž sněmovní většině, takže v útoku obžalovaného K-a proti zpravodajovi Dr. N. za uvedených okolností nelze spatřovati ani nepřímé násilí proti zákonodárnému sboru nebo činitelům sněmovny chráněným podle § 10 čís. 1 zákona na ochr. rep., nýbrž po případě urážku poslance, jakou má na mysli § 52 jedn. řádu poslanecké sněmovny.
4. Obžalovaný Bohumil J.: Obžaloba kladla tomuto obžalovanému, jenž se zúčastnil pouze schůze poslanecké sněmovny ze dne 19. června 1926, za vinu, že se dopustil v této schůzi zločinu podle § 10, čís. 1 (alinea 1) zák. na ochranu republiky tím, že užil různým způsobem násilí, by bránil zákonodárnému sboru, předsedovi a předsednictvu poslanecké sněmovny ve výkonu pravomoci a výkon ten mařil. I tu šlo podle obsahu obžaloby o jednotnou činnost obžalovaného, jež se skládala z více dílčích aktů, které následovaly bezprostředně po sobě a směřovaly k porušení těchže právních statků. Rozsudek uznává podle svého výroku obžalovaného J-a vinným zločinem podle § 10, čís. 1 zák. na ochr. republiky, spáchaným tím, že dne 10. června 1926 v jednací síní poslanecké sněmovny v Praze ve schůzi poslanecké sněmovny Národního shromáždění užil násilí, by předsedajícímu zákonodárného sboru inž. D-ovi — podle rozhodovacích důvodů i zákonodárnému sboru — ve výkonu pravomoci bránil a výkon ten mařil, uvádí však v rozhodovacích důvodech, že spatřuje tento zločin pouze v tom, že se obžalovaný snažil vyklopiti místopředsedu poslanecké sněmovny inž. D-a z předsednického křesla, nikoli tedy v ostatních dílčích aktech shora zmíněného jednotného jednání obžalovaného. Zmateční stížnost, která uplatňuje i tu důvody zmatečnosti podle § 281, čís. 5 a 9 a) tr. ř., lze v tomto směru odkázati k tomu, co bylo uvedeno u obžalovaného Jana H-e pod II. 1. C.
5. Obžalovaný Josef K.: Rozsudek nevzal za prokázáno, že tento obžalovaný trhal ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 19. června 1926 místopředsedovi inž. D-ovi spisy z rukou. Tu vytýká stížnost rozsudku neúplnost po rozumu § 281, čís. 5 tr. ř., již spatřuje v tom, že rozsudek nepřihlíží ke svědecké výpovědi Bedřicha B-a, který při hlavním přelíčení potvrdil, že dne 19. června 1926 viděl, jak obžalovaný K. trhal předsedajícímu inž. D-ovi spisy z rukou. Svědek B. potvrdil skutečně při hlavním přelíčení skutečnost stížností zdůrazňovanou a rozsudek pomíjí tuto výpověď mlčením, ač se tato výpověď vztahovala ke skutečnosti zřejmě rozhodné. Nelze vyloučiti možnosti, že by byl nalézací soud dospěl k jinému skutkovému zjištění v tomto směru a v důsledku toho též k jinému rozhodnutí ve věci samé, kdyby byl přihlížel také ku zmíněnému svědectví Bedřicha B-a při hlavním přelíčení, a jest proto výtka odůvodněna. Rozsudek pokládá dále za zjištěno, že obžalovaný K. zatlačoval v téže schůzi poslanecké sněmovny zpravodaje Dr. N-a z předsednické tribuny do kouta a držel ho za ruce, by nemohl hlasovati, neshledává však v tomto jednání skutkovou podstatu zločinu podle § 10, čís. 1 (alinea 1) zákona na ochranu republiky, zřejmě z důvodů, o nichž se stala již opětně zmínka. V tomto směru napadá stížnost rozsudek důvodem zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř., avšak neprávem, jak již dovoděno u obžalovaného Kr-a pod 3. c) na konci. I tu se stal útok podle zjištění rozsudku v okamžiku, kdy poslanec Dr. N. již nevykonával funkci zpravodajskou. Tvrdí-li dále stížnost, že se obžalovaný K. dopustil zločinu podle § 10, čís. 1 zák. na ochranu republiky již tím, že shodil v posléze uvedené schůzi poslanecké sněmovny místopředsedovi inž. D-ovi spisy se stolu, neprovádí tím uplatňovaného hmotněprávního důvodu zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř. po zákonu, ježto vychází ze skutkového předpokladu rozsudkem nezjištěného, t. j. z předpokladu, že obžalovaný K. shodil ony spisy se stolu (§ 288, odst. druhý, čís. 3 tr. ř.). Má-li však býti v tom, že stížnost zdůrazňuje v této souvislosti skutečnost, že svědek František M. potvrdil, že obžalovaný K. shodil předsedajícímu se stolu spisy, spatřována výtka neúplnosti, záležející v tom, že se rozsudek nezmiňuje o této svědkem při hlavním přelíčení potvrzené skutečnosti, dlužno tuto výtku označiti jako neodůvodněnou; neboť rozsudek má, řka, že svědek M. potvrdil, že obžalovaný K. trhal spisy místopředsedovi inž. D-ovi, zřejmě na mysli onu výpověď svědka M-a, o níž se stížnost zmiňuje.
Pokud jde o obžalobu vznesenou pro zločin podle § 85 a) tr. zák. na Jana H-e, Emanuela Š-o a Karla Kr-a, vzal rozsudek sice za prokázáno, že obžalovaný H. tloukl ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 9. června 1926 do ministerské lavice, až z ní vypadla výplň, a že zlomil ve schůzi téže sněmovny ze dne 12. června 1926 přední část lavice poslanců strany lidové, že dále obžalovaný Š. bušil ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 9. června 1926 do ministerské lavice, až z ní vypadla výplň a zbyla jen kostra, a že obžalovaný Kr. tloukl ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 12. června 1926 do ministerské lavice tak, že z ní vyrazil desku, a že z ní urazil mimo to dlouhou lištu, sprostil však přes to obžalované z obžaloby pro posléze uvedený zločin, protože se obžalovaní nedopustili těchto poškození cizího vlastnictví ze zlomyslnosti, ježto prý jednali z pohnutky politické a chtěli zabrániti uzákonění osnov zákonů o zemědělských clech a kongrue, nikoli tedy z pohnutky nízké a nečestné, jíž prý je zlomyslnost. Tento výrok spočívá ovšem na nesprávném pojetí zákonného pojmu »zlomyslnosti«. »Zlomyslnými poškozeními cizího vlastnictví« po rozumu § 85 a) tr. zák. jsou na rozdíl od poškození z nedbalosti nebo ze svévole všechna úmyslná poškození cizího vlastnictví. Pachatel jedná ve zlém úmyslu v § 85 a) tr. zák. předpokládaném a slovem »zlomyslně« tamtéž vyjádřeném, je-li si toho vědom, že poškozuje protiprávně cizí vlastnictví. Pohnutka k činu a konečný účel, jehož pachatel hodlá docíliti, jsou s hlediska skutkové podstaty zločinu podle § 85 a) tr. zák. zcela nerozhodný. Rozsudek jest v tomto směru stižen zmatkem podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. Avšak zmateční stížnost, která napadá i tuto část rozsudku, vytýká rozsudku pouze neúplnost podle § 281, čís. 5 tr. ř., záležející prý v tom, že rozsudek nepřihlíží k výpovědem různých svědků, kteří prý potvrdili, že obžalovaní poškodili úmyslně cizí vlastnictví, aniž uplatnila aspoň zřejmým poukazem zároveň i důvod zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. Odůvodnění sprošťujícího výroku, podle něhož soud nevzal subjektivní skutkovou podstatu zločinu podle § 85 a) tr. zák. za prokázánu, jest sice vadné, nelze však tuto vadu, která se nestala v neprospěch obžalovaných (§ 290 tr. ř.) napraviti, ano ji státní zastupitelství nevytýkalo. Důsledkem toho musí i jeho vývody s hlediska čís. 5 § 281 tr. ř. zůstati bez úspěchu, neboť výpovědi řečených svědků jsou při nesprávném, avšak nenapadeném názoru nalézacího soudu nerozhodnými, ježto stížnost netvrdila, že svědci nalézacím soudem prý opomenutí potvrdili okolnosti, z nichž by plynulo, že obžalovaní jednali v úmyslu nalézacím soudem postrádaném, t. j. zlomyslně, z pohnutky nízké a nečestné.
Co se posléze týče obžaloby na Jana H-e, Emanuela Š-a, Karla Kr-a a Bohumila J-a pro zločin podle § 87 tr. zák., sprostil nalézací soud obžalované s odůvodněním, že ani jediný ze svědků nepotvrdil, že rozbíjením sněmovního nábytku byl předsevzat čin, z něhož mohlo vzejíti nebezpečí pro bezpečnost těla jiným osobám, a že dále žádný svědek nepotvrdil, že takové nebezpečí vzešlo z toho, že obžalovaní házeli spisy, sněmovními tisky, v jednací síni poslanecké sněmovny. Stížnost napadá rozsudek v tomto směru důvodem zmatečnosti podle § 281, čís. 5 tr. ř. vytýkajíc mu neúplnosti, jež spatřuje v tom, že rozsudek nepřihlížel: a) k tomu, že svědek Dr. Robert K. potvrdil, že tím, že obžalovaný H. ulomil ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 12. června 1926 přední část lavice poslanců lidové strany, byli poslanci na životě ohroženi, b) k tomu, že svědek Antonín K. udal, že měl ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 19. června 1926 dojem, že místopředseda poslanecké sněmovny inž. D. odtud živý nevyjde, c) k tomu, že svědek inž. D. potvrdil, že viděl v tom, že obžalovaný Jan H. zdvihl v posléze uvedené schůzi proti němu křeslo, chtěje ho jím udeřiti, pro sebe velké nebezpečí života, a d) k tomu, že svědek Jan M. udal, že byl spisem ve schůzi poslanecké sněmovny hozeným zraněn jistý těsnopisec, ježto tiskopisy byly objemné, poněvadž byly házejícími sbírány i po jiných lavicích. Svědek Dr. Robert K. udal sice při hlavním přelíčení, že jednáním obžalovaného H-e, jež záleželo v odtržení přední části lavice poslanců lidové strany ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 12. června 1926, byli poslanci lidové strany ohroženi i na životě, neuvedl však konkrétních okolností, které by toto jeho tvrzení opodstatňovaly. Proto nebylo lze pokládati ono tvrzení svědkovo za rozhodné. Rozsudek směl tudíž tuto část výpovědi svědka Dr. K-e pominouti mlčením. Stížnost jest ostatně na omylu, majíc za to, že zločin podle § 87 tr. zák. lze spáchali také zlomyslným poškozením cizího majetku. Zlomyslná poškození cizího majetku, z nichž může vzejíti nebezpečenství pro život, zdraví nebo bezpečnost těla lidem, spadají pod ustanovení § 85 b) tr. zák. Ustanovení § 87 tr. zák. předpokládá, mluví-li o »jiném ze zlomyslnosti podniknutém činu«, zřejmě čin odlišný od zlomyslného poškození cizího majetku po rozumu § 85 tr. zák. Nezmiňuje-li se rozsudek o tom, že svědek Antonín K. udal při hlavním přelíčení, že ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 19. června 1926 myslel, že předseda (místopředseda inž. D.) živý nevyjde, nelze ani v tom spatřovati vadu neúplnosti; neboť zmíněný úsudek svědkův, jenž se opíral zřejmě o skutečnost týmž svědkem potvrzenou, nepoukazoval k tomu, že obžalovaný H. přivodil uvedeným způsobem ze zlomyslnosti po rozumu § 87 tr. zák. nebezpečenství pro život inž. D-a, nýbrž poukazoval k tomu, že tu šlo podle svědkova názoru o vážný útok na život inž. D-a, tedy ke skutečnosti s hlediska skutkové podstaty zločinu podle § 87 tr. zák. nerozhodné. Neodůvodněna jest i výtka pod c) uvedená proto, že se rozsudek zmiňuje o tvrzení svědka inž. D-a, že viděl v tom, že obžalovaný H. uchopil křeslo, chtěje ho jím udeřiti velké nebezpečí pro sebe. Posléze nelze spatřovati neúplnost ani v tom, že se rozsudek nezmiňuje o tom, že svědek Jan M. potvrdil při hlavním přelíčení skutečnosti shora pod d) uvedené; neboť tato výpověď byla nerozhodnou, an tentol svědek nepotvrdil, že spisy, jimiž byl stenograf zraněn, byly hozeny některým z obžalovaných. Zmateční stížnost, směřující proti rozsudkovému výroku, jímž byli obžalovaní H., Š., K. a J. sproštěni z obžaloby pro zločin podle § 87 tr. zák., dlužno označiti jako bezdůvodnou. Bylo tudíž zmateční stížnosti státního zastupitelství v rozsahu jak uvedeno v odst. II výroku tohoto rozsudku vyhověti, rozsudek prvé stolice v dotyčných výrocích a v důsledku toho také ve výrocích o trestech obžalovaných H-e a Š-a a ve výrocích s tím souvisejících zrušiti, aniž bylo třeba obírati se i dalšími formálními výtkami stížnosti v těchto směrech vznesenými. Pokud rozsudek byl zrušen z důvodu zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř., nemohl Nejvyšší soud jako soud zrušovací ve věci samé rozhodnouti, poněvadž nejsou, jak bylo již dříve naznačeno, v těchto směrech v rozsudku a v jeho důvodech zjištěny všechny skutečnosti, jež jest položiti při správném použití hmotného práva za základ rozhodnutí. Bylo proto věc vrátiti soudu prvé stolice, by o ní v rozsahu zrušení znovu jednal a rozhodl (§ 288, odst. druhý čís. 1 a 3 tr. ř.). Jinak bylo zmateční stížnost jako dílem neodůvodněnou, dílem po zákonu neprovedenou zavrhnouti.

Citace:

č. 3161. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 317-341.