Čís. 3258.

Trestní řád průvodní prostředky podrobně neuvádí, nestanoví pravidla důkazní; v § 258 tr. ř. nerozlišuje mezi možnými druhy důkazů. Pramenem soudcovského přesvědčení může býti vše, co bylo předneseno při hlavním přelíčení a je způsobilo, vykonávati vliv na přesvědčení soudu, vyjímajíc takové důkazní prostředky, jichž použití zákon výslovně zapovídá (na př. §§ 151, 170 tr. ř.).
Soud může použíti jako pramene poznání i výpovědi spoluobžalovaného (§ 252 tr. ř.).
(Rozh. ze dne 14. září 1928, Zm I 228/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 14. února 1928, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže podle §§ 171, 173, 176 II c) tr. zák., mimo jiné z těchto důvodů:
Zmateční stížnost obžalovaného dovolává se číselně důvodů zmatečností čís. 5, 9 a), 9 b) a 10 § 281 tr. ř. Rozpor podle čís. 5 § 281 tr. ř. spočívá prý v tom, že nalézací soud prohlašuje, že stěžovatele usvědčuje výpověď spoluobžalovaného Jiřího B-e, ačkoli prý každý obžalovaný má podle zákona možnost hájiti se i nepravdou, tudíž svalovati po případě vinu na osoby třetí, tedy také na spoluobžalovaného. Je na snadě, že o rozpor, jaký má zákon v čís. 5 § 281 tr. ř. na mysli, nemůže býti řeči. O rozporu se spisy proto ne, poněvadž se uplatňovanou námitkou netvrdí, že soud uvádí jako obsah spisů něco, co jím není; o vnitřním rozporu pak z té příčiny ne, poněvadž se nevytýká, že nalézací soud zjišťuje současně dvě skutečnosti, které logicky nemohou vedle sebe obstáti, vylučujíce se navzájem. Stížnost snaží se naopak přivésti k platnosti názor, že výpovědi spoluobžalovaného nelze se dovolávati jako průvodního prostředku. Avšak neprávem. Stížnost si neuvědomuje, že trestní řád průvodní prostředky vůbec podrobně neuvádí, že nestanoví žádná pravidla důkazní, že v § 258 tr. ř. nerozlišuje mezi možnými druhy důkazů, takže pramenem soudcovského přesvědčení může býti vše, co bylo předneseno při hlavním přelíčení a je způsobilo, vykonávat! vliv na přesvědčení soudu s výjimkou, že soud nesmí používati takových prostředků důkazních, jichž použití zákon výslovně zapovídá (viz na př. §§ 151, 170 tr. ř.). Že by však bylo soudu zapovězeno použíti jako pramene poznání výpovědi spoluobžalovaného, nemá v zákoně pražádné opory, naopak § 252 tr. ř. uvádí výslech spoluobžalovaných výslovně jako jeden z průvodních prostředků. Neodporuje proto ani zákonu ani zásadě stěžovatelem zdůrazněné, když se nalézací soud dovolává pro své přesvědčení o vině stěžovatelově výpovědi spoluobžalovaného Jiřího B-e. Otázka, zda výpověď tohoto spoluobžalovaného je věrohodná a usvědčuje stěžovatele, je arci otázkou rázu čistě skutkového, již řeší nalézací soud mocí práva volného hodnocení průvodů mu podle zákona (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.) propůjčeného. Dal-li proto nalézací soud výpovědi spolužalovaného B-e víru, je to výron řečeného práva. Toto přesvědčení soudu není sice vyloučeno z odporu, naopak lze ho napadati, avšak jen způsobem v čís. 5 § 281 tr. ř. naznačeným.

Citace:

č. 3258. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 576-577.