Čís. 3279

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Hanobení republiky (§ 14 čís. 5 zákona) výrokem, že československý stát je vasalem Anglie.
Všeobecná výzva, aby ti, kdo v případě války (mobilisace) budou konati vojenskou službu, neplnili povinnosti jim uložené, válku změnili v poslední boj proti buržoasii a tím dopomohli k vítězství komunistickému programu zavedení diktatury proletariátu, jest podněcováním k úkladům o republiku (§ 1 zákona) ve smyslu § 15 čís. 3 zákona.
(Rozh. ze dne 5. října 1928, Zm I 334/28.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po neveřejném ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 16. dubna 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem rušení obecného míru podle § 14 čís. 5 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. a zločinem výzvy k trestným činům podle § 15 čís. 3 uvedeného zákona.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 5, 9 a) a 10 — správně jen 9 a) — § 281 tr. ř., napadajíc oba odsuzující výroky jak pro přečin podle § 14 čís. 5, tak i pro zločin podle § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky. Ve směru formálním (čís. 5 § 281 tr. ř.) vytýká především, že rozsudek jest nejasný a neúplný a že trpí nedostatkem důvodů. Nejasnost shledává v tom, že prý nespecifikuje a neodlišuje subjektivní stránku skutkových podstat obou trestních činů, nýbrž že se o nich vyslovuje povšechně a současně, nikoliv ohledně každého trestného činu zvláště. Zároveň vytýká, že odůvodnění výroku o subjektivní vině poukazem na obsah řeči, na inteligenci řečníkovu a na jeho povolání jako redaktora znalého programu strany, jíž věnoval své služby, jest nedostatečné, neúplné a nejasné, pokud se týče nelogické, ježto prý z pouhé příslušnosti ke straně komunistické a ze znalosti jejího programu nelze ještě usuzovati na trestný úmysl obžalovaného. Takto provádí zmateční stížnost vedle nejasnosti ve skutečnosti pouze výtku nedostatku logického odůvodnění, nikoli také výtku neúplnosti. Než dolíčené zmatky nejsou odůvodněny, poněvadž rozsudek se vyslovuje o subjektivní stránce obou trestných činů, jimiž byl obžalovaný uznán vinným, sice v jedné větě, ale odděleně a při tom určitě a zřetelně, zjišťuje jednak, že obžalovaný hanobil svým veřejně proneseným výrokem, že Československý stát jest vasalem Anglie, republiku, jsa si vědom toho, že způsobem surovým, štvavým hanobí republiku tak, že to může snížiti její vážnost neb ohroziti obecný mír, jednak že svým druhým závadným výrokem vybízel ke zločinu naznačenému v § 1 zákona na ochranu republiky, jsa si vědom dosahu své výzvy. Že odůvodnění obou výroků o subjektivní vině jest logicky bezvadné, plyne z toho, že soud usuzuje na trestné vědomí obžalovaného především z obsahu závadných výroků, pak z inteligence řečníka a z jeho povolání jako redaktora, tedy vesměs z okolností, dopouštějících závěr, k němuž nalézací soud dospěl, nikoli jen ze znalosti programu strany komunistické, jak tvrdí zmateční stížnost, takže již proto jsou liché výtky, jež zmateční stížnost vyvozuje z mylného předpokladu. Nepřesvědčují-li stěžovatele důvody rozsudku a pokládá-li je za neúplné nebo nedostatečné, nedoličuje tím ještě uplatněný zmatek nedostatku důvodů, který by byl opodstatněn jen, kdyby pro výrok o rozhodné okolnosti rozsudek neuváděl důvody vůbec nebo jen nelogické. Nejasnost a neúplnost vidí stěžovatel i v tom, že rozsudek dává výroku obžalovaného pamatujte na rok 1914 . . . « smysl, že jím obžalovaný podněcoval k tomu, by vojíni v případě války využili zbraní k tomu, by násilím dopomohli k vítězství vrcholnému programu III. internacionály, zavedení diktatury proletariátu, a že takto vybízel k pokusu násilím změniti demokraticko-republikánskou formu státu, protože prý neuvádí důvodů pro toto své zjištění, zejména žo nezjišťuje, že by byli řeči obžalovaného přítomni i vojíni, ačkoli výzva podle doslovu byla adresována dělníkům, nikoli vojínům, a že neuvádí ani příčinnou a logickou souvislost mezi abstraktní výzvou obžalovaného a mezi předpokládaným útokem na demokraticko-republikánskou formu státu. Tím však doličuje stěžovatel ve skutečnosti zase jen výtku nedostatku (po př. logického) odůvodnění pro zjištěný smysl trestné výzvy obžalovaného; i tato výtka jest bezpodstatná, poněvadž rozsudek svůj závěr, že obžalovaný svou výzvou, přes to, že byla formálně adresována »dělnické třídě« měl na mysli podněcování vojáků, usuzuje z předcházejících jeho útoků proti nynější vládě, (v nichž mluvil výslovně o vojsku: »Vláda ví, že bude vojsko potřebovati«); a že podněcoval k násilné změně demokraticko-republikánské formy státní, usuzuje jednak z doslovu výroku samého: »dojde-li k válce, je na dělnické třídě, by tuto válku změnila v poslední boj s buržoasií«, ve spojení s předcházející jeho chválou nynějších poměrů v Rusku, s nimiž s diktaturou proletariátu, dělnická třída podle slov obžalovaného sympatisuje. Z toho plyne, že rozsudek uvádí pro rozsudkový výrok formální důvody logicky bezvadné. Dává-li zmateční stížnost závadnému výroku obžalovaného v druhém odstavci rozsudku uvedenému, libovolný jiný smysl a výklad, než ke kterému dospěl soud, totiž že prý výrok obžalovaného směřoval proti válce a proti buržoasii, nikoli proti čsl. státu a proti jeho formě, neprovádí tím žádný z uplatněných, aniž jiný ze zmatků § 281 tr. ř.
Nepřípustně brojí zmateční stížnost proti skutkovému předpokladu prvého soudu, dovozujíc, že výrok obsažený v prvém odstavci rozsudku »Čsl. republika jest vasalem Anglie«, jest trestně nezávadný, poněvadž prý obžalovaný jím jen kritisoval a charakterisoval zahraniční politiku dočasné vlády jako odvislou od vlivu Anglie, že jím nehanobil republiku a že účelem jeho řeči bylo vyjádřili oposiční mínění proti politice vládní, jíž vytýkal vasalství, nikoliv proti státu jako takovému. Ostatně prý pojem vasalství má v sobě prvek dobrovolnosti, který již sám vylučuje ponižující smysl slova, poněvadž stav jím založený není nezměnitelným. Než nalézací soud, vycházeje při výkladu z přirozeného smyslu slova »vasal«, a přihlížeje k souvislosti, v níž byl výrok pronesen, zjistil — aniž mu v té příčině lze vytýkali, že vyložil pojem vasalství nesprávně — že smyslem výroku obžalovaného jest, že Československá republika — nikoli dočasná vláda — nemá, ani možnosti samostatné vůle, samostatného rozhodování, že je podřízena při svých rozhodováních Anglii, že jest státem odvislým, méněcenným, který nemá ani možnosti vystupovali v zahraniční politice jako stát samostatný a suverénní. K námitce zmateční stížnosti dlužno dodali, že by ani prvek dobrovolnosti v poměru vasalském neseslaboval zlehčující význam slova, nýbrž naopak jej jen stupňoval, poněvadž stát, který se dobrovolně vzdává své svrchovanosti a ochotně se podřizuje vůli cizí, jest státem opravdu méněcenným, poněvadž se sám. zbavuje nároku na vážnost a na úctu ve společnosti národů a států. Namítá-li zmateční stížnost v této souvislosti, že výrok obžalovaného v prvém odstavci rozsudku byl neprávem podřaděn pod ustanovení § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, poněvadž prý nemá hanlivého smyslu, jejž má dává nalézací soud, nýbrž jest jen dovolenou kritikou zahraniční politiky vládní, že následkem toho tento výrok nebyl způsobilý vyvolati v posluchačích nepřátelské smýšlení proti Čsl. republice, že úmysl obžalovaného nesměřoval k hanobení republiky, nýbrž jen k pronesení oposiční řeči a že posléze nebylo bezvadně zjištěno vědomí obžalovaného o trestnosti výroku, neprovádí tímto způsobem hmotněprávní zmatek po zákonu, nedbaje skutkových předpokladů rozsudku o smyslu závadného výroku, o jeho způsobilosti, vyvolati v posluchačích nepřátelské smýšlení proti státu, o úmyslu pachatelově hanobiti republiku a o jeho vědomí, že ji svým výrokem hanobí způsobem, jenž může snížiti její vážnost, po případě ohroziti obecný mír. Nelze však shledati právní omyl ani v názoru soudu, že výrok o vasalství jest hanobením republiky, vychází-li se ze smyslu, obsaženého v rozsudku, jak bylo již výše řečeno, a že toto hanobení jest štvavé, uváží-li se, že výrok byl objektivně způsobilý vyvolati nepřátelské smýšlení proti státu, o němž řečník chtěl posluchačům vemluviti mínění, že je méněcenným a nezasluhuje vážnosti, jsa pouhým vasalem druhého státu. Poněvadž stačí kvalifikace výroku jako štvavého k podřadění pod zákonné ustanovení § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, nezáleží na tom, zda byl výrok zároveň také surovým, jak dovozuje rozsudek. Jsou tu tudíž všecky předpoklady pro odsuzující výrok, takže rozsudku nelze vytknouti, že je právně mylným nebo že neodpovídá zjištěnému stavu věci. Proti odsouzení pro zločin podle § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky namítá zmateční stížnost podle čís. 9 a), 10 — správně jen 9 a) — § 281 tr. ř., že byl dotyčný výrok obžalovaného neprávem podřaděn pod toto trestní ustanovení, poněvadž prý se netýká Čsl. republiky, neobsahuje podněcování ke konkrétnímu trestnému činu, najmě k úkladům o republiku; účelem výroku prý bylo, agitovali proti válce, obmeziti vliv buržoasie; výzva k boji proti válce a proti buržoasii nebyla prý namířena proti čs. vojenským institucím a, kdyby tomu tak bylo, není prý podněcováním k úkladům proti demokraticko-republikánské formě státní. Posléze prý není zjištěn úmysl obžalovaného podněcovati, jak žádá § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky. Než ani v tomto odstavci není zmateční stížnost z největší části provedena po zákonu, nedbajíc skutkových zjištění rozsudku, která jsou pro právní přezkoumání věci jedině rozhodna. Prvý soud zjistil, že obžalovaný svým druhým výrokem podněcoval k tomu, by jeho posluchači v případě války využili zbraní k tomu, by násilím dopomohli k vítězství svrchovanému programu III. internacionály, k zavedení diktatury proletariátu. Takováto všeobecná výzva, by ti, kdož v případě války nebo mobilisace budou konali vojenskou službu, neplnili povinností jim uložených a zbraní nepoužili proti nepříteli, nýbrž proti spoluobčanům, kteří nejsou proletáři, jest podněcováním. Mluví-li obžalovaný o tom, že je nutno, by dělníci, dojde-li k válce, jí změnili v poslední boj proti buržoasii a tím dopomohli k vítězství komunistickému programu zavedení diktatury proletariátu, jak zjišťuje smysl závadného výroku soud v rozsudku, podněcoval k násilné změně statků. jež jsou chráněny § 1, a tím k úkladům o republiku. Že obžalovaný podněcoval úmyslně a jsa si toho vědom, že svými slovy vybízí ke zločinu podle § 1 zákona na ochranu republiky, zjišťuje rozsudek formálně bezvadně. Tím jsou dány předpoklady pro odsuzující výrok také v druhém odstavci. Co proti němu uplatňuje zmateční stížnost po stránce skutkové a co není vzato z obsahu rozsudku, nezasluhuje povšimnutí. Neodůvodněnou a z valné části po zákonu neprovedenou zmateční stížnost bylo proto zamítnouti.

Citace:

č. 3279. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 629-633.