Čís. 3261.

Pokud není loupeží, když pachatel napadenou osobu zavře nebo omámí, by ji mohl bez překážky okrásti.
Jde o loupež (§ 190 tr. zák.), použil-li pachatel, předpokládaje odpor osoby proti svému zlodějskému útoku a spatřuje v ní překážku jeho uskutečnění, proti ní fysického násilí, by tento předpokládaný odpor odstranil.
(Rozh. ze dne 20. září 1928, Zm I 460/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku porotního soudu v České Lípě ze dne 4. června 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupežného zabití podle §§ 140, 141 tr. zák. a zločinem dilem dokonané, dílem nedokonané krádeže podle §§ 8, 171, 173, 174 II písm. c), 176 II písm. a) tr. zák.
Důvody:
Z číselně vypočtených důvodů zmatečnosti podle § 344 čís. 5, 6, 11 a 12 tr. ř. provádí zmateční stížnost jen důvod podle čís. 6 uv. § pro domnělé porušení předpisu § 320 tr. ř. zamítnutím obhájcova návrhu na další eventuální otázky na zločin prostého zabití a na pokus krádeže. Již při návrhu na tyto eventuální otázky a též ve zmateční stížnosti vychází obhajoba z názoru, ostatně i v literatuře i v praxi sporného, že není loupeží, když pachatel napadenou osobu zavře neb omámí, by ji mohl bez překážky okrásti; ze zodpovídání se obžalovaného hledí stížnost dovoditi, že úmyslem obžalovaného bylo jen nepozorovaně krásti v bytě Marie S-ové a, když tato ho při krádeži překvapila, že chtěl ji »omráčiti«, by ho nepoznala. Zmateční stížnost- není odůvodněna. Tu nešlo o onen částečně sporný případ »omámení« ve smyslu § 125 tr. zák., který má na zřeteli nejen Lammasch na místě ve zmateční stížnosti citovaném, nýbrž i jiní spisovatelé (Finger II., str. 480, Stooss, str. 358, Janka, str. 246, rozh. vid. sb. čís. 3708, Löfflerova sb. čís. 76), nýbrž skutkový znak loupeže, násilí přímo proti osobě proto učiněné, by se obžalovaný zmocnil jejích věcí movitých, došel tu podle zodpovídání se samého obžalovaného tak určité náplně, že se pro podřadění jeho činu pod jiná ustanovení zákona, jmenovitě pak pod ustanovení podle návrhu obhájcova, nevyskytly vůbec žádné skutečnosti. Přiznalť obžalovaný plně, že, vplíživ se již s úmyslem zlodějským do domu S-ových, vyšel po dvoudenním čekání ve vhodnou k tomu dobu ze svého úkrytu po schodech do bytu, když však proti němu šla Marie S-ová, udeřil po ni třikrát, by ji omráčil, by ho nepoznala a nemohla vyzraditi a skutečně ji i zasáhl tak, že se zhroutila. Již tu tedy obžalovaný, předpokládaje odpor Marie S-oyé proti zlodějskému útoku a spatřuje v ní překážku jeho uskutečnění, použil proti ní fysického násilí, by tento předpokládaný odpor odstranil, načež skutečně se chystal pokračovati v provedení krádeže peněz ve světnici. Naprosto nerozhodným jest tu případný, obžalovaným tvrzený jeho úmysl na pouhé »omráčení« jakožto výsledek jeho násilného jednání. Fysické násilí jako prostředek použitý k docílení omráčení přímo proti tělesné neporušenosti napadené, charakterisuje jeho čin za loupež, kterou pak skutečně u poškozeného nastalý, případně pachatelem i zamýšlený výsledek jen ve směru trestnosti určitěji kvalifikuje (§§ 195, 141, 135 čís. 2 tr. zák.). Pokud zmateční stížnost namítá, že z průvodního řízení nijak nevysvitlo, že zabitá paní nějaký odpor kladla, sluší již pro tuto fási jeho činu podotknouti, že stačí násilí proti osobě pro odpor ve zmocnění se cizích movitých věcí pachatelem jen předpokládaný, směřuje-li jen k vytčenému zlodějskému účelu; tu však doznal obžalovaný, že ji srazil, by nemohla nic říci, tedy mu v kradení překážeti. Žádných pochybností ve směrech zmateční,stížností naznačených není však v dalším skutkovém, od obžalovaného doznaném ději. Když násilně přemožená, do sklepa odvlečená a tam zamčená paní volala pak o pomoc, vrátil se obžalovaný ze světnice s nalezenou tam sekerou a dal jí do hlavy ránu, by nemohla křičeti. Takto obžalovaný násilně odstranil již skutečný její odpor, proti krádeži jeho projevovaný, by krádež mohl provésti. Namítá-li zmateční stížnost, že obžalovanému šlo o pouhé »omráčení«, stačí poukázati na to, že, jak shora dovoděno, nesejde na případně zamýšleném konečném výsledku použitého násilí, jakmile v činu jsou dány náležitosti loupeže, jež nastalým smrtelným výsledkem podle § 141 tr. zák. jen ještě tíže jest kvalifikována. Nevyšly tudíž v řízení vůbec na jevo skutečnosti, podle nichž by čin obžalovaného mohl býti podřaděn pod mírnější ustanovení §§ 140, 8, 171 tr. zák. a pro eventuální otázky podle těchto ustanovení zákona nebylo tedy zákonného základu. Zamítnutím návrhu obhájcova na jejich položení zmatek podle § 344 čís. 6 tr. ř. nebyl založen a zmateční stížnost slušelo proto v této části zamítnouti jako bezdůvodnou, v ostatních, jen citovaných důvodech zmatečnosti pak jako neprovedenou.

Citace:

č. 3261. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 588-590.