Čís. 3317.

Z mezí obžaloby jest ve smyslu § 281 čís. 8 tr. ř. vykročeno, uznal-li soud obžalovaného vinným skutkem, k němuž obžaloba nesměřovala, nikoliv, podřadil-li skutek obžalobou stíhaný pod jiný zákon trestní, než který naznačoval obžalobce (§§ 262, 267 tr. ř.).
Totožnost skutku není rušena tím, že skutek nabyl jiné tvářnosti tím, že přibyly nové obžalobou neuplatňované, nebo pominuly obžalobou uplatňované skutkové složky, a není rušena ani tím, že soud nahrazuje co do určitých složek žalobního děje skutkové okolnosti obžalobou tvrzené skutečnostmi odchylnými (opačnými).
Neúplnosti řízení lze i s hlediska § 281 čís. 4 tr. ř. ve zrušovacím řízení čeliti jen, pokud jí bylo bez úspěchu čeleno již před soudem nalézacím při hlavním přelíčení vhodnými návrhy stěžovatelovými, pro jejichž rozsah (i pokud jde o průvodní věty, o okolnosti, jejichž zjišťoval se stěžovatel bez úspěchu na nalézacím soudě domáhal) jsou rozhodnými jedině záznamy protokolu o hlavním přelíčení (§ 271 tr. ř.).
Trestní soud je (až na výjimky třetího odst. § 5 tr. ř.) nejen oprávněn, nýbrž i povinen vyšetřiti a zjistiti, jaké tu byly ve směrech trestným skutkem (§ 183 tr. zák.) dotčených právní poměry mezi obžalovaným a poškozeným, a rozhodnouti, který z nich měl nebo má na druhém co požadovati.
I společník může se co do podílů ostatních společníků dopustiti zpronevěry tím, že svémocně naloží s věcí společnou, zejména zadrží a si přivlastní celý výtěžek za ni docílený.
I v rukou zřízenců jsou zaměstnavatelovy věci a docílené za ně výtěžky věcmi pro zřízence cizími (jim svěřenými). (Rozh. ze dne 5. listopadu 1928, Zm II 260/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 21. dubna 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §§ 183, 184 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje číselně důvody zmatečnosti podle čís. 4, 9 c) a čís. 10 § 281 tr. ř. V pravdě dovolává se — kromě § 281 čís. 4 — ustanovení § 281 čís. 8 a 9 a) tr. ř., nenamítajíc nedostatek obžaloby se strany osoby, která jest podle zákona k stíhání souzeného skutku oprávněna, nýbrž — neberouc v pochybnost, že souzený skutek podléhá veřejné obžalobě — vytýká, že výrok, jímž byl stěžovatel odsouzen pro zločin zpronevěry, vykročil z mezí obžaloby, která byla veřejným obžalobcem podána pro zločin krádeže, a jelikož neuplatňuje toliko mylnost právní kvalifikace souzeného skutku, jehož trestnost by zásadně uznávala, nýbrž namítá naprostou beztrestnost jeho, domáhajíc se v konečném návrhu úplného sproštění a vyličujíc svými vývody skutek jako výron poměrů toliko soukromoprávních. Ani v těch směrech nelze stížnosti přiznati důvodnost. Z mezí obžaloby jest ve smyslu § 281 čís. 8 tr. ř., který poukazuje k ustanovením §§ 262, 267 tr. ř., vykročeno; uznal-li soud obžalovaného vinným skutkem, k němuž obžaloba nesměřovala. Není však z nich vykročeno tím, že soud podřadil skutek obžalobou stihaný pod jiný zákon trestní, než který naznačoval obžalobce, kdyžtě podle § 262 tr. ř. soud není vázán pojmenováním skutku, obsaženým ve spise obžalovacím, nýbrž poukázán, by vynesl rozsudek podle svého právního přesvědčení, by rozsudkem projevil svůj — třebas od obžalobcova názoru odchylný — názor o právní povaze skutku obžalobou stíhaného a jím souzeného. Jako podklad příslušných právních úvah soudu označuje § 262 tr. ř. nejen skutkové okolnosti, které jsou podkladem obžaloby, jsou uplatňovány již obžalobou samou nebo důvody jejími, nýbrž i s těmito skutkovými okolnostmi související okolnosti, které vyšly teprve při hlavním přelíčení najevo. Proto není totožnost skutku rušena tím, že skutek nabyl jiné tvářnosti tím, že přibyly nové obžalobou neuplatňované aneb pominuly obžalobou uplatňované skutkové složky a není rušena ani tím, že soud nahrazuje co do určitých složek žalobního děje skutkové okolnosti obžalobou tvrzené skutečnostmi odchylnými nebo dokonce opačnými, Přirozeně mohou býti podkladem právních úvah soudu a tím i rozsudku jen skutkové okolnosti, které, třebas v rozporu se stanoviskem obžaloby, bere za prokázány nalézací soud, kterému jest podle § 259 čís. 3 tr. ř. sprostiti obžalovaného z obžaloby nikoliv již tehdy, pokládá-li právní kvalifikaci skutku, obsaženou v obžalobě, za nesprávnou, nýbrž jen tehdy, není-li vůbec na skutek v zákoně stanoven trest. Totožnost skutku jest dána totožností oné jeho části, kterou nabyl skutek povšechně povahy skutku trestného, kterým byl poškozen (po případě ohrožen) určitý právní statek chráněný trestním zákonem proti takovému poškození (ohrožení), aniž záleží na tom, pod které z ustanovení trestního zákona spadá skutek Vzhledem na další jeho složky. Touto s hlediska povšechné trestnosti skutku podstatnou částí jeho bylo uchopení se disposiční moci nad pražci, patřícími T-ovi a B-ové, prodej jich a neodvedení výtěžků vlastníkům, v němž shledávala obžaloba krádež, předpokládajíc, že se obžalovaný uchopil pražců bez souhlasu vlastníků, držících je prostřednictvím jiných osob; a toto jednání obžalovaného jest podstatou i skutku, souzeného napadeným rozsudkem, který v něm shledává zpronevěru, předpokládaje, že vlastníci souhlasili s tím, by si obžalovaný pražce vzal. Přes různost kvalifikace, podmíněnou růzností předpokladů týkajících se vedlejších okolností, byla předmětem jak obžaloby, tak i rozsudku táž podstata jednání obžalovaného, tedy týž skutek. Nebylo z obžaloby vykročeno a není tu zmatek čís. 8 (nesprávně čís. 9). Neúplnosti řízení lze i s hlediska § 281 čís. 4 tr. ř. ve zrušovacím řízení čeliti jen, pokud jí bylo bez úspěchu čeleno již před soudem nalézacím při hlavním přelíčení vhodnými návrhy stěžovatelovými, pro jejichž rozsah (i pokud jde o průvodní věty, o okolnosti, jejíchž zjišťování se stěžovatel bez úspěchu na nalézacím soudě domáhal) jsou rozhodnými jedině záznamy protokolu o hlavním přelíčení (§ 271 tr. ř.). Obhájce obžalovaného navrhl, by byli jako svědci slyšeni Rudolf L. a Karel T. o tom, že B-ová věděla o tom, že K. (obžalovaný) prodal pražce — správně asi prodá — a že k tomu dala svolení před těmito svědky již před tím, než pražce byly odvezeny. Než předchozí souhlas B-ové s prodejem pražců obžalovaným bere nalézací soud — odmítaje opačnou její výpověď — bez toho za prokázaný. Bylo zbytečno, zjišťovati skutečnost již zjištěnou ještě dalšími výsledky. Usnesení, jímž návrh zamítnut, nemohlo účinkovati na konečné rozhodnutí směrem stěžovateli nepříznivým, který proto podle posledního odstavce § 281 tr. ř. nemůže uplatniti zmatek čís. 4 § 281 tr. ř. Pokud další vývody stížnosti uplatňují, že výslechem oněch svědků byly by také jinak objasněny právní poměry mezi obžalovaným a B-ovou (dokonce mluví v této souvislosti též o T-ovi), vybočuje stížnost z mezí průvodního návrhu a netřeba k této nepřípustné novotě přihlížeti. Další důvody formální zmatečnosti rozsudku nejsou uplatňovány a zejména není — ani výslovně, ani zřetelným poukazem — vytýkáno, že některý ze skutkových závěrů rozsudku je stižen některou z vad, uvedených v § 281 čís. 5 tr. ř. Poukazem na takovou vadu nejsou vývody, kterými zdůrazňuje stížnost určitou část výpovědi B-ové a skutečnost, že na ni podána obžaloba pro zločin křivého svědectví. Rozsudek přihlíží výslovně k těmto výsledkům hlavního přelíčení a řádně se s nimi vypořádává. Pokus stížnosti, odvoditi z nich nevěrohodnost výpovědi B-ové, které soud uvěřil, stroskotává jako pouhé brojení proti přesvědčení soudu na zásadách, vyslovených v § 258 tr. ř. Seznání svědka T-y, že obžalovaný platil tesařům za práci vykonanou na pražcích T-ových z peněz, které si vybral u T-y, nepoukazuje k takovému obchodnímu spojení mezi T-ou a obžalovaným, pro které bylo by míti za to, že oba obchodovali pražci společně, přesněji na společný účet. Svědek J. ovšem udal, že obžalovaný koupil les u L. a dal stromy otesati tesaři na pražce, jež byly pak dovezeny na nádraží v T.; avšak svědek udal — a stížnost opomíjí toto další jeho seznání — dále, že obžalovaný koupil les za peníze B-ové a pro ni. Celek těchto seznání nenasvědčuje nikterak pravdivosti obhajoby, že obžalovaný byl společníkem B-ové při obchodování pražci. Upírá-li posléze stížnost nalézacímu soudu právo, rozhodovati o tom, zda a kolik ta neb ona z osob na právním jednání súčastněných má na druhé straně k požadování, stačí ji odkázati na jasný předpis § 5 tr. ř., že vyšetřování a rozhodování soudů trestních vztahuje se i k předběžným otázkám rázu soukromoprávního, takže jest — až na výjimky uvedené v třetím odstavci § 5 tr. ř., kterých tu není — trestní soud nejen oprávněn, nýbrž povinen vyšetřiti a zjistiti, jaké tu byly ve směrech trestným skutkem dotčených právní poměry mezi obžalovaným a poškozeným, a rozhodnouti, který z obou měl nebo má na druhém co požadovati. Skutková zjištění rozsudku, která, dokázána-li bezpodstatnost formálních výtek, dlužno pokládati za formálně bezvadná, jsou výhradným podkladem pro právní přezkoumání rozsudku. Jen na tomto podkladě, jen právními úvahami, které vycházejí výlučně ze skutečností v rozsudku zjištěných, mohla by stížnost dokázati právní mylnost odsuzujícího výroku, dolíčiti po zákonu zmatek § 281 čís. 9 a) tr. ř. Takovým způsobem však stížnost nepostupuje. Dovozuje, že obžalovanému nebyly pražce jím prodané svěřeny, protože jako společník Marie B-ové a Adolfa T-y měl právo s věcmi těmi disponovati. Než skutečnost, že svědci obchodovali s obžalovaným společně, t. j. na společný účet neb i jen, že se s ním spolčili k jednotlivým obchodům na společný účet po rozumu čl. 270 obch. zák., není rozsudkem zjištěna. Ovšem uvádějí rozhodovací důvody ke konci, že jde ve všech případech o příležitostné obchodní spojení. Avšak předpokladu i touto nepřesnou větou projevenému dostalo se přesného výrazu v předchozích odstavcích rozhodovacích důvodů, kde se opětovně označuje obžalovaný jako sprostředkovatel a kde se uvádí, že obžalovaný obstaral odbyt dřeva patřícího T-ovi a B-ové, že tito neměli nic proti tomu, by obžalovaný prodal jejich dříví, ovšem ne na vlastní účet, a nebyli by nic namítali proti tomu, by obžalovaný vystupoval jako prodávající, kdyby jim byl odevzdal výtěžek po odečtení toho, co vypadalo na jeho námahu a výlohy, a kde se posléze vyslovuje, že měl obžalovaný ve svém postavení jako sprostředkovatel možnost nakládati s cizím majetkem a této možnosti zneužil, prodav jej na vlastní účet a podržev si výtěžek. Podle těchto zjištění — kterým nejasnost podle § 281 čís. 5 tr. ř. vytýkána není — nebyl obžalovaný ani při prodeji 6 pražců T-ových a 80 pražců B-ové společníkem vlastníků, nýbrž pouhým zmocněncem, do jehož skutečné moci se dostaly pražce se svolením vlastníků, arciť za účelem prodeje, avšak v předpokladu, že odvede docílený výtěžek vlastníkům, takže byly věcmi jemu jen svěřenými a proň cizími pražce a v důsledku toho i výtěžky, které nastoupily na místo pražců, Odvozuje-li stížnost nedostatek známky svěření, nutnost předchozího vyúčtování a beztrestnost skutku ze skutečnosti v rozsudku nezjištěné, že obžalovaný byl společníkem T-y a B-ové, nedoličuje beztrestnost souzeného skutku, nýbrž skutku, který si sama o své újmě ustrojuje, takže je zbytečno podotknouti, že i společník může se v příčině podílů ostatních společníků dopustiti zpronevěry tím, že svémocně naloží s věcí společnou, zejména zadrží a si přivlastní celý výtěžek za ni docílený. Na vývody o právech a povinnostech obchodních zřízenců a jejich zaměstnavatelů netřeba odpovídati; nelzeť přece vážně pochybovati o tom, že i v rukou takových zřízenců jsou zaměstnavatelovy věci a docílené za ně výtěžky věcmi pro zřízence cizími a, jelikož jimi vládnou jen z příkazu zaměstnavatelů, věcmi jim svěřenými. Naráží-li však stížnost těmito vývody na význam případných vzájemných pohledávek, nedrží se ani touto námitkou v mezích skutkových zjištění. Rozsudek nebere za prokázáno, že obžalovanému vzájemné pohledávky příslušely. Zřejmě nepokládá ani pokud jde o B-ovou, dotyčnou část obhajoby za dostatečnou k takovému zjištění a stížnost, která se vůbec nezmiňuje o výši vzájemných pohledávek neb i jen náhrady za výlohy a odměny, neuplatňuje, že by k takovým vzájemným pohledávkám poukazovaly ještě jiné výsledky hlavního přelíčení, než obhajoba nalézacím soudem odmítnutá. Náhrada za výlohy a odměna pak, o nichž se rozsudek zmiňuje jako o přípustných srážkách, jsou poměrně nepatrné a neměnily by nic ani na trestní sazbě, kdyžtě již v dalším případě dávno pravoplatně skončeném, avšak napadeným rozsudkem spolutrestaném činí hodnota zpronevěřeného statku více než 2000 Kč. Podle toho, co dovoženo, bylo stížnost, jež rozsudek jinými právními námitkami ani po stránce subjektivní nenapadá, zavrhnouti jako částečně neprovedenou, po zákonu, tedy jako vůbec neprovedenou, a jinak jako neodůvodněnou.

Citace:

č. 3317. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 730-735.