Čís. 3138.

Maření exekuce (zákon ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.).
Exekuce hrozí každému, kdo ví, že má v určité době platiti, avšak platiti nechce nebo je si vědom toho, že mu platiti nebude možno. Trestnost odstranění majetkového předmětu dlužníkem není jakožto maření exekuce vyloučena ani, použil-li pachatel výtěžku zcizeného jím předmětu k uspokojení některého svého věřitele, učinil-li tak v úmyslu zmařiti uspokojení jiného věřitele.
Předmětem maření exekuce mohou býti pouze takové věci, movité i nemovité nebo majetkové předměty včetně pohledávek a jiných práv a nároků, na něž lze podle příslušných předpisů vésti exekuci tak, že ohledně věcí nebo předmětů, tím kterým předpisem z exekuce vyloučených, nelze se dopustiti ani trestného zmaření exekuce.
Řeznická živnost je živností řemeslnou a jako taková možným předmětem exekuce vnucenou správou nebo propachtováním pouze tehdy, provozu je-li ji exekut s více než 4 pomocníky (§ 341 ex. ř.).
I když splatnost pohledávky měla nastati teprve po prodeji věci (domku), může býti tento prodej po případě mařením exekuce způsobem provedená a použití ceny.
(Rozh. ze dne 31. března 1928, Zm I 356/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 13. dubna 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření exekuce podle § 1 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., pokud napadá rozsudkový výrok, jímž byl obžalovaný uznán vinným, že jednání zakládající skutkovou podstatu přečinu podle § 1 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák. předsevzal prodejem svého domku č. p. 10 v H. Naproti tomu jí vyhověl, pokud čelila proti rozsudkovému výroku, jímž byl obžalovaný uznán vinným, že jednání zakládající skutkovou podstatu téhož přečinu předsevzal odhlášením své řeznické živnosti, zrušil tento výrok, jakož i výrok o trestu a výroky s ním související a věc odkázal na soud prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se důvodů zmatečnosti čís. 5 a) 9 (patrně 9 a) § 281 tr. ř. S hlediska důvodu zmatku čís. 5 vytýká rozsudku, že rozsudek nehodnotí dopis obecního úřadu v H., podle něhož byl domek, prodaný obžalovaným, na spadnutí, že bylo třeba jej opraviti a že cena 6000 Kč, za níž jej obžalovaný prodal, je přiměřená. Zmateční stížnost má při tom patrně na zřeteli zprávu četnické stanice v P., při hlavním přelíčení podle záznamu jednacího protokolu přečtenou, ve které se uvádí, že stavení č. p. 10 v H. je již staré, dřevěné a že hrozí každou chvilku sesutím, že se oprava na něm neprovádí, nýbrž stavení to bude rozbouráno. Nalézací soud odůvodnil mimo jiné úmysl obžalovaného, by prodejem řečeného domku bylo zmařeno uspokojení jeho věřitele Václava S-a tím, že prodal domek pod cenou. Námitku obžalovaného že domek prodati musil, odmítají však rozsudkové důvody a zjišťuje se v nich právě na základě dat oné četnické zprávy o přibližné ceně domku a příslušných k němu pozemků a podle svědecké výpovědi Františka B-y, že skutečná cena domku byla v každém případě větší než 6000 Kč, a že obžalovaný mohl jej prodati mnohem dráže než za tento peníz. Není proto zmatek ten odůvodněn. Po stránce hmotněprávní namítá zmateční stížnost především, že obžalovaný prodal domek dávno před tím, než mu hrozila exekuce, že bylo mezi ním a S-em ujednáno, že obžalovaný zplatí S-ovi jeho, obžalovaným prý ostatně nikdy neuznávanou pohledávku teprve, až prodá domek, a že teprve tento prodej zavdal S-ovi podnět k tomu, by na obžalovaném požadoval zaplacení své pohledávky, která do té doby nebyla ještě ani splatnou. Námitce nelze přiznati oprávnění. Podle rozsudkového zjištění prodal obžalovaný řečený domek dne 26. září 1925, když byl před tím dne 24. září 1925 obdržel dopis právního zástupce S-ova Dr. K-e, jímž byl vyzván, by dluh 10000 Kč S-ovi neprodleně zaplatil, by nemusilo dojíti k jeho vymáhání. Tato rozsudková zjištění mají ve výsledcích průvodního řízení plnou oporu a jest bezpodstatnou výtka zmateční stížnosti, že soud přehlédl, že onen dopis byl obžalovanému zaslán teprve po prodeji domku. Nalézací soud dospěl k přesvědčení, že obžalovaný v době sepsání kupní smlouvy ze dne 26. září 1925 věděl o S-ově upomínce, a že obžalovanému bylo již známo, že mu se strany S-ovy hrozí exekuce. Exekuce hrozí každému, kdo ví, že má v určité době platiti, avšak platiti nechce nebo je si vědom toho, že platiti nebude s to. Rozsudek zjišťuje, že obžalovaný musil z obsahu dopisu seznati (věděti), že S. chce, by mu byla jeho pohledávka zaplacena ihned a že, nezaplatí-li neprodleně, dojde k jejímu vymáhání, při čemž musil také předvídati, že toto vymáhání bude prováděno exekucí. Námitka obžalovaného, že pohledávku S-ovu neuznává a že ji nepokládal za právně existující, označují rozsudkové důvody právem jako nerozhodnou již vzhledem ke skutečnosti, že obžalovaný slíbil S-ovi zaplacení, až prodá domek. Nadto dospěl nalézací soud na základě obsahu spisů o sporu Václava S-a proti obžalovanému o zaplacení 10000 Kč k přesvědčení, že se obžalovaný pustil do tohoto sporu lehkovážně a jen proto, by zakryl pravou svoji tvářnost při prodeji domku a dodal si zdání, že o právní jsoucnosti S-ovy pohledávky nevěděl. Zjev, oprávňující k tomuto přesvědčení, shledal nalézací soud i v tom, že obžalovaný nepodal odvolání z rozsudku, jímž byl uznán povinným zaplatiti S-ovi 10000 Kč s přísl. Význam nemá posléze ani další okolnost, zdůrazňovaná zmateční stížností, rozsudkem ostatně při nejmenším výslovně nezjištěná, že prý S. po dobu 5 let na obžalovaném zaplacení své pohledávky nežádal. O tom, že mu se strany S-ovy hrozí exekuce, nemohl obžalovaný býti v pochybnostech, jakmile ho S. podle rozsudkového zjištění oním dopisem požádal o neprodlené zaplacení pohledávky a mu naznačil, že zaplacení bude na něm vymáháno exekucí. Stížnost namítá dále, že podle ujednání mezi obžalovaným a S-em mohla splatnost pohledávky nastati teprve, když obžalovaný domek prodal, že tedy prodej domku sám o sobě nemůže býti trestným. Jest ovšem pravda, že rozsudek sám zjišťuje, že splatnost pohledávky měla nastati teprve po prodeji domku a rozsudek označuje také prodej sám o sobě bezvadným. Avšak rozsudek vychází ze správného stanoviska, že se celý prodej domku stal mařením exekuce způsobem provedení, jakmile obžalovaný domek neprodal v úmyslu, by pohledávku zaplatil. nýbrž pod cenou v úmyslu nekalém, a způsobem, jak použil kupní ceny. V onom směru vzal nalézací soud zřetel k okolnosti, že obžalovaný dal trhovou smlouvu sepsati bezprostředně (za pouhé dva dny) po té, kdy obdržel dopis právního zástupce S-ova a že prodal domek svým rodičům pod jeho skutečnou cenou. V tomto směru zjišťuje rozsudek, že z 5446 Kč, zaplacených obžalovanému jeho otcem jako trhová cena, zapravil obžalovaný dluh 3000 Kč u Karla V-a, kdežto ostatních peněz použil pro sebe, S-ovi však na jeho pohledávku nedal nic. Ve spojení se skutečnostmi, rozsudkem dále zjištěnými, že při výkonu mobilární exekuce, povolené S-ovi proti obžalovanému, nemohlo dne 13. března 1926 nic býti zabaveno, poněvadž se u exekuta nic nenašlo, a že obžalovaný vykonal dne 4. května 1926 vyjevovací přísahu, že nic nemá, opravňovala shora uvedená rozsudková zjištění nalézací soud k závěru, že obžalovaný jednal, prodávaje domek, v úmyslu zmařiti zcela uspokojení svého věřitele S-a. Bezpodstatnou jest též námitka, že, kdyby byl obžalovaný zaplatili z trhové ceny S-ovi, byl by zase V. mohl tvrditi, že obžalovaný prodal domek, by zmařil uspokojení jeho pohledávky, a že by z tohoto hlediska musil pro maření exekuce býti stíhán každý dlužník, na něhož byla vedena bezvýsledná exekuce a jenž před tím platil ze svého majetku jiným věřitelům. Trestnost odstranění majetkového předmětu dlužníkem není jakožto maření exekuce vyloučena ani tehdy, jestliže pachatel použil výtěžku zcizeného jím předmětu k uspokojení některého svého věřitele, je-li zároveň zjištěno, že tak učinil v úmyslu, zmařiti uspokojení jiného věřitele. Tento úmysl obžalovaného zjišťuje však rozsudek způsobem v každém ohledu bezvadným. Ze všech těchto úvah je zjevno, že rozsudkovým výrokem, o němž posud byla zde řeč, nejen nebyl zákon porušen ani ho nebylo použito nesprávně, a že tedy zmateční stížnost neprávem shledává jej zmatečným podle čís. 9 § 281 tr. ř., nýbrž že stížnost je v neprávu též, pokud dotyčné její vývody přicházejí porůznu v úvahu jako věcné uplatňování důvodu zmatku čís. 5 § 281 tr. ř., zejména jako výtky neúplnosti rozsudku (nedostatku jeho odůvodnění). V tomto bodě bylo tudíž zamítnouti zmateční stížnost jako bezdůvodnou.
V právu je naproti tomu zmateční stížnost, pokud se zřetelem na důvody rozsudku dovozuje, že ohlášení a vzdání se řeznické živnosti obžalovaným nezakládá objektivní skutkovou podstatu řečeného přečinu vzhledem k tomu, že živnost, které se obžalovaný vzdal jejím odhlášením u politické správy, neodpovídá pojmu »majetkového předmětu« ve smyslu § 1 zákona o zmaření exekuce. Předmětem maření exekuce mohou býti pouze takové věci, movité i nemovité nebo majetkové předměty včetně pohledávek a jiných práv a nároků, na něž lze podle příslušných předpisů vésti exekuci tak, že ohledně věcí nebo předmětů, tím kterým předpisem z exekuce vyloučených, nelze se dopustiti ani trestného zmaření exekuce. (Rozh. č. 2854, 3942, 4330 víd. sb., č. 1658, 1661, 2005 a 2902 a j. v. sb. n. s.). Živnost řeznická, o niž jde v souzeném případě, je živností řemeslnou (§ 1 čís. 48 živnost. řádu v doslovu podle zákona ze dne 5. února 1907, čís. 26 ř. zák.). Podle § 341 ex. ř. nemá exekuce vnucenou správou nebo propachtováním podle prvé věty téhož § při řemeslných živnostech místa, vykonává-li se živnost jejím, majitelem samotným nebo s nejvýše čtyřmi dělníky pomocnými. Ve zmateční stížnosti se tvrdí, že obžalovaný provozoval řeznickou živnost úplně sám bez pomocníků. K tomuto jejímu tvrzení sice přihlížeti nelze, poněvadž není opřeno o výsledky trestního řízení, za něhož ani sám obžalovaný se uvedeným způsobem nezodpovídal. Než v tom, že ani rozsudek neobsahuje v témž směru skutkových zjištění, dlužno spatřovati doklad pro to, že nalézací soud posoudil jednání obžalovaného po této stránce způsobem právně mylným, zakládajícím jeho zmatečnost podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. Rozsudkové důvody neponechávají sice nepovšimnutou obhajobu obžalovaného, podle níž jeho živnost sama o sobě nepředstavuje majetkový předmět, na nějž bylo by lže vésti exekuci, odmítají ji však pouhým právně nicotným rčením, že živnost obžalovaného představuje ve smyslu § 1 zákona o maření exekuce »v každém případě« majetkový předmět, který může býti brán v exekuci. Onen nedostatek přesných positivních zjištění, týkajících se rozsahu živnosti obžalovaného, snaží se rozsudkové důvody nahraditi úvahou, že se nejedná jen o formu nabývání prostředků k výživě, nýbrž o »centrum živnostenské výdělečné činnosti,, kde jsou také movité předměty a vznikají a existují pohledávky, které mohou býti zabaveny«, a že zejména v živnosti obžalovaného, jenž provozoval také obchod s dobytkem, jehož živnost nebyla prý tudíž »příliš úzká a malá«, mohlo se vyskytnouti něco, co by se dalo ve prospěch vymáhajícího věřitele zpeněžili. Veškeré tyto úvahy nemohou nic změniti na tom, že řeznická živnost obžalovaného jako taková byla by vzhledem k výslovnému předpisu § 341 ex. ř. možným předmětem exekuce vnucenou správou nebo propachtováním pouze tehdy, kdyby bylo zjištěno, že ji obžalovaný provozoval s více než 4 pomocníky. V tomto směru odůvodněné zmateční stížnosti bylo tudíž vyhověti a zrušiti napadený jí výrok rozsudkový jako zmatečný podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., a zrušiti v důsledku toho i výrok o trestu a výroky s ním související. Rozhodnouti ve věci samé nebylo zrušovacímu soudu možno, jelikož v rozsudku ani v jeho rozhodovacích důvodech nejsou podle shora uvedeného zjištěny právě ony skutečnosti, jež by bylo při správném použití zákona nálezu za základ položiti. Nelze tudíž než odkázati věc podle § 288 čís. 3 tr. ř. na soud prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a rozhodl.

Citace:

č. 3138. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 260-264.