, (). :
Authors: Heller, Jan
= Sborník věd právních a státních, 13 (1913)
PDF

Úvod do práva kinematografu.


Píše JUDr. Jan Heller.

Vstup.


Od roku 1900 až na doby nynější se počet kinematografických podniků takovou měrou rozmnožil, že byli nuceni úřadové správní i soudní s tímto novým zjevem veřejného života se zabývati. Máme alespoň pro Německo po ruce stručný statistický přehled o vzrůstu těchto podniků v řadě německých měst za dobu 1900 až 1910 — jejž podává Werth. öffentl. Kinematographenrecht, Hannover 1910. Podle něho obnášel počet kinem, podniků roku 1900:
v Berlíně jen několik kočovních, avšak r. 1910 již 139 podniků
v Bochumu o „ „ „ „ ; 10 „ ;
ve Vratislavi „ „ „ „ „ ; 15 „ ;
v Essenu „ „ „ „ „ ; 21 „ ;
v Hamburku 1 „ „ „ „ ; 40 „ ;
v Lipsku o „ „ „ „ ; 31 „ ;
v Mnichově „ „ „ „ „ ; 28 „ ;
Mezi vynikajícími městy německými uvedena tu úmyslně dvě čistě průmyslová místa, aby tím bylo prokázáno, že kinematografická představení nalézají obliby také u lidu dělného a drobnějšího.
Pro Rakousko bohužel nemáme po ruce žádné podobné statistiky; ale stačí nám tu pozorování všedního života, abychom poznali úžasný vzrůst kinematografických podniků, čili biografů. Tak v Praze r. 1900 nevíme ještě o kinematografu; dnes ale jest jich v policejním obvodu Pražském 24, pravím dvacet čtyři licentováných, a počet ten se ještě rozmnožuje.1 Samo německé stavovské čili královské zemské divadlo vidělo se pohnuto alespoň některé dny v týdnu věnovati kinematografickým představením. Také v pražských předměstích biografy či kinematografy jsou hojně zastoupeny a nalézáme je na příkl. v Karlině, v Žižkově, v Nuslích (2), ano v Košířích atd. Ano i na venkově jsou už silně rozšířeny tak, že v některém městě venkovském jest jich i několik, jako na př. v Pardubicích (2), jež pořádají denně velikou řadu představení, zvlášť ve svátek a v neděli, což jim snadno možno pro malou, takřka nepatrnou režii, a těší se hojné návštěvě. Dokonce v Čechách jedno město německé, Jablonec, samo zřídilo městský kinematograf — ač v městě již byly dva takové podniky!
Tuto dříve nebývalou konkurenci veřejných představení pociťovala a pociťují zvlášť citelně stálá divadla po městech rozšířená, a proto jest pochopitelno, že se proti této soutěži ozvalo sdružení německých jevišť (deutscher Bünenverein), jež r. 1912 zvláštním pamětním spisem stěžuje sobě na neutěšené poměry vzniklé obrovským vzrůstem počtu kinematografických podniků, a žádá zákonné upravení a omezení jejich. Ukazuje k tomu, jak prý kinematografická představení ohrožují mravnost dospělých i nedospělých; stěžuje sobě, jak lehko prý lze nabýti podniku kinematografického, ježto požadavky úřadu jsou (prý) v ohledu tom minimální atd. Žádá proto zmíněný spis pamětní, aby podnik kinematografický zavázán byl, vydobýti sobě předcházející úřední koncesse, aby byl přinucen zachovati stejné stavební i požárněpolicejní předpisy jako divadla, aby úředně ustanovena byla doba představení i jich počátek; aby vydány byly předpisy zabraňující přeplnění hlediště, dále omezený přístup mládeže, zákaz čepování lihových nápojů, úpravu reklamy, vyšší zdanění než dosud atd. Jakkoliv jednotlivá gravamina tohoto spisu pamětního nejsou veskrz správná, předce svědčí o rozšíření a velké působnosti kinematografických podniků.
Není pochybnosti, že stejně jako v Německu, o němž citovaný spis pamětní jedná, též v Rakousku pociťuje se vliv rozmnožujících se podniků kinematografických neboli biografů atd. Vznikly také již soukromoprávní spory ohledně kinematografii. Následkem toho všeho v Rakousku za předsednictví ministra vnitra odbývala se již enqueta zabývající se tím, jak dlužno upraviti tento nový, zvlášť na massy velkoměstské hluboce účinkující podnik. Co výsledek těchto porad vydáno konečně, aby učiněna byla přítrž nejistotě dosavadního stavu právního, nařízení c. k. ministerstva vnitra ve srozumění s c. k. ministerstvem veřejných prací ze dne 18. září 1912 obsažené v říšském zákoně z 21. září 1912 kus LXXIX č. 191, jímž se zavádí pro podniky kinematografii soustava licenční, preventivní pronikavá censura filmů a přidává zároveň obšírné nařízení prováděcí.
Ovšem má toto nařízení celé míti ráz toliko prozatímní až do upravení konečným zákonem. Nastoupena tedy cesta nařizovací — ač by se snad lépe byla doporučila forma zákona, poněvadž se zavádí preventivní censura filmů, o jejíž přípustnosti — vzdor nepopiratelné naléhavé potřebě — přece mohou vzniknouti pochybnosti vzhledem k tomu, že čl. XIII. st. zákl. zákona z 21. pros. 1867 stanoví volnost projevu vůle slovy, písmem, tiskem neb i obrazovým vylíčením a zakazuje kategoricky postavení tisku pod censuru — při čemž ovšem napřed třeba řešiti otázku, zdali film jest tiskopisem.
Zákonem upraveno podnikání kinematografu nejnověji také ve Švédsku a sice zák. ze dne 26. června 1911 (spolu s prováděcím nařízením), jímž také zavedena censura filmů, o čemž podává obšírnou zprávu Albert Hellwig v Annalen d. d. Reichs für Gesetzgebg. u. Verw. Nr. 7 ai 1912. Všechny tyto skutečnosti, a konečně čilá literatura cizozemská o této otázce, zvláště německá a francouzská, a i praktické případy, kterými také naši rakouští soudové se již zabývati musili, dostatek příčin podávají, abychom též o právní stránce kinematografu pojednali. Konečně budiž podotknuto, že valná část této práce přednesena v Právnické Jednotě v týdenních schůzích na podzim r. 1912.

Literatura.


JUDr. Karel Kadlec: Provozovací právo k dílům dramatickým a hudebním. V Praze, nákladem České Akademie 1892.
Dr. Carl Herrmann Edler v. Otavský: Der internationale Urheberrechtsschutz zwischen Oesterreich und dem deutschen Reich. Berlin, Carl Heymann. 1903.
Prof. Dr. Karel Herrmann šl. Otavský: Vyjádření o zamýšlené akci k opravě rakouského práva autorského podané první třídě České Akademie, 1911. Ludvig Mitteis: Zur Kenntnis des literarisch-artistischen Urheberrechts nach d. oesterr. Gesetz. Stuttgart, Cotta 1898.
Pospíšil Dr.: Výklad o právu autorském. Praha 1905.
Schmidl Dr.: Das oesterr. Urhebererecht an Werken der Literatur, Kunst und Photografie. Leipzig 1906.
Kohler J. C.: Urheberrecht an Schriftwerken und Verlagsrecht. Stuttgart 1907.
Hugo Keyssnef. Das Recht am eigenen Bilde. Berlin, Guttentag 1896.
G. Cohn: Neue Rechtsgüter 1902.
Dr. J. Kohler: Das Eigenbild im Recht. Berlin 1903.
Dr. Flieder, c. k. auskultant: Právo k vlastnímu obrazu zejména fotografickému. Právník 1910, seš. XIV а XV.
Dr. S. Rietschel: Das Recht am eigenen Bilde. Tübingen und Leipzig (Mohr) 1903.
Otto Lindemann: Gesetz betreffend das Urheberrecht an Werken der Literatur u. Tonkunst. 3. Auflag. Berlin 1910. Guttentag.
Hermann v. Lutzau: Das neue russische Autorgesetz von 20. May 1911. Riga. Jonck u. Poliewski 1912.
Об авторском прав. Одобреиніи государственним Совѣтомъ и государственною думою и Височаише утверждеиньи законъ. Въ царском сялѣ 20 марта 1911.
Kinematographen Recht. Vortrag von Dr. Georg Cohn. Berlin. Dekers Verlag 1909.
La Cinematographic devant le droit par E. Maugras et M. Guégan Paris. Giard et Briere 1908.
Hans Werth: Öffentl. Kinematographenrecht. Hannover, Höltze 1910.
Dr. Bruno May: Das Recht des Kinematographen. Berlin. Richard Falk 1912.
Carola A.: La tutela giuridica nell'opera cinematografica. Torino, Baravalle 1912.
Fysikální a technický výklad podává:
K. W. Wolf-Czapek: Die Kinematographie. Wesen, Entstehen und Ziele des lebenden Bildes. Berlin 1911. Union.
Velmi důležité jsou četné články časopisecké, z nichž alespoň uvádíme tolik: Četné články a četná rozhodnutí obsažena ve francouzském časopise věnovaném právu autorskému:
Le droit d'auteur posledních čtyř ročníků 1908—1912 včetně, jakéž podrobně citovány jsou v textu.
Gerichts-Halle z 7. července 1912, N. 41: Kinematographen-Recht: Verleztung des Urhebererchtsgesetzes durch Kinematogr. Aufname eines Ringkampfes; pak nejnověji č. 14. z 5. ledna 1913, obsahující nový praktický příklad.
Deutsche Juristen-Zeitung vom 15. Januar 1912 Nr. 1.
Kinematograph. Vorstellung als Verletzung des Urheberrechtes an dramatischen Werken von Prof. Dr. C. Huberich, amerikanischem Rechts-Anwalt in Berlin.
Dr. A. Hellwig: Die Kinematographen-Censur in Preußen. Deutsche Jur. Zeitg. z i máje 1912, Nr. 2.
Dr. Jaroslav Pospíšil. Pokud chráněn jest autor díla literárního zákonem z 26. prosince 1895 č. 197 ř. z. proti zdramatisování díla svého? Právn. Rozhledy z r. 1903 č. 11 a 12.
Otto Lindemann: Kinematograph und Staat. Deutsche Jur. Zeitg. z 15. června 1912. N. 12.
Bruno May: Der Kinematograph und das Recht am eigenen Bilde. Ger. Halle. Nr. 45 z 4. srpna 1912.
Kinematographische Vorführungen. Deutsche Jur. Zeitung z roku 1910, str. 263 uvádějící rozsudek a důvody pruského vrchního soudu správního z 21. června 1909. III. В 116-08.
Týž ročník Deutsch. J. Z., str. 186: Rundschau.
Týž ročník Deutsch. J. Z., str. 272: Prof. Dr. Allfeld. Der Entwurf eines Gesetzes zur Ausführung der revidirten Berner Übereinkunft.
A. Hellwig. Das schwedische Kinemato graphengesetz vom 22. Juni 1911 v Anallen des deutsch Reiches für Gesetzgebung etc. Nr. 7 ai 1912.
Fritz Preuner: Urheberrechtl. Gedanken über die Kinematographische Dichtung v oest. Gerichts-Zeitung z 7. října 1912, N. 39 und 40 a
Fritz Prenner: Das Projektionsbild in seiner urheberrechtl. Bedeutung v oester. Gerichts-Zeitung z 17. června 1911.

I.
O podstatě a vzniku kině matografu.2


Známo, že vidíme tím způsobem, že na sítnici našeho oka vzniká obraz vnějšího předmětu. Obraz ten na sítnici nezaniká však ihned, byl-li předmět rychle odstraněn neb ukryt, nýbrž trvá ještě po té ⅒ až 3/10 vteřiny.
Vzniknou-li obrazy rychle za sebou v době menší ⅒ vteřiny a padají-li na totéž místo sítnice, tedy vzniká následující obraz v době, kde ještě obraz předcházející trvá a následkem toho splynou tyto rychle za sebou následující obrazy v jeden dojem vidění a vidíme pak soubor čili výslednici všech těchto obrazů. Úkaz ten jest znám od dob pradávných; zmínky o něm činí již Ptolomaeus ve své optice psané ř. 130—150 po nar. Kr. — ano zdá se, že znám byl úkaz ten již před nar. Kr.; neboť jest příliš všední, aby byl ušel pozornosti. Točíme-li rychle žhavý uhel v kruhu, nevidíme pouhý žhavý uhel, nýbrž žhavý kruh; vyšineme-li elastický prut na dolejším konci pevně zaklíněný tak, že rychle komíhá sem tam, nevidíme pouhý prut, nýbrž jakoby třesoucí se vějíř; to proto, poněvadž vznikají nové obrazy v době, kdy ještě předcházející trvají a v celek splynou. Znázorňují-li tyto obrazy po sobě rychle následující jednotlivá údobí pohybu na příkl. klusajícího koně neb běžícího člověka, tedy úhrnný čili souborný dojem v oku bude, že uvidíme koně klusajícího nebo člověka běžícího.
Tento od dávných dob známý optický úkaz dal podnět ku sestrojení různých fysikálních přístrojů; nejjednodušší jest thaumatrop, t. j. deska kulatá neb čtvercová, na jejíž jedné straně na příkl. jest vykreslena klec a na druhé pták; neb na jedné straně květina a na druhé hrnec neb puclák. Přivedeme-li desku do rychlého otáčení kolem podélné osy, spatříme ptáka v kleci, květinu v hrnci neb pucláku — poněvadž jeden obraz trvá ještě, když druhý vzniká a tak vidíme soubor obou obrazů. Poněkud složitější, ale také zajímavější jest stroboskop, jehož podstata záleží v tom: Kulatá deska, jež rychle kolem středu se otáčí, má na kraji čili na periferii řadu pravidelně rozestavených otvorů. Vnitřní plocha kruhu vykazuje obrazy téhož předmětu, jako běžícího člověka neb klusajícího koně v různých polohách čili fásích, jakéž při běhu člověka neb při klusání koně, při jízdě vozu neb lodi atd. po sobě následují, čili jednotlivá údobí běhu neb klusu, neb plavby.
Uvedeme-li tuto desku obrácenou obrázky naproti zrcadlu do rychlého otáčení kolem osy a patříme-li okem skrz otvor okraje, jaký se na př. nahoře objevuje, do zrcadla, uvidíme v zrcadle běžícího člověka neb klusajícího koně, jedoucí vůz, plovoucí loď — jedním slovem pohybující se čili živý obraz. Na téže zásadě zakládá se kinematograf čili představování živých, t. j. pohybujících se obrazů.
Známo, že kinetickým jest to, co se pohybuje (ϰινέω), naproti statickému čili tomu, co se nehýbe, nýbrž stojí neb leží. Kinema znamená pohyb.
Podaří-li se nám zhotoví ti řadu fotografií téhož předmětu v pohybu se nalézajícího, jako běžícího člověka, neb klusajícího koně, neb jedoucího kočáru neb automobilu — rychle po sobě jdoucích (v menší době než ⅒ vteřiny), snadno jako stroboskopem vzbudíme živé obrazy běžícího člověka, klusajícího koně, jedoucího kočáru, automobilu, ano i pohřebního průvodu, plovoucí lodi atd.
Vrhneme-li čili promítneme-li pak pomocí projekčního apparátu ony obrázky na bílou stěnu v témže pořadu jak jednotlivá údobí čili fase pohybu po sobě následují tak, aby obrazy padaly vždy na totéž místo bílé projekční stěny — tu spatříme na stěně té vyobrazené předměty v pohybu, za něhož fotografovány byly; tedy kočár jedoucí, průvod kráčející, loď plovoucí atd. Běželo tedy především o to, aby dokázána byla řada fotografií pohybujícího se předmětu a sice rychle za sebou jdoucích. Nejbližší cestou k tomu bylo, aby se postavila řada fotografických apparátů čili komor vedle sebe a jimi fotografoval před nimi běžící předmět na příkl. kůň. Tohoto nejjednoduššího způsobu užil také kalifornský plantážník Edward Muybridge, jenž zabýval se pozorováním pohybu zvířat г. 1877.3 Týž postavil 12 až 30 apparátů vedle sebe a fotografoval koně před nimi uhánějícího. Tak docílil 12—30 neg. ploten fotografických s fotografií koně.
Velký pokrok učiněn byl vynalezením filmu na místě plotny. Užito totiž na místě tuhé plotny dlouhých pruhů neb pásek papírových, jež byly polity bromem stříbrnatým. Takový pás byl navinut na cívku a svinoval a navinoval se v tmavé komoře na místě plotny postupně z jedné cívky na druhou a mezi tím naň předmět fotografován. Tak docílilo se pruhů čili pásů až se 300 obrazy za jednu vteřinu. Největší výhoda spočívala v tom, že se tak mohlo státi jediným apparátem, poněvadž film umístěn na místě dřívější nehybné plotny, navinut na jednu cívku, z kteréž postupně se svinoval a na druhou navinoval. Na zdokonalení tohoto přístroje pracovala řada vynálezců, mezi nimi též Edison; papírový film nahrazen filmem z celuloidu a konečně vynález v nejdokonalejší formě dán do veřejnosti bratřími Lumière r. 1895 pod jménem „Cinematograph“. Pracováno tedy různými badateli po 20 roků, než docílena nynější dokonalá forma kinematografu.
Filmy, t. j. pruhy celluloidové obsahující velikou řadu fotografií jednoho a téhož výjevu neb předmětu, jež navinují se do apparátu promítajícího a pak na plochu promítací vrhají, jsou dnes předmětem zvláštní fabrikace a továrnami se podnikatelům prodávají neb i jen zapůjčují. Takových továrních podniků jest dostatek ve Francii, v Itálii (v Miláně), v Německu u firmy Lumière v Mühlhausenu, v Dürenu na Rýně (Kinofilm Co. m. b. H.), Deutsche Filmleiher-Vereingg. v Berlíně atd.; konečně i v Praze založena společnost s r. ob. „Film“, jednatel ingenieur Havel, pro výrobu filmů a zařízení kinematografů.
Slouží pak kinematograf neb biograf k znázornění čili k ukazování pohybujících se čili živých obrazů buďto skutečných příběhů, jako průvodů, pohřbů, neb dějů smýšlených, kteréž provádějí herci k tomu účelu získaní, a kteří jsou na filmu fotografováni. Zdálo by se, že slouží pak kinematograf jen zábavě, ale pokročilo se už tak daleko, že se ho užívá k velmi vážným studiím na příkl. medicíně ku znázornění a pozorování pohybu srdce, neb ku sledování pohybů při výkonech chirurgických, ku znázornění pohybu strojů ano i velkých výkonů technických, na příkl. stavby mostu.
Pochopíme, jakým mocným prostředkem vyučování názorného jest, může-li se na příkl. mladému technikovi kinematografem ukázati skutečná stavba mostu, kde všichni účinkující lidé i stroje skutečně se pohybují a příslušné jim úkony vykonávají. Tak užila na příklad firma Siemensova kinematografu ku znázornění a kontrolle pohybu strojů na výstavě v Turině a na zdejším německém divadle kinematografem ukazováno sestavení psacího stroje!
Tedy budoucnost kinematografu jest snad velmi rozsáhlá, a nikoli pouze zábavná.
Tohoto kratičkého vylíčení kinematografu bylo třeba, abychom poznali, že při kinematografu sluší rozezná váti film čili onen celuloidový pruh obsahující řadu fotografií a pak promítané fotografie na stěně promítací co živé, t. j. pohyb života vykazující obrazy a sice netoliko pohyby živočichů, ale též pohyby předmětů neživých, jako tok vody, let aeroplánu, plavbu lodi atd.
Film jest tedy řada fotografií téhož předmětu na zvláštním pruhu celuloidovém, v různých fásích neb údobích pohybu. Tento film čili fotografické obrazy na něm se nalézající promítají se zvláštním projekčním apparátem na bílou stěnu či plátno. V tomto projekčním apparátu se dlouhý pás průsvitného filmu s fotografickými obrázky z jedné cívky svinuje a na druhou navinuje před zvlášť intensivní lampou (elektrickou obloukovou). Film celuloidový jest velmi průsvitný a ježto obsahuje positivní obrázky fotografické, jest diapositivem. Zmíněným intensivním světlem se část právě před ním přecházející i s obrázky prosvěcuje úplně a intensivně pomocí čočky spojné a paprsky padají pak na objektiv, to jest na celou soustavu velice silných zvětšovacích čoček a jsou vrhány na bílou stěnu čili plátno, kde vznikají obrazy v míře velice zvětšené. Kdo pamatuje se z dětských dob na laternu magiku, může sobě dosti znázorniti projekční apparát kinematografický.
Jak při laterně kouzelné — tak při projekčním apparátu vznikají na stěně stíny obrazu na filmu se nalézajících (ovšem že laterna magica na místě filmu má skleněné pomalované podélné tabulky, které se pouze ručně posunují).
Obrázky na stěně vznikající jsou toliko zvětšené stíny prusvitných obrazů na filmu; nemají žádné hmotné podstaty, nýbrž jsou pouhým výsledkem optickým. — Za to obrázky na filmu jsou skutečnými fotografiemi, jež tedy podrobeny jsou všem předpisům zákona pro výrobky fotografické platným.4 Obecenstvo neboli diváci při kinematogr. představení nevidí ovšem skutečných fotografických obrázků na filmu; vždyť tyto fotografie na úzkém pruhu filmu (asi 4 cm širokém) jsou tak malinké, že je prostým okem těžko lze rozeznati, aniž možno podrobnosti znamenati; diváci vidí však mnohokrát zvětšený promítnutý obraz stínový těchto fotografií na desce čili na plátně naproti apparátu postavené.
Tento obraz stínový, jak řečeno, jest nehmotným optickým úkazem — kdežto na filmu jsou skutečné fotografie, jež se takto činí obecenstvu viditelnými a přístupnými. Učiniti fotografii obecenstvu viditelnou a veřejně přístupnou, není však nic jiného, než její uveřejnění ve smyslu § 40 rak. zák. autorského z 20. pros. 1895, č. 197. ř. z. Tedу kinematografické představení jest uveřejněním fotografie a tudíž výkon čili obsah práva autorského na fotografii, pokud rak. zákon je vůbec připouští a uznává.5
Třeba tudíž zapamatovati sobě, že jest rozdíl mezi projekcí na plátně projekčním — jež není hmotná nýbrž toliko zjevem světelným — a mezi skut. fotografiemi na filmu — jež požívají aut. právní ochrany jako fotografie vůbec. Projektovaný stínový obraz na plátně nepovstal žádným fotografickým processem neb pochodem, jenž jest především chemickým, nýbrž toliko cestou optickou, bez jakékoli chemické změny látek. Projektovaný obraz (na plátně neb jiné ploše) není tedy dílem fotografickým ve smyslu § 4 poslední odstavec rak. z. aut.

II.
Kinematograf a zevnější podoba lidí a pří rody vůbec.


Účinkování kinematografie jeví se nám co obrázkové předvádění čili uveřejňování pohybujících se neb „živých“ obrazů
A) buďto osob jednotlivých neb v hromadě neb v skupině se pohybujících, neb
B) živých zvířat,
C) aneb přírody jaká skutečně jest, tedy s pohybem, kde takový v přírodě se jeví na příklad moře, tekoucí vody, vodotrysku, fontány, padajícího dříví, letu vzducholodi a pod.
V těchto třech směrech provozováni kinematografické dotýkati se může práv soukromých pokud se obrazu čili zevnější podoby týče.
ad A) Zevnější podoba osoby lidské, čili její obraz jest součástí práva osoby. Tu naskýtá se tedy otázka, je-li majiteli a provozovateli kinematografických představení dovoleno, aby kteroukoli osobu
1. fotografoval na film kinematografický čili kinematografoval tak, že toho filmu s řadou obrazů této osoby možno užiti pro projekční apparát kinematografický ku předvádění neb ukazování živého obrazu před obecenstvem.
2. Je-li dovoleno pak toto skutečné veřejné předvádění neb představování tohoto živého obrazu osoby projekčním apparátem kinematografickým.
Náš positivní rakouský zákon uznal dosud právo osoby na vlastním obrazu jenom způsobem velice omezeným a sice právem autorským, upraveným zákonem z 26. prosince 1895, č. 197 ř. z.
Stanoví totiž § 13 cit. z. že u podobizen, které za úplatu byly objednány — ať jsou to již díla výtvarných umění neb fotografická, práva původcova příslušejí zákazníku. U fotografických podobizen výkon práva původského čili autorského vázán jest pokaždé přivolením zobrazené osoby neb její dědiců; vyňaty jsou fotografické podobizny k účelům úřadním.6
Dle § 40 cit. z. autorské právo k dílům fotografickým obsahuje výlučné právo dílo uveřejňovati, fotograficky rozmnožovati a rozmnoženiny odbývati.
Z § 13 v souvislosti s § 20 cit z. vychází tedy na jevo, že bez přivolení zobrazené osoby není dovoleno její fotografický obraz čili fotografické vypodobnění její osoby uveřejňovati. Je-li tedy zakázáno bez přivolení zobrazené osoby uveřejňovati její nehybný, strnulý obraz — tím spíše jest zakázáno uveřejňování obrazu živého, t. j. pohybujícího se jako při denním zaměstnání, neb v životě (Cohn 1. c.); neboť předvádění živého obrazu veřejnosti kinematografem jest stupňované uveřejňování.
Tu však přece rakouský zákon zavdává pro svou přílišnou stručnost podnět k pochybnostem. Pochybnost vzniká z toho důvodu, že, jak jsme v úvodu vyložili, při kinematografu a jeho výkonu přesně sluší rozeznávali dva obrazy, t. j. obraz na filmu (t. j. řadu fotografií čili fotografických podobizen v různých obdobích pohybu) a obraz projektovaný na ploše projekční, který se diváku předvádí tak, že nevidí bezprostředně fotografii, nýbrž toliko její projekci neb stín jakoby v zrcadle.
Obraz na filmu jest skutečnou fotografií osoby a jeho uveřejňování beze sporu jest zakázáno bez svolení zobrazené osoby; je-li tomu ale tak při projektovaném obrazu na projekční stěně?
Jest ovšem pravda, že skutečné fotografie na celuloidovém pruhu jsou obrazy reelní čili hmotné, mající reelní trvalou existenci, — kdežto projektovaný obraz na stěně neb na plátně jest jenom jejich stínem, nemajícím hmotné podstaty a mizícím, jakmile odstraní se neb se zakryje film neb jeho osvětlení přeruší.
Ale přes to světelným promítáním filmu čili fotografických podobizen na něm stávají se tyto fotografické podobizny teprv řádně viditelnými pro větší neurčitou část osob čili pro obecenstvo; nad to stávají se viditelnými v rozměrech silně zvětšených tak, že jsou i podrobnosti dobře znatelný, jichž prostým okem na filmu ani jednotlivec ani více osob nedovede vypozorovati.
Stávají se tedy fotografické podobizny filmu promítáním na stěně obecenstvu teprv přístupny a pozorovatelny; obraz na stěně neb plátně jest jen souhrn a výsledek těchto podobizen, které se takovým způsobem uveřejňují — (ač není-li to omezeno na čisté soukromí).
Jest tedy představení kinematografické pro obecenstvo bez omezení pořádané uveřejňování m těchto fotografií. Uveřejňování jest ale dle § 40 práv. aut. výkon práva aut. a jest tudíž dle § 13 odst. posl. vázán na svolení vyobrazené osoby.
Nesmí tedy kinematografický podnik bez svolení vyobrazené osoby její podobiznu promítati čili veřejně představovati.
Ano souhlasíme i s tím, že vyobrazená osoba nemusí i podle našeho práva teprve vyčkávati skutečné předvádění svého živého obrazu na oči obecenstva, nýbrž že může již žádati soudní ochrany tenkrát, když někdo zhotovil kinematografickou řadu její podobizen čili kinematografický film — neboť tento film nemá jiného účelu, než aby živý obraz jeho byl obecenstvu předváděn.
Ovšem, že rakouský zákon jest bohužel velice kusý — ana látka pokud se podstaty kinematografie t. j. předvádění živých t. j. projektovaných obrazů týče vůbec ještě ani není upravena a vyvozujeme pravidla toliko ze zásad dosavadního rak. zák. autorského.
Jinak na příkl. v Německu. Německo rychle za sebou upravilo svoje právo autorské trojím zákonem a sice zákonem ze dne 19. června 1901 pokud se týče děl literárních a hudebních, dále zákonem ze dne 9. ledna 1907 pokud se týče práva autorského na dílech umění výtvarných a fotografií (Kunstschutzgesetz) a konečně novellou z 22. máje 1910. Ustanovení této novelly z valné části spočívají na výsledcích theoretického badání a uvažování německých právníků „o právu na vlastním obraze“ a mimo to přijala novella tato pravidla revidované Bernské konvence o mezinárodní ochraně autorského práva literárního a uměleckého ze dne 13. listopadu 1908, jež zejména zabývala se kinematografií. Theoretické badání „o právu na vlastním obraze“7 zahájil v Německu Hugo Keyssner spisem „Das R. am eigenen Bilde“ Berlin 1896.
Podle jeho učení jest každá osoba jak pánem svého těla, tak pánem svého obrazu a proto bez svého přivolení nesmí býti vyobrazena aniž obraz její smí býti uveřejňován neb vystavován. Výjimky z toho výlučného osobního práva připouští Keyssner tři, totiž předně pro účely policie, dále při obrazech krajiny, kde jednotlivá osoba jest jen předmětem vedlejším a nahodilým čili jaksi pouhou výzdobou obrazu a konečně při obrazech událostí neb příběhů, kde jedná se o vyobrazení celé hromady osob neurčitého počtu, jako při průvodech, pohřbech, schůzích veřejných, při obrazech oživených ulic neb náměstí. Toliko v těchto třech případech dle Keyssnera dovoleno vyobrazení osoby bez jejího svolení. Keyssnerovi částečně odporuje Georg Cohn, Neue Rechtsgüter, Berlin 1902, str. 45, učící, že člověk jako bytost společenská nemůže zabrániti, aby jeho obraz objevil se na sítnici pozorovatelově a nemůže tudíž také zakazovati a zabraňovati, aby pozorovatel obraz ten ustálil, upevnil, neb zachoval jakýmkoliv způsobem. Teprv uveřejněním obrazu může nastati porušení práva osoby na vlastním obrazu. S tím souhlasí též Kohler, Das Eigenbild im Recht, Berlin 1903, ano jde ještě mnohem dále, neboť připouští, že dovoleno také uveřejňování obrazu osoby veřejně jakkoliv činné, ježto se tím splní spravedlivý nárok obecenstva, aby osobu takovou poznalo. Zakázáno může býti mocí práva osobního na vlastním obraze uveřejňování, jež státi se má způsobem bolest působícím neb ponižujícím, antisociálním.
Německý zákon ze dne 9. ledna 1907 také podle podstaty tohoto učení v § 22 předpisuje, že rozšiřování a veřejné vystavování obrazu osoby zásadně vyžaduje svolení osoby vyobrazené. (Tak i ruský zákon autorský čl. 52.)
Tedy nedovolené porušení osobního práva na vlastním obrazu dle tohoto německého zákona o ochraně umění (Kunstschutzgesetz) dle znění zákona a dle výkladu, jejž podává Bruno May, Das Recht des Kinematografen, 2. Kapitel, str. 124 a násl. spočívá v uveřejňování neb veřejném vystavování obrazu — a nikoli již prostě ve vyhotovení neb snímání toho obrazu.
Připouští však, že oprávněný může se dovolávati ochrany právní již proti neoprávněnému vypodobení osoby, jež patrně děje se jenom za účelem uveřejňování neboli veřej. vystavování. Tedy patrně takovým jest kinematografování t. j. zhotovení filmu kinematografického čili celé řady fotografií téže osoby na jednom filmu, jenž slouží ku veřejnému vystavování na odiv diváků.
Máme za to, že tato zásada bude platiti pro kinematografii i pro právo rakouské, třeba náš zákon autorský nemá o tom ustanovení positivního; neboť též podle našeho zák. aut. výkon práva autorského t. j. vystavování neb předvádění fotografického obrazu čili podobizny osoby vyžaduje dle § 13 svolení této osoby; neboť film jest, jak již praveno, skutečně řadou fotografií výhradně k uveřejňování souhrnného obrazu určených, čemuž při obyčejné nehybné fotografii tak není. Třeba tedy, aby osoba dala své svolení ku kinematografickému předvádění svého obrazu a máme za to, že takové svolení spočívá již v tom, když osoba ta dala své svolení ku kinematografickému fotografování čili zhotovení filmu, neboť film nevyhotovuje se k tomu, aby sám o sobě byl vystavován, pozorován a k tomu účelu snad do alba založen na památku, jak tomu jest při jiných jednotlivých čili nehybných fotografiích osob, jejich postavy a tváří, nýbrž film právě výhradně jen k tomu účelu se vyhotovuje, aby byl na projekční ploše projekčním apparátem souhrnný živý obraz učiněn pozorovatelům viditelným. Proto není tudíž alespoň z pravidla třeba ještě zvláštního svolení k užití tohoto filmu ku kinematografickému představení.
Nesrovnáváme se tedy s nálezem, jejž podává G. H. č. 41. ze 7. července 1912.
Uznal totiž Vídeňský c. k. okresní soud v Josefově ve věcech trestních na žalobu žalobců В. H. a J. S., zápasníků ve Vídni co soukromých žalobců, na M. M., obchod vedoucího kinematografického podniku pro přestupek § 52/3 zákona z 26. prosince 1895 N 197 ř. z. rozsudkem z 19. ledna 1912 N 15565/11 za právo, že žalovaný M. M. jest vinen přestupkem zák. aut. dle § 52 odst. 3. spáchaným tím, že bez přivolení žalobců učinil disposici s jejich kinematografickou fotografií čili filmem, předváděje a představuje jej v divadle kinematografickém a že se odsuzují k pokutě 50 korun.
Důvody toho rozsudku v podstatě jsou tyto: Soud v základě seznání obviněného a svědka Th. G. pokládal za dokázáno, že soukromí žalobcové (zápasníci) dali sice svoje svolení ku kinematografickému fotografování neb snímku jejich zápasu, že však sobě vyhradili za uveřejnění honorář. Soud došel toho názoru, že soukromí žalobcové vyhrazením honoráře ponechali a vyhradili sobě též rozhodnutí, zdali dají další svolení ku provozování kinematografického představení tohoto filmu a nesdílí soud náhled obžalovaného, že by svolení ku fotografii kinematografické obsahovalo též vůbec neb v tomto případě svolení ku veřej, představení. Ježto tedy takového svolení nebylo dáno, a ježto podle zákona při fotografických podobiznách výkon práva autorského dle § 13 odst. 2. vždy jest vázán na svolení zobrazené osoby, jest zde po ruce přestupek zák. aut. Film skládá se totiž ze seřadění čili serie momentních fotografií bezprostředně za sebou následujících — jest tedy dílem fotografickým, jež projekcí světelného obrazu se uveřejňuje. V přítomném případě jedná se o fotografickou podobiznu, ježto zobrazené osoby jsou podstatným obsahem. Proto vynesen nález odsuzující.
Rozsudek ten potvrzen nálezem c. k. zemského co odvolacího soudu ve Vídni В XV., 24. dubna 1912, poněvadž „individuální činnost žalobců co zápasníků v jejich činnosti zápasnické jest jedině podstatným obsahem obrazu“.
Tento zcela nový nález jest velice instruktivní; jednak proto, že správně karakterisuje film co dílo fotografické a dobře je rozlisuje od veřejně projektovaného světelného obrazu, jejž tvoří teprv veřejné představení. — Přes to máme za to, že žalující zápasníci vyhradivší sobě honorář za kinematografické představování obrazu mohou sice žalovati na zaplacení toho honoráře, že však nemohou zabraňovati toto představení a tím méně, že by mohli proto žalovaného trestně stíhati. Také G. H. hned na místě v ohledu tom vyslovila svou pochybnost o správnosti nálezu, majíc za to, že, kdo připustí svoje kinematografické fotografování, tím dává též svoje svolení ku představení čili uveřejňování.8 Jinak však, jak již praveno, nález jest velmi instruktivní a správně uznávající, že kinematografické představení jest výkon práva autorského ku fotografii dle § 13 a po případě dle § 52 aut. z.
Co výjimku uvádí § 13 odst. 2. našeho zákona autorského toliko a jediné fotografické podobizny k účelům úřadním, tedy na př. pro policejní album fotografické zločinců zhotovené. Jedině tyto fotografie vyjímá rak. zákon z pravidla, že ku výkonu práva autorského čili k uveřejnění jest třeba pokaždé přivolení zobrazené osoby.
Ale theorie, jak již nahoře vylíčeno, činila ještě jiné výjimky a německý zákon z 9. ledna 1907 tyto výjimky přijal v podstatě za své, a stanoví v § 23, že mohou býti bez svolení zobrazeného rozšiřovány a na dívanou vystavovány: (May)
1. obrazy čili podobizny osob z oboru soudobých dějin přítomnosti.
2. Obrazy, na kterých osoby jeví se toliko co přídavek neb podružná část krajiny neb jiné místní rozlohy (Beiwerk neben einer Landschaft oder sonstigen Oertlichkeit).
3. Obrazy shromáždění osob, průvodů neb podobných dějů, ve kterých zobrazené osoby podílu braly.
4. Podobizny, které nebyly zhotoveny na objednávku, pokud rozšiřování a na odiv vystavování slouží vyššímu zájmu uměleckému.
Tu naskýtá se nám řešení dosti nesnadné otázky, především té, zdali tyto výjimky mocí své logické a přirozené důslednosti a vnitřní pravdy platí též u nás v Rakousku o fotografických podobiznách, třeba rak. v zákoně autorském výslovně obsaženy nejsou — a dále pak druhé otázky — jak dalece tyto výjimky platí též pro kinematografické představování neb pro kinematografické divadlo.
Pokud se týče případů 2. a 3. máme za to, že skutečně přirozenost věci jest nám důvodem připustiti tyto dva případy i pro rakouské právo autorské jako výjimky § 13 odst. 2. práva aut. Jedná-li se totiž o vyobrazení krajiny neb místní rozlohy, budou obrazy osob, které jsou toliko podružnou částí, obyčejně vůči rozměrům celého obsahu tak drobné, že nebude možno učiniti sobě z ní náležitou, podrobnou představu zobrazené osoby; a pak sluší každou věc posuzovati dle hlavního či podstatného rázu jejího; tedy obraz krajiny neslouží k zobrazení osoby a zejména tváře, její jemných tahů a odchylek, lesku a barvy očí atd., podle nichž osoba se poznává — nýbrž hlavní účel krajinomalby jest zobrazení přírody od lidí odlišné. Nelze tedy tvrditi, že by obrazy osob v této krajině neb místní rozloze byly podobiznami čili portraity ve smyslu § 13 aut. z. Kdož se pak účastní veřejného shromáždění, veřejného průvodu, sletu neb podobných hromadných výstupů jako na př. táboru lidu — ten sám staví se na odiv veřejnosti a veřejnému pozorování, neboť taková shromáždění a podobné průvody jsou zpravidla manifestačními projevy, jejichž účel právě v tom spočívá, aby účinkovaly zevnějším zjevem, počtem účastníků, ano i váhou jednotlivých osob súčastněných. Kdož tedy takového projevu neb takového shromáždění se súčastní, dává tím mlčky své svolení, aby projev ten, čili shromáždění toto bylo fotografováno přirozeně se všemi účastníky, tedy také jeho osobou, jakož aby účel celého shromáždění neb výjevu dále byl sledován rozšiřováním fotografického obrazu jeho.
Máme tedy za to, že v těchto dvou případech i podle rak. práva přes znění § 13 odst. 2., jest dovoleno uveřejňovati a vystavovati i bez svolení jednotlivé osoby fotografické obrazy krajin, neb hromadných projevů, i když na nich jednotlivé osoby poznati lze — neboť přece doopravdy nelze tu mluviti o podobizně — ježto taková se z pravidla výhradně k tomu účelu vyhotovuje a obyčejně jen jednotlivou osobu neb omezený počet osob zobrazuje. Tak byl na př. v mnohých polohách čili situacích fotografován poslední veliký slet sokolstva slovanského (průvod, veřejná cvičení, bitva Marathonská) — a třeba bychom na těch fotografiích tu a tam poznali jednotlivé vynikající osoby, nebudeme přece tvrditi, že tyto fotografie jsou „podobizny“ a nepřiznáme těmto osobám právo zákazu uveřejňování dle § 13 odst. 2. aut. zák.
Zdali však jest také přípustno bez povolení těchto osob kinematografické představování krajin neb průvodů, shromáždění atd.?
Jest sice pravda, že obraz kinematografického představení jest jiný než jednotlivý momentní obraz filmu; že jest projektovaný obraz toliko odleskem — kdežto jednotlivé momentní fotografie a celé serie na filmu jsou reelní obrázky hmotné; dále tyto momentní obrázky jednotlivé jsou nehybné, kdežto projektovaný obraz jeví všechny pohyby přírody — avšak projektovaný obraz jest jen souhrnnou výslednicí všech těchto jednotlivých moment nich obrazů a není tudíž pokud se týče reprodukce zevnější podoby podstatně jiným předmětem než tyto jednotlivé obrázky.
Proto máme za to, že i podle práva rakouského možno bez. přivolení osob fotograf, obrazy druhu 3. a 4. i kinematograficky představo váti a reprodukovali.9
Ovšem, že takovými představováními nesmí býti osoba, o niž jde, urážena, zlehčována, tupena neb na veřejný posměch vydávána — proti čemuž dle rak. práva přísluší jí žaloba pro urážku na cti i nárok na náhradu škody. Také německé právo dle § 23 odst. 2. cit. zák. z 9. ledna 1907 (Kunstschutzgesetz) dovolení uveřejňování i oněch výjimečně volných čtyř případů nepřipouští, když by tím byl porušen nějaký oprávněný zájem (berechtigtes Interesse), což ovšem není pojem přesný.
Přistupujeme ku prozkoumání otázky, zdali u nás v Rakousku dovoleno vystavovati a uveřejňovati podobizny osob činných v soudobých dějinách přítomnosti (odst. 1. § 23 něm. zák. z 9. ledna 1907) — a kinematograficky předváděti podobizny bez; přivolení těchto vypodobených osob.
Tu nelze přezírati, že význam čili podmět „osob činných v soudobých dějinách přítomnosti“ jest velice široký a naprosto neurčitý. Do kruhu těchto osob patří nejen vladařové, osoby korunované i nejvyšší funkcionáři ve státě — ale také všechny osoby od těchto nejvyšších hodnostářů dolů až k nejmenším zřízencům veřejně činným jako strážníkům, dozorcům a pod. Vždyť sám Cohn, Kinematografenrecht, str. 19 uznává, že pole soudobých dějin jest ohromně rozsáhlé (unendlich weiten Bereich der, Zeitgeschichte) a čítá mezi osoby na něm činné na př. bez výjimky všechny právníky, professory atd. Pro tuto naprostou neurčitost a neomezenost počtu těchto osob nelze nám uznat i, že by zásada § 23 odst. 1. něm. zák. platila též pro právo rakouské, poněvadž není ani nezbytnou nutností.
V životě se ovšem utváří stav takovým způsobem, že proti uveřejňování podobizny osoby jakkoliv veřejně činné, pakli se děje jen v mezích slušnosti a bez urážky — žádná z osob těch veřejně činných námitek nečiní. Následkem nesmírného rozvoje a zlacinění umění grafického a výroby obrázků cestou fotografickou neb barvotiskem děje se také uveřejňování podobizen osob jakkoliv veřejně činných, jako poslanců, vyš. úředníků, zvláště ale umělců, herců, zpěváků, tanečnic, slavných cestovatelů atd. v illustrovaných časopisech neb ve výkladních skříních knihkupců neb obchodníků měrou v dřívějších dobách netušenou.
Tu jednak velice na váhu padá, že takové uveřejňování podobizen pro zobrazeného bývá velmi lichotivým dle staré zásady, že sladko jest býti veřej ně jmenován a ukazován: „hic vir. όδε ό άνήρ. Mnozí lidé přímo přejí sobě, jen aby se hodně o nich mluvilo jako francouzský princ, jenž pravil: „je veux faire parier de moi.“ Ano, mnohá povolání u výkonu svém docházejí neobyčejné podpory a fedrování tím, že se podobizna toho, jenž v něm činný jest, co nejhojněji uveřejňuje, jako jsou herci, zpěváci (tenorové i primadonny) a umělci i artisté vůbec atd.
Tím tedy stává se, že se proti takovému slušnému uveřejňování podobizny se strany vypodobeného zpravidla žádných námitek nečiní — ač při fotografiích a důsledně při kinematografickém uveřejňování filmu pomocí projekce dle zásady § 13 odst, 2. vypodobený má právo zákazu takového uveřejňování i tenkrát, když děje se způsobem slušným a neurážlivým. Tedy výjimku platnou pro uveřejňování podobizny osob veřejně činných v právu německém platnou, podle kteréž uveřejňování podobizny osob veřejně činných jest volné a dovolené i bez přivolení, pro právo rak. dle dosud platného práva uznati nemůžeme, třeba Kohler, Kunstwerkrecht, str. 159 praví: „Von selbst versteht es sich daher, daß, wer immer im öffentlichen Leben auftritt, es sich gefallen lassen muß., daß sein Bild öffentlich dargestellt wird,“ — neboť takové veřejné vystupování děje se právě jen pro účel a v mezích povolání jako u soudce, úředníka policejního, professora atd. — ale nikoliv za účelem veřejné zábavy neb dokonce obveselení obecenstva; takového účelu zejména naprosto nemají soudní líčení!
Konečně sluší uváži ti, zdali pro právo rakouské možno připustiti také platnost 4. výjimky německého zákona z 9. ledna 1907. Podle této výjimky zák. něm. mohou býti rozšiřovány a vystavovány (verbreitet und ausgestellt) i bez svolení vyobrazeného takové obrazy, kteréž nebyly zhotoveny na zakázku, pokud rozšiřování neb vystavování slouží vyššímu zájmu umění.
Nám pro kinematografické podniky jedná se jenom o fotograficky zhotovené podobizny. Při takových však náš rak. zák. dle druhého odst. § 13 rak. pr. aut. nepřihlíží naprosto k tomu, zdali byly objednány i kým byly objednány; neboť i v případech neobjednaných čili jak praví: „ve všech případech“ vázán jest výkon práva aut. přivolením zobrazené osoby. Již z toho důvodu výjimka něm. z. pro právo rak. platiti nemůže, ježto se příčí imperativu rak. zák. Ani vyšší zájmy umělecké nemohou oslabiti tuto kategorickou zákonnou zápověď uveřejnění fotograf, podobizny bez svolení vypodobněné osoby, ať se jedná o obraz stálý neb živý či kinematografický; neboť kinematografické představování jest jen stupňované uveřejňování, t. 3. výkonem práva autorského.
Velice poučná a zajímavá jest judikatura francouzská v příčině našeho předmětu, poněvadž podává překvapující důkaz o tvůrčí síle francouzské praxe a francouzského soudnictví, které neodepřelo své ochrany cenným statkům lidským, jako jest na př. fotografie, neb obraz osoby — ač zákony francouzské ze starší periody výslovně o těchto statcích nejednaly. Budeme o těchto zákonech jednati ještě na místě jiném a proto budiž zde uvedeno, že soudové francouzští neměli novějších zákonů po ruce než zákon z 19. a 24. července 1793 a code Napoleon a s těmito zákony vystačila francouzská judikatura, kde se jednalo o ochranu statků, nejmodernějších.
Zníť pak rozhodná ustanovení těchto zákonů v doslovném překladě a sice zák. z 19. a 24. července 1793 takto: Čl. 1. Původcové spisů jakéhokoliv druhu, skladatelé hudební, malíři a kreslíři, kteří budou zhotovovati (qui seront graver) obrazy neb výkresy, požívati budou po celý svůj život výhradného práva prodávati, dáti prodá váti, i rozšiřovati a rozdělovati svoje díla v území republiky a postupovati jejich vlastnictví v celku neb po částech.
Čl. 6. Každý občan, jenž přivede na světlo dílo buď literatury neb dílo výtvarné („de gravure“) a jakéhokoliv způsobu, bude povinen uložiti z něho dva exempláře v národní bibliothece neb v kabinetu tiskárenském republiky, o čemž obdrží potvrzení znamenané bibliothekářem; bez toho nebude moci býti připuštěn ku soudnímu stíhání patisku neb padělku.
Čl. 7. Dědicové autora díla literárního neb obrázkového neb jakéhokoliv výrobku ducha neb důmyslu, jenž náleží ku krásným uměním (ou de toute autre production d'esprit ou du genie, qui appartiennent aux beaux arts), budou míti toho výhradně vlastnictví po 10 roků.
Takový zákon sdělala republika již r. 1793 — tedy skorem před 120 lety!
Rozhodné články Code pénalu jsou pak pro naši látku tyto:
Čl. 425. Všechna vydání spisů, skladeb hudebních, výkresů, maleb neb jakékoliv jiné produkce tisku neb kreslení (ou de toute autre production imprimée ou gravée) celkové neb částečné, učiněná s nešetřením zákona a předpisů týkajících se vlastnictví autorského jsou padělkem a každý padělek jest činem trestným.
Čl. 426. Obchod s díly padělanými, uvádění na francouzské území takových děl, která, než byla ve Francii vytištěna, byla v cizině padělána, jest činem trestným stejného druhu.
Čl. 427. vyslovuje výši pokuty a dokládá:
Konfiskace padělaného vydání bude vyslovena jak proti padělateli, tak proti dodavateli i prodavači.
Plotny, modelly neb matice padělaných předmětů budou též zabaveny.
Vedle toho platí předpisy civilní o náhradě škody zvlášť čl. 1382 code civil.
Ve spisu pp. E. Maugras et M. Guegan „Le cinématographe devant le droit“, Paris, 1908, chap. V. obsaženy jsou pak nálezy franc. soudů, svědčících o tom, jak soudové franc, užili těchto Starých zákonů jak ohledně fotografie tak ohledně kinematografie.
Kassační dvůr francouzský nálezem z 15. ledna 1864 ve věci Leduc contre Mayer et Pierson (kteří byli napodobili fotografické podobizny císaře a vévody z Morny) seznal, že padělek těchto fotografií jest trestný dle čl. 425 a 427 code pénal; neboť fotografie sluší pokládati za výkres, ježto jest výkres ohraničení linéalní figur; dále, že fotografie jest dílem uměleckým, poněvadž třeba světlo obraz způsobuje, jest to přece vkus, rozhodnutí a zručnost operateurova, jež určují dokonalost výtvoru.
Rovněž tribunal correctionel de la Seine dne 26. dubna 1894 odsoudil na žalobu pp. Reutlinger et Royer, že žalovaný tiskař Silvestře dopustil se padělku trestného dle čl. 425, 426 a 427 code pénalu a zák. z 19. července 1793, ježto reprodukoval bez svolení žalobců fotografie dramatických a lyrických umělců, jichž výhradně vlastnictví náleželo žalobcům jako původcům těchto fotografií — neboť fotografie ty ve své dokonalosti sdělány jsou vkusem, intelligent a zručností technickou operateurovou; kombinace účinků světla a stínu, posice předmětu, úprava kostumů a příslušenství učinily z nich pravé produkty umělecké zákonné ochrany požívající, jehož padělku bez přivolení žalobců se žalovaný dopustil.
Autorové Maugras a Guègan pak dokládají str. 88, že není pochybnosti, že by nález byl stejně odsuzující, kdyby se jednalo o kinematografické představení těchto obrazů.
Takový případ skutečného kinematografického představování vlastního obrazu osoby podávají titíž francouzští autoři na str. 105 a násl. Jest to nález tribunálu Seinského z 10. února 1905 na žalobu med. doktora Doyen-a proti fotografu Parnaland-ovi a společnosti kinematografické. V červnu r. 1898 při prvním rozvoji, kinematografie ve Francii doktor Doyen (patrně vynikající chirurg) pojal myšlenku, aby některé určité případy svých chirurgických operací dal kinematografovati pro dvojí praktický užitek; jednak aby mladí chirurgové na tom prakticky se učili, jednak, aby on sám se tím poučil neb instruoval. Následkem toho byla šesterá operace Dra Doyen-a touže dobou kinematografována dvěma fotografy, Clementem Mauricem a Parnaland-em dvěma apparáty. Fotograf Parnaland bez vědomí a dovolení Dra Doyen-a uschoval pro sebe negativy těchto kinematografií a prodal z nich značný počet positivů zvláště společnosti fonografů a kinematografii. Následkem toho prodeje kopie těchto reprodukcí kinematografických přičiněním Parnaland-ovým a oné společnosti byly veřejně představovány po celé zemi, v divadlech a na veřejných místech s jménem doktorovým. Parnaland i společnost byly solidárně odsouzeni, aby zaplatili doktoru Doyen-ovi 8000 franků jako náhradu škody; nález ten uveřejněn na jich náklad v 15 žurnálech a nařízena konfiskace padělaných filmů. Neboť bylo zjištěno, že filmy negativní, o něž se jedná, byly zhotoveny Parnalandem podle instrukcí a za přítomnosti Dra Doyen-a, jenž od prvopočátku nad předmětem disponoval a jehož byli pomocníci i nástroje; on postaral se o „mise en plaque“ t. j. aby nejdůležitější okamžik scény čili operace byl kinematografem zachycen; on byl jedním slovem hlavním původcem filmu, kdežto úkol Parnaland-ův byl omezen na onen pouhého pomocníka, jemuž uložena manipulace fotografická.
Tyto vzorky kině máto grafické (filmy) jsou dílem uměleckým chráněným zákonem z r. 1793, doplněným dne 11. března 1902; ony patří doktoru Doyen-ovi, jenž je nařídil а komponoval.
Sluší uvážiti, že každá osoba má nepromlčitelné vlastnictví (právo) na svém vlastním obrazu čili na své podobizně a na své postavě, jež jí dává oprávnění, aby zakázala vystavování této podobizny; tento zákaz jest opodstatněn, když vystavení děje se proti její vůli za podmínek, které jí jsou na škodu.
Důkaz o tom, že Parnaland byl nabyl vlastnictví k těmto filmům, nebyl podán a zejména, že by doktor Doyen se byl práva svého vzdal.
Společnost fonografů a kinematografii znala nároky doktora Doyen-a který ji o tom písemně zpravil, že výhradný účel jím sledovaný bylo vyučování chirurgické. Filmy jsou projektovány jenom v kruzích vědeckých.
Jednáním Parnalandovým a společnosti způsobena doktoru D. značná škoda, neboť veřejnost měla za to, že doktor Doyen za účelem reklamy trpí tato kinematografická představování svých operací; proto jest také odůvodněno vyhlášení nálezu v žurnálech.
Tento případ stal se přirozeně velmi známým,10 neboť vyznává rozhodně a výslovně předně, že zhotovené filmy zasluhují právní ochrany, jsouce dílem a vlastnictvím Dra Doyen-a, uznává mimo to právo osoby na vlastním obraze čili podobizně a prohlasuje za porušení tohoto práva, když se podobizna tato bez přivolení osoby kinematografem uveřejňuje neb na dívanou vystavuje.
Sluší pak doplniti tento tak význačný případ ochrany osoby před kinematografickým představováním dalším případem, jejž podává Cohn na str. 21a v poznámce 137.
Obraz obecenstva vycházejícího proudem po ukončení bohoslužeb o polednách z kostela St. Just v Narbonně byl zachycen jakýmsi divadelním řiditelem momentním apparatem a pak při kinematografickém představení vystavován. Osoba v tomto proudu obecenstva z kostela vycházejícího žalovala podnikatele, avšak smírčí soudce Narbonnský nálezem ze 4. března 1905 žalobu zamítl, neboť žalobce dal alespoň mlčky svoje svolení, ježto se z proudu nevzdálil, i když viděl, že se apparat na kostel řídí (ostatně nález ten popíral i právo osoby na vlastním obraze).
Tyto nálezy francouzské svědčí o tom, že soudové francouzští neodpírají ochrany statkům právním jako fotografiím, neb vlastnímu obrazu, třeba zákony přes sto roků staré neznají ani fotografie ani kinematografie. Soudcové francouzští rozhodují tu v duchu starých zákonů tak, jak by byl soudce byl rozhodl, kdyby za jeho doby, zejména když zákon z r. 1793 a code pénal byly sdělány, byly fotografie i kinematografie již existovaly. Tento poslední případ Narbonnský jest také dokladem toho, že právo vlastního obrazu není porušeno obrazem celé krajiny neb velkého shromáždění neb průvodu, v němž jednotlivá osoba zaujímá toliko velice podružné postavení tak, že nelze mluviti o jejím portrétu.
ad B. Právo na vlastním obraze jest výsledkem práva osobnosti, přiznaného jenom osobám lidským. Důsledně při zvířatech o takovém právu nelze jednati, nýbrž toliko o věcném právu vlastnickém jako neomezené moci nad věcí hmotnou. Je-li zvíře volné, pána nemající, nemůže ovšem nikdo brániti jeho fotografování neb kinematografování, tedy na př. divoký slon, giraffa atd. Patří-li zvíře to někomu, nesmí býti fotografováním neb kinematografováním čili sděláním filmu porušeno právo vlastníka; nesmí tedy nikdo bez jeho svolení vniknouti na př. do dvora neb do stáje, aby zvíře fotografoval; nalézá-li se však zvíře ve volné přírodě, je-li kůň veden na příklad ku plavení do rybníka, kráva na pastvu atd., — může býti fotografováno i momentním apparátem — a obraz pak kinematografický produkován; neboť takovým způsobem se žádné právo vlastníkovo neporušuje.
ad C. Předměty volně přístupné, na veřejnosti stojící jako, fagady domů, pomníky, — neb i věci hybné, jako vodopády„ potůčky, vodotrysky, mohou býti volně kinematografovány a obrazy kinematografem představovány11 — neboť jejich zevnější podoba čili obraz jest právě veřejnosti úplně k pozorování a spatření zůstaven a tím spíše platí to o věcech, kteréž naturali jure omnium communes, jako zejména tekoucí vody i moře, jsou nejskvělejším předmětem kinem, představení.12

III.
Právo autorské a kinematografie.


Zákon ze dne 26. prosince 1895, č. 197 poskytuje právní ochranu dílům literárním, uměleckým a obmezenou měrou i fotografickým. Uznávaje absolutní povahu práva autorského, prohlašuje, že jako rušitel jeho bude stíhán, kdo se dopustí útoku na cizí právo autorské. Takový neoprávněný útok nazývá zákon „vsáhnutím“ ve právo autorské (Eingriff) a jedná o něm jak ve všeobecné části své, totiž v § 21. oddílu 1, a pak tam, kde jedná o zvláštních druzích děl, totiž literárních, uměleckých a fotografických.
V § 21 prohlašuje zákon, že se dopustí vsáhnutí a bude odpověděn dle platných všeobecných ustanovení a dle zvláštních ústanovení v tomto zákoně obsažených, kdo neoprávněně, t. j. bez přivolení autorova, jeho právního nástupce neb osoby k hájení práv autorských oprávněné učiní disposici o díle, tímto zákonem původci výlučně vyhraženou.
Nejvíce ohroženy jsou kinematografickou reprodukcí, t. j. veřejným vystavováním, díla literární, jejichž původské čili autorské právo zahrnuje výlučné právo dílo uveřejniti, rozmnožovati, odbývati a překládati (§ 23 zák. aut.). U děl divadelních přistupuje k tomu výlučné právo ku veřejnému provozování.
V novější době po zdokonalení fotografických a projekčních apparátů stalo se dosti často, zejména ve Francii, v Německu a v době nejnovější i u nás, že podnikatelé kinematografických představení zvolili sobě látku dramatu neb také epického, t, j. výpravného díla literárního, dali obsah jeho sehrát herci k tomu zjednanými, a představení momentními apparáty fotografovati čili kinematografovati. Z negativů takto získaných dali sdělati positivní filmy čili na pruhu neb pasu řadu po sobě jdoucích fotografií, kteréž pak v biografu neb v kinematografu představovány čili divákům za plat ukazovány co živé obrazy, totiž pohybující se a jednající postavy — ovšem nemluvící.13 Běží o to, zdali takové využitkování obsahu díla literárního, bez svolení původce neb jeho nástupců, jest porušením práva autorského, jež možno právem stíhati a zabrániti.
Dejme tomu, na příklad, že podnikatel kinematografu užil by děje a obrazů Gounodova „Fausta“, pořídil filmy a představoval pak živé obrazy, znázorňující postup celého neb částečného děje od prvního vystoupení Fausta, Mefista, Markétky atd. až do poslední scény žalářní s apotheosou. Neb že by někomu napadlo pro velice lákavý, dramatický obsah spisů Jiráskových, aby na příklad zhotoviti dal filmy výstupů z „Psohlavců“ a konal pak s nimi kinematografická představení, neb že by, na příklad, stejně užil dramatického děje „Vesnického románu“ — neb „Kříže u potoka“ Karoliny Světlé, neb Čechových „Adamitů“ a pod. Mohou-li autoři dle našeho práva proti takovému počínání dovolávati se ochrany práva autorského — když děje se tak bez jejich přivolení? Jisto jest, že v tom spočívá disposice s dílem a sice disposice neoprávněná dle § 21 našeho zákona. Jedná se ale o to, zdali jest to disposice naším posit. zákonem původci výhradně (ausschließlich) vyhražená.
Tu třeba přihlížeti ku slovům našeho zákona autorského a jeho historii. Osnova vládní tohoto zákona prohlašovala za porušení práva autorského čili za „vsáhnutí“ výslovně i „zdramalisování“ literárního díla. Avšak při poradách sněmovny panské o této osnově „zdramatisování“ v řadě jednotlivých porušení čili „vsáhnutí“ v literární právo autorské“ vynecháno a stanoveno § 24 odst. 3., že za vsáhnutí do práva původského budiž zejména pokládáno „vydání výtahu neb zpracování, které opětuje toliko cizí dílo neb jeho části nemajíc vlastnosti díla původního“.
Máme za to, že „zdramatisování“ není ničím jiným, než „zpracováním“ díla literárního — a že tudíž jest také „vsáhnutím“ čili porušením práva autorského, děje-li se bez přivolení oprávněného autora a takovým způsobem, že skutečně zneužito původního děje autorem vynalezeného neb uměle sestaveného, spracovaného a vyzdobeného děje — tak, že každý soudný pozorovatel, znající původní dílo literární, po spatření představení ihned pozná, že se tu představuje děj tohoto starého literárního díla buď zcela neb částečně. Takové neoprávněné zdramatisování spadá také úplně pod § 21 zák. aut. neb jest to bezprávná disposice s cizím dílem a duševním majetkem, také hmotných výhod poskytujícím; zkrátka: jest to padělek.
Pro tento náhled vyslovili se také čelní spisovatelé rakouští jako Schuster, Herrmann šl. Otavský, Jarosl. Pospíšil.
Pro správnost tohoto názoru mluví také právní cit pro čest a víru, respektující vždy cizí právo majetkové v jakékoliv formě se jevící.14 Jest pak ochrana práva autorského jako plodu duševní činnosti a genia neb alespoň nadání zvláštním přívlastkem osvěty, ježto chrání nejen statky hmotné, ale též to, co vydobyto prací duševní, mnohdy třeba úmornější a lopotnější než práce hmotná.
Ovšem, že nikoliv každé jakékoliv opětování děje literárního díla ve formě dramatické sluší pokládati za porušení čili vsáhnutí v právo autorské, nýbrž jen takové, jež neoprávněně použilo cizí myšlenky, cizího vynálezu a cizí práce, nemajíc samo vlastnosti díla původního — což v každém jednotlivém případě jest věcí soudcovského a znaleckého uvážení čili jest quastio facti,15 neboť jest také možná, že jak skladatel díla literárního, tak onoho zdramatisovaného či dramatického, čerpali z jednoho a téhož pramene, na příklad z národní pověsti jako na příklad pověst o „Faustovi“ jest prastará, dávno před Goethem existující, ano i u jiných národů, třeba pod jiným jménem se vyskytující, jako v národě polském co pověst o „panu Twardowskim“.16
Jedná se pak také o způsob zpracování takové pověsti, o její umělecké sestavení, vybudování a vyzdobení, v jakém ji podává dílo literární, o jehož porušení se jedná.
Ku posouzení této otázky třeba ovšem zvláštních vědomostí odborných, jakými vykázati se mohou znalci čili sbory znalecké, jež dle § 63 r. z. aut. k žádosti soudů mají podávati dobrá zdání ve věcech práva autorského.
Přecházejíce nyní k vlastnímu úkolu máme rozhodovati, zdali kinematografické představování epického neb dramatického díla možno po právu stejně kvalifikovati, jako „zdramatisování“, jež může po případě býti neoprávněným vsáhnutím ve právo autorské ve smyslu § 24, odst. 3. cit. z. jako nedovolené zpracování cizího díla neb jeho části.
Mohlo by se namítati, že kinematografické předvádění řady obrazů, jež znázorňují děj, není žádným dramatickým představením, poněvadž tu předně nejednají živé osoby a dále, poněvadž následkem toho představení není provozováno ani živou mluvou lidskou.
Těchto důvodů také užil appellační soud francouzský v Pau ve svém sezení dne 18. listopadu 1904 ve věci Fourgade contre Torres; žaloval totiž (jak vyjímáme z Maugras et Guégan str. 100 a násl., přinášejících celé doslovné znění nálezu) bankéř M. Fourgade před trestním soudem v Lourdech fotografa M. de Torres, poněvadž ve svénratelieru r. 1903 dal představo váti scény kinematografické nazvané: Zjevení přesvaté panny v Bernadette (Apparitions de la Très Sainte Vierge à Bernadette) — З
za jejichž autora žalobce M. Faugarde se vydával; jeho žaloba byla zamítnuta první stolicí dne 28. července 1904 a zamítací nález potvrzen odvolacím soudem v Pau hlavně z důvodů těch: „Text zákona francouzského z r. 1791 a 1793 i code pénalu vztahují se nepopiratelně na představení (representation) dramatická a hudební.
Dílem dramatickým vyrozumívá se představení prostřednictvím osob jednajících a mluvících na jevišti.
Dílo kinematografické, třeba jest ceny jakékoliv, nemůže žádným způsobem býti přirovnáno dílům dramatickým neb hudebním; neboť toto dílo kinematografické čistě mechanické není schopno tlumočení citu (non susceptible d'interpretation) a nemůže býti předmětem představení (d'une representation) ve smyslu, jaký dán slovu tomu zákonem z r. 1791 a čl. 428 a 429 code pénalu. Vše tu koná mrtvý mechanický apparát.“
Proti tomu nálezu povstala pravá bouře odporu a třeba říci, že — právem!
Právem vytýkají Maugras et Guegan tomuto nálezu, že jeho výměr dramatického představení jest příliš úzký, neboť podle něho pantomima nebyla by dramatickým představením, poněvadž není provozována osobami mluvícími. Ale dramatické dílo nežije jenom slovem; může býti také jenom posuňky a mimikou provedeno, ano též drama může býti provedeno celé jenom uměním tanečním. Také scény kinematografické nejsou veskrz jen mechanické nýbrž musí býti a jsou studované, vypracované a připravené autorem a po té i herci právě tak, jako kusy pravého divadla. „Representation“ čili představení ve smyslu francouzského zák. jest reprodukce čili znázornění díla posuňky, scénováním, dekorací, či úpravou jeviště a třeba i slovy; ale slovo není prvkem nezbytným představení; neboť pak byly by pantomimy i ballety úplně bez ochrany a přece ještě nikdo nepopíral, že taková díla jsou podrobena pravidlům divadelních představení.
Tato slova francouzských autorů jsou také v podstatě pravdivá a případná, jak též v podstatě uznává Kohler, Cohn a j.17 Vždyť pamatujeme se přece, že již ve staré opeře „Němá z Portici“, vystupuje v úloze titulní skutečně osoba nemluvící (Fenella) — tanečnice, jež tlumočí vše posunky, fysiognomií, mimikou i tancem — a nikdo netvrdil, že by to nebylo divadelní představení.
Dále připamatovat sluší veliké úchvatné balletty dávané svého času ve dvorní opeře Vídeňské jako „Assassini“ (glorifikace rodu Babenberského), Brama, Krysař Hamelský atd., kde se slova nepromluví, ač celý večer vyplní — za napjaté pozornosti diváka — právě jako na příklad balletty a feérie našeho Nedbala.18
Duší, t. j. nezbytnou částí, divadelního představení jest přede vším děj; ten pak může býti vzat z díla literárního a představován slovy, posunky neb jen obrazy.
Proto také veleduch dramatický národa německého Goethe, když ve „Faustu“ překládá evangelium Sv. Jana, zaraženě se zastavuje, že překládati má „na počátku bylo slovo“ —a po krátkém váhání praví:
Ich kann das Wort so hoch unmöglich schätzen.
Ich muß es anders übersetzen,
Wenn ich vom Geiste recht erleuchtet bin.
Mir hilft der Geist — auf einmal sehe ich Rat
Und schreibe getrost: im Anfang war die Tat!
I píše: na počátku byl čin! — Čin čili děj jest podstatou dramatu, a tímto řeckým slovem (δράω činím, jednám) vyznačuje se výstižně podstata divadelního představení jako naším významem „činohra“ — výstižněji než snad německým „Schauspiel“. Děj pak může, jak podotknuto, tlumočen a představován býti nejen slovy ale zvlášť výrazně též řadou obrazů natož obrazů „živých“ kinematografem, neboť tyto obrazy vyhotoveny jsou jako filmy na základě skutečného představení čili sehrání jednotlivých seen a celého děje živými herci.
Proto docházíme názoru, že také čerpání látky z díla literárního a znázornění této látky kinematografickými obrazy s konečným kinematografickým představováním sluší postaviti na roveň zdramatisování a že může býti po případě rovněž porušením literárního práva autorského jako zdramatisování, a máme za to, že to platí též pro právo rakouské, třeba nelze povšechně a ve všech případech tvrditi tak o každém jednotlivém případě — nýbrž jest to quaestio facti, ku jejíž řešení pa mnoze třeba znalostí odborných a bedlivého porovnání využitkovaného čili vybrakovaného díla dramatického s řadou kinematografických obrazů a jich představením.19
V Rakousku, pokud nám známo, nemáme ještě praktických případů před soudem piojednaných a rozhodnutých. Dočtli jsme se jenom, že pp. Schwarzové, autoři jakési frašky neb veselohry „Der zerbrochene Spiegel“ žalovali v červenci 1912 před soudem karlovarským podnikatele kinematografii, jenž týž děj představoval v kinematografickém divadle čili biografu — jejž byli pp. Schwarzové dávali s velkým úspěchem na zdejším Variété“. Pohříchu nedočkali jsme se soudního rozhodnutí této zajímavé rozepře, neboť dle zprávy zástupce žalobců, p. JUDra Stettnera v Karlových Varech z 3. října 1912 má býti tento spor mezi stranami ukončen vyrovnáním.
Jsme pak pro ochranu dramatických děl proti využitkování kinematografy, pokládajíce to též po případě za „zpracování cizího díla“ ve smyslu § 24. odst. 3. rak. z. aut. tím spíše, poněvadž také nověiší francouzská judikatura i na základě zákonů mnohem starších z r. 1791 a 1804 neváhá tak činiti — alespoň v četné řadě případů. O tom má nejnovější zprávy Cohn. Kinematographenrecht, jež vydáno r. 1909 — o rok později než práce pp. Maugreas et Guégan (r. 1908) a má proto novější rozhodnutí. Dále uveřejněny četné praktické případy v odborném časopisu „Le Droit d'auteur“.
Dle Cohna, str. 23 a násl., tak zv. arrangeuři kinematografii na místě, co by se byli ohledně látky pro představení kinematografická obrátili na dramatické autory, zvolili cestu lacinější totiž počali pleniti díla skutečných spisovatelů dramatických i romanopisců, původních autorů ani. se netázajíce.
Následkem toho prohlásila „Konference advokátů pařížských“ (conférence des avocats de Paris) dne 25. ledna r. 1908, že autorem neschválené veřejné vystavování neb reprodukování dramatických děl cestou kinematografie jest představováním nedovoleným dle zák. z 19. ledna 1791 a předpisů code pénal a porušením práva autorského.20
Souhlasně s tímto prohlášením uznal tribunal de la Seine dne 7. července r. 1908 v řadě processů kinematografické představování děl dramatických za porušení autorského práva spisovatelů a přiznal těmto poškozeným autorům peněžité náhrady v obnosech až do 1500 franků.
Tak jednalo se o kinematografické představení Gounod-ova „Fausta“ a tu pak kinematografem nebyla vypůjčena snad pouhá myšlenka textu opery, nebo-li pouhý plán textu, — nýbrž bylo zjištěno, že živé obrazy kinematografické opakovaly výhradně scény z operv s kostýmy osob v opeře činných i s hudbou a hudebním doprovázením — tak, že padělek čili contrefaçon byl do očí bijící. Při tomto případě sluší zvlášť upozorniti, že pouhé opakování staré pověsti o Faust u a snad i plánu textu nebylo by zajisté stačilo pro nález odsuzující, jak jej reprodukuje Droit d'auteur XXI., pag. 118, poněvadž, jak již jedenkrát řečeno, pověst o Faustovi librettu Gounodovu Faustu za základ sloužící není původní nýbrž prastará, dávno před tím, ano i před Goethovým „Faustem“ známá. Ale kinematografické živé obrazy podávaly i kostymy, seskupení osob i dekorace, ba i hudbu opery Gounodovy.
Ostatní tři případy,21 v nichž odsouzeni rovněž továrníci filmů jako podnikatelé kinematografických podniků pro contrefagon čili porušení práva autorského dramatických spisovatelů týkaly se veseloher u nás méně známých, o nichž referuje Cohn, str. 24, kteréž nad to při kinematogratickém představování byly dávány pod jinými nově vymýšlenými tituly. Soud však uznal na padělek či contrefagon, poněvadž živými obrazy kineinatografickými díla dramatických spisovatelů, již pouhými živými obrazy, tedy beze slov ožijí. Byly tedy vzdor změněným titulům výjevy dějové původních veseloher napodobeny čili padělány i v detailech.
Jedna z těchto padělaných dramatických prací do konce nebyla hra s dialogem, čili mluvená veselohra, nýbrž již původně byla pantomimou nazvanou původně „Papa de Francin“ a dávána v kinematografii patrně k vůli zakrytí neoprávněné výpůjčky pod novým titulem: „Carambolage Parisien“. Přes to uznáno soudem, že spáchán padělek a padělatelé odsouzeni k náhradě — což dokladem, že ku zdramatisování netřeba nezbytně slov, poněvadž již samo původní dílo nemělo slov, čili dialogu, nýbrž vystavěno bylo na za. kládě mimicky provedených (němých) obrazů. Rozhodnutí toto pro svůj zásadní význam — že k dramatickému představení nejsou slova nezbytna — zasluhuje zvláštního povšimnutí.
Na podstatě těchto nálezů odsuzujících podle našeho názoru nic nemění okolnost ta, že jeden z těchto odsuzujících nálezů, totiž onen, kde kinematograficky představována veselohra Courtelinova původně nazvaná „Boubourouche“ pod nově utvořeným titulem „Josèphe, ta femme nous trompe“ byl druhou stolicí dne 12. maje 1909 změněn, poněvadž dle důvodů soudu odvolacího (Cour de Paris) kinematograf osvojil sobě jedině plán této veselohry (Cohn str. 25), neboť podle názoru našeho tento nález vyslovuje jen, že jest do quaestio facti, zdali napodobení tak daleko dostoupilo, že jest to skutečný padělek. Ostatně nebyl to jediný důvod zrušovací, jak vychází z nálezu odvolacího uváděného v Droit d'auteur 1910, pag. 81 — nýbrž uváděno též, že ději Courtelinovy Veselohry nedostává se osobní originality, ježto příběh náleží pro svou všednost do „fonds communs“. Přes to tento nález druhé stolice doznal silného odporu pro svoje alespoň v prvé části nesprávné odůvodnění, v němž praveno, „že dílo dramatické, jehož podstata jest dokonalost stylu a rozbor psychologický, nemohlo býti paděláno kinematografickou projekcí, ježto tato jest němá“.(!) Odůvodnění to jest ovšem nesprávné — neboť na konkrétním případě dokázáno, že i pantomima byla padělána kinematografem — ač již původně nemá slov a tudíž při ní nemůže býti ani řeči o dokonalosti stylu. Proto také XXXI. kongress „del'association littéraire et artist. intern.“ v Kodani hlavně na podnět p. Théry-ho, advokáta de la cour de Paris, rozhodnou resolucí vyslovil se proti onomu nálezu odvolacího soudu Pařížského a prohlásil, že právo autorské nespočívá jen v zevnější formě, nýbrž také v plánu neb scenerii kusu, následkem toho neoprávněné vypůjčení tohoto plánu za účelem využitkování pod novou formou, a zvlášť pod formou kinematografickou, jest útok neb porušení výhradného práva autorského.22
Ku konci vylíčení vývoje práva francouzského v naší otázce nesmíme mlčením pominouti nejnovější praktický případ francouzské judikatury, o němž podává zprávu Albert Vannois v Droit d'auteur z 15. července 1912, N. 7, str. 103 a násl. Případ ten má zvýšené zajímavosti do sebe, jednak proto, že se jedná o dílo literární také u nás velice známé, jednak, že kinematografem necítil se dotčena sám autor — nýbrž jeho vydatel. Jednalo se totiž o románová díla Alex. Dumasa otce. Právo vydávání či uveřejňování děl tohoto proslulého autora jest odděleno od práva divadelního využitkování; prvé náleží vydavatelské známé Pařížské firmě „Calman Lewy“ — druhé ponecháno bylo dědicům Alex. Dumas père. Jistý podnik kinematografický vyžádal sobě a obdržel od dědiců povolení, aby mohl přepracovati a připraviti ku kinematografickému promítání díla Dumas-ova „La dáme de Monsoreau, La toure de Nesle a Les trois Mousquetaires“ — tři mušketýři — tedy dílo též u nás opětnými překlady rozšířené. Jednalo se o divadelní přispůsobení starých děl; pročež podnik kinematografický obrátil se na rodinu neb dědice a obdržev povolení, vyplatil za to obnos 15000 franků. Tu však vystoupil Calman Lewy s nárokem na větší část této summy dovozuje, že vydavatelská firma Calman Lewy má právo vydavatelské též ohledně děl dramatických.; reprodukce těchto děl pomocí filmů patří do vy dávání“ a promítání kinematografické jest tudíž součástí práva vydavatelského, jež bylo (neprávem) zpeněženo na úkor firmy.
Soudní dvůr zamítl žalobu Calmana Lewy — prohlásiv a dovodiv, že povolení ku představení zdramatisovaného výtahu formou kinematografickou jest součástí práva divadelního vуužitkování, jež patří dědicům Alex. Dumasa otce. Film totiž registroval nebo-li zachytil a ustálil (němou) hru herců, čili pantomii hrajících před apparátem; on vzal svůj původ skutečně z divadelního tlumočení, kteréž skutečně bylo prováděno. Účelem filmu jest, aby podal illusi života, pohybů a hry herců; on znova vyvolává a opakuje toto první představení. Tak činí před obecenstvem více méně četným — a jest tu proto veřejné představení. Každé opakování jest představením a cena byla kinematografem placena nikoli za vydání filmů, nýbrž za využitkování divadelní (exploitation théâtrale), kteráž náleží dědicům a nikoli žalobci.
V tomto rozhodnutí sluší znamenati, že podle přesného rozpoznání soudu film předně již podle svého vzniku pošel ze skutečného dramatického představení živými herci — dále že jest jeho účelem jediným, aby toto dramatické představení opětně před oči diváka předváděl. Proto můžeme právem vyvozovati, že eventuelní útok na právo autorské děje se již vyhotovením filmu — nikoli snad teprv jeho představováním!
Vylíčený vývoj práva francouzského plodnou judikaturou jest zvlášť pro nás poučný, poněvadž také francouzští soudcové při hájení práva autorského neměli po ruce zákona, jenž by obsahoval výslovnou zápověd zdramatisování právě tak, jak tomu jest u nás v Rakousku — přes to ale, jak jsme, doufáme, prokázali, právo autorské jako jiný statek právní — též u nás nemůže zůstati bez ochrany. Proto také zabývali jsme se dříve vylíčením vývoje práva francouzského v naší otázce — a nyní teprv přistupujeme ku právu německému. Také právo německé, podle spolkového zákona z n. června 1870, později na jižní státy německé rozšířeného, až do roku 1901 postrádalo výslovného ustanovení, kteréž by bylo prohlašovalo zdramatisování díla literárního, na příkl. románu neb povídky, za porušení autorského práva spisovatelova.23 To také bylo mimo jiné jednou z příčin, proč při poradách o nynějším rakouském právu autorském ze dne 26. prosince 1895, č. 197 ř. z., sněmovna panská nepřijala též takového ustanovení do zákona, ano spíše je vyloučila proto, že také v právu německém nebylo obsaženo, ač vládní osnova zákona autorského, osvědčivši lepší prozíravost, takové ustanovení, prohlašující zdramatisování za vsáhnutí do práva autorského literárního, skutečně obsahovala.
Ale Německo tuto zjevnou mezeru ve svém zákoně záhy postřehlo, jak již Pospíšil v cit. článku nikoli bez satyry vytýká, a proto v novém zákoně o právu autorském na dílech literárního a hudebního umění ze dne 19. června 1901, pokud se týče obsahu a objemu práva autorského, výslovně stanoví, že výhradně oprávnění na díle literárním neb hudebním vztahuje se neb že do něho náleží též zpracování jeho zejména a) překladem, b) překladem zpětným do řeči původní, c) reprodukcí neb opakováním povídky ve formě dramatické neb díla dramatického, t. j. pro jeviště určeného ve formě povídky. (§ 12 lit. e) zák. z 19. června 1901: Die Wiedergabe einer Erzählung in dramatischer Form oder eines Bühnensonettes in Form der Erzählung.) Po té došlo ještě v Německu na vydání zákona o právu autorském na dílech umění výtvarného a fotografií ze dne 9. ledna 1907.
Jakkoliv německé zákony tyto (Kunstschutzgesetz) výslovně nepojednávaly o představeních kinematografických, přece německá theorie připouštěla, že užití neb vyčerpání románu neb dramatu ku kinematografickým představováním ano i kinematografické představování díla výtvarného umění může obsahovati porušení práva autorského. Tak vyslovuje se Kohler24 A také ЗЗ6
Cohn, str. 27, vyslovuje se, že podle jeho názoru nepovolené kinematografické představení dramatu neb pantomie zhotovené podle románu některého spisovatele v Německu stíháno jest zákonem z 19. června 1901, jenž vypleněnému autorovi poskytuje ochrany proti vyplenění. Stejný Názor vyslovuje May, Das Recht der Kinematographen 1912, str. 107.25
Ovšem že takovým pouze zásadním schválením ochrany zákona autorského zůstává nerozřešena řada podrobných otázek jako především ona, zdali může oprávněný autor stíhati toliko kinematografické představování — aneb zdali může již žádati konfiskaci filmů, jež bez jeho svolení znázorňují děj z jeho díla autorského?
Cohn, str. 29, má za to, že již nedovolené vyhotovení filmu jest porušením práva autorského, ježto sluší je považovati dle § 15 odst. 1. něm. ř. z. za rozmnožení díla (leč že by film vyhotoven byl k výhradnému osobnímu užívání), dokládá však, že by mělo býti zákonem výslovně ustanoveno, aby netoliko představování, ale již zhotovení filmu mohlo státi se jedině se svolením oprávněného autora, ježto již vyhotovení filmu ohrožuje autora právě tak, jako vyhotovení paklíčů pro zloděje témuž napomáhá v jeho trestném počínání. Poukazujeme v ohledu tom na poslední francouzský nález ohledně „tří mušketýrů“, z jehož důvodů plyne, že již vyhotovení filmu event, obsahuje vsáhnutí do práva autorského.
Jest na snadě, že tato důležitá otázka právě tak jako jiné konkrétní a podrobné otázky, jako, je-li trestný hostinský, jenž propůjčil svou místnost ku neoprávněnému kinematografickému představení, neb jsou-li trestní také podřízení pomocníci kiněmatografického podnikatele a pod. může býti zodpovídána jako questio facti jen v každém jednotlivém případě zvláště, a to na základě zásad práva trestního, ježto hlavně se jedná o zjištění míry trestní viny. Tak vyhotovení filmu s úmyslem vyplenění autora jest při nejmenším skutkem ku skutečnému spáchání porušení práva aut. vedoucím; hostinský, jenž připouští kinematografické představení, věda o tom, že tím právo autora se porušuje čili populárně řečeno: že se tím autor okrádá — jest zodpovědný — třeba by se mu to mohlo ovšem jen zřídka kdy dokázati atd.
Tyto drobnější otázky německými zákony z 19. června 1901 a ze dne 9. ledna 1907 nebyly řešeny a na dobro nerozřešena zůstala ještě jiná, nikoli už drobná, nýbrž zásadná otázka.
Známo totiž, že za účelem konečného kinematografického představování, totiž za účelem kinematografování a pak vyhotovení filmů, pořádají se i představení skutečnými herci a sice také dějů nově vynalezených čili nových dramatických výstupů, frašek a pod. výjevů třeba loveckých, uličních, skákání s mostu do řeky, neb s padákem z vysokého místa atd. Tak děje se ve velkých městech — při čemž herci jsou více méně dobře honorováni (právě tak jako na příkl. zpěváci zpívající pro fonograf). Tak dělo se, jak jsme se dočtli, i ve Vídni a sice na př. podnikem a nákladem hraběte Kolovrata. Tato nová díla, původní filmy i jich představení kinematografické pokud jsou skutečně původní, mohou býti díla umění výtvarného a hodna po případě též ochrany a to nejen co díla fotografická, nýbrž co díla umění převahou výtvarného.
Těmto dílům nedostávalo se dosud ochrany — až na to, že pouhé filmy měly nárok na ochranu co díla fotografická, pokud fotografie byly vůbec chráněny. A přece na zhotovení takových původních filmů vynaložen byl veliký náklad, jako honoráře herců, náklad arrangementu atd. Ano vždyť se dokonce už stalo, že dramatičtí autoři psali dramatická díla, frašky, výjevy, přímo ЗЗ8
pro kinematografické představení, tedy nikoli napřed pro divadlo, a v poslední době jsme se dočtli (v Bohemii z 10./11. 1912), že i dramatičtí spisovatelé zvučného jména, jako Heřman Bahr, ano také Heřman Südermann odhodlali se propůjčiti nejen svoje stará díla ku provozování v kinematografu, ano psáti i nová díla přímo pro biografická představení. O spisovateli italském Gabrieli d'Annunzio se totéž již dávno psalo.
Následkem nastavších pochybností ve zmíněných podrobnějších otázkách a následkem neupravené dosud ochrany originálních kinematografických představení a orig. filmů původního děje, jim za základ položeného uznala revidováná Bernská konference ze dne 13. listop. r. 1908, že jest záhodno, aby doplněna byla ochrana práva autorského jednak výslovnou ochranou děl literárních a uměleckých proti útokům neb vsáhnutím kinematografickým, ale také naopak, že také původním dílům kinematografickým čili samostatným kinematografickým výtvorům třeba poskytnouti ochrany stejnou měrou jako dílům literatury a umění.
Proto stanovila revidovaná Bernská konvence ve čl. 14. ohledně kinematografie tolik: „Původcové děl z oboru literatury, vědy neb umění mají výhradně právo povoliti reprodukci (Wiedergabe) a veřejné představení svých děl kinematografií.
Stejné ochrany, jako díla literatury neb umění, požívají samostatné (původní) kinematografické výrobky, pokud jejich původce upravením dějství na jevišti neb sestavením zobrazených událostí dal dílu ráz osobního, originálního díla.
Reprodukce díla z oboru literatury vědy neb umění kinematografií bude chráněna jako dílo původní — aniž tím však má býti dotčeno se práv autorových na originálu“.
Tu tedy poprvé verbis expressis stanovena právní ochrana autorských práv naproti vsáhnutím kinematografickým a sice širší měrou, než o níž jsme dosud jednali.
Neboť dosud pojednávali jsme skorem výhradně toliko o ochraně děl literárních proti tomu, aby jejich obsah bez dovolení autorova nebyl kinematograficky zpracován (viz slova § 24 odst. 3. rak. zák. aut.). Článek 14. Bernské konvence však stanoví takovou ochranu nejen pro díla literární nýbrž též pro díla vědy a veškerého umění, dávaje původcům takových děl výhradně právo ku svolení kinematografické reprodukce, tak že reprodukce bez svolení autorova jest porušením jeho práva autorského čili „vsáhnutím“.
Tedy také učenci mohou s výsledkem odepříti svoje povolení ku kinematografickému představování svých děl, na příkl. lékařských operací, fysikálních experimentů, výkonů ingenieurských a pod. — o čemž dosud podle znění starého zák. francouzského i německého stávalo závažných pochybností, ježto se tu ponejvíce jednalo jen o zdramatisování děl literních.
Také známý soudní nález na žalobu chirurga Dra Doyena — námi uvedený — čerpán z práva na vlastním obrazu operateura, a nikoli z práva jeho díla neb operace na ochranu autorskou právní.
Rovněž podle tohoto čl. 14. revidované Bernské konvence mohou zabrániti kinematografické představení svých děl umělci jako sochaři a zvlášť malíři, krajináři, portraitisté i malíři scén lidových atd.
V ohledu tom obsahuje tedy al. 1 čl. 14. revidované Bernské konvence značné rozšíření předmětů ochrany práva autorského.
Zcela nové ustanovení obsahuje pak odstavec druhý tohoto článku, ježto též výrobkům kinematografie, tedy filmům i představením pokud mají vlastnost neb ráz osobního díla originálního, přiznána ochrana autorsko-právní — tak, že bez svolení nemohou býti napodobena neb opakována. Ano odstavec třetí tohoto čl. 14. šel ještě dále tím, že chrání reprodukci kinematografickou děl z oboru literatury, vědy neb umění naproti třetím osobám jako originální dílo — tak aby od těchto třetích osob nemohlo býti dále beztrestně kopírováno neb paděláno tak, že může býti stíhán i patisk patisku, ač trestným jest také již prvý nepovolený padělek. Tedy padělatel padělatele jest trestný, čili jak Cohn str. 30 praví: ani kinematografický neoprávněný padělek — ač trestný — není zbaven všech práv. (Die Kinematografische Freibeuterei macht haftbar und strafbar aber nicht rechtlos, nicht vogelfrei.)
Pravili jsme již, že článkem 14. revidované Bernské konvence naproti porušením kinematografií chráněna jsou netoliko díla literární, nýbrž díla všech umění sochařství, malířství etc., ano i díla choreografická, pantomimická, balety etc. — jaká se i na dvorních divadlech provádějí. To vychází na jevo i z článku 2. revidované Bernské konvence, jenž v řadě děl, jež mají býti chráněna mezinárodní ochranou autorskou, uvádí též díla choreografická a pantomimická, pokud jejich dějství jest zjištěno jiným způsobem než písemním — tedy na příkl. obrazy, figurínami etc.
Tato ustanovení revidované Bernské konvence ze 13. listopadu 1908 přijata jsou Německým zákonodárstvím a zahrnuta do německého práva autorského novellou z 22. máje r. 1910, o níž pojednává May na str. 110.26
Tato novella jest tedy doplňkem čili částí dosavadního německého práva autorského, totiž zákona o právu autorském na dílech literatury a hudby z 19. června 1901 a dále zákona týkajícího se práva aut. děl umění výtvarných a fotografie ze dne 9. ledna 1907, kteráž svou platnost podržela a jichž současné užití třeba při posuzování otázek autorskoprávních ovšem vedle doplňujících předpisů jmenované novelly.27 U nás v Rakousku, jak jsme se pokusili prokázati výkladem § 24 odst. 3., možno kinematografickému využitkování čili vybrakování díla literárního zabrániti toliko širším pojmem „zpracování, které opětuje cizí dílo neb jeho částky, nemajíc vlastností díla původního“. Ale přímé čili výslovné ochrany proti vsáhnutím čili porušením práva autorského kinematografem náš zákon nероdává ani ohledně děl literárních neřku-li ohledně jiných děl umění výtvarného.
Proto jest nanejvýš žádoucno, aby (jak již vyslovil se prof. Herman šl. Otavský ve svém vyjádření o zamýšlené opravě rak. práva autorského České Akademii podaném) doplněno bylo positivní rakouské právo autorské ustanoveními, kteráž by chránila nejen díla literární — ale vůbec všechna díla umělecká proti neoprávněnému využitkování kinematografem (a gramofonem, Herman, cit. str. 5), jímž nejen ideální statek umělcův jest ohrožen, ale „citelně může býti zasaženo také v majetkové zájmy výkonných umělců“. Ovšem, že do obsahu čili objemu autorsk. práva k dílu liter. neb uměleckému musí býti zahrnuto také výlučné oprávnění ku jeho kinematografické reprodukci. (Herman šl. Otavský, cit. str. 7, odst. 6 a.) Spravedlnost pak vyhledává, aby původním, často dosti nákladně získaným dílům kinematografickým dostalo se také ochrany autorskoprávní proti neoprávněným napodobením a vsáhnutím — ovšem pokud mají ráz původní a umělecký.
Konečně jest nám pojednati o soudní ochraně díla literárního proti vsáhnutím kinematografickým. Tato soudní ochrana může býti poskytována soudcem civilním aneb soudcem trestním. Dle oddílu IV. rak. zák. autor. dopouští se podle § 51 přečinu a bude potrestán peněžitou pokutou od 100zlatých až do 2000zlatých, nebo od 200 K až do 4000 K neb vězením od jednoho do šesti měsíců — kdo vědomě spáchá vsáhnutí (§ 21) do původského práva neb vědomě rozšiřuje úplatně výrobky takového vsáhnutí. § 21 však stanoví, že dopustí se vsáhnutí, kdo neoprávněně, t. j. bez svolení autora neb jeho zástupců učiní disposici o díle, tímto zákonem původci výlučně vyhraženou.
Dle našich výkladů máme za to, že zpracování děje díla literárního výpravného neboli dramatického na film čili řadu obrazů týž děj znázorňujících jest disposice o tomto díle a máme dále za to, že taková disposice dle § 24 odst. 3. jest neoprávněné zpracování, kteréž opětuje cizí dílo, nemajíc vlastností díla původního.
Leč za čin trestný takové rozmnožení neb napodobení přece pokládati nemožno, poněvadž v době vydání a zpracování zákona z 29. pros. 1895 č. 197 kinematografie vůbec nebyla známa, zákonodárce na ni nepomýšlel a pomýšleti nemohl a mohlo by se tudíž neoprávněné, třeba vědomě spáchané kinematografování původního díla literárního jenom analogickým rozšířením § 51 cit. z. ve spojení s § 24 odst. 3. pokládati za přečin. Avšak dle zásad trestního práva, totiž dle zásady nullum delictum sine lege poenali takové analogické užití trestního zákona není přípustno. Tuto zásadu vyslovuje také čl. IV. uvozovacího zák. k našemu dosud platnému zák. tr., že podle tohoto trestního zák. co čin trestný může býti stíháno a trestáno jen to, co v něm výslovně (ausdrücklich) co čin trestný prohlášeno bylo. Zásada ta platí pro veškeré právo trestní, jest zásadou základní. Ona poskytuje mocnou ochranu proti libovolnému zneužití trestní justice a jest tudíž palladium čili nejpřednější záštita občanské svobody, zvláště v dobách politicky rozechvěných a rozrušených. Zásada ta pronikla vším právem všechno naše trestní soudcovství, ano i státní zastupitelstva koří se této zásadě, jednajíce a úřadujíce co orgánové a strážcové positivního zákona. Také nám nezbývá než kořiti se rovněž této zásadě a co soudce bych váhal a konečně rozhodně odepřel odsouditi pro přečin § 51 aut. zák. toho, kdo se dopustil vsáhnutí neb porušení práva autorského pomocí kinematografu, neboť žádný rak. trestní zákon, ani zákon autorský do těch dob nedovolenou kinematografii vůbec nejmenuje a výslovně za přečin neb vůbec za čin trestný ji neprohlašuje. Tím se také vysvětluje, proč soudce trestní nejraději vidí, když se strany na trestní žalobu pro přečin § 51 aut. z. kinematografem spáchaný — smiřují, jak se také stalo v Praze na žalobu Camilla Rohla zvaného Schwarz, artisty z Mnichova, na Maxe Cantora majitele kinematografu v Praze obžalobou z 25./9. 1942 pro kinematografický padělek veselohry a pantomimy „Der zerbrochene Spiegel“. Proto alespoň na ten čas, pokud nemáme positivního zákona, nemůžeme vsáhnutí kinematografií spáchané trestně stíhati. Na váhu tu také padá, že, jak ukázáno, i vážní spisovatelé ani zdramatisování dle positiv, rak. práva nepokládají za porušení práva autorského, třeba s jejich zásadným učením nesouhlasíme. Z toho ale také jde na jevo, jak jest nezbytno, aby naše staré a zastaralé právo autorské nahrazeno bylo zákonem novým odpovídajícím nynějším poměrům, jak se stalo v Německu a částečně i v Rusku.28 Zůstává proto autoru chráněného díla proti takovému vsáhnutí u nás v Rakousku na ten čas jenom ochrana civilní a může již dle všeobecných zásad práva občanského a zvlášť podle § 60 rak. zák. autorsk. nezávisle na zavedení trestního řízení žádati u civilního soudce náhradu škody ve smyslu § 57 na každém, kdož se dopustil takového vsáhnutí a rovněž na všech osobách, kteréž zaviněným způsobem úplatně rozšiřují rozmnoženiny neb napodobeniny jeho díla.
Tento nárok jest odůvodněn naproti tomu, kdo se dopustil vsáhnutí neoprávněného třeba jenom kulposně čili pouhou nedbalostí, jak jde na jevo ze slov „schuldbarer Eingriff“ § 60 a zejména z § 61, jenž připouští žalobu na vydání obohacení i když žalovaného nestíhá žádné zavinění (kein Verschulden).
Jest tedy původce literárního díla naproti neoprávněnému vsáhnutí kinematografickému dle práva rak. alespoň chráněn slušnou měrou cestou civilní.
Zavinění spočívati může pak v pouhé nedbalosti, totiž na př. v tom, že podnikatel kinematografu ani se o to nestaral, zdali představení jeho není reprodukcí cizího, chráněného díla — jak jest jeho povinností, když veřejná představení po živnostensku provozuje — aby toho sobě hleděl, zdali představením, jež pořádá, nenapodobí a tudíž neporušuje se cizí dílo a tudíž cizí věc. Tím spíše pod § 60 rak. z. aut. spadá úmyslné porušení aut. práva podnikem kinematografickým. Za to trestní ochrana jest nedostatečná a zvlášť pro tento nedostatek a pro četné detailní otázky i pro ochranu původních kinematografických děl jest naléhavá potřeba, aby též rak. zák. autorský byl doplněn neb nově vydán.
Třeba nám ještě zabývati se jednotlivými podrobnějšími otázkami a jich řešením dle platného rakouského práva autorského — kdežto spisovatelé němečtí jako Cohn neb May ve svých spisech omezují se na jich zodpovídání dle práva německého a May zvlášť dle novelly z 22. máje 1910. З46
Jedná se o to, zdali autor díla literárního může žádati autorskoprávní ochrany toliko pro titul svého díla i když ostatního obsahu tohoto díla nebylo se dotknuto; tedy na př. jak uvádí May na str. 111, zdali původce dramatu může žádati aby bylo továrně filmů zakázáno užívání titulu onoho dramatu pro film, který jinak nemá s obsahem dramatu pranic společného. Němečtí spisovatelé jako May 1. c. a Cohn str. 28 popírají, že by pouhý titul měl nárok na ochranu soukromoprávní a uznávají, že možno původci díla jehož titulu bylo bezprávně zneužito, dovolávati se toliko ochrany podle německého zákona o nekalé soutěži z 7. června 1909; neboť § 16 tohoto zák. stanoví, že může býti žalován na upuštění od užívání takového titulu (cizího díla), kdož užívá titulu tiskopisu takovým způsobem, jenž jest způsobilý vyvolati zmatky a záměny se zvláštním pojmenováním, jehož jiný po právu užívá.
Podle práva rakouského nemáme ještě zákona o nekalé soutěži a zůstal by tak titul lit. díla u nás bez právní ochrany. Ale rakouský zákon autorský pojal do svého obsahu též ochranu pojmenování čili titulu neb zevnější výpravy díla dříve vyšlého a přiznává v § 22 původci tohoto dřívějšího díla nárok na náhradu škody v tom případě, když bylo bez nutící potřeby pro jiné dílo užito pojmenování, zvlášť titulu neb zevnější výpravy dříve již vyšlého díla tak, že tím může obecenstvo uvedeno býti v omyl o totožnosti těchto děl.
To platí zejména v tom případě, když pojmenování neb zevnější výprava dřívějšího díla opakována jest s tak nepatrnými neb neurčitými odchylkami, že rozdíl od obecenstva může býti poznán toliko zvláštní čili nevšední opatrností.
Uznává ovšem také nejnovější vykladatel rak. práva aut. (Schmidl, Das österr. Urheberrecht an Werken der Literatur, Kunst und Fotografie, Leipzig, Bunkeret Humboldt 1900/1 str. 57 a 155), že tato ochrana zevnější podoby neb titulu díla dle § 22 rak. z. aut. není podstatou svou povahy autorskoprávní neb individuální, nýbrž toliko ochranou proti nečestnému klamání obecenstva, jež autora dřívějšího díla poškozuje, zkrátka čelí proti nekalé soutěži. Leč ochrana ta pro svou zjevnou a praktickou potřebu stanovena u nás zákonem autorskoprávním a bude zvláště vítána proto, že se nám v Rakousku nedostává dosud zákona o nekalé soutěži a bude sloužiti původcům uměleckých děl, jichž pojmenování, titulu neb zevnější podoby bylo by zneužito pro pojmenování neb označení filmů pro kinematografická představení určených.
Tak v podobném případě uznal také tribunal de Commerce de la Seine nálezem z 27. prosince 1906 ve věci Decourcelle contre Société Urban Trading. Básník Decourcell žaloval totiž (jak seznati lze z nálezu uveřejněného pp. Maugras et Guégan, str. 115) onu společnost, aby pod důhonem byla donucena vzdáti se užívání titulu „les Deux Gosses“ pro filmy kinematografické, jež svým klientům prodávala, jakož aby zamezila užívání tohoto titulu těmi, kdož filmy již koupili — ježto jest to titul díla dramatického žalobcem vydaného.
Žalobě dáno místa nejen proto, že soud uznal vlastnictví ne titulu, jenž „coustitue en quelque sortě Tenseigne“ t. j. účinkuje jako vlajka (jak Cohn udává v pozn. 170), ale také proto, že podle náhledu francouzského soudu autorské právo není omezeno na vlastnictví díla samého, nýbrž vztahuje se také na titul, jaký autor dílu byl dal, ježto tento titul dílo individualisuje a usnadňuje, aby bylo rozeznáváno od děl podobných. (Attendu que le droit de l'auteur n'est pas limité à la propriété littéraire de son oeuvre, mais qu'il s'etend eucore au titre qu'il a donné à cette oeuvre, puisque ce titre l'individualise et permet de le distinguer des oeuvres similaires.) — Tedy francouzský tribunal byť i z jiných důvodů, uznal též, že titul literárního díla má nárok na ochranu právní jako obsah dílu samého, prohlásiv titul za součást a individuální značku díla.
Valně nesnadnější bude pro nás dle práva rak. rozhodnutí jiného případu Mayem uvedeného na str. 116 a sice obsahu tohoto:
Podnikatel kinematografu objednal u továrny film se zvlášť zajímavým, jak se říká, uchvacujícím titulem. (Kdo si všímá reklamy, jakou provozují na př. nakladatelé krvavých ano i nekrvavých, kriminálních i nekriminálních románů s tituly nejen díla, ale i jednotlivých kapitol — tomu známa obchodní důležitost titulu.)
Než dojde na provozování, oznamuje podnikatel film objednavší již zvláštními plakáty budoucí představení a uvede při tom i lákající titul jeho. Toho použije konkurrent a rychle pořádá představení kinematografické obsahu sice-zcela odlišného — ale právě pod tímže lákavým titulem, jejž byl jmenovaný podnikatel právě na plakátech oznamujících budoucí představení napřed již byl uveřejnil.
V Německu ovšem může se poškozený do volá váti ochrany cit. zákona o nekalé soutěži — jak ale u nás v Rakousku, kde takového nemáme?
§ 22 autorského práva našeho chrání jen titul neb zevnější podobu díla dříve vyšlého (eines früher erschienenen Werkes) — ale dílo našeho jmenovaného podnikatele dosud nevyšlo, on uveřejnil jen předběžné plakáty s pouhým titulem jeho.
Dílo pokládá se totiž dle § 6 našeho práva autorského za vyšlé toho dne, kterého řádně bylo vydáno t. j. vůlí oprávněncovou bylo rozšiřováno. Dle Schmidla str. 35 „vyjití“ obsahuje vydání čili rozšiřování díla (zpravidla) obchodem knihkupeckým neboli uměleckým; hudební neb divadelní díla dle odst. 2. téhož paragrafu pokládá se vyšlé toho dne, kterého nejprv po právu veřejně bylo provozováno.
Dílo tedy, jakéž toliko předběžně bylo s titulem oznámeno, aniž bylo dosud uveřejněno neb dokonce provozováno, nelze pokládati za „vyšlé“, a na ně a na jeho titul se § 22 našeho práva aut. nevztahuje.
Avšak lze proto za to pokládati, že počínání lstivého podnikatele, jenž jak vylíčeno, zneužil „titulu“, o němž zvěděl z předběžného reklamního plakátu, pokládati za prostě dovolené, jež by nemělo pražádných následků právních?
Ježto právo autorské na otázku tu neposkytuje odpovědi — sluší ji zodpovídati toliko dle všeobecných zásad práva občanského.
A tu máme za to, že jednání podnikatele, zneuživšího vylíčeným způsobem titulu díla, třeba dosud nevyšlého, sluší pokládati za jednání samo sebou bezprávní čili nedovolené, (Randa, Schadenersatzpflicht, druhé vydání, str. 25) již proto, poněvadž patrně příčí se slušnosti a poctivosti, čili bezpečnosti neb dobrým mravům (§ 26 rak. zák. obč.). Proto zavazuje toho, kdo se skutku toho dopustil, ku náhradě škody tímto jednáním způsobené tomu, komu způsobena byla již podle předpisů rak. z. obč. (§ 1295 rak. zák. obč., Randa, Schadenersatzpflicht, str. 57 a 58) — ač jsou-li tu ostatní podmínky nároku na náhradu škody, totiž skutečně způsobená škoda vinou pachatelovou a svazek příčinný. Byť bychom tedy zneužití titulu díla dosud nevyšlého nemohli pokládati dle rak. práva aut. za porušení práva autorského, přece není jednání takové prostě dovoleno a bezvýznamno, nýbrž může po případě založiti nárok na náhrady škody poškozeného (kdežto franc, soudem přímo uznáno i na porušení práva autorského).29
Právo autorské dle § 15. rak. z. aut. přechází na dědice. Dle § 16 t. z. může původce neb jeho dědic obmezeně neb neobmezené smlouvou neb pořízením pro případ smrti přenechati jiným výkon původského práva.
Tato ustanovení našeho práva autorského založena jsou na zásadě, že právo autorské quoad jus není převoditelné, ježto, jest v podstatě právem individuálním; jenom výkon jeho, exercitatio, může býti převedeno na osoby jiné. Dle názoru redaktorů našeho práva autorského jest totiž právo autorské právem nescizitelným, kteréž zahrnuje vedle majetkových nároků také právní nároky rázu osobního; toliko nároky rázu prvního jsou převoditelné; byť by se tudíž převedly všechny tyto nároky (rázu majetkového) na jednu a tutéž osobu, přece není tím ještě převedeno touto summou právo autorské vůbec — jak vyjadřuje se zpráva sněmovny panské, citovaná Schmidlem ad §§ 15 a 16, str. 135. (Srov. též Mitteis, Zur Kenntnis des lit. aut. Urheberrechtes, Stuttgart 1898, str. 12 a 26 nahoře.)
Když tedy autor díla divadelního převedl právo provozovací ohledně svého díla na jisté divadlo neb jeho řiditelství, na př. dvorního neb národního divadla, tedy tím převedl toliko část svých majetkových práv z práva autorského — nikoliv všechna práva majetková. Zkrátka převod práva provozovacího na divadlo ku představování dramatickému i hudebnímu nelze rozšiřovati ani dle názorů a zásad rak. práva aut. na představení kinematografická; autor, jenž předal právo provozovací dramatické hry neb hudebního díla divadlu — nepředal jemu tím také právo ku představování kinematografickému — ano jemu zůstává toto právo vyhraženo a jemu jest dáno na vůli, aby o kinematografickém předvádění zvláštní smlouvu uzavřel.
To vyslovuje § 14 odst. 5. něm. zák. aut., doplněný novellou z 22, máje 1910, jenž praví: že v případě převodu práva původcovského autorovi zůstává vyhraženo výhradně oprávnění k užití lit. díla za účelem kinematografického představení neb reprodukování.
Máme za to, že dle vylíčených zásad rak. autorského práva převodu jeho nevalně přejících, platí to též také u nás — neboť vedle toho sluší také uvážit i, že přenechání díla ku představení herci neb zpěváky a hudbou na divadle již podle povahy své jest něco jiného než kinematografická reprodukce.30
Velmi praktická jest otázka, zdali porušení čili vsáhnutí do práva autorského na díle literárním neb dramatickém nastává již zhotovením filmu, jenž podává obsah tohoto díla bez svolení autora, čili zdali děje se tak teprv projekcí filmu čili skutečným představením v kinematografickém podniku čili biografu. Vyslovili jsme se ovšem již během těchto výkladů pro kladné zodpovídání otázky prvé a sice z důvodu vzniku a z důvodu výhradného účelu filmu. Přece však chceme ještě na základě positivního práva rak. o tom pojednati.
Dle § 23 rak. práva aut. původské právo k dílům literárním zahrnuje výlučné právo dílo uveřejniti, rozmnožovati, odbývati a překládati. Toto rozmnožování (Vervielfältigung) dle výkladu Schmidlova str. 37 obsahuje pak nejen rozmnožení cestou mechanickou (patiskem), nýbrž každou jakoukoliv reprodukcí díla jakýmikoliv prostředky; není tedy dle téhož autora omezeno na slovnou reprodukci díla, nýbrž vztahuje se na každý druh reprodukce, tedy také na vyobrazení, kterýmž se dílo podle své individuality opětně podává. —
Ovšem by se mohlo namítati, že film jest celá řada obrazů fotografických, tedy něco podstatně jiného než literární slovesné dílo. Avšak máme za to, že sluší hledati individualitu díla literárního v jeho ději neb obsahu a nikoli toliko ve slovech. Obsah neb děj pak může býti reprodukován i fotografickými obrázky scén čili filmem. Ovšem, že tento film musí býti určen k uveřejnění před obecenstvem, nikoliv toliko pro soukromou potřebu, ježto zákonem autorským zakázáno jest toliko, rozmnožení díla s úmyslem rozšiřování (Schmidl 1. c.).
Máme tedy za to, že podle pojmu, jaký podává Schmidl o rozmnožování ve smyslu § 23 r. z. aut. již ve vyhotovení filmu s obsahem chráněného díla literárního slušno spatřovati vsáhnutí čili porušení práva autorského dle práva rakouského, neboť jak praví May na str. 119 zhotovení filmu cestou fotografickou opětně podává čili reprodukuje dílo ku pozorování čili vnímání smysly lidskými, v čemž právě spočívá podstata rozmnožení — a jest tudíž nepovolené rozmnožení vsáhnutím do práva autorského. S tímž srovnává se také Cohn str. 29 nahoře, jenž v druhém odstavci vykládá, že jest žádoucno, aby nejen provozování a živnostenské rozšiřování, ale již fabrikace sériových dramatických obrázků čili filmů byla závislá na souhlasu a svolení autorově, ježto nepovolené vyhotovení filmu sluší na roveň postaviti s neoprávněným vyhotovením domovních klíčů, jež bezpečnost ohrožuje a jest trestně zapovězeno nejen podle německého, ale i podle rak. trestního práva dle § 469 tr. z.
Ovšem, že tohoto předpisu tr. práva nelze obdobně užiti na neoprávněného zhotovitele filmu; ono slouží toliko ku vysvětlení, proč již v neoprávněném vyhotovení filmu obsahem chráněného díla literárního sluší spatřiti porušení práva autorského, jež možno stíhati před soudem civilním.
Při spáchání přečinu vsáhnutí do práva autorského dle § 21 trestného dle § 51 rak. práva aut., t. j. v tom případě, kdyby kinematografickým napodobením vůbec spáchán byl přečin § 51 r. zák. aut. zdálo by se ovšem, že neoprávněné vyhotovení filmu dle chráněného díla liter, jest teprv pouhým pokusem — ale není tomu tak; neboť již vyhotovení filmu k uveřejnění čili veřejné projekci (představení) určeného a způsobilého jest dokonalým trestným činem, t. j. neoprávněným rozmnožením obsahu díla chráněného — a nastává se tak teprv „veřejným představením“ — neboť „pojem rozmnožení“, jak ukázáno, jest širší čili objemnější než představení a může se státi jakýmkoliv prostředkem reprodukčním pro veřejnost určeným.
Ovšem že dle slovného znění § 51 rak. práva aut. vsáhnutí do práva autorského musí se státi vědomě — má-li býti činem trestným čili přečinem dle ustanovení tohoto paragrafu.
Také francouzský cour de Paris, jak jsme ukázali při výkladu sporu Caiman Lewy proti dědicům Alexandra Dumasa otce, zásadně uznal tuto povahu filmu jako vydání neb uveřejnění díla.
Dosud zabývali jsme se alespoň převahou toliko s ochranou děl uměleckých, především literárních proti vsáhnutím kinematografie do jejich práv autorských. Leč kinematografie může také býti a v novější době také bývá sama plodná čili produktivní, t. j. podává živé obrazy původních výjevů, dějů neb scen pro kinematograf zvlášť sestavených neb způsobených. Na př. známy jsou původní dramatické výjevy ano i hry několika aktů, jež se provádějí herci k tomu účelu zvlášť úplatně získanými a jež se momentními apparáty na filmy fotograficky převádějí a pak v kinematografických představeních reprodukují. Na př. ve veřejných listech stala se zmínka o přepadení dámy v automobilu jedoucí, jež způsobilo dosti vzrušení, až se ukázalo, že jedná se jen o výjev uměle nastrojený, jenž byl pro zhotovení kinematografického filmu fotografován. Dáma i loupežníci byli herci ku sehrání tohoto výstupu získaní.
Dále z nejnovější doby znám jest případ, kde se nějaký mladík, výtečný plavec, ovšem za napřed ujednanou mzdu toho odvážil, aby z vysokého mostu skočil do vody. Celý výjev fotografován pro kinematograf a pod.
Takové zvlášť sehrané neb vyvolané výjevy jsou především pro podnikatele neb pro továrnu filmů dosti nákladné, ježto musí platiti značné odměny hercům, pomocníkům, za arrangement atd., a proto film takto zjednaný má zvlášť zvýšenou cenu hospodářskou. Mimo to, nelze upříti, že takový film i jeho představení může míti do sebe známku původnosti čili originality — to platí především byl-li vyobrazený výjev z brusu nově vynalezen; ale platí to také tenkrát, byl-li děj vypůjčen ze staršího díla, avšak zvlášť uspořádán, sestaven neb kombinován, aneb zvlášť vypraven tak, že alespoň pokud se týče této kombinace má ráz individuelní čili původní.
Jest pak slušno, aby takové výrobky kinematografie jak pro svou hospodářskou cenu, tak pro svou původnost či originálnost byly taktéž chráněny proti nepovolenému napodobení a proto čl. 14, obnovené Bernské konvence z 13. listop. 1908 stanoví v odst. 2., že stejné ochrany, jaké požívají díla literární a umělecká, má se dostati samostatným kinematografickým výtvorům, pokud původce upravením děje jevištního, neb spojením znázorněné události dal dílu vlastnost osobního původního díla.
Toto ustanovení převzato pak říší německou ku konvenci přistoupivší do zákona o ochraně děl umění výtvarného a fotografie co § 15 a). Ovšem že, jak May, str. 114, jejž tu sledujeme, vykládá, dalo se spíše souditi, že ochrana výtvorů kinematografických patří do ochrany děl literárních — ježto, jak také Alfeld Deutsch, Jur. Zeitg. 1910 píše, má se zákonem především chrániti děj proti neoprávněnému opakování neb reprodukci jakýmkoliv způsobem, nejen vyobrazením; vždyť pro obecenstvo určená reprodukce kinematografická není reelním trvalým obrazem, nýbrž toliko projekcí za poměrně krátkou dobu mizící.
Ale německé zákonodárství mělo na mysli, aby kinematografické původní výtvory chráněny byly proti reprodukci obrázkové a proto vřaděna jejich ochrana do zák. o ochraně děl umění výtvarného a fotografií. Tento názor pak proto měl účinek rozhodný a bude jej míti jak se očekávati dá i v zákonodárství jiných zemí — až o věci pojednají — poněvadž výtvory kinematografické lze vnímati obecenstvu toliko zrakem (— nikoli sluchem —) jako díla umění výtvarného — kdežto díla literární možno vnímati nejen zrakem — ale též sluchem.
Dle našeho rakouského práva autorského bychom především musili řešiti otázku, zdali výrobek kinematografický jest dílem uměleckým, a tu, poněvadž je možno pozorovati jej toliko zrakem, bude asi možno také pomýšleti jenom na dílo umění výtvarných.
Původské právo k dílům výtvarných umění obsahuje dle § 37 rak. z. aut. výlučné právo dílo uveřejniti, napodobiti a napodobeniny odbývati. Nepovolené živnostenské představení téhož filmu bylo by pak bez odporu vsáhnutím do práva autorského dle § 38 rak. zák. aut.

IV.
Veřejnoprávní povaha kinematografu.


Živnostenské provozování kinematografických představení zdálo by se na první pohled podnikem divadelním, čili divadlem; ježto dle slovného významu shodujícího se s řeckým δέατρον staví jisté předměty na odiv obecenstva čili předvádí je obecenstvu — aby zrakem na nich se pokochalo, neb poučilo.
Z toho dalo by se dále souditi, že takový podnik spravován býti má předpisy o divadlech platnými, zejména divadelním řádem z 25. listop. 1850 No. 454 ř. z. Tento divadelní řád nepodává sice žádného výměru pojmu divadelního představení čili obsahu jeho. Avšak divadlem vyrozumíváme dle vývoje historického zpravidla jenom taková představení, kde účinkují živé osoby, herci, zpěváci, tanečníci, jež mluvou i posunky, neb toliko posunky, mimikou i tancem za náležité výpravy děj obecenstvu předvádějí.
Slovo čili řeč lidská není nutnou součástí divadelního představení, ježto i pantomie, veliké baletty a výpravné hry jsou divadelním představením — jen když jako jednající vystupují živé osoby.
Tomu při kinematografickém představení tak není, ježto diváku čili obecenstvu představuje se toliko obraz co úhrnný výsledek sériových obrazů na filmu fotografovaných. Živé osoby co herci nevystupují.
Avšak podnikatel, jenž za úplatu čili za vstupné pořádá kinematografická představení, jedná jako živnostník a proto by se zdálo, že podnik kinematografických představení jest živností ve smyslu řádu živnostenského, jejíž účel na jedné straně jest zisk podnikatelův a na druhé straně (převahou) zábava neb poučení obecenstva.
Avšak náš rakouský živnostenský řád ve vyhlašovacím patentu v čl. V. z 20. prosince 1859 č. 227 říš. z. vyhlašuje v odstavci lit. O, že řád živnostenský nevztahuje se na podniky pro veřejné ob veselo vání a na podniky veřejných představení všeho druhu.
Nemůžeme tedy podnik kinematografický posuzovati dle řádu živnostenského, ježto dle právě citovaného čl. V. uvozovacího patentu takové podniky mají se spravovati dle zvláštních ustanovení pro ně stávajících.
Nelze tedy kinematografický podnik zejména pokládati za živnost koncessovanou ve smyslu § 15 a násl. našeho řádu živnost.
Máme ovšem v Rakousku zvláštní předpis o produkcích a představeních a sice dekret dvorní kanceláře z 6. ledna 1836 sb. zák. pol. N. 5 svaz. 64. Tento dekret jest pro naši otázku, totiž pro správu veřejných kinematograf. představení za účelem zisku pořádaných velice důležitý a proto budiž zde uvedeno jeho doslovné znění,31 ježto obsahuje zejména důvod, jaký ku jeho vydání dal podnět. Tento kanc. dekret praví:
„Došlo nejvyššího vědomí, že počet kočujících družstev hereckých, provazolezcův, umělců gymnastických, hudebních band, a majitelů ostatních předmětů na obdiv vystavovaných jakéhokoliv druhu, které táhnou rakouskými zeměmi všemi směry od nějaké doby velice vzrostl. Proto J. V. nařídilo nejvyšš. rozhodnutím z 5. prosince 1835 pro budoucnost k nejbedlivějšímu zachovávání tolik:
1. Ode dneška mohou povolení ku produkcím udělena býti toliko od zemských presidií, ježto toliko tato jsou s to, aby udržovala řádnou evidenci počtu těchto osob v zemi kočujících.
2. Také v hlavních městech provincií a v jiných městech, ve kterých jsou c. k. policejní řiditelství — jsou produkce, deklamace a představení (Schaustellungen) všeho druhu za peníze pořádaná závislá na povolení zemských presidií, kteráž sobě mají nechati podávati zprávu od orgánů policejních.“
Přísné zachovávání těchto předpisů opětně bylo nařízeno v době novější jako r. 1872, 1875 pro „neobvyklý vzrůst produkcí pochybné ceny“. (Überhandnahme von Produktionen zweifelhaften Werthes. Srov. o tom Ullrich, Handbuch der oesterr. polit. Verwaltung, II. Band, 1 Hefte, loc. cit.)
Jest tedy zjevno z tohoto dvoř. dekr., zejména z jeho úvodu a z odstavce prvého, že vydán jest v prvé řadě pro podniky představení jakéhokoli druhu, které nemají stálého místa provozování, nýbrž provozují se tím, že podnikatel stěhuje se, neboli táhne, zkrátka kočuje z místa na místo.
Tak by se tento dvorský dekret vztahoval také jenom na kinematografické podniky kočující — t. j. právě na takové podniky, kteréž bez stálého místa provozování pořádají představení střídavě na různých místech v zemi a za plat čili alespoň zevně po živnostensku. Ohledně takových kočovných podniků kinematografických nebylo by tedy pochybnosti, že mají zapotřebí nezbytně ku svému vzniku povolení zemské vlády čili c. k. místodržitelství.
Avšak podle čeho spravovati se mají podniky kinematografické ve městech, kde mají stálá místa svých provozováren, ano začasto dokonce budovy stálé, trvalé, k účelu tomu zvlášť zbudováné, jak jest tomu i v Praze a v jiných velkých městech jako v Berlíně, ve Vídni atd. Takových stálých, nekočovných podniků kinematogr. jest dnes již počet nad míru veliký.32 Popatřme jen na Prahu a policejní rayon pražský. Tu třeba připamatovati sobě druhý odstavec citovaného dekretu dvorské kanceláře z 6. ledna 1836. N. 5. sb. z. pol. svaz. 64, jenž praví: že od doby jeho vydání také v provinciálních hlavních městech a v jiných městech, kde jsou c. k. policejní řiditelství, produkce, deklamace a představení všech druhů (Schaustellungen aller Art) za peníze pořádané, jsou závislé na povolení zemských presidií, jež sobě mají dáti referovati od orgánů policejních.
Tento druhý odstavec mluví o představeních „všeho druhu“ — a nepoznamenává již, že by jeho obsah týkal se toliko podniků kočovních naopak z uvádění hlavních měst zemí a jiných měst, v nichž jest c. k. policejní řiditelství, zdá se, že se tu jedná také o podnicích se stálými či trvalými provozovárnami, poněvadž hlavně ve velkých městech bude takových dostatečný počet.
Podle toho by se tedy zdálo, že třeba i stálé kinematografické podniky podrobiti řečenému dekretu a že nemohou býti provozovány leč s povolením zemského polit, úřadu. Toto povolení ovšem nelze nikterakž stotožňovati s koncessí, jaké jest třeba ku živnosti koncessované dle řádu živnostenského, a to již proto, poněvadž se taková veřejná představení vůbec řádem živnostenským neupravují, nýbrž zvláštními předpisy, jakým jest právě jmenovaný dekret dvorské kanceláře.
Vedle toho, t. j. poskytování povolení jest policejní úřad ovšem povolán, aby mocí policie stavební, mravní, zdravotní, požární, vydal zvláštní předpisy pro místnosti, v nichž se tato představení mají odbývati, jako předpisy o ohnivzdornosti krytu, východů, schodů, o službě hasičské, o zamezení návštěvy nedospělých dítek, o době a trvání představení atd.
Pravomoc policejních řiditelství čili policejních orgánů ku takové činnosti vyvozuje se z policejního statutu z 10. prosince 1850, jenž vypisuje obor působnosti policejních orgánů, mezi jiným hlavně zachováním veřejného pokoje a pořádku v okresu jim přikázaném. Do této působnosti patří také vykonávání divadelního řádu, povolení veřejných deklamačních přednášek a hudebnich produkcí všeho druhu, dále dozor nad veřejnými představeními, bály, zábavami tanečními — dozor nad zachováním mravů při takových atd.33 To bylу hlavní zákonné základy, o něž opírala se praxe politických úřadů v Rakousku v příčině povolení kinematografických podniků a dozoru nad jich provozováním až do roku 1912. Jest patrno, že tyto zákonné předpisy byly velice kusé a vratké, ano že byly naprosto nedostatečné tak, že by všechen úřední dozor nad provozováním kinematografů byl selhal, kdyby policejní a političtí orgánové nebyli vpravdě vůči němu se chovali prostě dle obdoby řádu divadelního — třeba zákonného podkladu alespoň výslovného k tomu nebylo.
Hlavní mezera čili vada v tomto stavu spočívala v tom, že
1. vlastní regulativ upravující veřejná představení, totiž dekret dvorské kanceláře ze dne 6. ledna 1830 N. 5 sb. z. polit, dle svého úvodu a účelu vztahoval se v podstatě toliko na kočovné podniky a nikoliv na stálé kinematografy s pevným sídlem jako divadla.
2. Ještě osudněji a zhoubněji působilo, že dle toho stavu zákonodárství neměly úřady politické v rukou žádného předpisu, jenž by je byl opravňoval, aby vykonávaly předběžný dozor nad sériovými fotografiemi čili filmy, jež měly býti představovány. Tak zbyla jenom velmi povážlivá analogie censury divadelní dle starého řádu divadelního.
Tyto nedostatky přiměly konečně c. k. vládu k tomu, že po předcházejících poradách svolaných enquet vydáno jest nařízení ministerstva vnitra za souhlasu s ministerstvem veřejných prací z 18. září 1912 č. 191 ř. z. (kus LXXIX), týkající se provozování veřejných představení pomocí kinematografů s velmi obšírným dodatkem (A) v příčině policie stavební, požární a bezpečnostní.
Toto nařízení pojednává v prvním oddílu o licenci, v druhém o censuře, v třetím o ustanoveních všeobecných a prováděcích.
Pořádání veřejných představení pomocí kinematografů jest přípustno toliko na základě úřední licence, čili úředního povolení.
Licence toliko v ní jmenovanému majiteli téže uděluje oprávnění ku provozování a nelze ji převáděti na osoby jiné ani jednáním mezi živými, ani dědičnou posloupností. Licence uděluje se na dobu jednoho roku až tří let (§ 1). Licence uděluje se ku pořádání představení:
a) se stálým stanovištěm;
b) ku provozování kočovnému pro určitá místa neb území ve správním obvodu udělujícího úřadu.
V případě pod a) naznačeném může býti licence také udělena s oprávněním ku provozování představení střídavě na dvou místech správního obvodu udělujícího úřadu (§ 2).
Licence zahrnuje:
1. Představení neb reprodukci pohledů z přírody a události skutečného života, avšak s vyloučením scén (neb výstupů), jež za účelem představení neb kinematografického fotografování byly uspořádány aneb
2. všechna kinematografická představení jakéhokoliv druhu (§ 3).
Licenci uděluje politický úřad zemský v jehož obvodu představem se mají pořádati, pro Vídeň c. k. policejní řiditelství (§ 4).
Již z dosavadního výkladu jest patrno, že tu obdobně užito předpisů platných o živnostech koncessovaných — avšak s tím závažným zostřením, že oprávnění licencí poskytnuté jest časově omezeno na dobu nejvýše 3 roky dosahující. Toto omezení na tak krátkou dobu zdá se nám býti velmi povážlivým, neboť kdo se má odvážiti stavby stálých kinematografických ústavů, přečetnými předpisy policejními stižené, když po třech letech třeba nebude moci podnik více provozovati!
Obdoba se živností koncessovanou jeví se i v dalších ustanoveních.
Při udílení licence má se přihlížeti ku stejným podnikům již stávajícím, zdali se jeví potřeba rozmnožení, ku místním poměrům a k účelu, na který má býti výtěžek obrácen.
Podniky, jichž výtěžek má trvale býti věnován obecnoprospěšným účelům, zasluhují v první řadě ohledů (§ 5).
Jako při živnostech koncessovaných jsou předpoklady licence místní a osobní.
Udělení licence na tom závisí, aby náležitosti čili zařízení provozovací odpovídaly předpisům policie zdravotní, stavební, požární a bezpečnostní, jakož aby při podnicích s pevným stanovištěm provozovárna byla způsobilá.
O tom má býti vyslechnuta napřed příslušná obec. Při podniku kočovném ohledně každého stanoviště nebo každé provozovárně třeba povolení místní policie.
Provozování v bezprostřední blízkosti kostelů„ škol, ústavů vychová vacích, nemocnic atd. jakož i ve spojení se živností hostinskou neb výčepnickou není dovoleno (§ 6).
O způsobilosti osobní jedná § 7 stanovící, že licence nesmí býti udělena:
1. nedá-li se od žadatele očekávati potřebná spolehlivost buďto pro předcházející odsouzení trestní neb pro způsob jeho života.
2. Je-li odůvodněna obava, že by s provozováním mohlo býti spojeno zneužití k účelům vedlejším; obava ta může založena býti na skutečnostech svědčících buďto proti žadateli neb proti osobám s ním ve svazku rodinném žijícím.
3. Když žadatel není oprávněn ku samostatné správě svého majetku.
4.Má-li žadatel již jednu licenci dle § 1.
S provozováním pod následky odnětí licence nesmí se započíti později, než 6 měsíců po dodání listiny licenční a provozování nesmí býti přerušeno na delší dobu, než 6 měsíců. Byly-li úředně nařízeny opravy neb doplňky stavební, může lhůta ta býti prodloužena až na jeden rok (§ 8).
Provoz musí se díti osobně a nesmí býti propachtován; náměstkem neb jednatelem díti se smí jen za úředního povolení v případech § 9 jmenovaných.
V případě úmrtí majitele licence dovoluje § 10 provozování na zbývající dobu licence vdově neb nezletilým descendentům na pouhé ohlášení.
Nové ustanovení obsahuje § 11 nařízení a sice o obsluze projekčního přístroje neb apparátu způsobilým operateurem.
Projekční přístroj smí býti totiž obsluhován toliko operateurem, jenž o své věcné způsobilosti byl složil s úspěchem zkoušku a může se o tom vykázati vysvědčením politického úřadu zemského a jenž mimo to nadán jest potřebnou spolehlivostí a způsobilostí v ohledu mravním a fysickém.
Ku složení zkoušky třeba jest věk nejméně 18 roků, alespoň 6měsíční praktické zaměstnání při provozu projekčního apparátu pod dozorem oprávněného operateura, doklad o mravní spolehlivosti, o fysické schopnosti atd. jak vše vypsáno v druhém odstavci § 11.
Dětí a osob mladistvých, pod dosaženým 16. rokem v provozu nesmí býti užíváno (§ 12).
Podnik dle § 13 musí býci označen zevním pojmenováním obdobně jako firma.
O licencích v obvodu udělujícího úřadu stávajících založen buď dle § 14 katastr veřejně přístupný, obsahující nejdůležitější data (1—8) licencí a jich majitelů se týkající.
Oddíl II. nařízení jedná o censuře. Jest velmi závažný an obsahuje nejpodstatnější předpisy pro provozování kinematografii.
Také se stránky právnické zvlášť v Rakousku zasluhuje uvážení, ježto dosud bylo jen málo předpisů o censuře. Dle divadelního řádu z 25. listop. 1850 N. 454 ř. z. platí censura pro divadelní představení a musí podle ni celý text kusu, jenž má býti provozován, napřed býti schválen úřadem bezpečnostním.
Dále máme v čl. XIII. stát. zákl. zák. z 21. prosince 1867 ustanovení toho znění: „Každý má právo, aby slovy, písmem neb obrazem svoje mínění v mezích zákona projevil. Tisk nesmí býti ani postaven pod censuru, aniž obmezen koncessním systémem. Administrativních zákazů poštovních ohledně tuzemských tiskopisů užiti nelze.“
Kinematografické představení v podstatě své jeví se co předvádění sériových fotografií čili filmů. Film jest výrobkem fotografickým. Fotografie jest sice živnost volná dle výnosu stát. ministerstva z 27. dubna 1864 č. 7653; ale fotografické výrobky podrobeny jsou zákonu tiskovému ve smyslu § 4 zák. tisk. a cit. výnosu ministerského. Kdyby takovým způsobem fotografie dostala ráz tiskopisu, tedy též ohledně ní musil by platiti citovaný čl. XIII. stát. zákl. zákonů a její výrobky, jakými jsou beze sporu též filmy, nemohly by postaveny býti pod censuru.
Ale nařízení z 18. září 1912, č. 191 ř. z. takovými pochybnostmi nebylo vedeno; spíše rozhodovala veliká obdoba kiněmatografických představení s divadlem vůbec, ježto oba podniky obecenstvu předvádějí — prostředky ovšem zcela různými — obrazy z přírody a ze života a proto praktická potřeba rozhodla, že nařízením zavedena pro filmy a obrazy jejich velice pronikavá praeventivní censura. Lépe by ovšem bylo bývalo, kdyby se tak bylo pro velkou závažnost stalo zákonem a nikoli pouhým nařízením ministerským, jichž účinnost jest někdy vratká. Také vláda má v úmyslu tak učiniti a minister. nařízení má býti toliko prozatímní úpravou kinematografických podniků.
Jen že jest bohužel známo, že provisoria u nás mívají velmi dlouhého živobytí.
Dle § 15 cit. minist. nařízení ku veřejnému předvádění každého obrazu jest nutné povolení úřadem udělujícím.
Majitel licence nesmí předváděti žádného obrazu, ohledně kterého nemůže předložiti doklad, že povolení bylo uděleno.
Veřejné představení obrazu může se díti toliko pod označením úředně povoleným.¨
Aby dosaženo bylo takového povolení, nestačí snad pouhé předložení filmu, ježto z něho obraz jest jen nedostatečně znatelný, nýbrž dle § 16 musí každý obraz povolujícímu úřadu býti kinematograficky předveden, t. j. promítán jako při skutečném představení.
Ku posouzení obrazů zřízen bude u každého úřadu povolujícího poradní sbor čtyř členů a sice zástupce zemské školní rady (při Vídeňském polic, řiditelství zástupce okresní školní rady), úředníka soudcovského a dvou zástupců humanitních ústavů, jež zabývají se vzděláním lidovým neb péčí o výchovu mládeže. Zemský chef jmenuje členy sboru poradního a pro každého člena dva náměstky na dobu jednoho roku. Dle § 17 povolení ku předvádění obrazu má býti odepřeno, pakli zobrazení obsahuje povahu skutkovou činu trestného, neb ohrožuje veřejný klid a pořádek aneb příčí-li se slušnosti a dobrým mravům.
Také může býti odepřeno předvádění před dětmi neb osobami mladistvými 16. roku věku nedosahujícími.
V povolení, jež se uděluje, jsou-li tu předpoklady § 17 odst. 1., budiž vysloveno, zdali obraz jest způsobilý ku předvádění před dětmi a mladistvými osobami.
Povolení uděluje se formou lístku censurního. Na žádost ucházeče vyznačí se povolení na obrazu samém neb v jiné formě hodící se k tomu, aby doklad o povolení byl po ruce. Povolení platí pro obvod úřadu povolujícího na dobu 5 roků ode dne dodání lístku censurního (§ 18). Dle § 19 může dokonce již udělené povolení ku předvádění jistého obrazu neb filmu býti odvoláno neb omezeno na veřejnost s vyloučením dětí neb osob mladistvých, pak-li se dodatečně ukáže, že se tak státi mělo dle § 17.
Tato úřední omnipetence, na kteréž jest závislá i činnost podniků již úředně povolených a představení filmů censurou již propuštěných, zdá se nám býti přílišná. Vždyť se přece jedná o podniky, které se po živnostensku provozují a do nichž investován také značný kapitál, tím značnější proto, má-li se vyhověti všem ostatním předpisům policejním.
Založen budiž dle § 20 censurní veřejně přístupný katastr dle předepsaného formuláře, obsahující závažné momenty povolení, neb jeho odepření, omezení, odvolání atd.
Povolení ku předvádění obrazu neb odepření jeho vyslovené již jiným úřadem povolujícím může býti dle § 21 příčinou, že se od nového provádění na zkoušku před úřadem (§ 16) upouští. Do katastru zapíšou se pak data úřadem dřívějším zjištěná.
III. oddíl obsahuje všeobecná a prováděcí nařízení zejména § 22 stanoví v příčině dozoru na představení, že za tím účelem v hledišti nutno reservovati pro úřední osoby dvě místa způsobilá.
Majitel licence jest povinen, aby na požádání úředního orgánu ohledně každého předvedeného obrazu a po každém představení podal doklad o uděleném povolení ku předvádění dle § 15.
Toto ustanovení — po všech nemalých úředních procedurách a omezeních — jest nejlepším dokladem, že náš stesk na úřední omnipotenci a přílišné poručníkování není bezdůvodný. Vždyť na příklad zákon švédský, o němž dole se zmíníme, povoluje představení všedních filmů o událostech aktuálních dokonce bez úřední censury!
Děti a osoby mladistvé do 16. r. mohou připuštěny býti jen k představením filmů pro ně za způsobilé prohlášených. Představení taková musí býti skončena před 8 hodinou večerní (§ 23).
Dle § 24 budiž povolujícím úřadem při udělení licence určeno dle místních poměrů, jak daleko v neděli a ve svátek nedovolena jsou představení z ohledu na bohoslužby.
Reklamy a předběžná ohlášení dle § 25 nesmějí se vztahovati k obrazům nepovoleným censurou. Mimo místnost provozovací smějí býti vyhlašovány popisy a výklady jenom o obrazech přírodních neb všedního života — tedy se zapovězením scén volně vynalezených. Ohlášky obrazů s nápisy jako „pikantní filmy“ — neb „toliko pro pány“ a podob, vypočtené na nemravné choutky jsou zapovězeny.
Licence bude dle § 26 odňata:
1. Stalo-li se při provozování vzdor předcházejícímu dvojímu potrestání opětně přestoupení zákonných a úředních podmínek, čímž způsobena pochybnost o spolehlivosti podnikatele.
2. Nebyl-li podnik včas začat neb byl-li přes zákonnou dobu přerušen.
3. Když při udělení stávající podmínka, že výtěžek obrácen bude ku obecnoprospěšným účelům, přestala aneb když provozování neodpovídá policejním předpisům § 6.
4. Když v osobě majitele nastanou okolnosti v § 7, odst. 1—3., naznačené.
Podmínky licence a případy odnětí téže buďtež v listině licenční dle § 27 uvedeny.
Tímto nařízením zůstávají netknuty zákonné povinnosti politických a policejních úřadů i místní policie ohledně veřejných představení kinematografů.
Ku potřebným změnám provozováren může býti podnikateli úřadem povolujícím udělena lhůta nejdéle 4 neděl (§ 28).
Nařízení toto nabývá platnosti 1. lednem 1913.
Dá se očekávali, že po nabytých zkušenostech až dojde na upravení kinematografických podniků zákonem, budou přílišné tvrdosti a přílišná obmezování a poručníkování na pravou míru přivedena. Jest zcela slušno, aby děti a osoby mladistvé neměly přístupu k zábavám a představením toliko pro osoby dospělé určeným a jest také třeba zachovávat předpisy mravnosti; avšak veřejná představení ano i. veřejné zábavy přece nelze zaměňovati se školami a vychovávacími ústavy. Proto také přítomnost 3 osob ze stavu učitelského naproti jediné osobě stavu soudcovského v dozorčí radě (§ 16) jest až přílišné pěstování účelů školských; vždyť zralý, dospělý člověk není žákem, a musí s ním býti zcela jinak nakládáno než se žákem, jak praktickým právníkům dobře známo.
Zdá se, že při vydávání rakouského minist. nařízení z 18. září r. 1912, č. 191 ř. z. závažně působil příklad pruského uspořádání provozování představení kinematografických.
V Prusku totiž uplatnil se záhy názor, že censura při kinematografických představeních jest jako při divadelních představeních přípustná. Názor ten opírán o ustanovení § 10, tit. 17 druhého dílu prusk. L. R. ve spojení s § 6 zákona o povšechné zprávě policejní z 11. března 1850, jenž jest základním organisačním zákonem policie vůbec, obdobně jako u nás; podle cit. zák. jest předmětem policejního práva nařizovacího pořádek a zákonnost při veřejném sejití se neb scházení se většího počtu osob — jaké děje se také při kinematografických představeních.34 Proto také rozhodl pruský vrchní soud správní rozh. z 21. června 1909, III В 116/08 (viz Deutsche Jur. Zeitg. z r. 1910, str. 263), že při kinematografických podnicích censura jest přípustná jako při divadlech v zájmu pořádku a mravnosti, a to z důvodů těchto: V odpor vzatá policejní nařízení mají za účel toliko upravení výkonu živnosti kinematografické a nečelí k tomu, aby předvádění takových představení stěžovatelem byla učiněna závislými na policejním povolení, naopak: omezují výkon jeho živnosti jenom tak dalece, že obrazy ku představování určené nesmí dříve předváděti, pokud policie nebyla prozkoumala a na jisto postavila jejich nezávadnost (Unbedenklichkeit). Tomu nepříčí se ani říšský zákon tiskový ani říšský řád živnostenský; když tudíž policejní president jest oprávněn podrobiti obrazy k uveřejňování určené policejní censuře v příčině jich nezávadnosti, tedy z toho následuje, že může předsevzíti uspořádání a nařízení způsobu provádění této censury.
V ohledu tom jest zjevno, že zkouška obrazů může se díti jenom jednotně na jednom ústředním místě už proto, aby zabráněno bylo nálezům sobě odporujícím o jednom a témže obraze. Mohl tedy policejní president právem naříditi, aby předvádění obrazu za účelem censurní zkoušky stalo se na policejním presidiu etc. . . .“
Tu sluší zvlášť zapamatovati, že pruský vrchní soud správní vyslovil se tímto rozhodnutím sice rozhodně pro předcházející policejní censuru kinematografických filmů, přece však uznal, že podnik kinematografický není žádnou živností na úřední koncessi neb na úředním povolení závislou, poněvadž nespadá pod žádnou z pěti kategorií koncessovanýčh živností v § 33 něm. říšského řádu živnostenského jmenovaných.
Ovšem ale ozval se v Německu později hlas, aby se tak novým zákonným ustanovením stalo, jak žádá toho v, Deutsch. Jur. Zeitg. str. 186 ai 1910 obsažený výklad pod nápisem „Rundschau“, též Cohn.35
S citovaným nálezem pruského vrchního správního soud. dvoru souhlasně vyslovil se také nález komorního soudu z října r. 1910 o přípustnosti censury kinematografických filmů. Nálezy tyto cituje Hellwig v jmenovaném již článku „Kinematografencensur in Preußen“ N. 9. Deutsch. J. Z. z 1. máje 1912, a souhlasí s nimi; dokládá však, že může běžeti toliko o to, zdali taková policejní omezení jako censura nejsou na odpor zákonům ústavním a říšským.
Především by se snad dalo namítati, že takové omezení příčí se zásadě svobody živnosti. Jisto jest, že živnost kiněmatografická dle platného německého práva není závislá na úřední koncessi (při čemž dokládáme, že to platí zvlášť o kiněmatografech se stálým místem působení36) a že tudíž připouštění k této živnosti není omezeno; avšak zákaz předvádění neschválených obrazů neobsahuje omezení připuštění k této živnosti, nýbrž toliko předpis jistého způsobu provozování a zachování jistých pravidel při tom, zejména pravidel slušnosti a mravnosti, kteráž nepopiratelně jsou přípustná.
Závažnější jest otázka, nepříčí-li se zavedení předběžné censury filmů svobodě tiskové, spatřujeme-li ve filmu tiskopis. Pruský správní dvůr soudní, dále Cohn a Werth37 rozhodují tuto З68
otázku záporně, ježto prý projektovaný obraz na stěně projekční, jaký se obecenstvu ukazuje, jest zcela novým, od filmu rozdílným obrazem a proto ukazování tohoto projektovaného obrazu není rozšiřováním tiskopisu ve smyslu tiskového zákona a nepožívá výhod práva tiskového.
S tím Hellwig nesouhlasí, ježto prý nemůže býti sporu o tom, že co obecenstvo skutečně vidí, jest totožno s obrázky na filmu a jest na nejvýš jejich summou neb součtem. Přes to Hellwig jest toho náhledu, že předběžná censura filmů nepříčí se svobodě tiskové, neboť ku „rozšiřování tiskopisu“ vyhledává se, aby obecenstvo z něho bezprostředně mohlo seznati obsah myšlenkový; ježto pak obecenstvo filmu bezprostředně nevidí, nýbrž toliko na stěně projektovaný obraz, není v představování toho obrazu žádné rozšiřování tiskopisu ve smyslu tisk. zákona a neobsahuje tudíž censura filmů obmezování takového rozšiřování. Také nelze zamlčeti argumentaci Cohnovu na str. 13 a 14 nahoře, že jinak kinematografy požívaly by nezaslouženého privileje před divadelními skutečně dramatickými představeními nejvážnějšího rázu, které přece obsahově i umělecky stojí mnohem výše než sebe lepší představení kinematografická.
Tyto důvody byly podnětem Berlínské správě policejní, aby nařízením z 5. máje 1906 prostě prohlásila, že se kinematografická a fonografická představení staví na roven divadelním představením ve smyslu nařízení z 10. července 1851 a z 8. prosince 1874 — zkrátka, že kinematografická představení podrobují se řádu divadelnímu.
Dále pak vydáno policejní nařízení, týkající se vnějšího svěcení neděle a svátků z 27. března 1903, dále policejní nařízení o zajištění bezpečnosti v kinematografických divadlech z 30. září 1907, policejní nařízení o censuře kinematografii z 20. máje 1908; polic, nařízení ze 7. máje 1909 o stavebním zařízení a založení, i vnitřním zařízení a provozu divadel, místností ku veřej. shromážděním a podniků cirkusových, konečně nařízení o obmezení návštěvy dětí v kinematografických divadlech z 30. července 1910. — Důsledně užíváno ve všech těchto nařízeních pro kinematografické podniky význámu „divadel“ či „Kinematographentheater“
Všechna tato nařízení otištěna v dodatku spisu Bruno May „Das Recht des Kinematographen“.
Tím vyhověno tedy tužbě zástupců německých jevišť (Bühnenverein), aby kinematografy podrobeny všem pravidlům jako divadlo — zejména ovšem předpisům řádu divadelního.
Tedy v Prusku užito nejširší měrou cesty nařizovaní k upravení provozování podniků kinematografických.
Tato cesta nařizovací však patrně nezdála se vyhovovali potřebám království Švédského, kteréž právní poměry kinematograf. podniků nejnověji upravilo zákonem z 22. června 1911 s dodatkem provoz ovacím, o čemž obšírnou zprávu podává Alb. Hellwig v Annalen des deutsch. Reichs für Gesetzgebung, Verwaltg. N. 7., ročník 1912.
Jest slušno, abychom s tímto nejnovějším vskutku moderním zákonem trochu déle se zabývali, užívajíce při tom referátu Hellwig-ova. Zákon švédský nazývá se v původním znění: „Kunigl. Majts nadiga förordning angaende biograffoerestaellungar“. Jeho stručný obsah jest tento:
§ 1. nařizuje, že každému, kdožkoli veřejná kinematografická představení pořádati chce, je k tomu třeba povolení místního úřadu policejního. V žádosti za tím účelem podané musí osvědčiti, že má k tomu potřebnou místnost, a na žádost úřadu musí podati bližší vysvětlení, zejména o obsahu zamýšlených představení. Není-li závady, má policie uděliti povolení. Pokud žadatel neobdrží povolujícího lístku, nesmí prodávati vstupenek atd.
Dle § 2 přísluší policii právo zameziti další představení, pakli se ukáže, že obsahují, co jest proti dobrým mravům, proti zákonům, neb dává podnět ku závažnému nepořádku — aneb pakli podnikatel nedbal nařízení a předpisů, jemu úřadem ohledně představení daných. V tomto případě, když úředního povolení vůbec nebylo vydobyto, jest policejní úřad oprávněn zameziti představení a to i tenkrát, když vznikly vážné nepořádky, jež odstraněním výtržníků zastaviti nelze.
§ 3 obsahuje ustanovení o návštěvě dětí: Hranicí věku jest dosažení 14. roku. Děti, které nemají průvodu dospělých po 8. hod. večerní vůbec nesmějí býti ku představení připuštěny. Zdali děti mají neb nemají přístupu musí býti veřejnou vyhláškou (nalepenou) oznámeno.
§ 4 jest pro nás obsahu zvlášť zajímavého; neboť podle něho mohou filmy vůbec býti představovány jen tenkrát, když byly říšským censorem napřed schváleny. Vyňaty z této censury jsou toliko filmy, které představují aktuální události. Takové potřebují totiž jenom povolení místní policie, když nepředstavují se později než 10 dnů po události, o kterouž jde. Tím má býti pokud možno zabráněno zbytečnému zdržování takových časových představení.
Dle § 5 zkouška censurní filmů má se díti jedním neb vícero censory králem jmenovanými proti jistému poplatku. Podrobné předpisy zkoušky obsahuje nařízení králem vydané. § 6 obsahuje zásadu pro censora platnou. On smí totiž zakázati jen takové filmy a jest vázán je zakázati, jichž představen příčí se zákonům neb dobrým mravům aneb které by mohly přispěti ku sesurovění, neb jsou obsahu Štváčského neb mohou dáti podnět k matení pojmů právních (vlastnictví, rodina); dále filmy, kterými se představují hrůzné scény, samovraždy neb těžké , zločiny takovým způsobem a v takové souvislosti, že jak naznačeno stejně zhoubně účinkují.
Před dětmi nesmějí býti též takové filmy předváděny, které jsou způsobilé účinkovati zhoubně na dětskou fantasii neb vůbec povážlivě na duševní vývoj a zdraví dětí.
Dle § 7 filmy censurou schválené se okolkují a vyhotoví se lístek povolující (dle berlínského vzoru), na němž se vyznačí jméno továrníka, krátký popis obsahu s titulem, délka filmu, číslo zápisu a mimo to, zdali může býti představován též před dětmi.
§ 8 obsahuje vyměření trestů. Zákazu filmu censorem dle § 12 může býti odporováno stížností králi podanou v předepsaném departementu státním.
§ 13 obsahuje závažné ustanovení, že tyto předpisy neplatí pro kinematografická představení na veřejných učilištích jako součást přednášek odbývaná neb v případech, kdy králem na žádost zvlášť podanou udělena byla dispens.
Na to následuje prováděcí nařízení.
Z tohoto švédského zákona sluší zvlášť vytknouti, že udělené povolení není časově omezeno, zejména, že není omezeno na krátkou lhůtu všechnu bezpečnost majetku v nejistotu uvádějící. Dále velice na váhu padá, že filmy obsahující časové události, tedy filmy, na něž podnikatel právem počítá, nejsou podrobeny předběžné censuře jako filmy jiné — a že také slušný zřetel vzat na filmy sloužící účelům vědeckým a vyučovacím.
Doufejme, že na takové ohledy dojde také v Rakousku, zvlášť až správa policejní a politická nabude zkušeností ze skutečného praktikování nařízení z 18. září 1912 č. 191 ř. zák.
  1. Sděleno laskavostí р. magistrátního tajemníka Dra Joachimа.
  2. O tom pojednává pro právníka přehledně Dr. Georg Cohn, Kinematographenrecht Berlin Deckers Verlag 1909, str. 5—10. Obšírný technický a fysikální výklad znázorněný četnými obrazy podává K. M. Wolf-Czapek, Berlin Union, druhé vydání 1911. Spisu toho zde upotřebeno.
  3. Srov. Wolf-Czapek, str. 35 a znázorňující obraz jednotlivých údobí obrazu cválajícího koně na str. 36.
  4. Nejčelnějšími výrobci projekčních apparátů jsou francouzská firma Pathé frères a německá akciová společnost Heinrich Erneman v Drážďanech.
  5. Srov. Fritz Prenner: das Projektionsbild in seiner urheberrechtl. Bedeutung a oest. Ger.-Zeitung z 17. června 1911 Nr. 24. Týž má za to, že projektovaný obraz není ničím jiným než vystavením díla neb jeho „rozmnožením“ (Verfielfältigung). Podle našeho soudu o rozmnoženině nemůže býti řeči již pro úplnou nehmotnost projektovaného obrazu a pro jeho pomíjejícnost; neboť pak by každý, kdo se dívá do zrcadla byl „rozmnožovatelem“ svého obrazu. Jest tu jen „uveřejnění“ ve smyslu § 40. aut. z.
  6. V Německu stanoví § 22. zák. o ochraně umění z 9. ledna 1907 zásadně, že uveřejňování a veřejné vystavování podobizny jakékoliv (malované, kreslené neb fotografické) závislo jest na povolení osoby vyobrazené; což jest zajisté správné, poněvadž se do oboru práv osoby zasahuje nejen fotografickou, ale také každou jiným způsobem zhotovenou podobiznou. Cohn na str. 19 Kinematographenrecht vytýká, že toto ustanovení do zákona chránícího umění jenom „zabloudilo“ — a tudíž dostalo nesprávné umístění. S tím nemožno nám souhlasiti, neboť osoba může býti vyobrazena nejen fotografií, ale také výkresem, rytinou, malbou, ano i plastickým dílem jako sochařským poprším, sochou etc. tedy uměním vůbec. Předmět ochrany jest ovšem právo osobní, ale dílo spadá do umění vůbec, pročež zásada ta — když není zvláštního oddílu o ochraně práv osoby — umístěna v předpisech chránících umění vůbec. Zajímavé jest v ohledu tom obdobné ustanovení nového ruského práva autorského z 20. března 1911 (об авторскомъ правЪ), který článek 52 stanovící tuto ochranu umístil také do hlavy páté „o autorském právu na uměleckých dílech“ vůbec — a netoliko na malbě neb výkresu. Pravíť tento článek: Bez zvláštního ujednání umělci náleží autorské právo na umělecké dílo vyhotovené jím na objednání jiné osoby. Pravidlo to však nevztahuje se na portréty a poprsí (портреты i бюсты) právo opakovati, vystavovati a vydávati takové náleží osobě, z které vzat portrét neb sdělána socha (бюст) neb jejím nástupcům.
  7. Stručný přehled o něm podán v „Právníku“ ročník 1904 v denníku sešitu III. Dále pojednává Dr. Karel Flieder o téže látce v „Právníku" z r. 1910 seš. XIV. а XV. pod titulem „Právo k vlastnímu obrazu, zejména fotografickému.“
  8. Srov. Brunno May das R. der Kinematographen str. 125 „der Abgebildete kann seine Einwilligung ausdrücklich oder stillschweigend erteilen. Insbesondere soll die Einwilligung als erteilt gelten, wenn der Abgebildete, dafür, daß er sich abbilden ließ, eine Entlohnung erhielt. Die Schauspieler, die ein Honorar für die photographische Aufnahme erhalten, erklären sich daher hiedurch mit der Verwertung ihres Bildnisses einverstanden.“
  9. Téhož náhledu pro právo německé jest též Kohler str. 163; Cohn na str. 21 vyslovuje pochybnost o tom, zdali dovoleno kinematografické představení soudního zasedání neb auditoria veřejné přednášky, třeba nejsou „rázu intimního“, jaký uveřejňování zpravidla vylučuje i při vyobrazení událostí neb celých skupin neb hromad. Máme za to, že obraz, jenž znázorňuje podobu skupiny obmezené na určitý počet osob na příklad jistého spolku — nepodává žádný výjev veřejný — a proto bez svolení vyobrazených nemůže býti ani veřejně vystaven a důsledně ani kinematografem uveřejněn. Soudní řízení však, jež veřejně se odbývá, zásadně jest každému dospělému přístupno, nemá však žádného intimního rázu a podle názoru našeho může býti jeho obraz veřejně vystaven i kinematografem reprodukován — ovšem, že se to nesmí státi způsobem urážlivým neb zlehčujícím. Správně ukazuje May na str. 127, že kinematografická reprodukce vzdor Cohn, G., Kinematographen Recht (1909), s. , že figury její jeví se jako pohybující se, přece zůstává vždy obrazem, jejž tedy v případech § 23. odst. a) možno uveřejňovati, t. j. obecenstvu přístupným učiniti.
  10. Tento francouzský případ vzbudil takový interess, že o něm pojednává Kohler, Cohn i May. Cohn nazývá jej na str. 20 „proslulým přípádem“ Doyenovým. Rozhodnutí vzbudilo ruch i ve francouzských kruzích právnických a schválil je také proslulý francouzský právník Thaller jak vyjímáme z Cohn str. 43, pozn. 131.
  11. Srov. May, str. 131 ku konci a 132 dokládajícího názor ten Dernburgovým výkladem práva obč. Též Cohn str. 22 jmenující zvláště úkazy pohybů ve volné přírodě, jež jsou pro kinematograf „res nullius“; — ač při pouhém pohybu vzniká pochybnost, možno-li tu vůbec mluviti o nějaké „věci“; — spíše se jedná o znázornění stavu neb polohy či situace (Zustand) věci.
  12. To platí také o věcech, které sice náleží zpravidla do vlastnictví státu neb obcí, avšak slouží veřejnému používání a jsou tudíž res publicae, quae in communi usu habentur jako na příkl. v obci neb ve městě veřejné ulice neb náměstí. Srov. Randa, Eigenthum § 3. b) str. 34 a poz. 13. Tedy ulice a náměstí možno volně fotografovati, kinematografovati a ukazovati. Nezbytným, nezabranitelným toho důsledkem jest, že se pak tak děje se vším ruchem neb životem uličním, se vším co na ulici jest a co tam se pohybuje.
  13. Českému čtenářstvu jest známo, že na příklad na podzim r. 1912 v Praze s velkou reklamou reprodukováno v kinematografických podnicích proslulé dílo Victora Huga „Les miserables“ čili „Bídníci“.
  14. Ovšem, že není proto již každá pouhá vzpomínka dramatické práce, neb každý obrat, který v pozorovateli vzbudí pouhou vzpomínku na dřívější dílo literární neoprávněným vsáhnutím ve právo autorské — ale takové vyčerpání díla literárního, právně dosud chráněného, které způsobem do očí bijícím nepodává v ději nic nového, nýbrž děj díla chráněného prostě opakuje pod jinou formou, totiž dramatickým představením, neb předváděním serie obrazů, celého postupu děje — takové zdramatisování pokládáme za neoprávněné zpracování; které opětuje toliko cizí dílo neb jeho částky, nemajíc vlastnosti díla původního — tudíž za vsáhnutí dle § 24. odst. 3 z. aut. Srov. o tom důkladnou práci Pospíšilovu „Pokud chráněn jest autor díla literárního zákonem z 26. pros. 1895 č. 197 proti, zdramatisování díla svého“ v Práv. rozhl. r. 1903 č. li a 12. Správně rozhoduje též Herrmann šl. Otavský ve spise „Der interne Urheberrechtsschutz 1903 na str. 95, že jest to quaestio facti zdali zdramatisování literárního díla jest porušením práva autorského a že nelze dle práva rak. každé zdramatisování hned a priori pokládati za přípustné jedině proto, že zdramatisování v § 24. není výslovně uvedeno; neboť třeba se dle Herrmana šl. Otavského v konkrétním případě tázali, zdali zdramatisování má vlastnost díla originálního, ježto dle zák. jenom v tomto případě není vsáhnutím do práva autorského. Rozhodovati tu bude, jak H. správně praví, kritický aesthetický úsudek založený na bedlivém pozorování originálu a zdramatisování. Také Schuster v Grundriß svoje výklady o této otázce končí tím, že to zůstává quaestio facti, zdali zdramatisování jest porušení díla původního — právě jako při překladu a při jiných spracováních (anderen Bearbeitungen). Odchylného názoru jest Mittels — Zur Kenntnis des literarisch-artiristischen Urheber-Rechtes 1898, str. 104 f), jenž prostě praví: Die Dramatisierung erzählender Literaturwerke (Epen Romane) ist erlaubt — z důvodu toho, že dramatisování bylo co vsáhnutí v panské sněmovně škrtnuto — ač praví, že de lege ferenda nelze s tím souhlasiti. Ale „zdramatisování“ každým způsobem spadá pod širší pojem „zpracování“, — a jedná se tudíž jen o to, je-li to zpracování i takovou kvalifikací a s takovým účinkem, jak § 24. odst. 3. vykládá, t. j. takové, že nemá vlastnosti díla původního. Poněkud kolísavě vyjadřuje se o této otázce Schmidl, Das oest. Urheberrecht, Leipzig, Dunker et Humbold 1906 ku § 24. str. 171 a násl. Praví sice: Die Dramatisierung einer erzählenden Dichtung gehört nicht zu den nach § 24. Z. z. dem Urheber vorbehaltenen Bearbeitungen; denn sie erfordert eine so namhafte Formumstaltung, daß sich das Drama dem benützten Werke gegenüber regelmäßig (tedy přece ne vždy) als Originalschöpfung darstellt. — Ale přece i Schmidl připouští výjimky a praví dále: Indessen schließt dieser prinzipielle Standpunkt nicht aus, daß in der Aufnahme einzelnerstellen aus einer Erzählung in ein Drama — insbesondere der wörtl, Übernahme von Dialogen ein Ereignis gelegen sein kann.“ Tu jest zjevno, že Schmidl tu lpí na slovech — ale ku věci a podstatě nepřihlíží. Neboť je-li porušením autorského práva již slovní vypůjčení jednotlivých míst, tím spíše jím bude neoprávněné ť. j. nepovolené osvojení sobě celého děje, celého pochodu myšlenkového, kteréž při kinematograf. představení slova vůbec nероtřebuje a neužívá!
  15. Otázku přípustnosti zdramatisování cizího díla literárního řeší též Kadlec ve spise „Provozovací právo k dílům dramatickým a hudebním. Spis ten vyšel však r. 1892, tedy dávno před platným rakouským zákonem autorským z 24. pros. 1895 č. 197 ř. z. Kadlec praví sice na str. 34., § 3 že se rozhodně hlásí do tábora strany, jež dovoluje každému, aby i bez dovolení autorova dílo jeho dramaticky zpracoval; avšak svůj úsudek ihned valně restringuje tak, že se silně přibližuje názoru v našem textu vytknutému, jemuž svědčí také novější zákonodárství. Praví totiž Kadlec, že vždy předpokládá, že dramat, autor v práci své projevil individuální autorskou činnost, kterou se dílo jeho liší v provedení od práce cizí; a že nemá na mysli podstatné reprodukování cizího, díla, spočívající nejen ve stejném obsahu, nýbrž i ve stejném rozdělení a rozčlenění látky. Dokládáme tedy zkrátka: jest to quaestio facti, ku jejíž zodpovídání třeba zvláštní odborné znalosti.
  16. Srv. na příklad nápadnou podobu o bludných cestách, jež podle Homerova díla konal Odysseus s cestami, jež koná v bájích „Tisíc a jedna noc“ Sinbad, mořský plavec. Oba hrdinové dostanou se mezi obry — Kyklopy — ke kouzelnicím atd. Pověsti jsou patrně obě původu orientálního a dostaly se až na břehy malo-asijské a odtud do Řecka.
  17. Srov. Cohn, Kinematographenrecht, jenž na str. 24 podle opačných nálezů francouzských uvádí, že kinem, představením dílo autorovo zvláště při feériích, operách a pantomimách před očima obecenstva opět ožije (wieder auflebe). Též Kohler, Urheberrecht an Schriftwerken str. 184 a Bruno May, Das Recht des Kinematogr., Berlin 1912, str. 107.
  18. Srov. též Dr. Fritz Brenner, Urheberrechtliche Gedanken über die kinematographische Dichtung v rak. Ger.-Zeitung a Das Projectionsbild in seiner urheberrechtlichen Bedeutung ze dne 24. června 1912 Nr. 24 a ze dne 7. října 1912 Nr. 39 a 40; zvlášť prvý článek ku konci dochází výsledku, že kinematogr. představení obsahu liter, díla jest spracování ve smyslu § 24 odst. 3. našeho práva aut.
  19. Velmi případně vypisuje dramatickou povahu děl choreografických a pantomimických Kadlec str. 25: Jako básník vytváří dílo dramatické slovy, tak je vytváří choreograf mimikou, pohybem, tancem. V obou případech jedná se o dramatické dílo. Rozdíl spočívá jen v tom, že prostředky . . . jsou v obou případech různé. U slovného díla dramatického jsou to slova, u díla choreogr. a pantomimskélio posuňky a pohyby těla.
  20. Jak podává zprávu „Droit d'auteur“ Nr. 3 roku 1908, pag. 40 byla totiž konferenci advokátů Pařížských předložena ministerstvem, otázka tato: „Le fait de reproduire en public par de vue cinematographique des oeuvres dramatiques du domaine přivé constitue-il une representation illicite des oeuvres au sens de la loi du 19 janvier 1791 et de l'article 428 du code penal?“ Otázka tato za předsednictví battoniera M. Roussela zodpověděna kladně.
  21. Tento odsuzující nález prvé stolice ohledně padělku Gounodova, Fausta kinematografem potvrzen co do výroku o vině nálezem druhé stolice (cour d'appell de Pairs) v sezení ze dne 10. listop. 1909, jak o tom podává zprávu Droit d'auteur, ročník 1910 pag. 42, ježto byl opakován v obrazech kinematografických celý děj opery s dekoracemi i s provázející hudbou. Naproti tomu nálezem téhož appellačního dvora z 12. máje 1909 — jak vyjímáme z Droit d'auteur 1910 pag. 81 zrušen odsuzující nález prvé stolice ze 7. července 1908 ve věci Courtelin c. société des cinematog raphes Pathé a žalobce Courtelin odsouzen k náhradě nákladů, poněvadž kinematogr. představení, nejeví se napodobením, ježto sleduje jenom plán veselohry zakládající se na příběhu zcela všedním, obecném, často se vyskytujícím (nepůvodním). Tento příběh totiž, že záletník při svém záletu padne na druhého záletníka, jest všední, zhusta se opakující a náleží proto au domaine publique á fonds communes (t. j. není původní nýbrž všední).
  22. Viz o tom zprávu v „Droit d'auteur“ z 15. července 1909 N. 7 pag. 97 v přednášce, jakou na tomto XXXI. sjezdu konal M. Théry na tliema: „la protection des oeuvres literaires et artistiques contre le kinemato graph“. Přednášející dovozoval, že filmy sdělané podle cizí práce dramatické jsou skutečnou reprodukcí této práce, a veřejná produkce jejich jest pak pravým představením „en realité une représentation“. Vindikuje pak pro autora nejen právo na sujetu čili dějovém podkladě, nýbrž také na plánu, podle kterého svou myšlenku konkretisuje. Pak přijata resoluce v tom smyslu, již doslovně cituje Cohn v pozn. 156, jíž se žádá pro autora ochrana plánu jeho díla proti neoprávněnému využitkování kinematografem.
  23. O vývoji německého práva autorského přehledně pojednává úvod vydání něm. zák. autorského na dílech literatury a hudby, jež podává Otto Lindemann, Berlin, J. Guttentag 1910 na str. 16—22, vyd. třetí.
  24. Kohler, Urheberrecht an Schriftwerken und Verlagsrecht, str. 175: „auch kann ein dramatischer Pantomimus durch den Kinematographen zur aufführenden Wiedergabe gebracht werden“, dále str. 183, kde opakuje (třeba popírá dramatický ráz kinematograf. představení) že přes to „die kinematograph. Nachahmung eines wirkt. Dramas kann aufführende Wiedergabe sein.“
  25. Dokladem kulturního snažení ruského jest ruský zákon autorský z 20. března 1911, jenž právě jako zákon německý z r. 1901 stanoví v článku 31, že zakázáno jest zdramatisování výpravného díla ve formu výpravnou: Переделка повкствовательнаго произведения въ драматическую форму или драматическаго произведения въ повкствователную форму безъ согласт автора или его наслкдниковъ не допускается. Tedy jest v Rusku v příčině té právní stav takový, jaký byl v Německu po zákoně z 19. června 1901. Také vykladatel ruského práva autorského Herman von Lutzau ve své práci „Das neue russische Autorgesetz vom 20. März 1911 Riga 1912 vykládá na str. 57, že podle ruského práva toliko umělci co autoru přísluší právo, aby dal k tomu povolení, by jeho díla bylo užito ku kinematografickým neb panoptickým představením. Podobně na str. 62 a 68. Zmínky zasluhuje, že ruský zákon autorský chrání také čl. 42. hudebního skladatele neb autora proti napodobeninami fonografem, gramofonem a přenesení jeho díla na jakékol mechanické noty na plotnách, cilindrech etc.
  26. Srov. Lindemanovo citov. vydání: Gesetz betreffend das Urheberrecht an Werken der Literatur und der Tonkunst vom 19. Juni 1901 in der Fassung des Gesetzes vom 22. Mai 1910, jehož § 12 stanoví: „die ausschließlichen Befugnisse, die dem Urheber nach § 11 in Ansehung des Werkes selbst zustehen, erstrecken sich auch auf die Bearbeitungen des Werkes. Die Befugnisse des Urhebers erstrecken sich insbesondere auf: . . . . . . 6. Die Benützung eines Schriftwerkes zu einer bildlichen Darstellung, welche das Originalwerk seinem Inhalte nach im Wege der Kinematographie oder eines ihr ähnlichen Verfahrens wiedergibt.
  27. Obraz zahraničního zákonodárství v naší otázce můžeme ještě. doplniti zajímavým úkazem z praxe ve Spojených státech severoamerických, jejž podává Prof. Dr. C. Huberich — americký advokát v Berlíně — v Deutsche J. Z. z 15. ledna 1912 Nr. 2 pod titulem: „Kinematographische Vorstellungen als Verletzung des Urheberrechtes an dramatischen Werken“. Rozhodl totiž severoamerický supreme Court dne 13. listop. 1911 o žalobě pro porušení práva autorského, kterouž byli podali pp. Harper Bros jako nakladatelé a pp. Klaw et Erlanger, jimž přísluší právo provozovací ohledně známého díla generála Lewis Wallace „Ben Hure“, obsahujícího jak známo vyzdobený děj z počátku křesťanstva. Žalovanou byla firma Kalem Comp., jež vyrábí kinematografické filmy. Tato firma dala z románu Вen Hur vyhotoviti dramatický výtah jednotlivých výstupů, podle nichž výstupy sehrány a vyhotoveny.
  28. Nelze nám tedy souhlasiti s názorem vysloveným Prenner-em v Ger. Zeitung z 7. října 1912 Nr. 39 a 40, že by novella pro rak. právo autorské nebyla nutná; naopak jest nejen nezbytna hlavně pro trestní ochranu práva autorského proti porušením kinematografem, ale jest jí též zapotřebí pro původní díla kinematografická sama, pokud mají ráz umělecký. Dovolává se pak každý poškozený pokud možno spíše ochrany trestní než civilní, ježto z pravidla jest rychlejší neb alespoň účinnější.
  29. Podrobný výklad týkající se ochrany titulu podává Kadlec v citovaném díle na str. 26 a 27. Rozeznává dva druhy titulů; jedny jsou tak na snadě a tak obecné, že jsou dány již předmětem, o němž duševní plod jedná; není třeba velkého rozmýšlení ani velké fantasie, aby titul byl vynalezen: Slovník, encyklopaedie, kalendář, grammatika bývají uváděny jako takové obyčejné tituly.“ — Máme za to, že taková jména nejsou „tituly“, nýbrž toliko pojmenování druhová, nemohoucí již proto činiti nárok na individuální ochranu. Druhá skupina titulů, které, jak K. praví, jsou vskutku výsledkem zvláštní individuální činnosti autorovy a slouží za karakteristické označení duševního díla, ochrany plně zasluhují.
  30. Se zásadou zde vytčenou o restriktivním výkladu objemu postoupeného výkonu práva autorského srovnává se také nej novější rozhodnutí c. k. nejvýš. kassačního soudu ze 26. února 1912, Kr. III. 122/11 N. 3928 sbírka nálezů. Těžařstvu bylo postoupeno právo reprodukce obrazu k účelům reklamy na prospěch těžařstva. V tom tedy spočívá oprávnění těžařstva ku napodobení a rozšiřování, pokud toho vyžaduje účel reklamy, tedy rozesílání zákazníkům, obchodním přátelům atd.Není však těžařstvo oprávněno, aby obraz rozmnožovalo za účelem jeho úplatného scizování neb prodávání na příkl. ve formě pohledů; neboť nebylo naň převedeno neobmezené právo autorské, nýbrž toliko určitý jeho výkon k účelům reklamním, tedy rozšiřování obyčejně bezúplatné. Dokládáme: Tím méně možno obrazu užiti ku představení kinematografem.
  31. Dle Ulbrich-a, Handbuch der oesterr. politischen Verwaltung, II. Band, 1. Heft. Str. 165.
  32. Ohledně Německa srov. Werth, öffentliches Kinematographen Recht. Konečný dodatek pod nápisem: Anhang: Tabellarische Übersicht über die Entwicklung des Kinematographengewerbes. Viz ostatně též „úvod“ této práce.
  33. Srov. o tom: Ulbrich, Handbuch I. str. 73, 153 a 333: „Grundzüge zur Organisation der Polizeibehoerden“ a „Wirkungskreis der Polizeibehoerden“. Dobrý výklad v Oester. Rechtslexikon, str. 654 a násl. vypočítává jednotlivé obory policejní činnosti.
  34. Srov. Hellwig, Kinematographen-Censur in Preußen v Deutsche Jur. Zeitg. z i. května 1912 Nr. 9. Dále Lindemann, D. Jur. Zeitg. z 15. června 1912 Nr. 12: Kmematograph und Staat. Srov: též: Rundschau v Deutsche Jur. Zeitg. z r. 1910, str. 186, jenž uvádí, že pruský Oberverwaltungsgerichtshof uznal, že podniky kinematografické nespadají pod žádnou z 5 koncessovaných živností v § 33 a. říšsk. živ. řádu uvedených, ale o to se zasazuje, aby dodatečně prohlášeny byly za živnost koncessovanou.
  35. Kinematographenrecht, str. 13 a 14, jenž navrhuje doplnění něm. živnost, řádu (de lege ferenda) takovým způsobem, aby též kinematograf stal se živností koncessovanou, aby takto zrušen byl zcela neoprávněný privilej kinematografii před nezávaznějšími podniky divadelními a dramatickými, kteréž přece, pokud se stránky umělecké týče, stojí vysoko nad kinematografy.
  36. O tom velmi obšírný výklad podává Bruno May, jehož prvá kápitola „Die Concessionsfrage“ věnována této otázce a vrcholí v tom, že stálý kinematograf ku představením na soukromém, pozemku nepotřebuje živnostenského povolení; jinak tomu jest při podniku kočovném; v tom případe musí míti úřední živnostenský list na. živnost kočovní (Wandergewerbeschein) dle § 55 řádu živnost.
  37. Tak praví na př. Werth, str. 25: Durch die Projection wird demnach etwas Neues geschaffen; neu durch die Bewegung in der bildlichen Darstellung und neu in dem Eindruck auf den Zuschauer. Obecenstvo tedy nevidí tiskopis (film) a na tom dle Wertha ztroskotá užití tiskového zákona.Dodatek: Právě než jsme práci tuto do tisku odevzdali, oznámeno bylo v Gerichts-Halle ze dne 5. ledna 1913, Nr. 14. zajímavé rozhodnutí c. k. zemského soudu ve Vídni ze dne 27. února 1912, Vr. II. 8556-11—31, v němž pojednáno o předpokladech autorskoprávní ochrany filmu, jakož i o ochraně francouzského filmu v Rakousku. Stav věci ve vší stručnosti byl tento: Firma „Eclair“ v Paříži vyrobila film pojmenovaný „Zigomar“. Tento film byl představován v kinematografu paní M. S., jež jest majitelem toho kinematogr. podniku. Pan F. H. jest ředitelem toho podniku.Film byl v tomto podniku představován ve dnech 22. až 26. září 1911. Závěrečním listem z 20. srpna 1911 přenesl generální zástupce firmy „Eclair" výhradně právo ku představování filmu „Zigomar“ v Rakousko-Uhersku, ku jeho prodávání i udělování na R. M., zapsané společenstvo s r. o. ve Vídni, jež nyní žaluje majitelku kinematografu pí. M. S. i ředitele pro neoprávněné představování toho filmu a odsouzení pro přečin dle § 51 zák. aut.Oba žalovaní rozsudkem nahoře uvedeným byli obžaloby sproštěni v podstatě z těchto důvodů:a) Film „Zigomar“ jest výrobkem fotografie a požíval by proto ochrany §§ 40 a 51 rak. z. aut., kdyby tu bylo všech náležitostí zákonem vyhledávaných. Tomu však tak není; neboť na filmu tom není vyznačen rok, ve kterém byl vydán a již tato okolnost dle předpisu druhého odst. od. 1, § 40. zák. aut. odnímá filmu tomu v Rakousku právní ochranu. Avšak mimo tob) za průvodního řízení nevyšla žádná okolnost, podle níž by se mohlo tvrditi, že žalovaní řečený film bezprávně uveřejnili neb rozmnožovali neb rozmnoženiny rozšiřovali. Spíše stalo se uveřejnění filmu „Zigomar“ již před 22. zářím 1911 — ve kterýž den po prvé byl v podniku spolužalované představován. — Exemplář filmu, jehož při tomto představení bylo užito a jejž soud má v rukou, pochází nepopíratelně z výrobny firmy „Eclair“ — není tedy nikterakž bezprávně vyrobenou rozmnoženinou.c) Proto žalující nedovdává se ochrany pro dílo fotografické, nýbrž přičítá spíše filmu „Zigomar“ povahu chromografického díla, čili díla jevištního (eines Bühnenwerkes) ve smyslu § 4, odst. 2. r. zák. aut. Avšak za „dílo jevištní“ (Bühnenwerk) na rozdíl od jiných děl literárních dle ducha rak. z. aut. může býti pokládáno jen takové dílo, jehož účel v tom spočívá, aby na jevišti lidmi co jednajícími bylo představováno — a sice buďto řečí, neb zpěvem, tancem neb mimikou. Takového účelu však film nemá, nehodí se ku představování lidmi a není proto „dílem jevištním“ — třeba by se na jevišti ukazoval, jest spíše samostatným výrobkem kinematografickým. Nedostává se tudíž vhodného předmětu ku vsáhnutí do práva autorského ve smyslu § 23, odst. 2. r. z. aut.d) Dílo, o jehož ochranu se jedná, jest výrobek francouzský. Pak ale pro ně platí předpisy státní smlouvy mezi Rakouskem a Francií z ii. prosince 1866. Aby nabylo francouzské dílo nárok na ochranu autorskou v Rakousku podle těchto předpisů, jest třeba, aby francouzské dílo zapsáno bylo do seznamu vedeného c. k. ministerstvem věcí zahraničních. Podmínka ta nebyla splněna, ježto „Zigomar“ zapsán byl do toho seznamu teprv 30. září 1911, kdežto představení, pro kteráž bylo žalováno, stala se již ve dnech 22.—26. září 1911.Nález jest nepopiratelně správný z rozhodných důvodů a) jakož d).Že dílem jevištním (Bühnenwerk) podle rak. práva aut. jest toliko jistý druh díla literního neb hudebního, vychází na jevo z § 23 a § 34 z. aut., jenž pojednává o dílech jevištních pod tituly a) bei Werken der Literatur a b) bei Werken der Tonkunst. Při dílech fotografických o nich není řeči (pod d §§ 40—42). Film tedy není dílem jevištním, nýbrž výhradně dílem fotografickým, jež požívá ochrany toliko dle § 40 z. aut. a za jeho předpokladů.Konečně budiž podotknuto, že italská práce v literatuře „Carola A. La tutela giuridica etc.“ uvedena toliko titulem z italské revue: „Rivista italiana per le scienze giuridiche“, vol. LII sešit 1. r. 1912, ježto nás až do této korrektury nedošla.
Citace:
HELLER, Jan. Úvod do práva kinematografu. Sborník věd právních a státních, 13 (1913). s. 155-192, 348-387.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).