Č. 2296.

Státní občanství (Slovensko): O podmínkách ztráty státního občanství podle § 30 zák. čl. 50 z roku 1879.
(Nález ze dne 2. května 1923 č. 7496.)
Prejudikatura: Boh. 1329 a 1825 adm.
Věc: Koloman Sch. v Levoči proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska (min. taj. Ant. Pudlač) stran státního občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody:
Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že st-l pozbyl své příslušnosti v Levoči a že se tedy nestal čsl. státním občanem.
Aby bylo lze seznati, o kterou právní normu se rozhodnutí opírá, dlužno zkoumati skutkový podklad, z něhož žal. úřad vycházel. Tímto podkladem bylo podle daného nař. rozhodnutí, že st-l vstoupil po převratu do uherské armády. Předpokládal tedy žal. úřad zřejmě, že st-l vstoupil po převratu do služby cizího státu, a usoudil z toho, že přestal tím býti státním občanem čsl. Pak mohl však rozhodnutí své opříti jen o ustanovení § 30 zák. čl. 50/1879, podle kterého může úřad uvedený v § 11 zák. čl. vysloviti ztrátu státního občanství těch státních občanů, majících domovskou příslušnost na území, jsoucím pod jeho správou, kteří bez jeho dovolení vstoupí do služby jiného státu, jestliže nevystoupí k jeho výzvě ze služby té ve lhůtě jim uložené.
Dlužno tedy zkoumati, jsou-li v tomto případě dány předpoklady tohoto ustanovení, totiž vstup st-lův do služby cizího státu, nedostatek svolení příslušného úřadu čsl. k tomu a konečně výzva úřadu, aby st-l ze služby té zase vystoupil.
Po té stránce uvážil nss:
Jak vidno jest ze spisů správních, založil žal. úřad uvedený svůj předpoklad na vlastních údajích st-lových a soud neshledal, že by údaje ty nebyly dostatečným podkladem pro výrok podle § 30 uv. zák. čl. Udalť st-l v řízení správním, že uprchnuv po převratu z uherské armády, odešel na území čsl. republiky do příslušné své obce Levoče, že se však 1. listopadu 1919 zase do Uher vrátil, znovu do uherské armády vstoupil a v ní jako aktivní důstojník službu konal až do roku 1921. Nelze pochybovati o tom, že st-l věděl v té době o vzniku samostatného státu čsl., a že si byl vědom také toho, že čsl. republika vykonává právo svrchovanosti nad dosavadní jeho domovskou obcí Levoči. Pak nelze však tvrditi, že st-l, vrátiv se do Uher a konaje v uherské armádě službu jako aktivní důstojník, pouze přechodně pokračoval v dřívějším svém poměru k uherské armádě, nýbrž dlužno přisvědčiti žal. úřadu v tom, že šlo zcela nepochybně o nový a vědomý vstup st-lův do této armády, tedy do služby cizího státu.
Že by byl měl k tomuto vstupu dovolení příslušného čsl. úřadu, st-l ani netvrdí. Jsou tedy obě prvé podmínky § 30 uv. zák. článku splněny.
Zbývá otázka, je—li dán i poslední předpoklad, totiž že byl st-l vyzván, aby ze služby zase vystoupil.
V té příčině vyslovil nss v nálezu Boh. 1329 adm. právní názor, k jehož bližšímu odůvodnění se podle § 44 jed. řádu odkazuje, že výrok úřadu o ztrátě státního občanství podle § 30 zák. čl. 50 z r. 1879 neodporuje zákonu, ani když nepředcházela výzva v ustanovení tom uvedená, jde-li o dobu, kdy byla čsl. republika v nepřátelském stavu se státem, do jehož služby zdejší státní občan vstoupil.
Když tedy st-l sám doznává, že se do Uher vrátil a do uherské armády vstoupil již 1. listopadu 1919 a v ní až do června 1921 setrval, jest nepochybně splněn i poslední z uvedených předpokladů, ze kterých mohl žal. úřad ztrátu čsl. státního občanství st-lova vysloviti a není tedy nař. rozhodnutí v rozporu se zákonem, pročež slušelo stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

Nález č. 2296. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1161-1162.