Č. 1843.

Zabírání budov. — Řízení před Nss-em: 1. Nepřípustná je stížnost k Nss-u podaná osobou, která jako strana k řízení zabíracímu přibrána nebyla, před úřady správními toho se nedomáhala, proti níž nař. rozhodnutí není vydáno a jež ani nenamítá, že jí postavení strany v řízení správním bylo neprávem odepřeno. — 2. Veřejný zájem žádá, aby universitní profesor, je-li toho k plnění jeho úředních povinností třeba, bydlel v místě, kde má vykonávati své učitelské povolání. — 3. K účelům obytným náležejí i místnosti pro soukromou ordinaci profesorů lékařské fakulty. _ 4. Je nezákonné, uvede-li úřad zabrání vyslovující několik osob, k jichž ubytování místnosti zabírá, přenechá-li však konkrétní rozdělení místností mezi tyto osoby úřadu jinému, který k výroku o zabrání příslušným není. — 5. Ze záboru podle § 1, odst. 3 č. 1 zák. č. 304/1921 vyloučeny jsou takové místnosti, jichž se skutečně užívá jako provozoven obchodních nebo živnostenských.
(Nález ze dne 15. ledna 1923 č. 17300/22.)
Prejudikatura: Boh. 1257 adm.
Věc: Robert B. a Cyril W. v Brně proti ministerstvu veřejných prací stran zabrání místností.
Výrok: Stížnost Roberta B. odmítá se jako nepřípustná; ke stížnosti Cyrila W. zrušuje se naříkané rozhodnutí jako nezákonné.
Důvody: Zemská správa politická v Brně výnosem ze dne 17. února 1922 zabrala podle § 1 zák. ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. veškeré místnosti v mezaninu a prvním poschodí domu č. — v — ulici a — v — ulici v Brně, jichž dosud užíval zemský obilní ústav, a to k obytným účelům pro profesory lékařské fakulty Masarykovy university v Brně.
Tento zabírací výnos odůvodněn je v podstatě takto:
Dle § 1 zák. ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. může zsp zabírati, pokud není vhodných místností, budovy nebo jednotlivé místnosti, pokud toho žádá veřejný zájem, také pro účely obytné. 9 členů profesorského sboru lékařské fakulty v Brně nemá bytu vůbec, anebo bydlí naprosto provisorně v bytech jednopokojových, v podnájmu anebo v pokojích nemocničních. Učitelská, lékařská i vědecká jejich činnost je tím naprosto ochrnuta, takže je vyloučeno, aby vyučování na lékařské fakultě, jmenovitě ve třech vyšších ročnících dalo se s prospěchem posluchačstva. Výnos zabývá se pak podrobně jednotlivými námitkami, jež vznesl v řízení Cyril W.
Odvolání z tohoto výnosu, podané jmenovaným vlastníkem domu, ministerstvo, doplnivši dříve šetření ve věci, nař. rozhodnutím nevyhovělo, doplnilo je však v tom směru, že vyjmenovalo 11 profesorů universitních, které »dle výsledku dodatečného šetření je v zájmu veřejném nutno v Brně ubytovati« a vyslovilo, že rozdělení místností zabraných mezi tyto profesory, resp. část jejich ponechává se děkanátu lékařské fakulty university Masarykovy v Brně, podléhá však schválení zsp, která jest povinna toho dbáti, aby co možná největší počet byl zde ubytován. Rozhodnutí opírá se o důvody první stolice, k nimž dodává:
Universitní profesoři, kteří bydlí nebo mají své rodiny mimo své bydliště, nemohou se věnovati plně své povinnosti, nemajíce potřebného času a klidu k vědecké práci, musejí-li dojížděti do svého bydliště dráhou. K námitce, že zabírají se též místnosti pro ordinaci, se v rozhodnutí připomíná, že jest ve veřejném zájmu, aby profesor lékařské fakulty i mimo své profesorské a klinické poslání měl možnost výsledky svého vědeckého bádání prakticky aplikovati a nových zkušeností pro své učitelské povolání získávati. K námitce, že zabrané místnosti jsou vyloučeny ze zabrání jako místnosti obchodní, pokud jsou v mezzaninu, jednak z toho důvodu, že jsou v obytném domě nájemním, se v rozhodnutí uvádí, že veškeré tyto místnosti byly dobrovolně přenechány obilnímu ústavu, tedy pro jiné účely než obytné a vlastně obchodní, dále že byly pro účely tohoto ústavu adaptovány, čímž byla původní povaha jejich změněna a konečně, že prvotnímu účelu nebyly odňaty pouze přechodně, nýbrž trvale, neboť jsou používány pro nynější svůj účel již déle než 8 let. Proti námitce, že majitel dojmu přenechal místnosti v prvním poschodí osobě třetí před jejich zabráním, poukazuje rozhodnutí na ustanovení § 10, odst. 3 zákona z 12. srpna 1921, podle něhož smlouvy nájemní uzavřené s třetími osobami pozbývají zabráním platnosti. Námitku pak, že jeden z vyjmenovaných profesorů, Dr. T., má již byt v Brně a tudíž zabraného bytu nepotřebuje, označuje rozhodnutí jako nyní bezpředmětnou proto, že v rozhodnutí ministerstvem není vysloveno, že budou profesorovi Dru T. některé ze zabraných místností přiděleny.
Do tohoto rozhodnutí podal stížnost Cyril W., vlastník domu, v němž místnosti byly zabrány, a Robert B., jenž ve stížnosti uvádí, že jemu byly vlastníkem domu pronajaty místnosti v mezzaninu.
Stížnost Roberta B. shledal Nss nepřípustnou, uváživ toto:
Ze správních spisů, věci se týkajících, vysvítá, že Robert B. nebyl jako strana k řízení zabíracímu přibrán, před úřady správními se toho nedomáhal a nař. rozhodnutí nebylo také proti němu vydáno. Není tedy věc proti němu v pořadu stolic správních vyřízena (§ 5 zák. o ss). Poněvadž pak st-l ani nenamítá, že mu bylo úřady postavení strany neprávem odepřeno, musila býti stížnost jeho jako nepřípustná odmítnuta. Stížnost podaná Cyrilem W. namítá v podstatě, že nebylo v dané případě zákonného důvodu pro zabrání, že zabrané místnosti jsou po zákonu ze záboru vyloučeny, ze úřad ponechav děkanátu medicínské fakulty rozdělení místností zabraných mezi profesory bytů se domáhajících, jednak proti zákonu přenesl na děkanát právo rozhodovací, příslušející zsp-é, jednak vzal st-li možnost posouditi, budou-li byty přiděleny v mezích stanovených zákonem z 30. října 1919 č. 592 sb.
O stížnosti té uvážil Nss takto:
Zákon z 12. srpna 1921 č. 304 sb. připouští zabrání budov neb jednotlivých místností pro účely obytné, »pokud toho žádá veřejný zájem«. Stížnost je v neprávu, má-li za to, že není veřejného zájmu ve smyslu tohoto předpisu, jenž by žádal, aby universitní profesoři měli byt v místě, kde mají vykonávati své učitelské povolání. Lze si sotva představiti, že by veřejný zájem byl kdy s otázkou opatření bytů pro určité osoby spjat úže, než jde-li o osoby, jež povolány jsou plniti určité funkce státem jim svěřené, a kdy náležité plnění těchto funkcí vyžaduje, aby bydlily v místě tohoto svého povolání. Že tomu tak jest při učitelích státních ústavů vyučovacích, zejména profesorů vysokých škol, jest mimo veškeru pochybnost.
Nss nemohl však stížnosti dáti za pravdu ani pokud dovozuje, že pod účely obytné po rozumu cit. předpisu nelze subsumovati opatření místností pro soukromou ordinaci profesorů lékařské fakulty a názor opačný v nař. rozhodnutí vyslovený prohlašuje za odporující zákonu.
Nss vyslovil již ve svém nálezu Boh. 1257 adm., že při zabírání budov nebo místností pro účely ovytné podle zákona č. 304 sb. z r. 1921 nesmí býti překročena mez nutné potřeby a že kriterion pro posouzení, do jaké míry lze bytovou potřebu osob, pro jichž ubytování se místnosti zabírají ve smyslu zákona o zabírání budov, pokládati za nutnou, sluší spatřovati v ustanovení zákona z 30. října 1919 č. 592 sb. Zákon tento naznačuje, v jakém rozsahu pokládá ukojení bytové potřeby za nutné, jasně tím, že stanovil, které součásti bytové za určitých podmínek mohou býti zabrány. Vyslovil-li v § 6 pod č. 9 lit. c), že místnosti, kterých majetník bytu nutně potřebuje k vykonávání svého povolání, zabrati nelze, uznal zároveň, že místnosti tohoto druhu náleží do rozsahu nutné potřeby bytové. Jestliže profesorům medicínských fakult platné předpisy nebrání provozovati vedle své učitelské činnosti také soukromou praxi lékařskou a jestliže tuto praxi skutečně provozují, pak musí jejich místnosti ordinační býti pokládány za místnosti potřebné k vykonáváni jejich povolání ve smyslu uvedeného předpisu. V důsledku toho jest, jde-li o zjištění nutné bytové potřeby, jen zkoumati, zdali a do jaké míry místností k tomuto účelu, t. j. k provozování soukromé praxe lékařské jest nutně potřebí, nelze však úřadu ani ve smyslu zákona ze dne 30. října 1919 ani zákona z 12. srpna 1921 přiznati právo, tím méně pak ukládati povinnost, aby ještě zkoumal, zdali provozování soukromé praxe lékařské profesory lékařské fakulty, ať již se na ně pohlíží jako na doplněk jejich povolání učitelského nebo jako na pouhé zaměstnání vedlejší, jest pro profesory nutným čili nic. Neshledal tedy Nss nezákonitosti v tom, že žal. úřad uznal v zásadě za přípustné, aby profesorům lékařské fakulty v Brně byly v zabraných místnostech přiděleny byty, obsahující také zvláštní místnosti ordinační. Stížnost namítá dále, že zabrání odporuje zákonu, poněvadž zabrané místnosti jsou ze záboru vyloučeny podle § 1, odst. 3 č. 1 cit. zákona, ježto jsou to místnosti obchodní a to místnosti v mezzaninu již od počátku, místnosti v prvním patře pak, byvše roku 1918 na obchodní adaptovány. Žal. úřad v té příčině založil své rozhodnutí na názoru, že tu namítané překážky není, ježto zabrané místnosti byvše adaptovány a do zabrání používány pro účely obilního ústavu, neslouží účelům bytovým ani obchodním déle než 8 let. Jest ovšem pravda, jak stížnost uvádí, že předpisy obilních ústavů se týkající nařizovaly, aby ústavy ty byly jako obchodníci zapsány do obchodního rejstříku. S druhé strany však nelze přehlédnouti, že ústavy obilní byly zřízeny správou státní, aby plnily úkony příslušnými předpisy jim přesně vymezené, že nebyly tedy svou podstatou, podle svého vlastního účelu podniky výdělkovými. Eventuelní přebytky jejich hospodaření vyhradil si stát (srovnej nařízení z 3. ledna 1919 č. 5, z 10. října 1919 č. 546, z 3. srpna 1920 č. 496, z 30. června 1921 č. 224 § 6, z 25. srpna 1921 č. 281 sb.). Byly to tedy ústavy, které na venek svojí formou byly obchodními firmami, svojí funkcí byly pak nástroji státní správy při plnění určitých úkolů, jež státní správa na se vzala v oboru zásobování obyvatelstva. Dlužno tedy míti tuto obojí tvářnost obilních ústavů na zřeteli, jde-li o řešení otázky, sluší-li místnosti, jichž používaly, pokládati za vyloučeny ze záboru ve smyslu § 1, odst. 3 č. 1 zák. z 12. srpna 1921 č. 304 sb. Zákon vylučuje tu »místnosti, jež slouží jako provozovny živnostenské, řemeslné, obchodní nebo průmyslové«. Nemůže býti pochyby, že důvodem tohoto předpisu byly úvahy rázu národohospodářského, t. j. že účelem jeho bylo zabrániti, aby podnikání hospodářské nebylo stíženo tím, že by místnosti, jež slouží živnostenskému neb obchodnímu podnikání, byly zabíráním svému hospodářskému určení odcizovány. Ale výraz zákona »jež slouží jako provozovny« sluší po názoru soudu vykládati doslovně, t. j. za vyloučeny pokládati jen takové místnosti, jichž se v době, kdy jde o zábor, jako provozoven živnostenských neb obchodních fakticky užívá, nikoli tedy i místnosti, jež snad jsou pro účel tento vhodný neb i původně určeny a zařízeny. Na ústav obilní zřetel národohospodářský svrchu uvedený aplikovati nelze, neboť — jak bylo pověděno — jeho hospodářskoobchodní stránka je podřízena jeho funkci v oboru veřejné správy. Budou-li místnosti pro něj zařízené a jím do té doby užívané zabrány a věnovány pro účely obytné, nebude tím soukromé hospodářské činnosti odňato nic, co by v době zabrání bylo sloužilo soukromému podnikání. Soud neshledal také v postupu úřadu při řešení této otázky nějaké vady, neboť příslušný výrok zakládá se na údajích st-le samého o tom, že místnosti zabrané byly pro obilní ústav adaptovány a tímto ústavem až do zabrání používány. Tyto okolnosti však, jak z předešlého vyplývá, jsou dostatečným skutkovým základem pro výrok, že v daném případě není překážky podle § 1, odst. 3 č. 1 zákona, zábor vylučující. Okolnost, že st-l, jak tvrdí, místnost v prvním patře před zabráním pronajal, jest pro posouzení přípustnosti zabrání bezvýznamná, což vyplývá z ustanovení 3. odst. § 10, že nájemní smlouvy o zabraných předmětech pozbývají zabráním platnosti. Podle tohoto předpisu nevadí záboru, jsou-li jinak zákonné podmínky dány, ani nájemní smlouvy již realitované, tím méně možno překážku záboru spatřovati ve smlouvách teprve pro bu- doucnost sjednaných. Zdůrazňuje-li však stížnost, že pronajaty byly ony místnosti prvního patra společnosti obchodní, a chce-li snad z tohoto dovoditi, že jde o provozovny obchodní po rozumu § 1, odst. 3 č. 1 zákona, jest poukázati na předcházející vývody, jimiž bylo vyloženo, že s hlediska tohoto předpisu zákonného jest rozhodné toliko faktické užívání místností zabíraných v době záboru.
Nss musil však stížnosti dáti za pravdu, pokud namítá, že nař. rozhodnutím nebylo podrobně vysloveno, kterým z vyjmenovaných profesorů a v jaké výměře se zabrané místnosti a byty přidělují. Zákon předpisuje v § 3, že úřad rozhodne o zabraní »po šetření provedeném s vlastníkem předmětů, o něž jde ... a se zástupci příslušných úřadů a zájemníků« (odst. 1.). »Předmětem šetření jsou skutkové okolnosti pro rozhodnutí důležité« (odst. 2.). Jest jasno, že k těmto pro rozhodnutí důležitým skutkovým okolnostem náleží tehdy, jde-li o zabrání pro účely obytné, jednak zjištění, že zabrání pro obytné účely žádá veřejný zájem (§ 1, odst. 1.), jednak zjištění, že místnosti zabírají se jen v mezích nezbytné potřeby (srv. nález Boh. 1257 a vývody na tento nález svrchu navázané). Tato zjištění jsou nezbytným předpokladem nálezu zabíracího. V daném případě, jak již bylo vyloženo, úřad právem měl za to, že opatření potřebných bytů profesorům universitním v místě jejich učitelské činnosti vyžaduje veřejný zájem. Nař. rozhodnutí však nevyhovuje zákonu, pokud omezuje se na to, že vypočítává profesory, jichž ubytování je ve veřejném zájmu třeba, rozdělení zabraných místností na tyto profesory ponechává však děkanátu lékařské fakulty, vyhradivši zsp-é toliko jeho schválení. Je-li podstatným předpokladem zabrání také, aby bylo zjištěno, že byty ze zabraných místností zřízené nebudou v žádném případě přesahovati svým rozsahem individuální nutnou potřebu osob, jimž se jich dostane, jest nezákonným zabírací nález, jenž již svým obsahem nepodává záruku, že tato míra bude zachována. Právem poukazuje stížnost také k tomu, že majetníku zabraných místností vzata jest možnost brániti se zabrání námitkou, že zabrání pro bytové účely není v konkrétním případě nutné, jestliže zabírací nález nestanoví ani kterým určitým osobami ani v jakém rozsahu každé z nich byty v zabraných místnostech budou přiděleny. Tím více odporuje zákonu, zůstavuje-li se disposice zabraným majetkem orgánu, jemuž právo rozhodovací vůbec nepřísluší.
Důvodně vytýká stížnost také, že nař. rozhodnutí prof. Dra T. jmenuje mezi profesory., jichž ubytování v Brně jest ve veřejném zájmu, námitku st-lovu, že pror. T. již byt v Brně má, vyřizuje pak tím, že rozhodnutí samo profesoru T. některé ze zabraných místností nepřiděluje.
Jest zajisté vnitřní rozpor v tom, jestliže rozhodnutí jednak vypočítává profesory, mezi něž (nebo jejich část) zabrané místnosti mají býti rozděleny, proti námitce, že jeden z nich byt má, dovolává se pak toho, že nebylo dotud rozhodnuto o tom, že se bytu v oněch místnostech právě jemu skutečně dostane.
Z uvedených důvodu musilo nař. rozhodnutí ke stížnosti Cyrila W.
býti zrušeno jako nezákonné.

Citace:

Nález č. 1843. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 241-245.