Č. 2320.

Pojištění pensijní: Pojištění pensijnímu nepodléhá zaměstnanec prádelny, pracující samostatně jako zámečník a soustružník, třeba rozděluje práci i ostatním zaměstnancům.
(Nález ze dne 5. května 1923 č. 7674).
Věc: Prokop J. v T. proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 21. srpna 1920 vyslovila zemská úřadovna 2. všeobecného pensijního ústavu v Praze, že Prokop J., zámečník a soustružník prádelny na bavlnu v T. dne 4. srpna 1920 přihlášený podléhá pensijní pojistné povinnosti od 1. července 1920.
Rozhodnutím z 15. dubna 1921 zsp v Praze odporu, jejž podala proti výměru tomu firma, nevyhověla z důvodu, že Prokop J. má dle výsledku konaného šetření v tomto větším závodě dohled a odpovědnost za veškeré transmisse a parní vedení v celé tkalcovně, ke kterémuž účelu jsou mu ještě přiděleni 2 dělníci. Toto zaměstnání jest tedy dlužno považovati za převážně duševní.
Rozhodnutím z 9. ledna 1922 však ministerstvo sociální péče uznalo, že Prokop J. v zaměstnání svém u firmy od 1. července 1920 pensijní pojištěním povinen není, protože dodatečně konaným šetřením jest prokázáno, že zaměstnanec ve své dílně zámečnické samostatně pracuje, veškeré menší opravy na strojním zařízení tkalcovny sám manuelně obstarává a mimo to ještě veškeré soustružnické práce úplně sám provádí, dále pak přiděleným jemu dvěma až třem zámečníkům práci rozděluje, na její provedení dohlíží a s těmito dělníky na místě opravy koná. Jest tudíž zaměstnání Prokopa J. převážně manuelní.
O stížnosti na toto rozhodnutí Prokopem J. podané uvážil nss toto:
Směrodatnými pro spornou otázku jsou ustanovení § 1 zák. o pensijním pojištění ze dne 5. února 1920 č. 89 sb. V odst. 1 vylučuje cit. § 1 z pensijního pojištění osoby v poměru služebním, jež jsou činnými jako dělníci, v odst. 2 lit. a) prohlašuje však za pojištěním povinny jednak zaměstnance, kteří vykonávají převážně duševní práce, jednak zaměstnance, kteří k pracím jiných osob pravidelně dozírají jako dílovedoucí, stavbyvedoucí, políři, mistři, podmistři, stárci, dozorci, důlní, lezci, šafáři, poklasní, hajní atd.
Z tohoto ustanovení vycházel též žal. úřad, prohlásiv v nař. rozhodnutí st-le za nepovinna pensijním pojištění proto, že zaměstnání jeho je povahy převážně manuelní, z čehož vysvítá však i dále, že žal. úřad nepovažoval jej za zaměstnance k pracím jiných osob pravidelně dozírajícího, jenž by z tohoto důvodu byl podroben povinnosti pojistné.
Nss neshledal, že by předpoklad nař. rozhodnutí v obou naznačených směrech odporoval spisům nebo byl nedostatečně zjištěn, nebo spočíval na nesprávném hodnocení zjištěných okolností.
Stížnost namítá arciť především, že st-l byl zaměstnán v továrně jako samostatný zámečnický mistr, samostatně spravující zámečnickou dílnu, vedoucí záznamy o skladu materiálu, o zaměstnání dělníků jemu podřízených, jsa odpovědným za více transmisí a za opravování parního stroje, jakož i za veškerou v dílně zámečnické provedenou práci. Chce-li stížnost touto námitkou snad tvrditi, že st-l náleží do kategorie zaměstnanců, kteří k pracím jiných osob pravidelně dozírají a z tohoto důvodu povinnosti pojistné jsou podrobeni, pak třeba k tomu poznamenati, že podle cit. ustanovení § 1, odst. 2 charakteristickou známkou zaměstnání zmíněných osob pojistnou povinnost zakládající jest pravidelný dozor k pracím osob jiných a nikoliv pravidelná práce vlastní. St-l však při výslechu dne 29. března 1921 sám prohlásil jednak, že mu náleží dohled a odpovědnost za veškeré transmise a parní vedení v tkalcovně, jež za jeho dohledu a odpovědnosti jsou 2—3 dílníky spravovány, mimo to že však vykonává práce jako soustružník železa, v zimním období pak že jest povinen, nežli se uvede továrna v chod, řádně zrevidovati veškerá parní vedení.
Již z tohoto vlastního doznání vychází na jevo, že není pravidelným zaměstnáním jeho dozor k pracím osob jiných, nýbrž konání určitých prací odborných vlastní rukou jako jsou zejména práce soustružnické, dohled k transmisím a parnímu vedení. Výpověď tuto potvrzuje ostatně i živnostenský inspektorát v Liberci na základě místního šetření v ten rozum, že st-l normálně pracuje v zámečnické dílně, připravuje práce pro opravy a jest jediným soustružníkem v závodě, vykonává veškeré práce soustružnické. Jest pak pro kvalifikaci jeho zaměstnání s hlediska cit. § 1, odst. 2 bez významu, že koná práce ty samostatně, jsa sám za ně odpověden a že při provádění oprav dohlíží k práci dělníků jemu přidělených, protože pravidelným zaměstnáním jeho není pouze tento dozor, nýbrž vedle něho samostatná práce vlastní rukou.
Stížnost snaží se však dále dovoditi, že st-l koná práce převážně duševní, což odůvodňuje tvrzením, že zaměstnání jeho záleželo ve vyšších úkonech technických, totiž v dohledu k práci osob jiných, v přidělování práce, projektování součástek, vedení záznamů, vyjednávání o případný materiál a p.
Leč ani po této stránce nemohl nss dáti stížnosti za pravdu. Že by byl st-l projektoval nějaké součástky potřebné snad pro vedení závodu, v řízení správním vůbec netvrdil a nelze proto k tvrzení tomu přihlížeti, jež ostatně i odporuje spisům, dle nichž vykonával pouze opravy menší na strojním zařízení mimo na silostrojích a u kotlů.
Pokud se týče záznamů a vyjednávání o případný materiál, bylo arciť živnostenským inspektorátem potvrzeno, že st-l vyžaduje si knížkou též nutný materiál, stará se o potřebné zásoby jeho a vede jej v evidenci, avšak přihlíží—li se k výše zmíněnému zjištění, že st-l vykonával pravidelně určité práce odborné vlastní rukou, nelze shledati, že by skutkový předpoklad žal. úřadu byl v rozporu se spisy, anebo se zakládal na nesprávném hodnocení, že pravidelná práce tato má význam hlavní, jsouc povahy manuelní, vůči níž jak dohled k pracím osob jiných tak i právě zmíněné práce písemné ustupují do pozadí.
Je-li však zjištěno, že st-lovo zaměstnání nebylo povahy převážně duševní a že nedozíral pravidelně k pracím osob jiných, pak jest nař. rozhodnutí v souhlase se zákonem a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 2320. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1208-1210.