Č. 1827.

Věci církevní: Jmenovací právo ke kanonikátům, jež příslušelo panovníku, přešlo na vládu republiky československé.
Administrativní řízení: Slyšení stran je nutným jen tehdy, je-li třeba zjistiti sporný faktický podklad pro rozhodnutí nebo opatření úřadu.
Ústavní právo: Vláda může vykonávati moc vládní a výkonnou v každém jednotlivém případě, spadajícím do pravomoci její nebo jejích členů, takže jednotliví ministři vystupují toliko jako zmocněnci vlády celkové.

(Nález ze dne 10. ledna 1923 č. 315).
Věc: Arcibiskupský ordinariát v Olomouci (adv. Dr. Konst. Sobička z Prahy) proti vládě republiky československé (min. rada Dr. Jaroslav Hendrych) o jmenovací právo ke kanonikátům metropolitní kapitoly v Olomouci.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Arcibiskup olomoucký obrátil se přípisem ze dne 22. září 1921 na ministerstvo školství a národní osvěty s dotazem, jaké stanovisko vláda čsl. zaujímá ke zrušení nesídelních kanonikátů při metropolitní kapitole olomoucké.
Na tento dotaz bylo arcibiskupskému ordinariátu v Olomouci přípisem zemské politické správy moravské ze dne 27. prosince 1921 sděleno toto:
»K dotazu v záležitosti zrušení kanonikátů nesídelních při kapitole olomoucké zaujme ministerstvo školství a národní osvěty stanovisko teprve tehdy, až bude kapitola doplněna.
Především nutno učiniti opatření, aby co nejdříve obsazena byla ona uprázdněná místa kanovnická, při nichž dle stanov kapituly měl právo nominace vladař. Jsou to kanonikáty uprázdněné po kanovníku P. v květnu 1918 (canonicatus stricte regius) a po kanovnících K., S. a T.
Dávajíce to z příkazu ministerstva školství a národní osvěty ze dne 17. prosince 1921 věděti, žádáme, aby nejdůstojnější ordinariát zaslal nám návrhy na doplnění kapitoly v tomto směru a dokládáme, že jest nám nařízeno, abychom tyto návrhy pak s největším urychlením předložili jmenovanému ministerstvu. Z příkazu ministerstkého dále sdělujeme stanovisko vlády ohledně obsazování míst kanovnických v tom smyslu, že dřívější nominatio regia přešla na vládu republiky československé.«
O stížnosti uvážil N. s. s. takto:
Dříve, než přistoupí se k vlastnímu jádru sporu, nutno zjistiti obsah i dosah nař. vyřízení, aby bylo zřejmo, zda a pokud možno v nař. vyřízení vůbec spatřovati »rozhodnutí neb opatření správního úřadu«, proti němuž jedině je ve smyslu § 2 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 stížnost na tento soud přípustná.
Vyšetřiti povahu nař. vyřízení v tomto směru jest tím spíše nutno, jelikož zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení vznesl formálně námitku, že ono vyřízení rozhodnutím neb opatřením správního úřadu není, nýbrž že jest toliko prohlášením strany.
Podle názoru N. s. s. možno »rozhodnutím neb opatřením« ve smyslu § 2 uved. zákona rozuměti jen takový výrok, kterým se autoritativním způsobem zakládá nebo řeší konkrétní poměr právní; neboť jen výrok tohoto druhu je právní moci schopen a jen takový výrok může se práv strany směrodatným způsobem dotýkati.
Zkoumá-li se nař. vyřízení s tohoto hlediska, dospěje se k těmto závěrům:
a) Nař. vyřízení obsahuje především výrok o tom, že ve věci zrušení kanonikátů nesídelních při kapitole olomoucké bude stanovisko vlády resp. ministerstva školství, o jehož sdělení arcibiskup olomoucký přípisem ze dne 22. září 1921 žádal, zaujato až později, totiž po doplnění kapitoly.
Proti tomuto obsahu nař. vyřízení stížnost nesměřuje a není tedy třeba řešiti otázku, zda tato jeho část jest »rozhodnutím« ve smyslu shora vytyčeném.
b) Dále praví nař. vyřízení, že je především třeba, aby co nejdříve obsazena byla uprázdněná místa kanovnická, při nichž dle stanov kapituly měl právo nominační vladař a vypočítává místa ta.
Ani proti tomuto výroku stížnost nesměřuje a platí tu to, co řečeno pod a).
c) Mimo to obsahuje nař. vyřízení žádost, aby arcibiskupský ordinariát co nejdříve návrhy na doplnění kapituly v tomto směru zaslal a
d) sděluje stanovisko vlády, že dřívější nominatio regia přešla na vládu republiky československé.
Ze souvislosti těchto jednotlivých výroků jde, že ukládá se st-li, aby podíl návrhy za tím účelem, aby vláda mohla provésti obsazení kanonikátů; tato výzva k podání návrhů jeví se jako právní moci schopné »opatření správního úřadu«, které se činí proto, poněvadž příslušný orgán výkonné moci trvá na tom, že vládě přísluší právo jmenovati kanovníky za těchže okolností, za jakých dříve je jmenoval vladař. Ježto jmenovací právo dříve, jak obě strany souhlasně uznávají, příslušelo bývalému vladaři jednak v každém případě k t. zv. kanonikátům královským, jednak k ostatním kanonikátům, pokud tyto se uprázdnily v určitých měsících, nutno vzhledem k všeobecné dikci nař. vyřízení míti za to, že vláda sobě vindikuje právo jmenovací k oběma druhům kanonikátů, ovšem při kanonikátech nekrálovských rovněž jenom podle měsíců. Jest tedy v obojím směru nař. vyřízení »rozhodnutím resp. opatřením« ve smyslu § 2 zák. o ss.
Při veřejném ústním líčení vznesl zástupce stížnosti dále námitku jakési zmatečnosti nař. rozhodnutí z toho důvodu, že rozhodla vláda hned v prvé stolici bez zřetele na předpis § 33 zákona ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z., jenž stanoví, že o otázce, zda kostel nebo beneficium podléhá patronátu, anebo zda o něm platí libera collatio biskupova, rozhoduje správa kultovní v řádném postupu instančním.
Tato námitka není důvodná; neboť z obsahu uvedeného § 33 a z jeho zařazení ve výstavbě zákona v oddělení V. »o církevním patronátu« plyne, že předpis tento má na zřeteli toliko případy patronátu ve vlastním smyslu a nemá nic společného s obsazováním kanonikátů, o nichž pojednává § 3 zákona cit., umístěný v jiném oddíle zákona, totiž v oddílu I., věnovaném předpisům »o církevních úřadech a prebendách«.
Stejně není důvodná další námitka při veřejném ústním líčení vznesená, že vláda nebyla povolána tu rozhodovati, poněvadž není »úřadem«, nýbrž toliko sborem, vlastním úřadem pak že by mohlo býti jenom příslušné ministerstvo.
Námitka tato přehlíží úplně, jakou povahu dala ústavní listina republiky československé vládě, stanovíc, že veškerá moc vládní a výkonná — s výhradou kompetence presidenta republiky — přísluší vládě (§ 64, posl. odst.), že vláda rozhoduje ve sboru (§80) a to zejména - tedy nikoliv jenom — v případech § 81 lit. a) až c) a že konečně zejména rozhoduje o všech věcech politické povahy, mezi něž zajisté patří též rozhodování o výkonu nominačního práva ke kanonikátům; z toho jde, že vláda může vykonávati moc vládní a výkonnou v každém jednotlivém případě, spadajícím do pravomoci její nebo jednotlivých její členů, takže jednotliví ministři vystupují toliko jako zmocněnci vlády celkové.
Stížnost sama vytýká nař. rozhodnutí jednak vadnost, poněvadž 1. nečiní rozdílu mezi kanonikáty t. zv. královskými a ostatními a poněvadž 2. ordinariát nebyl před vydáním rozhodnutí slyšen, jednak 3. nezákonnost, poněvadž jmenovací právo příslušelo bývalým vladařům při kanonikátech královských právem patronátním, při ostatních jako osobní privilegium vladaře, takže v obojím případě odpadnutím oprávněného subjektu přestalo.
Námitky ty neuznal N. s. s. důvodnými z těchto úvah:
Námitka ad 1. není důvodnou; neboť ze všeobecného znění nař. rozhodnutí — jak shora již bylo vyloženo a jak dosvědčeno též vývody odvodního spisu — jde, že žal. úřad rozdílu mezi shora zmíněnými dvěma druhy kanonikátů si byl vědom a že právě zněním svého rozhodnutí zasáhnouti chtěl a také skutečně zasáhl oba druhy kanonikátů.
Má-li se pak uvedené námitce rozuměti tak, že vytýká nedostatečné odůvodnění, které by patrně podle názoru stížnosti mělo býti u obou druhů kanonikátů různé, nemohl soud ani v tomto směru shledati podstatnou vadnost, poněvadž — jak stížnost dokazuje — tímto nedostatkem odůvodnění st-li obrana znemožněna nebo podstatně stížená nebyla a poněvadž i N. s. s. mohl nař. rozhodnutí na základě spisů správních a odvodního spisu náležitě přezkoumati. Ani námitka ad 2 není důvodnou. Slyšení stran jest nutným jen tehdy, je-li třeba zjistiti sporný faktický podklad, v kterémžto směru pak ovšem se vyhledává součinnosti strany.
O takový případ zde však nešlo, naopak byla zde fakta tvořící podklad pro učiněné opatření nesporná a spornou toliko otázka právní.
Ostatně ani tu nelze mluviti o nějakém stížení obrany st-le.
Ad 3. Pokud jde o meritum věci samo, jest z nař. rozhodnutí, ze správních spisů a z odvodního spisu zřejmo, že žal. úřad stojí na stanovisku, že jemu jako ústavnímu nositeli moci výkonné přísluší jmenovací právo v témže rozsahu, v jakém příslušelo dřívějšímu vladaři. Nss shledal toto stanovisko z následujících úvah správným:
Není sporno, že nominace kanovníků na místa t. zv. královská, jakož i nominace na kanovnická místa uprázdněná v měsících lichých dala se vladařem. Spor jest pouze o to, zda převratem státním, z něhož vzešlo odstranění monarchie, ono právo nominační zaniklo vůbec, takže co do obsazování zmíněných míst nastal stav, jaký se podává ze všeobecné úpravy dotčených kapitol, či zda právo ono přešlo na jiný subjekt. Pro tuto otázku jest nutno si napřed zjistiti, v jaké právní povaze vladař ono právo vykonával, t. j. zda příslušelo mu jen pro jeho osobu nebo rodinu, či zda — jsouc součástí výkonné moci státní — bylo vykonáváno vladařem jako nositelem a representantem této moci. Na otázku tuto sluší hledati odpověď nikoli v předpisech církevních, nýbrž — jak plyne z podstaty souverenity státní, jež nedopouští, aby pro obor státní bylo něco jiného právem, než co stát sám svými normami za právo pro něho platné prohlásil nebo uznal — v normách práva platícího pro stát v době převratu. Z nich sluší v prvé řadě vytknouti § 3 zákona ze dne 7. května 1871 č. 50 ř. z., jenž vyslovil, že obsazování kanonikátů ve všech kapitolách děje se »způsobem dosavadním«.
Z předpisu toho plynou v různých směrech vážné důsledky. Především jest poznamenati, že norma tato zařazena jest v zákoně věnovaném úpravě zevnějších poměrů církve, z čehož plyne, že toto ustanovení uznává obsazování míst kanovnických ve všech kapitolách nikoliv za vnitřní záležitost církevní, která by dle čl. 15 zákl. zák. stát. ze dne 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. (nyní ovšem čl. 9 zák. ze dne 29. února 1920 č. 121 sb. zrušeného) byla vyhrazena autonomii církevní, nýbrž za věc, která se dotýká poměru církve ke státu a která proto jest upravována zákonodárstvím světským.
Tato úprava děje se v citovaném § 3 tím, že světská moc zákonodárná přijímá za své a za platné ony normy, které odpovídají praxi »dosavadní«, t. j. do roku 1874 zachovávané. Tím byl za součást právního řádu pro obsazování kanonikátů rozhodného uznán onen právní faktický stav, který zákon z r. 1874 skutečně nalezl. O stavu tomto podává svědectví jednak konkordát z roku 1855, vyhlášený jako zákon státní cís. patentem ze dne 5. listopadu 1855 č. 195 ř. z., který jako takový teprve zákonem č. 50 z r. 1874 byl zrušen, jednak faktická forma, kterou se jmenování kanovníků vladařem v době vydání zákona z r. 1874 provádělo. V prvém směru sluší uvésti předpis čl. 22 konkordátu, dle něhož mělo kanovníky — s jistými výjimkami — i nadále jmenovati »Jeho Veličenstvo.« Konkordát byl — jak zástupce stížnosti sám uvedl — uzavřen jako smlouva mezinárodní. Smlouvy takové neuzavírají se však mezi soukromníky, nýbrž mezi náčelníky států jako takovými; nebyl tedy bezesporně ani konkordát z r. 1855 uzavřen vladařem rakouským jako osobou soukromou, nýbrž jako representantem státní moci. Že tomu tak jest, plyne nepochybně z toho, že císař jako kontrahující strana přejímá v konkordátu četné povinnosti, které nepochybně spadaly na stát a že stipuluje různá práva, která rovněž bezesporně měla příslušeti státu.
Uvádí-li cit. článek 22, uznávající smluvně jistá práva jedné ze smluvních stran, jako subjekt jmenovacího práva »Jeho Veličenstvo«, nemůže tím míniti jiný subjekt než »Jeho Veličenstvo« v oné vlastnosti, ve které smlouvu tuto uzavíralo, t. j. ve vlastnosti nositele nejvyšší výkonné a státní moci.
V druhém směru pak jest vytknouti fakt spisy zjištěný, že obsazování to dalo se před rokem 1874 a to již od roku 1868 panovníkem za spolupodpisu odpovědného ministra.
Obě tyto okolnosti mluví nade vše jasně, že vladař nevykonával tu nějaké právo, které by mu příslušelo pro jeho osobu nebo pro jeho rodinu, nýbrž že vykonával právo to jako nositel státní moci výkonné čili jinými slovy, že je nevykonával jako své subjektivní právo, nýbrž jako část státního impéria.
Tomuto stanovisku svědčí ostatně i názory projevované v literatuře práva církevního a to jak před převratem tak po něm, jako zejména názor Hussarkův, Grundriss des Staatskirchenrechts § 10 a Hennerův, Základy práva kanonického 2. vydání 1921 str. 105.
Jen tento stav byl za platný a směrodatný uznán v citovaném § 3. Lhostejný je stav, který snad v dřívějších dobách tu byl, a proto naprosto bezvýznamná pro spornou otázku jsou historická studia vztahující se na dobu starší, jakož i úplně jest bezvýznamné, jakým způsobem ono právo vladaře původně vzešlo, zejména, zda bylo založeno privilegiem uděleným papežskou kurií či zda vyhrazeno bylo při založení nebo dotaci určitých prebend či jiným způsobem. Lhostejno jest také, jak na ono právo bylo pozíráno v rozhodujících kruzích církve, nýbrž pouze a jedině jest rozhodno, že roku 1874 bylo právo to vykonáváno držitelem moci vladařské jako část této moci. Převratem přešla dle ústavní listiny (§ 64) veškerá státní moc výkonná, která dříve v území republiky čsl. příslušela panovníku, pokud zákon tento nechová výhrady ve prospěch presidenta republiky, na vládu. Ježto taková výhrada ohledně jmenování kanovníků učiněna nebyla, přešla i tato část moci vládní dle citovaného § 64 na vládu republiky čsl. a jeví se tudíž nař. rozhodnutí úplně ve shodě se zákonem.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

Nález č. 1827. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, číslo/sešit 1, s. 206-210.