Č. 1932.

Státní zaměstnanci (drahotní přídavky): Nezaopatřenou ve smyslu § 4 odst. 2 ministerského nařízení ze dne 11. září 1918 č. 333 ř. z. nepřestává býti dcera státního zaměstnance již proto, že se provdala.
(Nález z 5. února 1923 č. 14057/22).
Věc: Karel Č., řídící učitel v M. proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze o určení nižší rodinné třídy ohledně drahotního a nákupního přídavku i nouzové výpomoci.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Okresní školní výbor v N. B. výnosem ze dne 14. listopadu 1921 poukázal berní úřad v Ch., aby zastavil st-li, jenž jest ženat a otcem 17leté Věnceslavy, provdavší se dne 25. září 1921 za Prokopa Š., dnem 30. září 1921 výplatu drahotního a nákupního přídavku i nouzové výpomoci podle 3. rodinné třídy, 4. stupně 7. hodnostní třídy a dnem 1. října 1921 počínajíc vyplácel mu uvedené příplatky k služnému jen podle 2. třídy rodinné.
St-l po té podal u okresního školního výboru v N. B. žádost svědčící zemské školní radě v Praze, aby mu byly ponechány drahotní přídavky i pro jeho dceru Věnceslavu, která přes to, že se provdala, není zaopatřena, neboť její manžel studuje ve třetím ročníku právnické fakulty v Praze a svou choť živiti a šatiti nemůže, ježto sám žádného majetku nemá a st-l své dceři také věna nedal, následkem čehož zůstala doma a jest ve vydržování st-lově, dokud Prokop Š. svých studií nedokončí.
Zškr v Praze výnosem z — žádost st-lovu zamítla jako neodůvodněnou, ježto provdáním vystoupila jeho dcera z jeho rodiny a nelze k ní dále po rozumu min. nařízení ze dne 11. září 1918 č. 333 ř. z. přihlížeti při vyměřování mimořádných případvků; další jeho žádosti min. školství a národní osvěty nevyhovělo z důvodů uvedených v rozhodnutí zškr-y.
Nss rozhoduje o stížnosti, řídil se těmito úvahami:
Nárok učitele veřejné školy na přídavky drahotní, mimořádné a nouzové výpomoci jest založen předpisem článku 2 t. zv. paritního zákona ze dne 23. května 1919 č. 274 sb., kterýž přiznává učiteli tyto požitky podle předpisů platných pro úředníky státní. U úředníků státních výměra uvedených příplatků k služnému řídí se podle čl. 9 zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb., jehož § 1 ohledně podmínek rozsahu a rodinných tříd odvolává se na vl. nařízení ze dne 23. června 1919 č. 348 sb. Toto vl. nař. v čl. 1 prodloužilo platnost ustanovení §§ 1—10 nařízení min. fin. ze dne 11. září 1918 č. 333 ř. zák. do konce prosince 1919.
Článek 9 § 1 svrchu cit. zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. stanoví vyplácení příplatku k služnému vůbec na dobu mimořádných poměrů způsobených válkou. Nařízení min. fin. ze dne 11. září 1918 č. 333 ř. z., kteréž dle toho je směrodatné, v § 4 zařaďuje pro přídavek zřízence státní podle stavu rodiny do osmi tříd, z nichž do druhé náležejí ženatí zřízenci bez dětí a ovdovělí zřízenci s jedním dítkem, do třetí ženatí zřízenci s jedním dítětem a ovdovělí zřízenci se dvěma dětmi; odstavec (2) normuje, že při tom jest zřetel míti toliko k dětem, k nimž bylo by přihlíženo podle předpisů pro dotčenou nebo příbuznou kategorii zřízenců v příčině státních zaopatřovacích požitků platících, obzvláště jež nepřekročily ještě normálního věku a jež pokládati sluší za nezaopatřené.
Podle toho náležejí st-li příplatky v rozsahu třetí třídy rodinné jen tehdy, slušelo-li pokládati jeho dceru Věnceslavu Š., ve příčině kteréž není sporu, že nepřekročila normálního věku, za nezaopatřenou.
Poměr nezaopatřenosti dítěte, jak by se mu mělo rozuměti s hlediska právního, nevymezuje blíže žádný ze svrchu uvedených předpisů zákonných, ani žádná z norem §em 4 odst. (2) zákona ze dne 11. září 1918 č. 333 ř. z. dovolaných o poskytování zaopatřovacích požitků pozůstalým po zemřelých státních zaměstnancích, t. j. jmenovitě zákony ze dne 14. května 1896 č. 74 ř. z., ze dne 17. prosince 1919 č. 2 sb. z r. 1920 a ze dne 3. března 1921 č. 99 sb.
Žal. úřad po této stránce položil svému rozhodnutí za základ právní názor, že dcera státního úřeníka resp. učitele na veřejné škole, vy- stoupivší provdáním z rodiny svého otce (§ 91 o. z. o.), za všech okolností platí za zaopatřenou, pročež ovšem upustil od zjišťování, zda fakticky, ježto sama jest bezmajetná, její choť poskytuje jí resp. jest schopen poskytovati žádoucí zaopatření, t. j. zejména výživu a ošacení.
Právě tento právní názor potírá stížnost na nss vznesená jakožto nezákonný, dovozujíc, že za takové zaopatření může pokládati zákon jen uskutečnění fysických prostředků zaopatřovacích.
Když, jak i sám odvodní spis žal. úřadu výslovně připouští, zákon pojem nezaopatřenosti dítěte blíže nedefinuje, sluší poměr, je-li takové dítě nezaopatřené, vyložiti jen z přirozeného smyslu (§§ 6 a 7 o. z. o.) slov zákona. Předpis § 91 o. z. o. nemůže tu býti nějakým bezpečným vodítkem, neboť stanově právní účinky vyvdání dcery mezi jiným ukládá manželu jedině povinnost, aby poskytoval své choti podle svého jmění slušnou výživu a třebas by tímto předpisem zákonná povinnost otcova, poskytovati výživu svému dítěti (§§ 139 a 141 o. z. o.) přesouvána byla na dceřina manžela, nedotýká se předpis vůbec otázky faktického stavu zaopatření. Rozhodným býti může jen onen faktický stav, který odpovídá přirozenému smyslu slov zákona »nezaopatřené dítě«. Samotným aktem provdání jistě pak nijak ještě není určován poměr, zda dcera provdáním skutečně dosáhla zaopatření.
Jde-li tudíž o zaměstnancovy děti, t. j. descendenty prvního stupně, kteří podle skutečného stavu ani sami nemají potřebných prostředků výživných, ani není tu v jich příčině jiného právního subjektu — krom otce —, jenž by jim poskytoval podle své povinnosti žádoucí výživu, resp. na němž by plnění této povinnosti bylo vymožitelno, sluší již takové děti považovati za nezaopatřené ve smyslu svrchu cit. zákonných předpisů, rozhodných pro nárok zaměstnancův na mimořádné příplatky pro jeho děti. Že tuto vyslovený názor jest správným, tomu nasvědčuje, že i při vystoupení dcery z rodiny zaměstnancovy z jiného důvodu, než jejím provdáním, zákon respektuje poměr případné nezaopatřenosti dceřiny, přiznávaje přes to i nadále otci nárok na příplatky ve příčině tohoto dítěte. Sluší totiž podle § 1 zák. ze dne 23. července 1919 č. 447 sb. z. a n. a § 21 o. z. o. za nezletilce považovati osoby, jimž není ještě 21 let. Podle §§ 147, 148 a násl. a § 172 o. z. o. otec nad dítětem má otcovskou moc jen do jeho zletilosti a jen do té doby dítě jest členem rodiny v právním smyslu, t. j. pod otcovskou mocí otce jakožto hlavy rodiny. Nicméně však po zákonu vystoupením dítěte, dosáhšího zletilosti, z rodiny otcovy nepomíjí nárok zaměstnance, jenž jest otcem, na příplatky k služnému i za toto dotud nezaopatřené dítě, dříve než dosáhlo 24 let (§ 4, odst. 2 svrchu cit. nařízení min. fin. ze dne 11. září 1918 č. 333 ř. zák. v souvislosti s §em 8 zákona ze dne 14. května 1896 č. 74 ř. z. ve znění upraveném zákony ze dne 17. prosince 1919 č. 2 sb. z roku 1920 resp. ze dne 3. března 1921 č. 99 sb.). Byla tedy takto uzákoněna disparita mezi stavem zaopatření a stavem rodinné samostatnosti dítěte a i tato disparita zřejmě k tomu poukazuje, že předpis § 91 o. z. o. jsa směrodatným jen pro stav rodinné samostatnosti nemá sám sebou významu pro stav zaopatření.
Ale i kdyby se při výkladu významu nezaopatřenosti dítěte zaměstnancova ve smyslu předpisů upravujících nárok zaměstnancův na příslušné příplatky k služnému přihlédlo k předpisům starším, jest možno i v těchto předpisech shledávati přímo oporu pro svrchu vyslovený názor, resp. alespoň při nejmenším, zůstává jimi nedotčeným tento názor, že rozhodným jest jen stav faktické zaopatřenosti.
Především dvorní dekret ze dne 17. dubna 1834 č. 15457 sb. z. pol. svaz. 62 č. 49, dávaje předpisy k zamezení nepřípustného požívání pensí, provisí, příspěvků na vychování a darů z milosti v oddílu A pro poukazující úřady, v oddílu B pro vyplácející pokladny a v oddílu C pro duchovní správce, v prvém odstavci oddílu A jen omezuje poskytování zaopatřovacích požitků sirotkům na dobu »až do dosažení normálního věku« anebo »do dřívějšího dosažení nějakého zaopatření« (oder früheren Erlangung einer Versorgung). Třetí odstavec lit. b oddílu B nařizuje vyplácejícím pokladnám, aby požadovaly na každé kvitanci též úřední potvrzení, že sirotek jest ještě »nezaopatřen« a § 5 oddílu C v odstavci a) vztahujícím se na dívky sice vylučuje vydání potvrzení duchovního správce o nezaopatřenosti, vstoupila-li dívka ve stav manželský (der Eintritt in den Ehestand), ale zřejmě tu má na mysli jen normální případ, že dívka provdáním skutečně nabývá zaopatření, což i jasně vysvítá z úvodní věty cit. § 5, podle níž zaopatřením sirotka rozumí se případ, že sirotek nabyl jmění nebo příjmů, které postačují k jeho vydržování, čemuž zejména jest v případech dále pak — ovšem jen příkladmo — specifikovaných. Úvodní věta § 5 takto kladným způsobem potvrzuje svrchu vyslovený názor nss-u.
To potvrzeno jest i obsahem dvorního dekretu ze dne 23. prosince 1847 č. 41859/4212, podle něhož provdané děti státních úředníků nemohou od doby vstupu ve stav manželský a tím dosaženého zaopatření činiti nároků na poskytování podpory z titulu služby svých otců.
Jen v souvislosti s obsahem těchto dvou zákonnou platnost majících dvorních dekretů sluší vykládati i smysl nařízení býv. rak. min. fin. ze dne 5. června 1909 č. 85 ř. z., které ostatně nebylo by mohlo na tomto zákonném stavu ničeho měniti, ale ani tak učiniti nechtělo, jak vychází z jeho nadpisného označení, podle kterého dává jen předpisy, »aby se uvarovalo nenáležitému vyplácení zaopatřovacích platů«. Ostatně i při použití jen jeho vlastních norem slušelo by ustanovení jeho § 8, odst. 1 č. 7, že zaopatřením rozumí se, provdá-li se ženský sirotek, vykládati jednak se zřetelem k ustanovení § 4, odst. 1. lit. a, podle něhož podmínkou vyplácení příspěvků na vychování jest, že jsou dítky nezaopatřeny a v ošetřování osoby činící nárok na percepti požitku, jednak i v souvislosti s ustanovením posl. odst. § 8, podle něhož nárok zaopatřovací oživne, když zaopatření před dosažením normálního věku zanikne, z čehož logicky dlužno usuzovati, že nárok na zaopatřovati požitky zůstane vůbec nedotčen, když nenastalo vůbec žádné faktické zaopatření dívčího sirotka přes jeho provdání.
Vymezenému tuto právnímu významu nezaopatřenosti dítěte s hlediska předpisů upravujících nárok zaměstnancův na mimořádné příplatky pro ně příčí se však svrchu vytčený názor nař. rozhodnutí, zaměňujícího bez postačitelného právního podkladu poměr nezaopatřenosti dítěte se zcela odlišným poměrem právního přestupu provdavší se dcery z rodiny otcovy do rodiny, jejíž hlavou jest dceřin manžel. Ježto takto nař. nález spočívá na právním názoru zákonu se příčícím, slušelo jej podle § 7 zák. o ss. zrušiti.

Citace:

Nález č. 1932. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 427-431.