Č. 1862.Známky: 1. Známky původně zapsané u některé obchodní komory v území bývalého Rakouska požívají, jsou-li splněny zákonné předpoklady, v území čsl. republiky stejné ochrany, jakou jim zaručovaly předpisy tehdy platné, nikoli však ochrany větší. — 2. Známka nezpůsobilá k zápisu z důvodu § 1 novely z r. 1895 nestane se k zápisu způsobilou tím, že se vžila. — 3. Které známky jsou deskriptivní ve smyslu § 1 novely z r. 1895. — 4. Takovou známkou není slovo »Siegerin«. — 5. Ochranná známka není k zápisu nezpůsobilou již proto, že je určena pro »umělé máslo«.(Nález ze dne 19. ledna 1923 č. 671.)Prejudikatura: Boh. 1644, 1704, 1708 a 1853 adm.Věc: Firma A. L. M. spol. s r. o. v Hamburku (adv. Dr. Rich. Sgalitzer z Prahy) proti ministerstvu obchodu v Praze (odb. rada Karel Weber) o ochrannou známku. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Min. obchodu nař. rozhodnutím vyslovilo, vyslechnuvši prve stranu, že známka č. — u obchodní a živnostenské komory ve Vídni zapsaná a dne 15. března 1919 pro oblast čsl. republiky u obch. a živn. komory v Praze pod č. — ohlášená neměla býti z důvodu § 1 známk. novely z 30. července 1895 č. 108 ř. z. zapsána. Zároveň nařídilo výmaz známky. Důvody rozhodnutí jsou tyto: Známka č. — jest čistou slovní známkou, protože obsahuje pouze slovo »Siegerin«. Slovo to umístěno jsouc na zboží jako ochranná známka nutně bude vykládáno v kruzích konsumenstva tím způsobem, že zboží takto označené jest kvality zvláště vynikající a následkem toho v konkurenčními boji se zbožím stejného druhu vítězícím. Známka obsahuje tudíž pouze údaj o jakosti chráněného zboží a je již z důvodu § 1 známk. novely z 30. července 1895 z ochrany vyloučena. Mimo to nelze připustiti tuto ochrannou známku pro zboží: »umělé máslo« protože jest označování umělých tuků slovem »máslo« zakázáno zákonem z 25. října 1901 č. 26 ř. z. z r. 1902 a jsou podobné výrobky z tuzemského obchodu vyloučeny. Zápis známky odporuje tudíž v tomto směru též ustanovení §§ 3 a 4 zák. známk. ze dne 6. ledna 1890 č. 19 ř. z. O stížnosti do tohoto výnosu podané uvážil nss toto: St-l upírá žal. úřadu vůbec právo odpírati zákonnou ochranu známkám, jež byly již zapsány dříve u některé obchodní komory býv. státu rakouského, a dovolává se v tom směru zákona z 24. července 1919 č. 471 sb., jenž zaručuje známkám původně u některé obch. komory rakouské zapsaným a v území republiky čsl. ve lhůtě zákonem tím stanovené přihlášeným plnou zákonnou ochranu. Stížnost jest tu na omylu. Známky původně zapsané u některé komory v území býv. Rakouska požívají, byly-li splněny zákonné předpoklady, v území čsl. republiky stejné ochrany, jakou jim zaručovaly tehdy platné předpisy. Ale právě jen ochrany stejné, nikoliv větší. Podle § 21 lit. d) známk. zákona z r. 1890 jest ministr obchodu oprávněn, kdykoliv naříditi výmaz známky, jež ve smyslu předpisů práva známkového zapsána býti neměla. Na tomto právu ministra obchodu nezměnil nic ani zákon z 24. července 1919 č. 471 ani jiný předpis od té doby vydaný, a jest tedy ministr obchodu oprávněn zkoumati registrační způsobilost známek zapsaných bez rozdílu, zda jde o známky, u nichž přihláškou podle onoho zákona zachována byla kontinuita se zápisem z doby před 28. říjnem 1918, nebo o známky teprve v republice čsl. nově zapsané. Jest také mimo veškeru pochybno-st, že i mírová smlouva St. Germainská s Rakouskem, jíž se stížnost dovolává, pokud v ní došla výrazu zásada zachování práv zápisem známek v území bývalého mocnářství rakousko-uherského nabytých, má na mysli zachování práv takových jen v stejném rozsahu a se stejnými omezeními, jež platila dříve, t. j. že nebylo úmyslem smlouvy té obsah práv v Rakousko-Uhersku kdysi nabytých rozšiřovati. Rovněž nemohl uznati soud za důvodnou námitku vadnosti řízení vytýkající, že žal. úřad nezjistil a v úvahu nevzal, že jde o známku již mnoho let ve Vídni, ve Švýcařích a v Berlíně zapsanou, která se dlouholetým užíváním vžila a tak i kdyby nebyla bývala způsobilá k zápisu původně, této způsobilosti dlouhým užíváním nabyla. Již několikrát, tak na př. v nálezu ze dne 28. listopadu 1922 č. 18013 (Boh. 1704 adm.) byl vysloven a podrobně odůvodněn právní názor, že známka, jež je nezpůsobilá k zápisu z důvodu § 1 novely z r. 1895, t. j. proto, poněvadž je deskriptivní ve smyslu tohoto předpisu, nestává se způsobilou k zápisu tím, že se vžila. Jestliže tedy úřad v daném případě pokládaje spornou známku za deskriptivní a z tohoto důvodu za vyloučenou ze zápisu, nezjišťoval, zda se známka ta vžila, nelze v tom spatřovati vadu řízení, poněvadž toto zjištění jest pro posuzování přípustnosti známky s hlediska novely z r. 1895 zcela bez významu. Nss shledal však důvodnými vývody stížnosti, pokud se obracejí proti výroku nař. rozhodnutí, že zápis sporné známky jest nepřípustný po rozumu § 1 známk. novely z 30. července 1895 č. 108 ř. z. Bylo již opětně v nálezech tohoto soudu, tak na př. v nálezu z 13. listopadu 1922 č. 6010/21 (Boh. 1644 adm.) a z 29. listopadu 1922 č. 18054 (Boh. 1708 adm.) podrobně vyloženo a odůvodněno, že podstatu zákazu známek deskriptivních, vysloveného předpisem § 1 novely z r. 1895 sluší spatřovati v tom, že jím zákon chtěl zabrániti tomu, aby nebyly monopolisovány zápisem prostředky výrazové z daného materiálu jazykového převzaté, jež jsou potřebny nebo vhodny k popisu zboží, a aby tak nebyla ve prospěch jednotlivců omezována volnost všech ostatních užívati takovýchto prostředků výrazových, jež jsou společným majetkem kulturním. Z tohoto základního pojetí onoho předpisu vyplývá však, že výhradným údajem deskriptivním ve smyslu § 1 novely 1895 jsou jen slovní výrazy, jež bud již svým vlastním filologickým významem jsou specifickým jazykovým prostředkem k vyjádření některého z údajů v § 1 novely vyznačených, anebo jež, ač vlastní filologický jejich význam jest jiný, se takovým běžným výrazovým prostředkem pro určité jakostní údaje staly buď v řeči vůbec nebo v těch kterých kruzích obchodních. Jest notorické, že slovo »Siegerin« svým filologickým významem není specifickým označením nějaké vlastnosti. Jestliže však souvislost slova za známku zvoleného s vlastnostmi zboží nevyplývá ze specifického jazykového významu slova, nýbrž lze-li souvislost takovou zkonstruovati teprve řadou logických závěrů, jde-li tedy zejména o symbol, výraz metaforický nebo pod., nelze známku takovou pokládati za výhradný údaj vlastnosti ve smyslu § 1 novely z r. 1895; v takovém případě nejde již o přímé použití daného materiálu jazykového. Použití takového symbolického obrazového označení jest dílem fantasie, invence svého původce a neztrácí této povahy již tím, že se užívání takového symbolu stalo snad častým, nýbrž teprve tehdy, když takové původně symbolické označování nějaké vlastnosti stalo se tak obyčejným, že vědomí jeho obrazného původu již zaniklo, takže ono slovo v novém významu, t. j. jako specifické označení určité vlastnosti, stalo se součásti jazykového materiálu. Slovo »Siegerin«, jak již bylo poznamenáno, takovýmto všeobecným specifickým výrazem jakostním není. Že se jím snad stalo aspoň v některých kruzích obchodních, mohlo by býti zjištěno jen zevrubným šetřením. Takové šetření úřad nekonal, vycházeje zřejmě z mylného právního názoru, že i slova označující vlastnost nějakou jen symbolicky jsou ve smyslu zákona deskriptivními aspoň tehdy, je-li užívání takového symbolu častým. Nař. rozhodnutí jest tedy v tomto směru založeno na mylném názoru právním. Ale ani, pokud nař. rozhodnutí uznalo spornou známku nezpůsobilou k zápisu pro zboží »umělé máslo« z toho důvodu, že »označování umělých tuků« slovem »máslo« jest zakázáno zákonem z 25. října 1901 č. 26 ř. z. a jsou podobné výrobky z tuzemského obchodu vyloučeny, zápis známky odporuje tudíž v tomto směru též ustanovení § 3 č. 4 zák. známk. z 6. ledna 1890 č. 19 ř. z., nemohl nss žal. úřadu dáti za pravdu. Předpisem § 3 č. 4 známk. zákona z r. 1890 jsou ze zápisu vyloučena taková znamení na zboží, která obsahují »nemravné a pohoršení vzbuzující nebo jinak veřejnému pořádku se příčící vyobrazení a nápisy«.Tento předpis podle svého znění vztahuje se především na obsah známek a ukládá v tom směru úřadu příslušnému, aby zkoumal, zda známka svým obsahem není nemravná, nevzbuzuje pohoršení nebo nepříčí se veřejnému pořádku (při čemž ovšem jest míti na paměti, že obsah, t. j. souhrn představ, jež známka v pozorovateli vzbudí, jest spoluurčován i spojením známky se zbožím určitého druhu). Není také pochyby, že se veřejnému pořádku příčí známky, jež svým obsahem jsou v rozporu s nějakým positivním ustanovením zákona. Pochybnost možná jest o tom, zda pod normu § 3 č. 4 známk. zákona lze zahrnouti i takové případy, kdy rozpor s právním řádem netkví v obsahu známky, nýbrž v objektu (výrobcích, zboží), pro něž zápisem známky má býti zákonná ochrana zajištěna. Leč nss nepokládal za nezbytné v daném případě tuto otázku řešiti, neboť v tom, že st-lka v přihlášce známky jako zboží, pro něž známka měla býti zapsána, uvedla mimo jiné také »umělé máslo«, nelze ještě shledati porušení zákona z 25. října 1901 č. 26 ř. z. z r. 1902, jak za to má žal. úřad. Tento zákon obsahuje předpisy o tom, jak musí být označeny výrobky v § 1 zák. uvedené, uvádějí-li se do obchodu (§§ 2, 8, 9 a 16 č. 4 zák., čl. 3 nař. z 1. února 1902 č. 27 ř. z.), o jejich výrobě a o tom, jak mají býti označeny příslušné prodejny. Nějakého předpisu, jenž by zakazoval užívání výrazu »umělé máslo« také tam, kde nejde o vnější označení výrobků pro obchod určených na nich samých, ani zákon ani prováděcí nařízení k němu vydané neobsahuje. Není tedy v zákoně podkladu pro názor žal. úřadu, že uvedení »umělého másla« v přihlášce jako jednoho druhu zboží, pro něž se zápisu domáhala, jest s cit. zákonem v rozporu a není tudíž již z tohoto důvodu ani podkladu pro výrok, že sporná známka příčí se předpisu § 3 č. 4 známk. zák., pokud byla zapsána pro »umělé máslo«.Z uvedených důvodů bylo nař. rozhodnutí zrušeno podle § 7 zák. o ss.