Č. 1906.

Obecní úředníci. — Řízení před nssem: Uplatňuje-li obecní úředník v 1. a 2. instanci nárok na úpravu služebních požitků dle zák. ze dne 22. července 1919 č. 443 sb., byv však zamítnut — v rekursu k 3. instanci namítá, že úprava jeho požitků neodpovídá ani zákonu ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z., zakládá vadu řízení, rozhodne-li 3. instance o tomto novém nároku bezprostředně sama.
(Nález ze dne 29. ledna 1923 č. 952.)
Věc: Obec Č. proti zemskému správnímu výboru v Praze stran služebních požitků městského zvěrolékaře. Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Dekretem z 19. července 1919 byl zvěrolékař J. A. ustanoven provisorním úředníkem města Č. pro obor služby zdravotně-policejní a dekretem ze 17. listopadu 1920 uděleno mu definitivum. Základní služné jeho stanoveno částkou 1440 K ročně.
Podáním z 20. listopadu 1920 žádal jmenovaný, aby mu služné upraveno bylo podle zákona z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n., tedy aby vyměřeno bylo částkou rovnající se základnímu služnému 9. hodnostní třídy 2. platového stupně státních úředníků. Tato žádost, jakož i další žádosti, resp. rekursy, v nichž se domáhal úpravy požitků ve shodě se zákony z 29. května 1908 č. 35 z. z. a z 23. července 1919 č. 443 sb., tedy základního služného druhého platového stupně 9. hodnostní třídy, byly městským zastupitelstvem, resp. okresní správní komisí zamítnuty. V dalším odvolání na zsv nedovolával se již zákona z 23. července 1919, nýbrž formuloval svůj petit tak, aby bylo uznáno, že se naň vztahují (toliko) předpisy zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z., a to beze vší výhrady, aby jeho hmotné poměry dle toho byly upraveny, a aby mu bylo zejména přiznáno minimální základní služné podle tohoto zákona jakožto úředníku se vzděláním vysokoškolským. Nař. rozhodnutím bylo odvolání »vyhověno, v odpor vzaté rozhodnutí, pokud jím st-li odepřen byl nárok na úpravu základního platu dle zákona ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z., § 19 II., odst. 1. a 2. zrušeno, a jemu tento nárok přiznán.«
Rozhoduje o stížnosti, kterou obec Č. podává do tohoto rozhodnutí, nss nemohl se zabývati námitkou, která zvěrolékaři A. upírá vůbec povahu obecního úředníka, tvrdíc, že služební poměr jeho spočívá na zvláštní soukromé, smlouvě s ním uzavřené. Neboť v předchozími administrativním řízení povaha obecního úředníka mu obcí upírána nebyla, tato otázka nebyla také předmětem rozhodování správních úřadů, a je tedy uvedená námitka, vznesená teprve ve stížnosti na nss., dle § 5 zák. o ss nepřípustná.
Dále nebylo třeba zabývati se oněmi vývody stížnosti, které dovozuji, že služba u obce jmenovanému není povoláním výhradným ve smyslu § 44 zák. z 23. července 1919 č. 443, neboť žal. úřad o této otázce nerozhodoval uváděje výslovně, že vzhledem k petitu rekursu naň vzneseného odpadá pro něj nutnost přezkoumávati rozhodnutí 2. instance ve výroku, že Josefu A. nárok na úpravu služebních požitků dle zákona z r. 1919 nepřísluší. Jsou tedy ony vývody stížnosti bezpředmětné.
V ostatními bylo uvážiti:
Dnem 1. září 1919 nabyl účinnosti zákon z 23. července 1919 č. 443, jenž některá ustanovení zákona ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. zrušil a nahradil novými. Zákon z 23. července 1919 praví v § 41, že úředníci, kteří byli ustanoveni dříve, než tento zákon nabyl platnosti, zůstávají i na dále ve svém dosavadním úředním postavení, že jim však přísluší právo volby, má-li pro budoucnost jejich služební poměr býti posuzován nadále podle ustanovení tohoto zákona čili nic. Tomuto ustanovení dlužno ovšem rozuměti tak, že právo volby právě zmíněné mají jen ti úředníci dříve ustanovení, kteří podle § 44 cit. zákona nejsou z oboru platnosti jeho vůbec vyloučeni. Jestliže podle tohoto ustanovení pod nový zákon vůbec nespadají, vztahuje se na ně pouze ustanovení prvního odstavce § 41, t. j. zůstávají — na příště ovšem na podkladě této zákonné normy — i na dále ve svém dosavadním úředním postavení se všemi právy a povinnostmi, jak z dosavadní individuální úpravy tohoto jejich úředního postavení se podávají, a může pouze vzniknouti spor o to, zda tato úprava odpovídá právnímu stavu platnému před 1. zářím 1919.
J. A. byl dne 1. září 1919, kdy zákon z 23. července 1919 nabyl účinnosti, již ustanoven ve smyslu § 41 tohoto zákona. Na tom nemění ničeho, že byl v tu dobu ustanoven toliko provisorně; neboť z posledního odstavce § 41 je patrno, že se tento § vztahuje i na ty úředníky, kteří dne 1. září 1919 byli v postavení pouze provisorním.
Podáním z 20. listopadu 1920 vykonal J. A. právo volby ve smyslu 2. odst. § 41, žádaje, aby mu služební požitky byly upraveny dle zákona z 23. července 1919, tedy aby mu základní služné bylo vyměřeno dle 2. platového stupně 9. hodnostní třídy. Tento nárok uplatňoval také v žádosti z 29. ledna 1921, jakož i v rekursu z 22. února 1921 a v rekursu na osk.; dovolává se sice v těchto podáních obou zákonů — jak z 1908, tak i z 1919 — vzhledem však k tomu, že v žádosti z 19. ledna 1921 domáhá se přiznání základního služného 9. hodnostní třídy 2. stupně, tedy úpravy obsažené teprve v zákoně z r. 1919 a v obou uvedených rekursech nedává nijak na jevo, že by tento svůj petit nějak modifikoval, nemůže býti pochybnosti, že mu ve všech těchto podáních šlo o úpravu služebního poměru dle zákona z r. 1919. Tím dával však — přes to, že citoval také zákon z r. 1908 — na jevo, že se mu nejedná o úpravu jeho služebního poměru, jak se podávala z dosavadního jeho služebního postavení ve smyslu prvního odstavce § 41 zákona z r. 1919. Neboť obě tyto alternativy — nehledíc k ustanovení 3. odst. § 41 — se vylučují.
O těchto jeho nárocích na úpravu hmotných poměrů dle zákona z r. 1919 — a jenom o těchto nárocích — bylo také rozhodováno 1. a 2. instancí, jak je patrno z odůvodnění dotčených rozhodnutí, zejména z důvodů 2. instance, které se opírají jen o zákon z r. 1919.
V rekursu na zsv naproti tomu J. A. neuplatnil již nároku na úpravu svých požitků dle zákona z 23. července 1919, nýbrž vznesl petit v podstatě docela jiný; opustiv basi odstavce 2. § 41 postavil se výhradně na stanovisko odst. 1., tedy na podklad dosavadního svého úředního postavení, žádal však, aby toto jeho postavení bylo uvedeno ve shodu se zákonným stavem, který pro něho jako úředníka v den 1. září 1919 již ustanoveného platil prve, nežli zákon z 23. července 1919 nabyl účinnosti, t. j. se zákonem z 29. května 1908.
O tomto nároku, kterého J. A. v 1. a 2. instanci neuplatňoval, tyto instance také nejudikovaly.
Vyšší instance je sice povolána, aby spornou věc ve všech směrech podrobila svému přezkoumání, avšak jenom v mezích daných jednak rozhodnutím instance nižší, jednak petitem rekursu; nemůže tedy judikovati o něčem, o čem nižší instance nerozhodla. Ježto petit Josefa A., jak jej formuloval v rekursu na zsv., neznamenal pouze restrikci nároků uplatňovaných v instanci 1. a 2., nýbrž obsahoval nárok v podstatě zcela jiný, nebyl zsv. příslušným judikovati o něm in merito, dokud nebyl proveden pravidelným pořadem instancí.
Zsv vydávaje nař. rozhodnutí, vycházel z předpokladu, že 2. instance o nároku vzneseném na zsv také již rozhodla. Předpoklad ten je však v rozporu se spisy; poněvadž pak rozpor ten týká se okolnosti rozhodné pro kompetenci žal. úřadu k meritornímu výroku, bylo ve smyslu námitky v tom směru ve stížnosti uplatňované nař. rozhodnutí dle § 6 zák. o ss zrušiti, nepřihlížejíc k ostatním námitkám, jež st-lka uvádí po stránce meritorní.

Citace:

Nález č. 1906. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 380-383.