Č. 1864.

Státní úředníci: Úmrtního kvartálu po státním úředníku nelze se domáhati podle § 65, 4. odst. služ. pragm., jsou-li tu oprávnění percipienti podle 1., 2. nebo 3. odst. téhož paragrafu.
(Nález ze dne 19. ledna 1923 č. 767.)
Věc: Aurelie Cs. ve V. R. proti ministerstvu financí v Praze stran úmrtného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka domáhala se v administrativním řízení, aby jí bylo přiznáno úmrtné za revidenta důchodkové kontroly Frant. H., jenž 11. února 1922 zemřel jako vdovec, a nárok svůj odůvodňovala tím, že byla s nebožtíkem zasnoubena, že mu vedla domácnost a ho ošetřovala, a že také z části zaplatila a z části je dlužná výlohy spojené s jeho nemocí a pohřbem. Úřad přiznal úmrtné manželským dětem zemřelého a nař. rozhodnutím nárok st-lčin zamítl s odůvodněním, že úmrtné dle § 65 služ. pragm. náleží především manželským potomkům, kteří byli pod péčí zemřelého úředníka.
Stížnost podanou do tohoto rozhodnutí nss neshledal důvodnou.
§ 65 služ. pragm. pro státní úředníky přiznává úmrtné vdově (odst. 1). Není-li tu vdovy, náleží dle odst. 2 nerozdílnou rukou především manželským potomkům, kteří byli v péči zemřelého úředníka, a není-li jich, manželským potomkům, kteří z vlastních prostředků hradili pohřební výlohy nebo zemřelého v poslední jeho nemoci před smrtí ošetřovali; ustanovení toto platí obdobně ve prospěch zákonných dědiců po svobodném nebo ovdovělém bezdětném úředníku (odst. 3). Ve všech ostatních případech může úmrtné dle odst. 4 zcela nebo z části přiznáno býti osobám, jež prokázané hradily výlohy pohřební ze svého nebo nebožtíka v poslední nemoci jeho před smrtí ošetřovaly.
Jak z ustanovení tohoto patrno, rozlišuje zákon několik skupin osob, jímž se vůbec úmrtného může dostati, a stanoví mezi nimi určité pořadí tak, že jsou-li tu oprávněnci skupiny pořadím přednější, vylučují oprávněnce skupiny zadnější.
St-lka — nehledíc k okolnosti jí tvrzené, že byla s nebožtíkem zasnoubena, kterýžto poměr po zákonu nepadá vůbec na váhu — dovolává se toho, že zemřelého ošetřovala a hradila ze svého výlohy jeho nemoci a pohřbu. Opírá tedy svůj nárok o ustanovení odst. 4 § 65 služ. pragm.
Netřeba zabývati se v daném případě otázkou, zda osoby v tomto odstavci jmenované, tvořící poslední skupinu percipientů, mají vůbec právní nárok na úmrtné. Neboť i kdyby tomu tak bylo, mohly by jej s úspěchem uplatňovati jenom tehdy, když by tu nebylo oprávněnců, kteří náležejíce do některé ze skupin přednějších, se svým nárokem předcházejí a je vylučují. St-lkou je nepopřeno, že zemřelý František H. má manželské potomky a že pečoval o jich výživu tím, že jim pravidelně zasílal přiměřené peněžité částky. Jsou tedy dány oba skutkové předpoklady nároku dle první věty odst. 2 cit. § 65. Okolnosti st-lkou proti tomu uváděné, že děti zemřelého, jimž úmrtné bylo vyplaceno, jsou plnoleté a o otce se vůbec nestaraly, je irelevantní, ježto zákon v cit. ustanovení žádá toliko, aby děti byly v péči o otce, nikoliv však naopak, aby otec byl v péči dětí, a na jich stáří resp. svéprávnost vůbec váhy neklade.
Je tedy stížnost bezdůvodná a bylo ji zamítnouti.

Citace:

Nález č. 1864. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 287-288.