Č. 1895.Stavební ruch. — Vyvlastnění: 1. Odvolací stolice podle § 4 zák. č. 20/1920 může sama řízení i nález 1. stolice doplniti. — 2. Rozhoduje-li odvolací stolice o rekursu proti vyvlastňovacímu nálezu, vydanému podle zákona č. 20/1920, teprve za platnosti zákona č. 45/1922, musí svoje rozhodnutí založiti na předpisech tohoto zákona č. 45/1922. — 3. Doplnění řízení nutné vzhledem k předpisům nového zákona musí se díti za účasti vyvlastněného. (Nález ze dne 27. ledna 1923 č. 1198.) Prejudikatura: Boh. 1180 a 1203 adm. Věc: Záduší farního kostela v R. (adv. Dr. Konst. Sobička z Prahy) proti zemské politické správě (za zúčastněnou stranu — stavební družstvo dělnických a rodinných domků pro R. a okolí — adv. Dr. Frant. Kysela z Prahy) o vyvlastnění staveniště. Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení. Důvody: Nálezem ze dne 25. září 1920 vyvlastnila osp na S. podle § 4 zák. ze dne 17. prosince 1919 č. 20 sb. z r. 1920 část a sice do dvou třetin pozemku č. kat. — v R., patřícího záduší kostela sv. Petra a Pavla, totiž část v situačním náčrtku k žádosti připojeném na menší díly rozparcelovanou, ve prospěch stavebního družstva dělnických a rodinných domků pro R. a okolí, zaps. spol. s r. o. v R. a stanovila jako přiměřenou náhradu vyvlastňovací 14 K za 1 čtvereční sáh. K námitkám st-lky v řízení předneseným bylo v důvodech vysloveno, že k nim nebylo lze vzíti zřetele, poněvadž nejsou nijak v zákoně odůvodněny. Nař. rozhodnutím ze dne 2. dubna 1922, vydaným podle zákona ze dne 27. ledna 1922 č. 45 sb., nevyhověla zsp odvolání st-lčinu jako zákonem neodůvodněnému, v odpor vzatý nález potvrdila a v těchto směrech doplnila resp. pozměnila: Vyvlastňuje se část pozemku č. kat. — v R., náležející záduší kostela sv. Petra a Pavla tamtéž ve výměře 16200 m2, vyznačená v předloženém situačním plánku ze dne 22. února 1922 barvou zelenou, vyvlastnění se vyslovuje ve prospěch stavebního družstva dělnických a rodinných domků pro R. a okolí na stavbu 28 domků vždy o jednom bytě se dvěma pokoji a kuchyní dle plánku během řízení předloženého a na komunikace k domkům těm nutné. Se stavbou na vyvlastněných pozemcích nutno začíti nejdéle do 3 měsíců od doručení tohoto rozhodnutí. Z náhrady za vyvlastněný pozemek jest družstvo povinno složiti v soudní úschovu 30% jako jistotu za část dávky z majetku původního vlastníka, připadající na vyvlastněný pozemek, ostatních 70% náhrady složeno buď u knihovního soudu k dalšímu opatření ve smyslu § 7 zák. ze dne 27. ledna 1922 č. 45 sb. V ostatním jmenovitě v určení náhrady za vyvlastněný pozemek částkou po 14 K za každý čtvereční sáh se ponechává nález osp v platnosti. V důvodech, pokud přicházejí v úvahu, se uvádí, že projekt, o který jde, nutno posuzovati dle ustanovení zákona ze dne 27. ledna 1922 č. 45 sb., a že na náhradě za vyvlastněný pozemek nelze ničeho měniti, poněvadž i druhý soudní znalec z oboru hospodářského v dodatečném řízení slyšený uznal náhradu 14 K za 1 čtvereční sáh přiměřenou. O stížnosti do rozhodnutí tohoto podané uvážil nss toto: Stížnost namítá především: 1. že žalovaný úřad, uznav vady v odvolání vytýkané (nedostatek přesného označení předmětu vyvlastnění a účelu zamýšlené stavby, jakož i jejího nástinu) za podstatné, neprávem doplnil řízení sám a neprávem rozhodl meritorně, neboť měl nález první stolice zrušiti pro vadnost řízení, any podstatné vady a neúplnost řízení nemohou býti odčiněny ani doplněními řízení v instanci rekursní a 2. že žal. úřad aplikoval na své rozhodnutí zákon ze dne 27. ledna 1922 č. 45 sb., ačkoli žádost i nález 1. instance se opírá o shora cit. zákon z r. 1919. Námitky tyto nejsou důvodné.ad 1. Podáním odvolání, vzneseného podle § 4, posl. odst. zákona ze dne 27. prosince 1919 č. 20 sb. ex 1920, přechází rozhodování ve věci samé na stolici vyšší. Instance odvolací rozhoduje pak právě ve funkci instanční a nikoli snad jen ve funkci kasační. Shledá-li, přezkoumávajíc v odpor vzaté rozhodnutí, že toto rozhodnutí nebo řízení je předcházející jest stíženo vadami, k jichž odstranění není zrušení nař. nálezu nezbytně zapotřebí, nýbrž vadami, jichž odstranění může bez újmy práv zúčastněných stran sama zaříditi, ať již doplněním řízení, ať doplněním nálezu samého, vyřídí odvolání ve věci samé, neboť tomuto postupu nestojí v cestě žádné ustanovení zákonné; že by postupem tím byla v konkrétním případu dotčena jakákoli práva st-lčina, stížnost ani netvrdí. ad 2. Žádost za vyvlastnění pozemku č. kat. — v R. byla podána dne 17. srpna 1920 a rozhodnutí 1. stolice bylo vydáno dne 25. září 1920, obojí tedy za platnosti zákona ze dne 17. prosince 1919 č. 20 sb. z roku 1920, jenž byl zrušen zákonem o stavebním ruchu ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. (§ 11). Ustanovení první hlavy tohoto zákona z r. 1921, jednající o opatření stavenišť, pozbyla podle jeho § 71 účinnosti dnem 31. prosince 1921 a na její místo vstoupila hlava prvá zákona ze dne 27. ledna 1922 č. 45 sb., jehož účinnost nastala dnem vyhlášení, t. j. dnem 18. února 1922. Za platnosti tohoto posléze uvedeného zákona bylo vydáno nař. rozhodnutí. Nss vyslovil již ve svých nálezech Boh. 1180 a 1203, na jichž odůvodnění se po rozumu § 44 j. ř. odkazuje, že druhá stolice, rozhodujíc za platnosti zákona ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. o nálezech vyvlastňovacích vydaných dle zákona ze dne 17. prosince 1919 č. 20 sb. z r. 1920, musí se říditi předpisy nového zákona. Důvody, jež nss k této úvaze vedly, platí v neztenčené míře i pro případ, že o nálezu, vydaném za platnosti zákona z r. 1919, rozhodovala druhá stolice v době platnosti zákona z r. 1922, a sice v ten rozum, že rozhodování stolice druhé musí pak býti založena na ustanoveních cit. zákona z r. 1922. Z tohoto hlediska vycházel zásadně také žal. úřad, jenž svoje rozhodnutí opřel již v úvodu jediné o tento zákon z r. 1922 a v důvodech vyslovil, že projekt, o který jde, jest nutno posuzovati dle ustanovení zákona toho. Tento postup žal. úřadu jest tedy v souhlasu se zákonem. Stížnost namítá konečně, že žal. úřad předpokládaje, že by použití zákona z r. 1922 bylo přípustno — nepoužil ustanovení jeho důsledně ve všech směrech, neboť jednak nevyšetřil, není-li v daném případě pozemků, které při vyvlastnění předcházejí (jako majetek zabraný neb obecní), jednak není z nař. rozhodnutí zřejmo, bylo-li zákona z r. 1922 použito též při určení náhrady za vyvlastněný pozemek. Této námitce nelze upříti důvodnosti.Podmínky vyvlastnění, jak byly stanoveny zákonem z r. 1922, liší se podstatně od podmínek uvedených v zákoně z r. 1919. Poukázati jest zejména na to, že v § 3 zákona z r. 1922 stanoveno bylo pevné pořadí pozemků, podle něhož jest vyvlastnění přípustno, dále na změny co do způsobu ustanovení znalců, jichž slyšení jest předepsáno a co do určení náhrady za vyvlastňovaný pozemek. Jestliže se žal. úřad právem postavil na stanovisko, že má rozhodovati podle ustanovení zákona z r. 1922, bylo jeho povinností zkoumati, jsou-li pro vyvlastnění toto dány podmínky tohoto nového zákona. Jeho § 5 stanoví výslovně, že jest řízením zjistiti, jsou-li splněny podmínky §§ 2 a 3 a dále stanoví, že úřad vykoná na místě šetření, k němuž jest pozvati obec i všechny zájemníky. Z toho je patrno, že takové řízení se nesmí konati bez účasti expropriátovy. Pokud bylo v daném případě řízení doplňováno, stalo se tak bez účasti st-le. Jest tedy řízení vadné i bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss. Otázkou správnosti výroku o náhradě za vyvlastňovaný pozemek se nss nemohl zabývati, jakmile shledal, že výrok o expropriaci samotné spočívá nai vadném řízení.