Č. 2134.

Veřejní úředníci. — Obecní samospráva. — Administrativní řízení: 1. Zemský správní výbor jest oprávněn zrušiti z moci dozorčí rozhodnutí okresní správní komise příčící se zákonu o obecních úřednících č. 443/1919. — 2. Kdy může býti propuštěn obecní úředník?
(Nález ze dne 24. března 1923 č. 4245.)
Věc: Obec T. H. (adv. Dr. Vil. Sýkora z Chrudimě) proti zemskému správnímu výboru v Praze o propuštění obecního tajemníka.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zrušil zsv. jak usnesení ob. zastupitelství v T. H. ze dne 5. ledna 1922, jímž schválena byla výpověď daná obecnímu tajemníkovi Bohumilu B. obecní radou, tak usnesení osk-e v L., usnesení ono potvrzující, jako nezákonné.
V důvodech uvedeno: Rozhodnutím zsv-u z 18. února 1922 bylo na jisto postaveno, že Bohumila B. nutno pokládati za skutečně ustanoveného obecního úředníka dle § 32 ob. zř., poněvadž byl přijat na místo, které již dříve jako místo úřednické bylo systemisováno, a byla mu pak udělena definitiva. Nelze mu tedy charakter úředníka odpírati, když vyhovuje plně náležitostem § 2 zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb., a ustanovení tohoto zákona se tudíž na Bohumlia B. vztahují. Může tedy B. ve smyslu § 26 cit. zák. mimo případ propuštění nálezem disciplinárním ze služeb býti propuštěn jen tehdy, prokáže-li se jeho neschopnost k službě. Obec uvádí jako důvod propuštění nepříznivou svoji situaci finanční a tvrdí, že B. službu u obce plně nezastával. Nehledě k tomu, že zákon žádný z těchto důvodů neuznává jako důvod pro rozvázání služebního poměru, jest povinností obce, aby se postarala o krytí požitků svého úředníka, a aby stanovíc úřední hodiny během těchto úředníka svého plně zaměstnávala, což při dnešní obsáhlé agendě obcí je docela dobře možno. Proto byla obě usnesení, odporující ustanovení § 26 cit. z., zrušena.
O stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí obcí T. Z. uvažoval nss takto:
Stížnost namítá, že B. nepodal včas proti rozhodnutí osk-e stížnost a že tedy žal. úřad neprávem toto rozhodnutí, jakož i usnesení ob. zastupitelství zrušil, když k zakročení ex offo prý nebylo příčiny.
Žal. úřad sám v nař. rozhodnutí vyslovuje, že vydává je — »nehledě ani ke stížnosti Bohumila B.« — a sluší je tedy považovati za rozhodnutí vydané z úřední moci. Netřeba se tedy obírati námitkou stížnosti, že B. stížnost včas a řádně nepodal, nýbrž třeba jen zkoumati, zda žal. úřad byl oprávněn z úřední moci zakročiti a to především zásadně, ne- hledě k danému případu. Žal. úřad sám se dovolává § 43 zákona ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. Paragraf ten stanoví v odst. 2, že okr. výbor jest oprávněn zrušiti z povinnosti úřední všeliká usnesení ob. výboru neb disciplinární komise, jež se příčí předpisům tohoto zákona. § 43 cit. z. z. byl ponechán beze změny zákonem ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. a byl zákon ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. pouze v určitých paragrafech zákonem č. 443 sb. změněn a doplněn. Z toho plyne, že oprávnění okresního výboru dané § 43 cit. zem. zákona platí i pro případ, příčí-li se usnesení obecního výboru (nyní zastupitelství) předpisům zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. Nemůže býti pochybnosti, že, příčí-li se rozhodnutí okr. výboru ustanovením tohoto zákona, má i zsv právo rozhodnutí to zrušiti již proto, poněvadž dle 3. odst. cit. § 43 jest oprávněn vydávati v mezích tohoto zákona podrobné, pro všechny obce závazné předpisy k provedení a tedy dán mu povšechný dozor nad zachováním jeho. Nelze tedy žal. úřadu zásadně odepříti právo z úřední moci zakročiti a zrušiti usnesení i osk-e, odporuje-li toto zákonu z 23. července 1919 č. 443 sb. Zda ovšem v konkrétním případě ona zrušená usnesení zákonu tomu odporují, je věcí další, o níž níže bude pojednáno.
Stížnost namítá dále, že B. výpověď přijal, čímž se zřekl jakýchkoli opravných prostředků. Námitka tato takto formulovaná je ovšem bez podstaty, poněvadž, jak uvedeno, rozhodoval žal. úřad ex offo a ke stížnosti Bohumila B. vůbec nehleděl. Pokud pak stížnost snad námitkou tou míní, že přijetím výpovědi se strany B-ovy vzat byl žal. úřadu podnět k tomu, aby ex offo zakročoval, poněvadž B. přijetím výpovědi na službu a úřad svůj resignoval, sluší uvésti, že st-lka opírá své tvrzení pouze o to, že prý B., když mu obecní rada 31. prosince 1921 ústně výpověď sdělila, odpověděl: »Dobře, výpověď přijímám, ale dejte mi ji ještě písemně.« Uváží-li se, že B. podáním datovaným 6. ledna 1922 u zsv-u proti výpovědi té si stěžoval a podáním z 1. března 1922 znovu proti ní protestoval, nelze shledávati ani nezákonnost, ani vadu řízení v tom, že žal. úřad toto vyjádření B-ovo blíže nevyšetřoval, nepovažuje je za nic jiného, než prohlášení, že výpověď béře sice na vědomí, ale žádá písemné její dodání a nikoli za resignaci na úřad, a že z úřední moci zákonnost oné výpovědi zkoumal.
Stížnost namítá dále, že výpověď daná B-ovi nebyla nezákonná, dovozujíc, že B. nebyl úředníkem obecním ve smyslu zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb., nýbrž pouhou silou pomocnou, takže tento soukromoprávní poměr mohl býti vypovězen. V té příčině dovolává se nař. rozhodnutí pravoplatného rozhodnutí zsv-u z 18. února 1922, jímž bylo vysloveno, že B. jest obecním úředníkem, na kterého se zákon právě citovaný vztahuje.
Stížnost míní, že rozhodnutí z 18. února 1922 nebylo v době vydání nyní nař. rozhodnutí pravoplatné, poněvadž proti němu byla podána stížnost u nss-u. Nss nemusí se obírati otázkou, mohl-li se žal. úřad přes to na ono své rozhodnutí jako na pravoplatné odvolávati, poněvadž stížnost proti němu podaná byla nálezem ze dne dnešního č. 4244/23 jako bezdůvodná zamítnuta. Tím padá tato námitka stížnosti a jeví se bezpředmětnými i všecky vývody, které se znovu zde snaží dovoditi, že B. není obecním úředníkem ve smyslu cit. zákona a že se tedy zákon na něj nevztahuje.
Byl-li tedy B. rozhodnutím žal. úřadu ze dne 8. února 1922 uznán úředníkem obecním a vysloveno-li, že se na něho vztahují ustanovení zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. a byla-li stížnost proti tomuto rozhodnutí nss-em zamítnuta jako bezdůvodná, pak ovšem právem žal. úřad zrušil výpověď ob. zastupitelstvím B-ovi danou a výnosem osk-e potvrzenou jako nezákonnou.
Neboť dle § 26 zákona ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. může úředník skutečně ustanovený býti mimo případ propuštění nálezem disciplinárním propuštěn jen tehdy, prokáže-li se jeho neschopnost k službě. O nález disciplinární vůbec nejde. Usnesení ob. zastupitelství opíralo se o dva důvody: totiž že obec nemá potřebí služeb B-ových a že poplatnost její nestačí na placení úředníka. Rozhodnutí osk-e opírá se jednak o tyto důvody, jednak o důvody uvedené ve vysvětlivkách ze dne 19. února 1922 a v protokole z téhož dne. Ve vysvětlivkách a protokole uvedena ovšem řada důvodů, ale většina jich dovozuje, proč B-a nelze považovati za úředníka, nýbrž za pouhou sílu pomocnou. Jen v protokole z 19. února 1922 uvedeno, že B. je »64 roků stár, čímž samozřejmo, že je k službě nezpůsobilý.« Jestliže na základě toho stavu spisů dospěl žal. úřad k názoru, že není dán případ § 26 zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z., zejména že není nijak prokázáno, že by B. ke službě byl neschopen, nelze v tom shledávati ani nezákonnost, ani nějakou vadu řízení.
Nebyl-li však dán některý z případů § 26 cit. zákona, pak výpověď B-ovi daná odporuje zákonu citovanému i zákonu ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. a nelze shledávati nezákonnost v tom, když žal. úřad ji i usnesení osk-e, kterým byla potvrzena, zrušil jako nezákonné.
Proto bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

Nález č. 2134. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 854-856.