Č. 2249.

Obecní úředníci. — Administrativní řízení: 1. K významu rčení »rovnocenná kategorie« v § 1 zák. z 15. dubna 1920 č. 312 sb. — 2. Rozhodnutí či pouhý interní poukaz nižší stolici?
(Nález ze dne 21. dubna 1923 č. 2056.)
Prejudikatura: K 1. Boh. 2212 adm.
Věc: Jaromír J. v L. (adv. Dr. V. Říha z Prahy) proti moravskému zemskému výboru v Brně o úpravu drahotních přídavků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
(Z důvodů): Nárok úředníků obecních, okresních atd. na drahotní a nákupní přídavek založen jest předpisem §u 1 zák. ze dne 15. dubna 1920 č. 312 sb.
Tento předpis přiznává obecním úředníkům drahotní a nákupní přídavek zásadně ve stejné výši jako náležejí úředníkům státním, pro jichž příslušný nárok co do výše přídavků podle čl. 9 §u 1 A 1 a B zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. jest směrodatnou výše skutečného ročního služného. Nemůže tudíž býti o tom sporu, že st-li jakožto úředníku při obci L. zásadně náleží tyto přídavky podle výše přiznaného mu obcí služného, o kterouž není mezi stranami sporu.
Ale § 1 zák. ze dne 15. dubna 1920 č. 312 sb. nárok obecního úředníka na mimořádné přídavky, v uvedeném rozsahu zásadně přiznaný, omezuje co do číselné výše v ten způsob, že má nárok na ně jen potud a do té výše, aby celkový jeho příjem nepřesahoval obdobného celkového služebního příjmu státního úředníka rovnocenné kategorie a stejné doby služební. Rovnocennost kategorie posuzovati pak možno jediné, přihlížejíc ke kvalitě skupiny, k níž by obecní úředník náležel, kdyby byl úředníkem státním.
Žal. úřad, vyhovuje st-lovu rekursu do rozhodnutí první stolice, jeho uplatňovanému nároku vyhověl jen potud, že obec nemůže býti přidržována k tomu, přiznati mu více na mimořádných přídavcích, než právě odpovídá vytčené §em 1 zákona ze dne 15 dubna 1920 č. 312 sb. maximální výši, t. j., aby jeho celkový příjem nepáčil se na více, než jak svrchu bylo naznačeno. Při tom zároveň úřad vyslovil, že při posuzování rovnocennosti s dotčenou kategorií státních úředníků pro zjištění oné maximální výše sluší vzíti za základ, že předchozí vzdělání st-lovo odpovídá jen požadavkům pro kategorii D cit. §u 52 služ. pragm., kterážto kategorie předpokládá absolvování čtyř nižších tříd některého středního učiliště nebo jednoročního učebního běhu s měšťanskou školou spojeného a úspěšné vykonání zvláštní odborné zkoušky.
Ježto se st-l ve svém rekursu řízeném na žal. úřad domáhal přiznání mimořádného přídavku, vypočítávaného jen ze zřetelem k číselné výši svého služného, tudíž bez jakéhokoli omezení co do největší požadovatelné výše, jeví se nař. nález vyřknuvší svrchu uvedené omezení st-lova nároku částečným zamítnutím jeho rekursu a nelze nahlédnouti, že by tato část napadeného nálezu, jak namítá odvodni spis žal. úřadu, neměla vůbec povahy rozhodnutí a byla jen jakýmsi interním poukazem první stolici.
Když takto nař. nález v rozporu s dále jdoucím požadavkem st-lovým vyslovil omezení jeho nároku, jde nesporně o rozhodnutí, jak je má na zřeteli § 2 zák. o ss.
Pokud jde o posouzení důvodnosti stížnosti, která namítá, že měl úřad po zákonu při srovnávání st-le s odpovídající kategorií státních úředníků za účelem zjištění jeho maximálního celkového nároku požitkového vzíti za základ, že jest ho srovnávati se skupinou A státních úředníků a nikoli, jak vyřkl, se skupinou D, jest třeba přihlédnouti k významu rčení »rovnocenná kategorie«. Zákon ze dne 15. dubna 1920 č. 312 sb. sám blíže nenaznačuje, co se má rozuměti slovem »kategorie«. Poněvadž však srovnávání státi se má za účelem zjištění služebních příjmů dotčených úředníků, může míti zákon na mysli patrně jenom takové kategorie, takové skupiny státních úředníků, v něž roztříděni jsou s ohledem na svoje služební příjmy, resp. které jsou směrodatny pro určení jejich hmotných nároků a výše jejich příjmů služebních. Jako takové kategorie lze však podle služební pragmatiky státních úředníků bráti v úvahu jediné skupiny úřednické po rozumu §u 52 služ. pragm., v něž úřednictvo je rozskupeno podle toho, jaké předběžné vzdělání pro ustanovení v tom kterém služebním odvětví je zásadně předepsáno.
Do úřednických skupin §u 52 služ. pragm. zařaděni jsou státní úředníci podle objektivní kvalifikace služebního místa, které zaujímají, a nikoli podle momentů subjektivních. Dlužno proto při komparaci po rozumu §u 1 zák. ze dne 15. dubna 1920 č. 312 sb. z. a n. přihlížeti také na straně úředníka samosprávného nikoli k jeho kvalifikaci subjektivní, nýbrž k objektivním momentům, charakterisujícím služební místo, které jest mu v obecní službě propůjčeno, tedy k tomu, do které úřednické skupiny §u 52 služ. pragm. by náleželo služební místo dotčeným samosprávným úředníkem zaujímané. Pro tuto otázku bude pak rozhodným, jaké předběžné vzdělání pro ustanovení na toto služební místo u obce buď všeobecně je předepsáno nebo při obsazování místa onoho obcí zvláště bylo požadováno.
Lhostejno proti tomu jest, jaké předběžné vzdělání ten který úředník skutečně má (srovn. nález tohoto soudu ze dne 11. dubna 1923 č. 5838. Boh. 2212 adm.).
V daném případě je nesporno, že st-l zastává při obci L. funkci úředníka konceptního. Stížnost netvrdí, že by obec byla při obsazování služebního místa zaujímaného st-lem požadovala na kompetentech určité předběžné vzdělání, zejména vysokoškolské vzdělání právnické. Rozhoduje tedy s hlediska svrchu vytčeného právního názoru po té stránce, se kterou kategorií scil. skupinou státních úředníků st-le jest třeba srovnávati, jediné jakost a stupeň předběžného vzdělání, které pro zmíněné služební místo všeobecně předepsáno jest zákonem. Po té stránce normuje § 3, odst. 1 zák. ze dne 23. července 1919 č. 443 sb., že při obcích s obyvatelstvem v počtu přes 3000 duší podle posledního sčítání úředníkem pro obor služby konceptní může býti stanoven jen ten, kdo podal průkaz, že vykonal studia právnická a státovědecká a že podrobil se s prospěchem všem theoretickým státním zkouškám právnickým, anebo že dosáhl hodnosti doktora práv na některé tuzemské universitě. Dokončeného takto vysokoškolského vzdělání právnického vyžadovalo by místo, o které tuto běží, normálně jen tehdy, čítá-li obec L. podle posledního sčítání přes 3000 obyvatelů, jen v tomto případu slušelo by st-le, užívajíc předpisu §u 1 zák. ze dne 15. dubna 1920 č. 312 sb. srovnávati, jak chce stížnost, se skupinou A § 52 služ. pragm. stát. úředníků, kterážto skupina právě zásadně požaduje uvedeného předběžného vzdělání a také jen při tomto skutkovém základu příčil by se zákonu nař. výrok, pokud rozhodl, že sluší st-le srovnávati s nižší skupinou než se skupinou A.
Avšak v konkrétním případu nelze nss-u nař. rozhodnutí po stránce jeho zákonnosti přezkoumati, neboť úřad, odvolávaje se prostě na praxi existující u zemského výboru, neuvedl vůbec, z jakého právního a skutkového základu vycházel, když prohlásil, že služební postavení st-le jest rovnocenné s kategorií D státních úředníků, čímž znemožnil soudu, aby mohl posouditi, zda se právní názor úřadu kryje s vývody svrchu uvedenými a zda tudíž rozhodnutí jeho jest zákonné. Tento nedostatek řádného odůvodnění nař. rozhodnutí tvoří podstatnou vadu řízení, pro kterou bylo rozhodnutí zrušili dle § 6 zák. o ss.

Citace:

Nález č. 2249. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1079-1082.