Č. 2038.

Státní občanství. — Administrativní řízení: 1. Na přiznání čsl. státního občanství není nároku, a to ani podle § 9 zák. čl. 236/1920. — 2. Nemá-li strana právního nároku ve věci samé, není vadou, neuvedl-li úřad důvodů pro své zamítavé rozhodnutí.
(Nález ze dne 3. března 1923 č. 3534.)
Prejudikatura: Boh. 1714. adm.
Věc: Vilém F. v P. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu vnitra o státní občanství. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zsp v Praze rozhodnutím ze dne 10. dubna 1922 nevyhověla žádosti st-lově za propůjčení státního občanství republiky čsl.
Ministerstvo vnitra nař. rozhodnutím ze dne 30. června 1922 odvolání nevyhovělo neudavši důvodů.
Stížnost podanou na toto rozhodnutí neshledal nss důvodnou.
Jak ze spisů správních jest patrno a jak také stížnost sama doznává, netvrdil st-l v řízení správním, že jest již ipso facto z některého z důvodů 1. odst. ústav. zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. státním občanem čsl., a nedomáhal se uznání toho, nýbrž žádal výslovně jen za přiznání státního občanství čsl. a i to jen zcela všeobecně, neodvolávaje se zejména na ustanovení § 9 uved. ústav. zák. Právem tedy pozíral žal. úřad na žádost st-lovu jako na žádost cizozemce o přiznání státního občanství čsl. Žádosti st-lově však nevyhověl a st-li státního občanství čsl. nepřiznal. Že by tímto odepřením státního občanství bylo vsazeno do jeho subjektivních práv, a že by výrok žal. úřadu byl z toho důvodu v rozporu se zákonem, st-l ani netvrdí, nýbrž vytýká nař. rozhodnutí jen vadnost, spatřuje ji v tom, že úřad výroku svého neodůvodnil a že st-le nepoučil o právním stavu, podle něhož prý byl st-1 již ipso facto státním občanem čsl. ve smyslu § 1 č. 3, resp. § 2 uved. úst. zák.
Námitka ta není odůvodněna.
Nároku na přiznání čsl. státního občanství není, a to ani podle § 9 uved. zák., jak nss již opětovně vyslovil (viz na př. nález z 30. listopadu 1922 č. 17919, Boh. 1714). Pak není však ani vadou řízení, když úřad straně nesdělil úvahy, kterými se dal při svém rozhodnutí vésti. Také zákonného ustanovení, podle něhož by byl úřad povinen, strany poučovati o stavu zákonodárství, není, zejména ani v uvedeném ústavním zákoně a nelze tedy shledávati vady řízení v tom, že úřad toho neučinil.
Námitkou stížnosti však, že st-l jest již ipso facto ve smyslu § 1 č. 3 event. § 2 uved. úst. zák. státním občanem čsl., nemůže se nss vůbec zabývati, poněvadž st-l, jak již uvedeno, v řízení správním netvrdil, že jsou u něho dány náležitosti v § 1 č. 3 nebo v 2 cit. zák. vytknuté a uznání státního občanství z důvodů těch se nedomáhal. Následkem toho nebylo, jak ze spisů správních jest patrno, v tom směru ani rozhodnuto a není tu tedy po té stránce dosud rozhodnutí, jež by mohl nss přezkoumati (§§ 5 a 6 zák. o ss).
Z těchto důvodů slušelo stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

Nález č. 2038. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 653-654.