Č. 1938.

Pozemková reforma: K otázce výhod zaměstnaců velkého poz. majetku, pozbyvších svého zaměstnání následkem převzetí zabraných nemovitostí státem (§ 75 zák. náhr.).
(Nález ze dne 6. února 1923 č. 2136).
Věc: Jiří B. v B. (adv. Dr. V. Říha z Prahy) proti pozemkovému úřadu v Praze (rada stpú E. Knapp) stran zaopatřovacích požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Následkem provádění pozemkové reformy na velkostatku P., měl st-l, jenž byl šafářem ve dvoře B., pozbýti svého místa.
Aby docíleno bylo dohody o požadavcích st-lových z důvodů jeho propuštění, jednal komisariát stpú se st-lem, při čemž bylo s výhradou schválení stpú umluveno, že úřad dopomůže st-li k dosažení podobného místa u zimní hospodářské školy v Pardubicích, kdyby však to nebylo možné, že mu vyplatí odbytné 7000 Kč, při čemž by st-li zůstala vyhrazena disposice s dosavadním jeho bytem až do 1. května 1922.
Splněním některého z těchto požadavků a to buď tím, že st-li zaopatřeno bude ono místo, nebo že se mu dostane finančního odškodnění, měl býti nárok jeho úplně vyrovnán.
Stpú odvolávaje se na ustanovení § 75 náhr. zák. vyzval podle této úmluvy kuratorium zimní hospodářské školy, jíž se dostalo přídělu ze zabraného majetku, aby přijalo st-le do služeb hospodářství této školy za těchže podmínek, za jakých jmenovaný dosud na velkostatku byl zaměstnán, kuratorium však proti této výzvě se ohradilo, udávajíc, že nemůže provedený příděl dodatečně na tuto podmínku býti vázán, a že by hospodářství školy nesneslo tak značného zatížení.
Na to rozhodl se stpú vyplatiti st-li smluvené odbytné, st-l však dle zprávy komisariátu odmítl odbytné přijmouti a požadoval, aby mu opatřeno bylo místo jiné.
Nař. výnosem vyzval pak úřad komisariát, aby se st-lem, který přes své protokolární prohlášení ze dne 14. října 1921, jímž se zavázal, že se spokojí s odbytným 7000 Kč, požaduje opatření služby jiné, více jednáno nebylo, nýbrž aby po uplynutí dané výpovědi byl služby sproštěn, a aby na něho byla podána žaloba na vyklizení naturálního bytu. Spolu vyzval úřad komisariát, aby o tomto rozhodnutí st-le vyrozuměl.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost zaměstnancova, namítajíc, že stpú neprávem odepřel st-li zaopatřovací požitky z důvodu, že nebyl trvalým zaměstnancem, neboť st-l byv od r. 1915 do 1. ledna 1922 zaměstnán jako definitivní šafář celoročně ve dvoře B. při zemědělské výrobě, musí pokládán býti za trvalého zaměstnance ve smyslu vlád. nař. z 13. května 1921 č. 189 sb. Nss uvážil o stížnosti takto:
Žal. úřad tím, že prohlásil, aby se st-lem o jeho žádosti za opatření jiného místa více jednáno nebylo, zamítl tento požadavek st-lův t. j. opatření jiného místa a to z důvodu, poněvadž se st-l písemně zavázal, že se spokojí s odbytným 7000 Kč. Naproti tomu namítá stížnost, že úřad odepřel st-li nárok na zaopatřovací požitky z důvodu, že není trvalým zaměstnancem.
Než úřad neodepřel st-li zaopatřovacích požitků vůbec, tím méně pak učinil tak z důvodu, který udává stížnost.
Úřad zajisté poskytl st-li zaopatření a učinil tak ve formě odbytného se zřetelem na úmluvu se st-lem uzavřenou. Z toho patrno, že stížnost podkládá rozhodnutí skutkový základ jiný, než na jakém toto skutečně spočívá a brojí proti němu námitkami, jež směřují vesměs ten proti skutkového a právního základu, na němž nař. rozhodnutí jest vybudováno, kovou podstatu nař. rozhodnutí beze vší výtky.
Jdou tedy námitky stížnosti vesměs mimo, neboť nepostihují skutkového a právního základu, na němž nař. rozhodnutí jest vybudováno, a proto bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 1938. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 439-440.