Č. 2143.Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí. — Administrativní řízení: Zmýlila-li se strana v rekursu proti platebnímu rozkazu o dávce z přírůstku hodnoty co do petitu, jaká nabývací cena má býti základem vyměření dávky, není nezákonným ani vadným, jestliže se úřad tímto údajem řídil. (Nález ze dne 26. března 1923 č. 998.)Věc: Antonín a Emilie Č. v B. proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Platebním rozkazem ze dne 21. září 1921 byla zemským inspektorátem pro zemské dávky v Praze z převodu mlýna v H. č. — s továrnou na cukrovinky a vilou kupní smlouvou ze dne 30. června 1919 na Dra Josefa Š. vyměřena dávka z přírůstku hodnoty 13126 K 94 h, při čemž byla nabývací hodnota dle údajů zcizitelů vzata částkou 54500 K, přípočty dle § 9 dávk. ř. částkou 26302 K 68 h a zcizovací hodnota dle úředního ocenění částkou 175217 K. V odvolání bylo vytýkáno, že neprávem byla vzata nabývací hodnota 54500 K, neboť vyměřovací úřad platebním rozkazem ze dne 27. července 1921 stanovil nabývací cenu téže nemovitosti 64822 K 50 h; také přípočty 26302 K 68 h neodpovídají skutečným nákladům na nemovitost vynaloženým a st-li uvedeným. Nař. rozhodnutím byla dávka snížena na 9135 K 88 h a nabývací hodnota nemovitostí vzata částkou 64822 Kč 50 h; v dalším směru nebylo odvolání vyhověno, při čemž nař. rozhodnutí uznalo, že strana mohla podle cit. pravoplatného zaručovacího rozkazu ze dne 27. července 1921, v kterém zjištěna byla v řízení o dávce z převodu těchže nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 14. září 1917 s dřívějšího majitele Josefa V. na nynějšího zcizitele zcizovací hodnota 85681 Kč 88 h, dle § 5, odst. 2 dávk. ř. žádati, aby tato hodnota při dalším převodu uznána byla za hodnotu nabývací; poněvadž však v odvolání žádáno, aby jako nabývací cena byla vzata částkou 64822 Kč 50 h, nebylo příčiny uznati jako nabývací hodnotu vyšší obnos. O stížnosti, naříkající rozhodnutí toto pro nezákonnost a vadnost řízení, uvážil nss toto: Pokud jde o náklady, jež dle návrhu st-lů měly dle § 9 dávk. ř. býti k nabývací hodnotě připočteny, vychází z výměru 1. stolice ze dne 23. dubna 1921, straně dne 15. května 1921 doručeného, že úřad uznal náklady tyto pouze částkou 26302 K 68 h a prohlásil, že ostatní, ježto se týkají strojního zařízení a z části oprav, dle § 9 dávk. ř. jsou nevpočítatelny. Strana měla tudíž příležitost, aby se onomu prohlášení opřela, a prokázala, které z nákladů neuznaných jsou dle zákona započítatelny. Strana však vyjádření nepodala a také v odvolání se obmezila na povšechné tvrzení, že připočtené náklady neodpovídají skutečným nákladům na nemovitost vynaloženým. Nelze proto shledati ani nezákonnost ani vadu řízení v tom, že se nař. rozhodnutí oněmi náklady dále nezabývalo. Pokud jde o určení nabývací hodnoty, vytýká stížnost nař. rozhodnutí odpor se spisy a protizákonnost; odpor se spisy proto, poněvadž není správné, že st-lé v odvolání navrhli, aby nabývací hodnota zvýšena byla toliko na částku 64822 K 50 h přes to, že skutečně činí 85681 K 88 h, jak žal. úřad sám doznává. Nss neshledal ani tuto námitku důvodnou. St-lé v rekursu na zemský správní výbor formulovali námitku proti předpokladu vyměřovacího úřadu, že nabývací hodnota činí 54500 Kč, jedině touto větou: »Týž (cil. vyměřovací úřad) však platebním rozkazem ze dne 27. července 1921 stanovil nabývací cenu téže nemovitosti obnosem 64822 Kč 50 h.« Jinak neuváděli žádných důvodů dalších. Mohlo tedy konečnému petitu, aby dávka přiměřeně byla vyměřena, rozuměno býti jenom tak, aby při tom za nabývací hodnotu vzata byla částka 64822 Kč 50 h, t. j. ona částka, která také v platebním, resp. záručním rozkaze ze dne 27. července 1921 jako nabývací cena byla přijata, což žal. úřad skutečně také učinil. Aby úřad přijal nyní za nabývací cenu tu částku, která v cit. záručním rozkaze byla udána jako cena zcizovací, v rekursu nebylo ani výslovně žádáno ani naznačeno. Namítá-li nyní stížnost, že rekurs takto byl míněn, a měl v tomto smyslu úřadem býti vykládán, imputuje úřadu zcela bezdůvodně povinnost, aby i při jasném znění rekursu pátral, zda vůle v něm vyjádřená odpovídá pravé vůli strany. Jestliže se strana v rekursu zmýlila, musí následky toho nésti sama a nemůže požadovati, aby úřad nesprávné její vyjádření opravoval. Není tu tedy ani rozporu se spisy ani nezákonnosti, pročež bylo stížnost zamítnouti.