Č. 2041.

Pojištění pensijní. — Řízení před nss-em: 1. Požadavku § 65 zák. ze dne 5. února 1920 č. 89 sb. není vyhověno, jestliže nositel pojištění pouze fakticky plnil závazek § 65, odst. 1 č. 4 cís. nař. ze dne 25. června 1914 č. 138 ř. z., nebyla-li povinnost k tomu nejpozději 31. prosince 1918 i výslovně obsažena ve stanovách dotčeného náhradního zařízení. — 2. Zaměstnanci podrobení pensijnímu pojištění nejsou legitimováni ke stížnosti na nss proti rozhodnutí odpírajícímu uznání náhradní smlouvy za náhradní ústav pojistný po rozumu § 65 zák. ze dne 5. února 1920 č. 89 sb.
(Nález ze dne 3. března 1923 č. 3633.)
Věc: Wechselseitige Versicherungsanstalt St. Florian v Chebu a úředníci tohoto ústavu (adv. Dr. Artur Utschig z Chebu) proti ministerstvu sociální péče (min. rada Dr. Bron. Wellek) (za zúčastněnou stranu — Všeobecný pensijní ústav v Praze — ředitel Dr. Emil Schonbaum) o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost, pokud byla podána úředníky ústavu »We chselseitige Versicherungsanstalt St. Florian«, odmítá se jako nepřípustná, jinak se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem ze dne 22. listopadu 1921 nevyhovělo min. sociální péče žádosti »Vzájemně pojišťovacího ústavu St. Florián« v Chebu z 20. prosince 1920 za povolení přeměny dosavadních náhradních smluv v náhradní ústav ve smyslu §u 65 zák. ze dne 5. února 1920 č. 89 sb., protože nebyly splněny formální předpoklady předepsané v č. 4 §u 65 pens. zákona ze dne 5. února 1920 č. 89 sb. resp. cís. nař. ze dne 25. června 1914 č. 138 ř. z. Dále nezdálo se min. sociální péče vzhledem k poměrně malému počtu členů zřízení náhradního ústavu pojišťovacího spolku na vzájemnost ani věcnou potřebou odůvodněným, ani účelným. Konečně vyslovilo min. sociální péče, že způsob převedení pojištění na Všeobecný pensijní ústav v Praze řídí se dle předpisů čl. 11. provád. nař. ze dne 30. prosince 1920 č. 693 sb.
Nss rozhoduje o stížnosti, veden byl těmito úvahami:
Podle §u 64 cís. nař. ze dne 25. června 1914 č. 138 ř. z. bylo lze zákonné povinnosti pojistné v §u 1 t. nař. stanovené vyhověti také pojištěním u náhradního ústavu (§ 65) anebo náhradní smlouvou (§ 66). Volba nositele pojištění příslušela dle odst. 2 §u 64 zaměstnavateli. Jen on měl vůči dohlédacím úřadům po této stránce postavení strany a nikoliv jeho zaměstnanci a jest i podle §u 65 zákona ze dne 5. února 1920 č. 89 sb. jedině zaměstnavatel oprávněn, jako příslušný nositel pojištění (§ 66 lit. b) cís. nař. ze dne 25. června 1914 č. 138 ř. z.) žádati za přeměnu náhradní smlouvy v náhradní ústav; odepřením svolení k této přeměně mohlo pak porušeno býti pouze jeho právo a nikterak i právo zaměstnanců. Pokud tedy stížnost proti nař. rozhodnutí byla podána též úředníky stěžujícího si ústavu, shledal ji nss pro nedostatek legitimace těchto zaměstnanců dle §u 2 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z roku 1876 nepřípustnou.
Pokud stížnost podána byla ústavem W. V.-A. St. Fl., uvážil nss toto:
V tomto případě jest na sporu otázka, zda obsah služební smlouvy, uzavřené mezi stěžujícím si ústavem a jeho zaměstnanci, odpovídá náležitostem č. 4 §u 65 cís. nař. ze dne 25. června 1914 č. 138 a zdali jsou tudíž dány po této stránce předpoklady stanovené v odst. 1 § 65 zákona o pens. pojištění ze dne 5. února 1920 č. 89 sb. pro přeměnu náhradních smluv v náhradní ústav. Žal. úřad odpověděl na tuto otázku záporně, vycházeje ze skutkového předpokladu, že náhradní smlouvy neobsahují — jak předpisuje č. 4 §u 65 cit. cís. nař. z r. 1914 — ustanovení, že v každém pátém roce musí býti provedeno technické prozkoumání fondu (pojistně matematická bilance), ani závazek, učiniti nutná opatření k sanaci, shledá-li se schodek naproti úhradě, které podle pojišťovací techniky jest třeba k uhrazení předepsaných dávek.
Stížnost namítá, že žal. úřad vycházel z mylného právního náhledu, že podle § 65 zák. ze dne 5. února 1920 č. 89 sb. jest zapotřebí, aby ustanovení § 65 č. 4 cís. nař. č. 138/1914 ř. z. byla pojata do textu náhradní smlouvy, pokud se týče stanov, jež byly podkladem náhradní smlouvy; neboť byla-li náhradní smlouva místodržitelstvím v Praze dne 10. prosince 1916 schválena, pak jest tím prokázáno, že odpovídala úplně požadavkům zákona, a § 65 cit. cís. nař. z r. 1914, jenž stanoví podmínky pro uznání smluv náhradních, nevyžaduje, aby i podmínka § 65 č. 4 byla splněna, neboť tento bod 4 v cit. § 66 jest vynechán. Není proto podle náhledu stížnosti přípustno, aby odepřeno bylo schválení náhradní smlouvy, jez byla státem uznána.
Námitce této mohlo by býti přiznáno oprávnění, kdyby byl právní stav, na jehož podkladě náhradní smlouva byla schválena, zůstal nezměněn a zejména kdyby byl zákon ze dne 5. února 1920 č. 89 sb. chtěl schválené smlouvy náhradní zásadně zachovati v platnosti. Předmětem nař. rozhodnutí není však otázka, zdali se uznání náhradní smlouvy, vyslovené dne 10 prosince 1916, stalo podle tehdejších právních předpisů po právu, nýbrž zdali tento způsob náhradního pojištění vyhovuje také příslušným předpisům § 65 nového zákona ze dne 5. února 1920 č. 89 sb.
Po této stránce namítá stížnost, že podmínka stanovená v §u 65 zákona z roku 1920, aby obsah náhradních smluv, pokud se týče stanov (řádů a p.) smlouvám za základ položených nejpozději dne 31. prosince 1918 vyhovoval požadavkům §u 55 č. 4 cís. nař. ze dne 25. června 1914 č. 138 ř. z., neplatí pro náhradní smlouvy, poněvadž povinnost v bodě 4 obsažená uložena byla cit. cís. nařízením pouze náhradním ústavům. Tato námitka přehlíží však, že § 65 zák. č. 89/1920 týká se jen případného zachování platných náhradních smluv, kdežto otázka dalšího trvání náhradních ústavů zásadně upravena byla na jiném místě zákona, to jest v §§ 64 a 66.
Pokud však stížnost hájí právní názor, že ani podle znění cit. §u 65 nelze uznání náhradní smlouvy za náhradní ústav činiti závislým na tom, zda v textu smlouvy nejpozději dne 31. prosince 1918 výslovně bylo postaráno o technické prozkoumání fondu (pojistnotechnická bilance), a závazek krýti případný schodek, nemohl nss stížnost uznati za oprávněnou.
Jak vysvítá z §u 64, odst. 1., spočívá zákon o pens. pojištění ze dne 5. února 1920 č. 89 sb. na základní myšlénce, že náhradní pojištění ve formě náhradních smluv nadále jest nepřípustno. V §u 65 pak stanoví přesné podmínky, jež musejí býti splněny, aby náhradní pojištění doposud poskytované náhradními smlouvami bylo přeměněno v pojištění náhradními ústavy. Takovou přeměnu prohlašuje však zákon v §u 65, odst. 1 za přípustnou pouze za předpokladu, že pro realisaci pojištění z té které náhradní smlouvy byly zde zvláštní pensijní ústavy, pokladny, fondy atd., tudíž zvláštní souhrny jmění, jichž činnost byla upravena stanovami (řády a pod.). Uváží-li se, že dle dřívějšího stavu právního zřízení takových zvláštních souhrnů jmění nebylo obligatorním předpokladem uznání náhradních smluv, následuje z toho, že zákon předpisem §u 65 omeziti chtěl přeměnu náhradních smluv v náhradní ústavy pouze na ony případy, ve kterých se náhradní pojištění provádělo prostřednictvím zvláštních zařízení, která, ač ne formálně, přece však fakticky měla povahu náhradních ústavů ve smyslu formálních předpokladů zákona.
S tohoto hlediska lze v požadavku §u 65 cit. zákona z roku 1920, aby stanovy (řády a p.) tam uvedené takovýchto zařízení odpovídaly obsahem svým také předpisům č. 4 §u 65 cís. nař. z roku 1914, spatřovati pouze konkrétní výraz myšlenky zákonodárce, že přeměna státi se má pouze v oněch případech, v kterých ono zařízení vyhovuje jak věcně, tak i formálně požadavkům, jež kladl zákon na náhradní ústavy ve vlastním smyslu slova jako podmínku jich uznání. Bude proto, jde-li o uznání náhradních smluv za náhradní ústavy, vyhověno požadavkům §u 65 zákona z r. 1920 pouze tenkráte, když stanovy příslušného náhradního zařízení obsahovaly nejpozději dne 31. prosince 1918 výslovné ustanovení o technickém prozkoumání fondů a o zá- vazku k sanaci případných schodků, jak předpisoval § 65 č. 4 cís. nař. z r. 1914.
Jelikož tomuto požadavku v přítomném případě beze sporu nebylo vyhověno, nemůže v nař. rozhodnutí býti spatřováno porušení zákona, a bylo proto stížnost zamítnouti, aniž bylo zapotřebí zabývati se dalšími námitkami, které se vztahují na onu část nař. rozhodnutí, jež odůvodňuje odepření požadovaného uznání smlouvy náhradní věcnými pochybnostmi a důvody účelností.

Citace:

Nález č. 2041. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 657-660.