Č. 2047.

Státní občanství: 1. Není nároku na udělení čsl. stát. občanství podle § 9 zák. č. 236/20. — 2. Účinky legitimace per rescriptum principis na státní občanství a právo domovské. — 3. Kdy není nedostatek právního poučení v rozhodnutí politického úřadu podstatnou vadou.
(Nález ze dne 5. března 1923 č. 2186.)
Prejudikatura: K I. Boh. 1714 adm.
Věc: Gisela S. v Brně proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zemská správa politická v Brně rozhodnutím ze dne 12. května 1922 nevyhověla žádosti Gizely S., aby bylo přiznáno státní občanství čsl. jejím dětem Alfredu a Matyldě podle § 9 ústav. zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb.
Min. vnitra nař. rozhodnutím ze dne 30. září 1922 rekursu nevyhovělo důvodů neudavši.
Stížnost podanou do tohoto rozhodnutí neshledal nss důvodnou.
St-lé domáhali se svojí matkou a poručnicí Gizelou S. v řízení správním výhradně přiznání státního občanství čsl., udávajíce výslovně, že příslušeli po matce do Vídně a že nabyli domovského práva v Brně teprve v r. 1918, kdy byli per rescriptum principis legitimováni. Právem tedy pozíral žal. úřad na žádost jejich jako na žádost ve smyslu § 9 ústav. zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. a jest námitka stížnosti, že otec st-lů měl domovské právo v Brně již před 1. lednem 1910 a je nepřetržitě držel, takže ani on ani st-lé nespadají vůbec pod tento zákon, nepřípustnou novotou ve smyslu §§ 5 a 6 zákona o ss, kterouž se nss nemůže vůbec zabývati.
Namítá-li však stížnost, že nař. rozhodnutí, nepřiznavši st-lům čsl. občanství státní, jest v rozporu s rozhodnutím, jímž st-lé byli prohlášeni za manželské, poněvadž nabyli tímto rozhodnutím domovského práva v Brně jako v místě domovské příslušnosti svého otce a tím i nároku na státní občanství čsl., jest na omylu. § 9 ústav. zákona neposkytuje totiž, jak nss již opětně vyslovil (viz na př. nález Boh. 1714 adm.) vůbec právního nároku na propůjčení státního občanství čsl. St-lé byli, jak jest nesporno, legitimováni rozhodnutím bývalého císaře rakouského ze dne 5. února 1918, nabyli tedy ve smyslu 3. odst. § 6 zákona ze dne 3. prosince 1863 č. 105 ř. z., zachovaného § 3 uvedeného ústavního zákona výslovně v platnosti, teprve tímto dnem domovského práva v Brně, tedy na území nynější republiky čsl. a nemají proto ve smyslu § 9 ústav. zákona nároku na přiznání státního občanství čsl. Nepřiznal-li jim tedy žal. úřad nař. rozhodnutím toto státní občanství, není rozhodnutí to v rozporu se zákonem a nedotklo se ani rozhodnutí, jímž byli st-lé legitimováni, a to ani pokud nepřiznáním státního občanství ztrácejí domovské právo v Brně, poněvadž ztráta ta jest důsledkem zásady vyslovené v § 2 zák. č. 105 z r. 1863, že totiž domovského práva mohou nabýti a tedy je ovšem i míti jen státní občané. Jest tedy výtka nezákonnosti stížností učiněná neodůvodněna.
Stížnost vytýká však nař. rozhodnutí také vadnost, spatřujíc ji v tom, že nař. rozhodnutí neobsahuje ani odůvodnění, ani poučení o právu odvolacím. Výtka ta není odůvodněna. Neposkytuje-li totiž § 9 cit. ústav. zák. nároku na přiznání státního občanství, není ani vadou řízení, když úřad nesdělí straně úvahy, jimiž se dal při rozhodování svém vésti. V okolnosti však, že žal. úřad st-le nepoučil o tom, že rozhodnutí jeho jest konečné, nelze shledati podstatnou vadu řízení, když st-lé včas stížnost k tomuto soudu podali a když v ní ani netvrdí, že jim byla obrana stížená tím, že poučení nebylo k rozhodnutí připojeno.
Poněvadž jest tedy stížnost ve všech směrech neodůvodněna, slušelo ji zamítnouti.

Citace:

Nález č. 2047. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 668-669.