Č. 2271.

Příděl pastvin na Slov.: Za platnosti nařízení ze dne 16. března 1922 č. 105 sb. o užívání pastvin na Slovensku nelze ukládati vlastníku (pachtýři, uživateli) půdy, aby přenechal majitelům dobytka užívání pastvy na půdě jiné, než na které bylo paseno v roce 1921 na základě dohody neb rozhodnutí.
(Nález ze dne 27. dubna 1923 č. 6175).
Věc: Vidor Cz. v H. proti županu župy Spišské v Levoči o užívání pastvin.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím vysloveno, že st-l jest povinen i obci B. povoliti užívá ní pastvy a příhonu k ní, zrušuje se jako nezákonné; v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím potvrzeno bylo usnesení pašinkového výboru okresu spišsko-podhradského ze dne 6. června 1922, jímž obci A. ponechána za náhradu 1000 K i na r. 1922 v užívání pastva v rozsahu 55 jiter, které obec již v r. 1921 užívala, obci B. přiznáno pak v náhradu za užívání pastvin v r. 1921 užívaných, užívání pastvin jiných, v usnesení tom přesně označených, a určena obci té i cesta a příhon k nim.
Stížnost podaná u nss-u majitelem těchto pastvin namítá, že celý velkostatek a tedy i půda obcím těm za pastviny v užívání daná, propachtována byla v r. 1921 se souhlasem stpú-u Jindřichu K., takže nemůže st-l býti nucen dáti ji v užívání někomu jinému. Ohledně půdy dané v užívání obci B. namítá stížnost, že obec ta v r. 1921 této půdy jako pastvin neužívala a že tedy příděl ten příčí se ustanovení vl. nař. z 16. března 1922 č. 105 sb.
Rozhoduje o stížnosti veden byl nss těmito úvahami:
Pokud jde o pastviny, jež nař. rozhodnutím přiznány byly v užívání obci B., je ze spisů zřejmo, že jich obec B. v roce 1921 neužívala. Z toho vychází i nař. rozhodnutí, potvrzujíc usnesení pašinkového výboru, který této obci přiznává užívání pastvin těch jako náhradu za pastviny ve výměře 44 jiter, jež obec měla v užívání v r. 1921, které však pachtýř velkostatku na podzim 1921 zoral a ječmenem ošil.
Stížnost stojí na stanovisku, že nelze za platnosti nařízení z 16. března 1922 č. 105 sb. uložiti vlastníku, aby dal v užívání půdu jinou, než jaké v roce 1921 bylo oprávněnými jako pastvy užíváno, kdežto žal. úřad stojí zřejmě na stanovisku opačném, míně, že v případech, kde půda v r. 1921 jako pastva užívaná, v r. 1922 není již pastvou, nýbrž rolem, může oprávněným býti náhradou přiznáno i užívání jiné půdy pastevní.
Nss nemohl se přikloniti k názoru žal. úřadu.
Vl. nař. ze 16. března 1922 č. 105 sb., platné v době vydání nař. rozhodnutí, stanoví ve čl. 1: »Maiitelé (pachtýři, uživatelé) půdy, kteří v pastevním období 1921 ponechali majitelům dobytka užívání pastvy na této půdě, jsou povinni ponechati ji k pastvě i v r. 1922. Totéž platí i o půdě, na které bylo paseno v r. 1921 podle rozhodnutí vydaného dle 3. odst. čl. 1 vl. nař. ze 27. května 1921 č. 226 sb. Na užívání pastvy na této půdě mají v první řadě nárok ti, kdo v r. 1921 tam dobytek pásli . . . .« Toto ustanovení nepřipouští podle názoru nss-u jiného výkladu, než že majitel (pachtýř, uživatel) půdy může proti své vůli býti nucen jen, aby na r. 1922 ponechal užívání pastvy na oné půdě, na které užívání to ponechal majitelům dobytka v r. 1921 nebo na které paseno bylo v r. 1921 podle rozhodnutí vydaného dle 3. odst. čl. 1 vl. nař. z 27. května 1921 č. 226, a to jen tehdy, když, jak dovozeno bylo ve zdejším nál. z 16. ledna 1923 č. 453, Boh. 1847 adm., na který se dle § 44 j. ř. poukazuje, na počátku r. 1922 dány jsou ohledně této půdy všeo- becné předpoklady ustanovení § 1 min. nař. z 11. dubna 1919 č. 68/1919 (2944/a pres.), tedy je—li ona půda vhodná pro pastvu hospodářských zvířat a není určena a užívána k jiným z veřejného hlediska užitečnějším účelům.
Cit. nařízení z 16. března 1922 č. 105 sb. nemá již onoho všeobecného ustanovení § 2 nař. min. s plnou mocí z 11. dubna 1919 č. 68/1919, dle něhož byl majitel neb uživatel povinen půdu v § 1 tohoto nař. uvedenou, dokud jí nepotřebuje a neužívá pro vlastní potřebu, dáti v užívání obci pro společné pasení dobytka, nýbrž omezuje na r. 1922 povinnost tu jen na onu půdu, která již r. 1921 buď podle dohody neb úředního příkazu tomuto účelu sloužila. Nedá se hájiti stanovisko, že by vl. nař. z 16. března 1922 č. 105 sb. chtělo upraviti jen určitou část užívání pastvin na r. 1922, totiž těch, jichž ku společné pastvě bylo užíváno v roce 1921 a že by tedy ohledně ostatních pastvin zůstalo v platnosti nař. min. pro Slov. z 11. dubna 1919. Neboť nařízení č. 105 dle nadpisu svého upravuje užívání pastvin na Slovensku, tedy užívání pastvin všeobecně a stanoví v čl. 1 odst. 2: »O tom, kdo má podle tohoto předpisu nárok na užívání pastvin, jakož i o všech sporech na základě tohoto nařízení vzešlých rozhodne v případě neshody . . . .« a zachovává v platnosti cit. nař. min. pro Slov. jen, pokud nař. č. 105 sb. samo neobsahuje jinakých ustanovení (viz čl. 2 cit vl. nař.).
Že nařízení ze 16. března 1922 č. 105 skutečně chtělo uložiti vlastníku resp. uživateli povinnost dáti v užívání pouze onu půdu, jíž roku 1921 buď podle dohody neb úředního výroku bylo užíváno majiteli dobytka jako pastvy, vyplývá i ze srovnání tohoto nařízení s nařízením z téhož dne pod č. 104 sb., vydaným pro Podkarpatskou Rus. Tam stanoveno ve čl. 1, odst. 3, že, je-li v obci zvýšená potřeba pastvin, může býti uložena povinnost ponechati majitelům dobytka užívání pastvy i v příčině jiných pozemků než těch, na kterých podle smlouvy neb úředního příkazu dobytek v r. 1921 byl jimi pasen. Takového ustanovení nařízení pro Slovensko v týž den vydané nemá a plyne i z toho, že chtělo povinnost vlastníka omeziti výhradně jen na půdu zmíněnou ve čl. 1.
Z úvah těch vyplývá, že nelze st-li nařizovati, aby dal obci B. na r. 1922 užívání pastvy na jiné půdě, než kterou ponechal v pastevním období 1921 neb na které v roce tom bylo paseno podle rozhodnutí vydaného dle 3. odst. čl. 1 vl. nař. ze 27. května 1921 č. 226 sb.
Půda obce B. na r. 1922 není takovou půdou, jak nař. rozhodnutí samo doznává, dávajíc ji náhradou za půdu v r. 1921 obcí B. za pastvu užívanou, pozbyvší způsobilosti, býti pastvou, když byla zorána a oseta. Aby vlastník vydal v užívání pro pastvu na rok 1922 jinou půdu, než onu, o které jedná čl. 1 nař. z 16. března 1922 č. 105 sb., toho nelze mu, jak z uvedených úvah vyplývá, za platnosti tohoto nařízení však ukládati.
Proto muselo nař. rozhodnutí, pokud jde o pastviny obci B. přikázané, býti zrušeno jako zákonu odporující.
Jinak má se věc ohledně užívání pastvin na půdě ponechané obci A. Tu není sporu, že nař. rozhodnutí ponechává obci té touž půdu, které užíváno podle dohody již v r. 1921.
Stížnost vidí nezákonnost výroku žal. úřadu pouze v tom, že půda ta dána byla se svolením stpú-u do pachtu spolu s celým velkostatkem. Stížnost však přehlíží, že schválení pachtovní smlouvy stpú-u nemá jiného významu, než že proti pachtovní smlouvě té s hlediska provádění pozemkové reformy, upravené zákonem záborovým a zákony jej doplňujícími není námitek, že však ani souhlasem stpú-u nemohly se pachtované objekty vymknouti jiným předpisům, které disposici vlastníka neb uživatele s nimi omezují. A jedním z předpisů těch je předpis č. 1 nař. ze 16. března 1922 č. 105 sb., jemuž zůstala půda podrobena, byť i stpú s hlediska § 7 zábor. zákona dal souhlas k pronájmu celého velkostatku.
Nemohli tedy ti, kdož jsou oprávněni žádati, aby jim bylo ponecháno užívání pastvy na půdě, které k tomu účelu užívali v r. 1921, i na rok 1922 pozbýti práva toho tím, že půda ta s celým velkostatkem v r. 1921 byla propachtována, a jeví se jediná námitka stížnosti, směřující proti výroku o užívání pastvy obcí A. bezdůvodnou.
Proto bylo stížnost, pokud jde o tuto obec, zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 2271. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1112-1115.