Č. 1877.

Ústavní práva politická (právo jazykové): 1. Pro příslušníky státního jazyka neplatí výjimka § 2 jazyk. zákona. — 2. Právní zástupce strany smí užíti vždy jen onoho jazyka, kterého by mohla užíti zastoupená strana sama.
(Nález ze dne 22. ledna 1923 č. 14769/22.)
Věc: JUDr. Otto L., advokát v Č. L. proti ministerstvu spravedlnosti o jazykové právo zástupce.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Z příkazu nejvyššího soudu ze dne 21. března 1922 vráceno bylo st-li německy sepsané ohlášení i provedení zmateční stížnosti, jež on jako obhájce Josefa Ž. podal u krajského soudu v České Lípě v trestním řízení pro přečin předřazování dle § 7/3 lich. zák., k tomu cíli, aby je podal znovu ve státním jazyku.
Jazykový rekurs st-lův zamítnut byl pořadím administrativních instancí, nakonec nař. rozhodnutím min. spravedlnosti ze dne 11. července 1922 z důvodu, že, ježto jazykový zákon ze dne 29. února 1920 č. 122 sb. nepřiznává zástupcům stran samostatného práva jazykového, jest dle § 2 jazyk. zák. posuzovati jazykovou otázku podle poměrů strany, zastoupená strana však, která je příslušníkem státního jazyka, nemůže v nižádném případě používati jiného jazyka státního.
O stížnosti uplatňující nezákonnost tohoto rozhodnutí, uvážil nss toto:
Stížnost nepopírajíc, že Josef Ž. je příslušníkem státního jazyka, ani že jazykový zákon neposkytuje zástupcům »samostatného jazykového práva«, reklamuje pro zástupce stran právo jim jako státním občanům cit. § 2 zaručené, jež prý tu bylo porušeno. Stížnost tuto shledal nss bezdůvodnou.
Právo zaručené cit. § 2 st-li jako státnímu občanu čsl. záleží v tom, že za ostatních předpokladů § 2 může ve věcech svých, tedy jménem vlastním činiti podání v jazyku německém. Že by tu byl st-l ve své vlastní věci vystoupil, ani stížnost netvrdí, naopak přiznává výslovně, že jednal jako zástupce strany, tedy jménem této strany. Proto není tu porušeno právo Dra L. jemu jako státnímu občanu v cit. § 2 zaručené.
Otázku však, v jakém jazyku může nebo má býti proveden právním zástupcem určitý úkon, jest posuzovati vždy jen z osoby zastoupeného, nikdy z vlastní osoby zástupcovy. Nemůže proto nikdy zástupce užíti jiného jazyka než onoho, kterého by zastoupený sám v dotčeném případě byl nucen použíti.
Strany však, které přísluší národnosti československé, nesmí před nižádným soudem a úřadem republiky použíti jiného jazyka než státního.
Výjimka v § 2 jazyk. zák. stanovená, dána jest výslovně jen ve prospěch příslušníků jazyka jiného než československého. Pro příslušníky jazyka čsl. však platí nikoli výjimečný předpis § 2, nýbrž základní norma § 1.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 1877. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 312-313.