Č. 2090.

Pozemková reforma: O soupisové povinnosti spoluvlastníků.
(Nález ze dne 15. března 1923 č. 4175.)
Věc: Pavla C. a Helena K. (adv. Dr. Emanuel Kellner z Prahy) proti županskému úřadu v Nitře o trestní nález pro nepodání soupisu majetku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stpú oznámil přípisem ze dne 21. května 1921 županskému úřadu v Nitře, že st-lky dosud nepředložily soupis svého pozemkového majetku, ačkoliv výměra jeho přesahuje 626 kat. jiter, a navrhl, aby proti nim bylo zavedeno trestní řízení pro přestupek §u 9 vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb.
St-lky byvše o věci vyslechnuty, udaly, že majetek jejich nepodléhá záboru, poněvadž mají každá pouze 317 kat. jiter 1327 sáhů půdy, čítaje v to i hory a pastviny. Že tomu skutečně tak, jest patrno i z katastrálních archů, dle nichž přísluší majetek onen jednou polovicí st-lce jedné a druhou polovicí pak st-lce druhé. O tom dále prý svědčí i vysvědčení obecního úřadu, dle kterého obě st-lky mají každá svou vlastní domácnost, a nelze je považovati za osobu právnickou. Jen nemovitosti manželů lze prý sčítati v jeden majetkový soubor, nikoli však nemovitosti dvou sester.
Hlavní služný v Nitře nálezem z 19. září 1921 uznal st-lky vinnými přestupku § 5 vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb., jehož se dopustily tím, že nepředložily v čas soupisy pozemkového majetku, ačkoliv jsou spoluvlastnicemi půdy přesahující výměru 626 kat. jiter a odsoudil jednu i druhou dle § 9 cit. vl. nař. k pokutě 2500 K, v případě nedobytnosti pak k vězení v trvání 10 dnů.
Zároveň podotkl služnovský úřad, že nemohl přihlédnouti k obraně obou st-lek, poněvadž pozemky, o které jde, jsou skutečně ve spoluvlastnictví st-lek, což dokazují výtahy z pozemkových knih, dle nichž majetek ten rozdělen není. Kdyby tomu tak nebylo a pozemky ony spoluvlastnictví netvořily, pak by každá ze st-lek musila míti zvláštní svůj list v pozemkových knihách. Pro posouzení, zda jde o spoluvlastnictví, rozhodným jest zápis v pozemkových knihách.
Dle cit. vl. nař. měly st-lky předložiti soupis do 30. března 1920; když tak neučinily, dopustily se přestupku §u 9 cit. vl. nař.
St-lky podaly proti nálezu 1. stolice odvolání k županskému úřadu v Nitře, který rozsudkem ze 7. dubna 1922 zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí 1. stolice, při čemž k vývodům v odvolání obsaženým uvedl, že majetek st-lek nutno považovati za majetek státem zabraný a tudíž za majetek, podléhající soupisové povinnosti. Odvolávají-li se st-lky na reální rozdělení, jest námitka jejich bezpodstatná, neboť st-lky nabyly majetku toho dědictvím v roce 1920, na dotčeném majetku samy nehospodaří a majetek ten daly v celku do pro- nájmu.
Nezáleží na tom, jakým způsobem nájemník plní svoji povinnost vůči oběma st-lkám.
Stpú nebyl povinen je vybízeti, aby soupis předložily, neboť jest povinností strany, aby sama o splnění soupisové povinnosti v čas se postarala. Okolnost, že strana dostatečně soupis předložila, na povaze přestupku ničeho nemění, neboť strana opožděným podáním soupisu znemožnila včasné provedení evidence zabrané půdy.
Proti rozhodnutí tomu podávají st-lky stížnost k nss-u, o níž soud uvážil takto: Povinnost k předložení soupisu pozemkového majetku ve smyslu vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. nastává pro určité osoby, uvedené v § 1 cit. nař. za předpokladů vytknutých v § 2 již na základě tohoto nařízení samotného, aniž k tomu potřebí nějakého konstitutivního aktu úředního, pro jiné pak vlastníky nebo spoluvlastníky nemovitostí může založena býti povinnost ta teprve tím, že pozemkový úřad uloží osobám těm, aby předložily soupis svého pozemkového majetku.
V daném případě shledal úřad, že st-lky byly již ex lege povinny splniti soupisovou povinnost, poněvadž jsou spoluvlastnicemi majetku státem zabraného, a že v zákonné lhůtě povinnosti té nedostály.
St-lky naproti tomu namítají, že majetek jejich není státem zabrán, a to proto, poněvadž nedosahuje u žádné z nich výměry uvedené v § 2 zákona zábor.
Při tom připouštějí sice st-lky, že majetek ten dohromady přesahuje výměru uvedenou v §u 2 zák. zábor., popírají však, že by tvořil jediný majetkový soubor ve smyslu tohoto ustanovení a vytýkají, že jde vlastně o soubory dva, z nichž žádný sám o sobě nedosahuje výměry potřebné pro vznik záboru.
Řešiti jest tudíž otázku, zda nemovitosti, jichž soupis stpú vymáhal, tvoří jediný majetkový soubor, totiž zda nemovitosti ony náležejí vlastnicky jediné osobě nebo týmž spoluvlastníkům.
Žal. úřad poukazuje k podpoře svého názoru jednak na zápisy v pozemkových knihách, jednak na tu okolnost, že nemovitosti v úvahu přicházející byly st-lkami v celku pronajaty.
St-lky popírají, že šlo o spoluvlastnictví a dovolávaly se i ony pro toto své tvrzení knihovních zápisů a pak toho, že pachtýř těchto nemovitostí platí jedné i druhé st-lce pachtovné zvlášť, a že obě st-lky mají každá svoji domácnost.
Co se týče zápisů knihovních, nutno vytknouti, že tyto skutečně mluví pro názor žal. úřadu, neboť dle těchto zápisů jest vlastnické právo děleno mezi obě st-lky tím způsobem, že každý jednotlivý pozemek jakož i každá část jednotlivých pozemků patří oběma st-lkám společně, při čemž ovšem participují obě st-lky na společném vlastnictví určitými kvótami a to každá jednou polovicí. To však právě jest známka poměru spoluvlastnického.
Nemohou tedy st-lky pro sebe dovolávati se zápisů knihovních, neboť tyto rozhodně svědčí proti nim.
Ovšem není zápis knihovní jedině rozhodující. St-lky mohly by přes to s hlediska §u 2 zák. zábor. považovány za různé dva vlastnické subjekty nemovitostí, kdyby byly před platností zákona záborového společný majetek svůj řádnou a perfektní smlouvou mezi sebe fakticky rozdělily tak, aby každá z nich stala se výlučnou vlastnicí určitých nemovitostí a aby nemovitosti nacházející se ve vlastnictví st-lky jedné, nebyly zároveň také ve vlastnictví st-lky druhé. Že by tímto způsobem st-lky společné jmění mezi sebe rozdělily, ve správním řízení netvrdily.
Z odvolání st-lek podaného k druhé stolici jest patrno, že se domnívají, že již tehdy není zde spoluvlastnictví, když právo vlastnické k určité věci jest mezi několik osob děleno tím způsobem, že každá z nich participuje na užívání této věci určitým podílem, ku př. jednou dvacetinou. Názor ten však jest mylný. Vlastnický poměr tento není výlučným vlastnictvím, nýbrž právě spoluvlasnictvím. Poměr spolu- vlastnický nevylučuje nikterak okolnost, že každá st-lka má svoji domácnost, ani že pachtýř odvádí pachtovné tím způsobem, že pachtovné rozdělí na dva díly a odevzdá příslušné částky přímo jedné i druhé st-lce.
St-lky ovšem ve stížnosti své na nss tvrdí, že již po smrti svého otce v roce 1920 dohodly se na tom, které pozemky á která stavení připadnou jedné každé ze st-lek, čímž patrně chtějí naznačiti, že zděděný majetek již před působností zákona záborového nebo před 28. říjnem 1918 mezi sebe reálně rozdělily a majetkové společenství mezi sebou zrušily.
K tvrzení tomu, jehož správnost st-lky ostatně nikterak blíže neprokazují, nemohl nss přihlédnouti, ježto st-lky tuto skutečnost ve správním řízení neuplatnily (§§ 5 a 6 zák. o ss).
Rovněž okolnosti, že st-lky nedopustily se přestupku ze zlého úmyslu a že nezpůsobily svým rozhodnutím úřadu zvláštních výloh, nejsou s to přivoditi jejich beztrestnost, neboť trestným jest již samo nepodáni soupisu včas, aniž k tomu třeba zlého úmyslu nebo poškození úřadu. K námitkám vzneseným teprve při ústním líčení, že stranám dostalo se mylného právního poučení o povinnosti k předložení soupisu a že jim povolena byla lhůta k podání soupisu, nemohl soud přihlížeti, ježto v písemné stížnosti námitky ty vzneseny nebyly (§ 18 zák. o ss).

Citace:

Nález č. 2090. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 774-777.