Č. 1945.

Státní zaměstnanci: Ustanovení zásad pro úpravu poměrů civilních státních zaměstnanců v Podkarpatské Rusi usnesením ministerské rady ze dne 22. prosince 1920 č. 11970 stanovených pod lit. B V, odst. 2 a B VIII nezakládají pro státní zaměstnance právního nároku na poskytnutí mimořádné dovolené.
(Nález ze dne 8. února 1923 č. 2057.)
Věc: Karel R. v B. proti ministerstvu financí stran dovolené a volné jízdenky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím potvrdilo ministerstvo financí rozhodnutí zamské finanční správy v Užhorodě, jímž zamítnuta byla žádost st-lova o 15denní periodickou dovolenou a volnou jízdenku do Hodonína, podstatně z toho důvodu, že rodina st-lova bydlila u něho v B. až do konce července nebo začátku srpna 1921, že tedy dosud ode dne odloučení jeho od rodiny neuplynula lhůta přibližně 3 měsíců, požadovaná dle čl. B VIII. zásad pro úpravu poměrů státních zaměstnanců v Podkarpatské Rusi.
Pojednávaje o stížnosti do rozhodnutí toho podané, byl nss nucen v prvé řadě zabývati se námitkou, vznesenou žal. úřadem v odvodním spise, že prý t. zv. zásady pro úpravu poměrů státních zaměstnanců v Podkarpatské Rusi, t. j. výnos ministerské rady z 22. prosince 1920, intimovaný zemské finanční správě v Užhorodě výnosem ministerstva financí ze dne 30. prosince 1920 č. 11970/ pres.-20, jehož se st-l k uplatnění svých nároků dovolává, mají ráz interně-administrativního rozkazu, jenž nebyl nikdy publikován a z něhož tedy nemohou státní zaměstnanci odvozovati žádný právní nárok před nss-em stihatelný.
Názor tento nelze uznati správným.
Jak již nss vyslovil ve svém nálezu ze dne 5. února 1923 č. 7642, Boh. 1930 adm., k jehož podrobnému odůvodnění se zde podle § 44 jedn. řádu poukazuje, nebyly shora uvedené zásady vydány vládním nařízením, nýbrž pouhým usnesením min. rady, tedy správním aktem vlády, jakožto orgánu k úpravě služebních poměrů státních zaměstnanců příslušného, ke kterémužto správnímu aktu není zapotřebí nějakého formálního vyhlášení, nýbrž stačí pouhé jeho sdělení jednotlivým zaměstnancům, jichž poměrů se dotýká.
Že by pak takovéhoto sdělení se bylo st-li nedostalo, žal. úřad sám ani netvrdí — neboť zpráva, že ministerstvo samo zaměstnancům na Podkarpatské Rusi o zásadách těch úředního sdělení neučinilo, za popření takovéhoto úředního sdělení považovati nelze — naopak z rozhodnutí obou správních stolic je patrno, že opíraly se o zásady ty jako o předpisy všeobecně a tedy také st-li známé.
Přes to však nss neshledal stížnost důvodnou.
Shora uvedené »Zásady« pojednávají o periodických dovolených a volných jízdenkách v následujících ustanoveních:
V bodě B V. odst. 2 jest stanoveno, že úředníkům na Podkarpatskou Rus prozatímně přiděleným poskytují se po dobu krátkých, mimořádných, do zákonné dovolené nevčítatelných dovolených diety a renumerace v nezkráceném obnosu, že však tyto krátké dovolené nesmějí přesahovati dobu 15 dnů během 4 měsíců včetně dnů cesty.
V bodě B VIII. pak se praví: Zaměstnancům na Podkarpatskou Rus prozatímně přiděleným a zaměstnancům v bodě II 2 B zmíněným budiž na jejich žádost poskytnuta v případě návštěvy rodiny náhrada jízdného drahou a to u ženatých nejvýše jednou za 4 měsíce a u svobodných nejvýše jednou za 6 měsíců.
Jiných předpisů o předmětu tom citované »zásady« neobsahují.
Z předpisů citovaných nelze však vyvoditi ani nároku na dovolenou periodickou t. j. dovolenou, jež po uplynutí určité služební doby by se periodicky opakovala, ani nároku na dovolenou vůbec.
Ustanovení bodu B V odst. 2. nelze rozuměti tak, že by jím byly zavedeny zvláštní periodické dovolené, ani tak, že by jím byl dán vůbec nárok na jakoukoliv dovolenou, nýbrž jen tak, že jím dán jest pouze nárok na určité majetkové výhody pro dobu, kdy zaměstnanci bude poskytnuta mimořádná dovolená, nevčítatelná do zákonné dovolené podle § 42 služ. pragm.
Ustanovením bodu B V odst. 2 jest rovněž dán jen nárok na výhody pro dobu mimořádné dovolené, nikoliv nárok na mimořádnou dovolenou samu.
Předpisu, jímž by byl normován nárok na dovolenou, neobsahuje pak ani ustanovení bodu B VIII zásad, neboť ustanovením tím není řečeno, že zaměstnanci má býti na jeho žádost poskytnuta k návštěvě rodiny dovolená, nýbrž jest mu rozuměti tak, že bude-li zaměstnanci poskytnuta dovolená k návštěvě rodiny, má mu na jeho žádost býti poskytnuta i náhrada jízdného.
Jest tedy ustanovením tímto, právě jako bodem B V odst. 2. normován jen nárok na materiemi výhodu pro případ mimořádné dovolené, nikoli však také nárok na tuto mimořádnou dovolenou samu.
Pokud pak st-l nárok na periodickou dovolenou vyvozuje z výnosu zemské finanční správy v Užhorodě z 16. března 1921 č. 8531/394-1, jejíž opis ke stížnosti přiložil, jest z úvodních slov tohoto výnosu »po rozumu usnesení ministerské rady z 22. prosince 1920« patrno, že výnos tento má býti upozorněním na výhody, poskytované zaměstnancům státním na Podkarpatské Rusi zmíněnými »zásadami«, a snaží se podati vý- klad oněch ustanovení zásad, jež jednají o výhodách v případě dovolených. Okolnost, že výklad zemské finanční správy dává usnesení min. rady smysl, dle něhož by nárok na periodickou dovolenou mohl býti konstruován, nemohl však ničeho měniti na skutečnosti, že usnesení min. rady t. j. citované zásady nároku takového nestanoví, neboť vybočuje tím z rámce usnesení toho a obsahuje rozšíření výhod, k němuž úřad tento kompetentním nebyl.
Ježto pak nárok na volnou jízdu jest podmíněn nárokem na dovolenou, a stížnost v jiném směru než uvedeném stižného bodu nevznesla, bylo ji zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 1945. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 461-463.