Č. 2144.

Nemocenské pojištění. — Administrativní řízení (Podkarpatská Rus): Za platnosti vládního nařízení č. 199/1922 není výrok živnostenského úřadu 1. stolice povolaného k rozhodování o sporech mezi okresními dělnickými pojišťovnami a zaměstnavateli podle § 156 zák. čl. 19 z roku 1907 konečný.
(Nález ze dne 26. března 1923 č. 2174.)
Věc: Michal G. v Mal. Z. proti magistrátu v Užhorodě o náhradu léčebného.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení. Důvody: Výměrem okresní dělnické pojišťovny v Užhorodě ze 6. září 1922 byl st-li vydán platební rozkaz na zaplacení léčebného za ošetřování v nemocnici v U. částkou 364 K 50 h.
Odvolání z tohoto výměru magistrát města U. nevyhověl rozhodnutím z 5. prosince 1922, poněvadž platební povinnost zakládá se na pravoplatném rozsudku hlavního služného v Sobrancích č. —, jenž vydán byl pro přestupek § 12 zák. čl. 19 z r. 1907. Toto rozhodnutí opatřeno jest právním poučením, že proti němu není odvolacího práva, že však strana jest oprávněna uplatniti svoje nároky řádnou cestou práva do 15 dnů od doručení.
Toto právní poučení opírá se zřejmě o ustanovení § 156 cit. zák. čl. 19 z r. 1907. Ale žal. úřad patrně přehlédl, že tento paragraf změněn byl vl. nařízením ze dne 14. července 1922 č. 199 sb. (vydaným podle zákonů z 12. srpna 1921 č. 300, z 22 prosince 1920 č. 689, z 22. prosince 1921 č. 489 a z 15. dubna 1920 č. 337) potud, že předpisem § 23 t. nař. byla v onom § 156 slova »během 15 dní po vyhlášení rozhodnutí počínajíc uplatňovati v řádném pořadu práva« nahrazena ustanovením »během 15 dní po doručení rozhodnutí počínajíc uplatňovati stížností řízenou na ministerstvo sociální péče, jež rozhodne s konečnou platností.«
Toto vl. nařízení nabylo podle § 32 účinnosti dnem vyhlášení t. j. dnem 26. července 1922, bylo tudíž v době vydání nař. rozhodnutí, datovaného 5. prosince 1922, již v platnosti. Rozhodnutí magistrátu města Už. jako živnostenského úřadu I. stolice povolaného k rozhodování o sporech mezi okresními dělnickými pojišťovnami a zaměstnavateli po rozumu uvedeného již § 156 zák. čl. 19 z r. 1907, vydané za platnosti vl. nařízení ze 14. července 1922 nebylo tedy konečným vyřízením věci v pořadu administrativním, ježto byla proti němu přípustná stížnost na ministerstvo sociální péče. Strana tohoto opravného prostředku nepoužila a nevyvolala rozhodnutí konečné instance správní, jež podle § 5 zák. o ss teprve může býti u tohoto soudu stížností brána v odpor, byvši uvedena v omyl nesprávným poučením žal. úřadu. V tom, že žal. úřad uvedl svým rozhodnutím st-le v omyl, jenž způsobil, že st-l nepoužil obranných prostředků, jež mu zákon poskytuje, musil nss spatřovati podstatnou vadu řízení a zrušil proto nař. rozhodnutí podle § 6 zák. o ss.

Citace:

Nález č. 2144. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 871-872.