Č. 1881.

Změna hranic obce. — Administrativní řízení: 1. Změna hranic obce podle § 4, odst. 2 obec. zřízení pro Čechy může býti provedena i proti vůli zúčastněných stran. Souhlasu vlastníků dotčených pozemků tu třeba není. — 2. Pouhá nezákonnost nebo formální vadnost úředního rozhodnutí neb opatření neruší právní moc jeho. 3. Novotami významnými pro obnovu řízení jsou jen skutečnosti, které tu byly již před vydáním rozhodnutí, které však strana nemohla beze své viny včas uplatniti.
(Nález ze dne 23. ledna 1923 č. 1011.)
Věc: Obec Kerhartice (adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčastněnou stranu — obec Ústí n. O. — adv. Dr. Ludvík Souček z Prahy) o změnu hranic obce.
Výrok: Stížnost se jednak odmítá jako nepřípustná, jednak zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem ze dne 17. února 1919 sdělil žal. úřad okresnímu výboru v Ústí n. Orl., že se zemská správní komise dne 5. června 1918 usnesla na tom, aby s výhradou souhlasu místodržitelství povolena byla k žádosti obce Ústí n. Orl. změna hranic mezi kat. obcemi Ústí n. Orl. a Kerharticemi v tom směru, aby stanice dráhy Ú. transito z katastrální obce K. byla vyloučena a aby toto území železniční bylo pojato do obvodu kat. obce Ú.
Výnos tento intimován byl oběma obcím výnosem okresního výboru v Ú. ze dne 8. března 1919. Opis výnosu býv. místodržitelství v Praze ze dne 6. února 1919, kterými vysloven byl souhlas s touto změnou obecních hranic, sdělen byl oběma obcím výnosem okresního výboru v Ú. ze dne 26. listopadu 1919.
Když pak s prováděním této změny v katastrálních operátech bylo započato, žádal obecní úřad v K. podáním ze dne 20. listopadu 1920 odvolávaje se na usnesení obecního zastupitelstva, aby další provádění této změny obecních hranic bylo zastaveno, až tento spor bude s konečnou platností vyřízen.
Obec K. byvši okresní správní komisí v Ú. vyrozuměna o tom, že o věci této není již žádného sporu, ježto výnos zemského správního výboru ze dne 17. února 1919 a souhlas místodržitelství v Praze sdělený oběma obcím výnosem ze dne 26. listopadu 1919 vešly v moc práva, podala pak stížnost k zsv v Praze, o které bylo nař. rozhodnutím v dohodě se zsp v Praze ve smyslu § 4 ob. zř. rozhodnuto v ten rozum, že odklad výkonu ve shora jmenované věci a požadovaná obnova řízení se nepovoluje.
Rozhoduje o stížnosti pro nezákonnost a vady řízení podané, uvažoval nss takto:
Stížnost sama doznává, že zsv. v Praze výnosem ze dne 17. února 1919 povolil změnu hranic obce K. ve prospěch obce Ú.
Stížnost sice formálně proti cit. výnosu zsv namířena není, svým obsahem ovšem proti němu brojí. St-lka však ani sama netvrdí, že doručení výnosu toho stalo se teprve v době 60denní před podáním stížnosti (13. května 1922) a ze spisů je zřejmo, že výnos zsv. byl intimován oběma zúčastněnými obcím již výměrem okresního výboru v Ú. ze dne 8. března 1919. Pokud tedy stížnost směřuje proti tomuto výnosu zsv, bylo ji odmítnouti jako nepřípustnou (§ 14 zák. o ss).
Bylo se tedy zabývati stížností, jen pokud čelí proti rozhodnutí zsv ze dne 15. února 1922, proti němuž formálně jest namířena.
Rozhodnutí toto vychází z předpokladu, že výnos zsv z r. 1919, jímž změna obecních hranic byla povolena, nabyl právní moci, spočívá na právním náhledu, že tato právní moc mohla by býti odstraněna jenom obnovou řízení, pro kterou však v daném případě nejsou splněny podmínky, ježto st-lka neuvedla žádných nových okolností, které v předešlém řízení známy nebyly a které jsou takové povahy, že by mohly míti v zápětí jinaké posuzování věci.
Proti tomuto rozhodnutí dalo by se namítati jen dvojí a to buďto:
a) že řečený výnos právní moci nenabyl, nebo
b) nabyl-li vskutku moci právní, že jsou tu novoty nárok na obnovu odůvodňující a že tedy povolení obnovy nemělo býti odpíráno.
ad a): Právní moc úředního rozhodnutí neb opatření straně náležitě doručeného bylo by ovšem lze s úspěchem popírati, byl-li dotčený akt vůbec neschopen nabýti moci práva, t. j. trpí-li akt onen absolutním zmatkem. Je-li jen materielně nezákonný nebo je-li stížen formální va- dou, která jeho absolutní zmatečnost nepůsobí, nemaří tyto vady jeho právní existenci, nýbrž formální právní moc vady tyto sanuje.
Jde tedy o to, zda vady, které stížnost výnosu zsv ze dne 17. února 1919 vytýká, působí skutečně absolutní zmatečnost rozhodnutí neb opatření v něm obsaženého, či jde-li jen o vady, které formální právní mocí, jež nepochybně nastala, mohou býti odstraněny.
Stížnost vytýká celou řadu vad, kterými dle jejího mínění rozhodnutí zsv z r. 1919 jest stíženo. Jsou to tyto vady:
1. Žádost za změnu hranic obce nebyla prý doložena a) souhlasem vlastníků pozemků ani souhlasem státní správy železniční; b) souhlasem obou zúčastněných obecních zastupitelstev a dohodou jejich o veřejnoprávních povinnostech obou obcí.
ad a) a b) Nss neshledal v těchto nedostatcích vůbec žádných vad, neboť změna hranic obce dle § 4, odst. 2 ob. zř. může býti povolena i proti vůli zúčastněných stran, souhlasu vlastníků pozemků ani souhlasu státní správy železniční ke změně hranic obcí rovněž nebylo potřebí, nehledě ani k tomu, že osk v Ú. dala ředitelství státních drah v Praze výměrem ze dne 19. ledna 1921 určitá vysvětlení, se kterými se jmenované ředitelství státních drah spokojilo.
2. Stížnost snad má pravdu, vytýká-li, že porušena byla dohoda mezi zúčastněnými obcemi, uzavřená dne 21. září 1917, dle níž další jednání mělo býti odročeno až do návratu normálních poměrů. Avšak dohoda taková nestojí v cestě dalšímu pokračování v řízení o změně hranic obecních, jež může býti zahájeno i z moci úřední. Zejména však nelze v té okolnosti, že dohody obcí o klidu řízení nebylo šetřeno, nalézti důvod zmatečnosti řízení a rozhodnutí na jeho základě vydaného.
3. Stížnost tvrdí, že opatření zsv se stalo bez účasti zsp, resp. že souhlas zsp dán byl teprve dodatečně, a že st-lka nemohla intimaci kusého, t. j. bez souhlasu zsp vydaného aktu zsv pokládati za intimaci konečného rozhodnutí, jakým by mohl býti jen úhrnný akt zsv a zsp. Kdyby tvrzení tato byla správná, byl by ovšem následek ten, že opatření zsv proti obci nepůsobí, a pak by arci nebylo lze mluviti o jeho právní moci a nešlo by také o obnovu řízení, nýbrž jenom o pokračování v nedokonaném jednání o změně hranic.
Ze spisů však jde na jevo, že zsv souhlas zsp měl již dne 6. února 1919 a že tedy souhlas tento dne 17. února 1919, kdy byl vydán výměr zsv, změnu hranic povolující, materielně nechyběl. Jest ovšem pravda, že v intimaci výnosu zsv v Praze ze dne 17. února 1919 chyběl poukaz na souhlas zsp a že tedy nějakým nedopatřením úřadu intimace, jíž se stěžující si obci dostalo, byla neúplná. Avšak vada tato byla odstraněna tím, že nota zsp ze dne 6. února 1919, jíž souhlas ten byl vysloven, byla st-lce zvláště sdělena. Stížnost sama doznává, že sdělení toho se obci K. dostalo. Nemůže tedy již z tohoto důvodu býti o zmatečnosti opatření zsv žádné řeči.
St-lka měla možnost aspoň do 60 dnů od tohoto sdělení počítaných podati stížnost k nssu. Ježte se tak nestalo a ježto žádná z vytčených závad není s to, aby nař. opatření učinila zmatečným, pak ovšem akt změnu hranic obecních povolující, byl způsobilým nabýti moci práva a jsou tedy bezdůvodné všecky námitky, jimiž se stížnost snaží vyvrátiti předpoklad žal. úřadu, že výrok zsv změnu obecních hranic povolující, nabyl moci práva.
ad b) Stížnost nepochopila správně, co žal. úřad oněmi novými okolnostmi, které by při obnově řízení musily býti uplatňovány, mínil. Úřad tu mínil »nova« v technickém slova smyslu, totiž okolnosti, které tu byly již před vydáním rozhodnuti, jichž však strana beze své viny nemohla včas uplatniti. Žal. úřad neměl však na mysli okolnosti, které nastaly teprve po povolení změny hranic obecních a které by snad mohly býti důvodem, aby znovu bylo o změně hranic uvažováno a aby po případě byly původní hranice obecní novým povolením změny hranic restituovány.
Nemají tudíž okolnosti, jež teprve po povolení změny hranic nastaly, žádného významu pro otázku obnovy řízení v technickém slova smyslu, kterouž žal. úřad odepřel.
Novoty v technickém slova smyslu však st-lka ve své žádosti neuplatnila, neboť všechen obsah této žádosti záleží jen ve výtkách nesprávností, jež se dle mínění st-lčina sběhly v provedeném řízení. Nesprávnosti tyto mohly snad býti dobrým důvodem právní obrany st-lčiny proti povolení změny hranic, tedy v daném případě dobrým důvodem stížnosti k nss-u, byla-li však tato právní obrana st-lkou zameškána, nemohou býti uznány dostatečným důvodem pro obnovu řízení.
Jest tedy stížnost, i pokud míří proti odepření obnovy řízení, bezdůvodná.

Citace:

Nález č. 1881. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 318-321.