Č. 2244.

Samospráva obecní na Slovensku: 1. Při výkonu schvalovacího práva podle § 5 zák. čl. 21 z r. 1886 nemůže ministr, odpíraje schváliti usnesení municipálního zastupitelstva, postupovati libovolně, nýbrž jest se mu říditi úvahou, zda usnesení lze srovnati se zákonem a neodporuje-li určitým zájmům státu neb obce. — 2. O významu právního zvyku.
(Nález ze dne 19. dubna 1923 č. 6307).
Věc: Městská obec Bratislava proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě o přiznání ročního platu z milosti býv. městskému hajnému.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Zastupitelský sbor municipálního města Bratislavy podle výměru ze dne 6. května 1921 ve svém řádném valném shromáždění konaném dne 18. a 19. dubna 1921 odhlasoval Karlu K., městskému hajnému, ročně 1512 K základní pense a 2088 K drahotního přídavku, celkem 3600 K.
Když rada města Bratislavy na poukaz ministra pro Slov. sdělila svým přípisem z —, že Karel K. nespadá clo kategorie zřízenců, kteří by podle §u 2 měst. statutu pensijního měli nárok na pensi a že přiznaný plat jest jen platem z milosti poskytnutým, min. pro Slov. výnosem, proti němuž směřuje stížnost města B. k nss podaná, odepřelo schváliti svrchu vytčené usnesení zastupitelského sboru z důvodu, že finanční stav města B. je velmi nepříznivý a dále že děti jmenovaného mají takové příjmy, že by mohly o výživu svého otce se postarati.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Úřad vycházel z hlediska, že usnesení zastupitelského sboru munic, města B., o kteréž jde, mohlo vejíti v právní působnost jen na základě schválení ministerstva, a stížnost proti tomuto právnímu názoru nebrojí. Otázkou, je—li tomu tak, čili nic, nebylo se tedy třeba zabývati. Jest tudíž vycházeti z názoru, že jde o akt, jenž ke své působnosti potřebuje podle §u 5 zák. čl. 21:1886 schválení ministerstva.
Pokud jde o vytčení hlediska, kteréž jest směrodatné pro ministra při úvaze, má-li uděliti či odepříti schválení, lze z povinnosti municipia, aby vymáhajíc schválení svého usnesení předložilo ministru zvláštní odůvodňující výklad (§ 5, odst. 1 zák. čl. 21: 1886), z normy, že předložené usnesení pokládá se za schválené, nevyjádří-li se o něm ministr do 40 dnů vůbec (cit. § 5, odst. 2), posléze z ustanovení, že při usnesení i jen všeobecných předpisů, jakýmiž jsou municipální statuty, byly-li ministru předloženy k schválení, odepření schválení musí býti opatřeno důvody (§ 12, odst. 2 cit. zák.), odvoditi zásadu, že municipiu přísluší zákonný nárok, aby od ministra dosáhlo schválení toho, na čem se jeho zastupitelstvo usneslo, a že tudíž ministr nemůže v té příčině rozhodovati jen podle své libovůle, nýbrž toliko na základě hodnocení týkajícího se konkrétního vztahu důsledků vyplývajících z usnesení k otázce, lze-li usnesení srovnati se zákonem a neodporuje-li snad určitým zájmům státu neb obce. Otázkou, zdali to, co odůvodnění napadeného rozhodnutí — jak uvedeno jest svrchu — po zmíněné stránce vytklo, jest pro otázku postačitelným důvodem k odepření schválení čili nic, nebylo se však třeba zabývati, neboť v té příčině není stížného bodu.
Stížnost k nss podaná namítá, že použití schvalovacího práva ministerstva ve smyslu záporném, zračící se v napadeném výroku, jest v rozporu se zákonem, jen v těchto dvou směrech: Nezákonnost spočívá jednak v tom, že odepření souhlasu k opatření obce, o něž tuto jde, prý jest v rozporu s právním zvykem vyvinuvším se z dlouholeté praxe, podle kteréhož obec, třebas dotčený její zaměstnanec neměl na to nároku, vyhovuje žádostem za poskytování odpočivných platů z milosti osobám, jež pro ni konaly mnoholeté služby a při tom staly se neschopnými k výdělku, což jediné odpovídá humánním a demokratickým zásadám přítomné doby. Po této stránce již z té příčiny je stížnost bezdůvodná, že by případný právní zvyk mohl míti účinky pravotvorné jen, kdyby krom stejnotvárnosti výkonu do dlouhou dobu byl podstatou svou na rozdíl od konání řízeného ohledy morality resp. slušnosti plněním právního pravidla — opinio necessitatis —, kteréhož předpokladu by se mu v daném případu zřejmě nedostávalo podle vlastních udání stížnosti, charakterisující jej jakožto akt milosti službodárcovy.
Avšak stížnost jest i bezdůvodná, pokud namítá, že výrok žal. úřadu jest v rozporu se základními zásadami zák. článků 10:1904 a 57:1912, které prý připouštějí, aby municipium v případě zásluh, tím více z lidských ohledů, poskytlo takový přídavek, podporu atd., neboť tyto dovolávané předpisy, doplněné předpisy zákon. článku 58:1912, vztahují se na přiznávání platů jen úředníkům, podúředníkům a sluhům municipálním majícím na ně nárok zákonný — kteréhož druhu zřízencem Karel K. nesporně nebyl — resp. na případné zlepšování těchto platů nad míru zákonnou (§ 10 zák. čl. 10:1904, § 40 zák. čl. 57:1922 a § 14 zák. čl. 58:1912), předpisy ty činí i platnost takovéhoto zlepšení závislým na schválení ministerstva a neobsahují vůbec norem regulujících přípustnost dobrovolného přiznávání odpočivných platů municipálním zaměstnancům, kteří na takové požitky nemají nároku (§ 2 pens. stat. brat.).
Stížnost, která není opodstatněna v žádném směru, slušelo tudíž zamítnouti.

Citace:

Nález č. 2244. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1072-1074.