Č. 2297.

Státní občanství: 1. Mírové smlouvy obsahují pouze směrnice, kterých šetřiti při zákonné úpravě státního občanství se čsl. stát zavázal. — 2. Neodporuje duchu úst. zák. č. 236/1920, nevyhoví-li úřad žádosti za uznání čsl. stát. občanství osoby, která se narodila mimo nynější území čsl. republiky a jejíž otec měl sice kdysi domovské právo v obci na nynějším území republiky čsl., nabyl však před narozením oné osoby domovského práva v obci bývalého mocnářství, ležící nyní na území státu italského.
(Nález ze dne 2. května 1923 č. 7497.)
Věc: Viktor St. ve Vídni (adv. Dr. Arnošt Stern z Prahy) proti ministerstvu vnitra (okr. hejtman Vladimír Verner) o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l domáhal se v řízení správním uznání, že jest státním občanem čsl. ve smyslu § 11 úst. zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. udávaje, že se narodil dne 19. února 1866 ve Vídni a že jeho otec, narozený dne 4. března 1829 ve Slavkově, náležel domovským právem do této obce až do dne 11. května 1859, kdy nabyl domovské příslušnosti v Terstu. Min. vnitra rozhodnutím ze dne 6. dubna 1922 odvolání nevyhovělo s odůvodněním, že ustanovení § 11 úst. zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. se k st-li nevztahuje, poněvadž jeho otec nabyl domovského práva v Terstu dříve, než se rekurent narodil.
Stížnost podanou do tohoto rozhodnutí neshledal nss důvodnou.
Stížnost netvrdí, že by nař. rozhodnutí bylo v rozporu s §em 11 lit. a) úst. zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb., o nějž st-l svůj nárok na uznání, že jest státním občanem čsl. opírá, nýbrž vytýká nař. rozhodnutí jen, že odporuje ustanovením mírové smlouvy Saint-Germainské a intencím uvedeného ústavního zákona.
Pokud se stížnost odvolává na mírovou smlouvu Saint-Germainskou, nemá nss důvodu, aby se zabýval otázkou, zda a pokud smlouvu takovou lze pokládati za zdroj práv jednotlivých občanů, když, jak v prvé hlavy smlouvy té jest patrno, smlouva obsahuje pouze směrnice, jichž šetřiti při zákonné úpravě státního občanství se stát čsl. zavázal, a to ještě s výhradou ustanovení zvláštních smluv s jednotlivými státy. Tuto zákonnou úpravu jest shledávati právě v ustanovení ústavního zákona č. 236/20, který jest tedy pro posouzení sporné otázky jediné směrodatným a jehož platnost zkoumati nss-u nepřísluší.
Námitku, že nař. rozhodnutí jest v rozporu s intencí ústavního zákona, odůvodňuje stížnost v podstatě takto: § 11 úst. zákona neupravuje sice případy, jako jest případ st-lův; to nestalo se však vědomě, nýbrž z pouhého nedopatření; nelze proto v duchu zákona odkazovati osoby jako jest st-l s nárokem na domovské právo a státní příslušnost jinam, než do obce a státu, kam příslušel jejich otec.
Soud nemohl se tomuto názoru přikloniti.
Ústavní zákon z 9. dubna 1920 č. 236 db. spočívá na zásadě, že jest tu jistý právní nebo fakticky vztah k republice čsl. právě té osoby, o jejíž státní občanství jde. To patrno jest z ustanovení § 1 č. 1 a 4, kterážto obě ustanovení předpokládají domovské právo toho, jenž se podle nich stává státním občanem čsl. § 1 č. 3 připouští sice nabytí státního občanství čsl. na základě domovského práva rodičů osoby, o jejíž státní občanství jde, ale ustanovení to jest výminečné a nelze ho tedy analogicky na jiné případy použíti.
Žádá-li tedy zákon v § 11 i na osobách, jež se podle něho stávají státními občany čsl. republiky, aby ony samy byly náležely právem domovským do některé obce ležící na území nynější republiky čsl. přímo před tím, než nabyly domovského práva na území tam uvedeném (italském), neustanovil-li však pro případ, že osoby ty se na území republiky čsl. nenarodily, že stačí k tomu, aby ony nabyly státního občanství čsl., dřívější domovské právo jejich otce, resp. rodičů na území čsl. republiky, nelze v tom shledávati mezeru v zákoně, nýbrž jen důsledek zásady shora vyložené.
Je-li tomu tak, není nař. rozhodnutí ani v rozporu s duchem ustanovení ústavního zákona, neboť st-l ani netvrdí, že by byl sám měl domovské právo v obci jsoucí na území nynější republiky čsl. a doznává, že se na území tom nenarodil.
Jest tedy stížnost neodůvodněná a slušelo ji proto zamítnouti.

Citace:

Nález č. 2297. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1162-1163.