Č. 1886.

Věci církevní: V příčině diecesních učelišť a seminářů biskupských platí i po převratu předpisy dřívější, zejména cís. nařízení z 23. dubna 1850 č. 157 ř. z. a min. nař. z 30. června 1850 č. 319 ř. z.
(Nález ze dne 25. ledna 1923 č. 1013.)
Věc: Dr. Adolf kardinál B., kníže biskup Vratislavský (adv. Dr. Jindřich A. Vaníček z Prahy), proti ministerstvu školství a národní osvěty (okr. kom. Dr. Tomáš Kudláček) o zrušení diecesního učeliště.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad toto:
»Státním převratem a zřízením RČS. v r. 1918 nastaly v území k této republice nyní náležejícím namnoze zcela odlišné poměry od těch, jaké tu panovaly v době, kdy území bylo ještě částí bývalé monarchie rakouské.
Tato změna poměrů ukládá vládě republiky čsl. starati se o to, aby veškerá zařízení veřejná těmto změněným poměrům pokud možno byla přizpůsobena.
Z tohoto hlediska vycházejíc vzalo min. šk. a nár. osv. mezi jiným také v úvahu dosavadní způsob výchovy nastávajících kněží, pokud se vychová tato vykonává za součinnosti státní, a uznalo za vhodné, aby theologická učiliště v jednotlivých diecesích zařízená byla zrušena a aby studium theologie bylo soustředěno při theologických fakultách.
Poněvadž provedení této zásady pro různé stávající obtíže může se státi jenom postupně, uznalo min. šk. a nár. osv. dále, aby koncem školního roku 1920/21 zrušeno bylo nejprve bohoslovecké učiliště diecesní ve Vidnavě a aby chovanci tamního alumnátu za účelem dalšího theologického studia počátkem školního roku 1921/22 převedeni byli na theologickou fakultu do 0lomiouce«; zároveň bylo podotknuto, že »požitky pro alumnát vidnavský z náboženského fondu plynoucí koncem září 1921 budou zastaveny a že bude zapotřebí, aby profesorům theologického učeliště tamního poskytnuta byla dle možnosti v církevní službě místa vzdělání a postavení jejich přiměřená; profesorům těm samozřejmě ponechány budou v zákoně zaručené jim požitky, pokud by v příjmech s novými postavením jejich spojených nebyly kryty. Profesorům, kteří by snad k jiné službě nebyli způsobilí, ponechává se, aby se ucházeli o své pensionování.
Stížnost spatřuje v nař. rozhodnutí paterý výrok a to:
a) zrušení učiliště a kněžského semináře ve Vidnavě,
b) příkaz, aby chovanci alumnátu Vidnavského byli k dalšímu theologickému studiu přikázáni theologické fakultě v Olomouci. c) zastavení dávek vyplácených z náboženské matice pro alumnát ve Vidnavě koncem září. 1921,
d) zásadní stanovisko vlády, že diecesní učiliště mají býti zrušena a že mají býti zřízeny ústřední semináře při theologických fakultách.
e) žádost, aby profesoři Vidnavského učiliště byli dle možnosti zaměstnáni v církevní službě, a vytýká nezákonnost a použití volného uvážení v rozporu se zákony a právy a povinnostmi plynoucími z oboustranné úmluvy a to v těchto směrech:
1. vláda není oprávněna zrušiti diecesní učiliště,
2. vláda není oprávněna k tomu, aby biskupovi udílela příkaz, kde má vychovávati alumny své diecese,
3. vláda není oprávněna zastaviti jednostranně příspěvky z náboženské matice pro seminář zřízený dohodou úřadů církevních a státních za garancie státních příspěvků,
4. vláda není oprávněna naříditi jednostranně, aby byly zřízeny ústřední semináře při theologických fakultách za současného potlačení učilišť diecesních,
5. i kdyby tomu tak nebylo, porušuje zrušení právě vidnavského semináře zvláštní zájmy národnostní menšiny podle šesté hlavy ústavní listiny a podle smlouvy Saint-Germainské ze dne 10. září 1920 čl. 7 a 9,
6. založení vidnavského semináře spočívá na veřejnoprávní úmluvě mezi biskupstvím Vratislavským a bývalou rakouskou vládou; vláda republiky čsl. jest jako teritoriální státní a právní nástupkyně bývalého státu rakouského vázána, pokud poměry ty nebyly řádně rozvázány.
Nss založil svoje rozhodnutí na těchto úvahách:
Vzhledem k výkladu, který stížnost nař. rozhodnutí dává a k jednotlivým v důsledku tohoto výkladu vzneseným námitkám, jakož i z moci úřední bylo se nss-u nejprve zaměstnávati otázkou, zda a v jakých směrech má nař. výnos ministerský vůbec povahu »rozhodnutí nebo opatření správního úřadu« ve smyslu § 2 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 a může tedy býti předmětem stížnosti na tento soud.
V tomto směru shledal soud, že v obsahu úvodních vět nař. výnosu od slov »státním převratem ...... až fakultách« nelze spatřiti vůbec založení ani směrodatné (autoritativní) rozřešení konkrétního poměru právního, které by bylo právní moci schopno a práv st-le se mohlo dotýkati.
Neboť ze znění oněch úvodních vět jest zjevno, že tu jde toliko jednak o programové prohlášení úmyslů žal. úřadu co do budoucí úpravy výchovy dorostu kněžského, jednak o zcela povšechné odůvodnění těchto úmyslů žal. úřadem poukazem na nastalé změny státoprávní. Dokud však tyto všeobecně prohlašované záměry žal. úřadu nejsou vtěleny v konkrétní úpravu určitých vztahů právních a skutkových, nejsou »rozhodnutím nebo opatřením správního úřadu« a nemohou se práv strany po rozumu § 2 uved. zák. o ss. vůbec dotýkati.
Pokud tedy stížnost směřuje i proti zmíněným vývodům nař. výnosu, jeví se podle § 2 zák. o ss. nepřípustnou a nemůže se nss proto zaměstnávati námitkou, kterou stížnost v tomto směru vznáší a která uvedena jest shora pod č. 4. Podobně uznal soud stížnost za nepřípustnou podle §§ 2 a 18 zák. o ss., i pokud jde o onu část nař. rozhodnutí, která praví, že bude zapotřebí, aby profesorům theologického učeliště poskytnuta byla dle možnosti v církevní službě místa, vzdělání a postavení jejich přiměřená; že profesorům těm samozřejmě ponechány budou v zákoně zaručené jim požitky, pokud by v příjmech s novým postavením jejich spojených kryty nebyly a že profesorům, kteří by snad k jiné službě nebyli způsobilí, ponechává se, aby se o své pensionování ucházeli.
Stížnost sama podle toho, co uvedeno shora pod e), spatřuje v této části nař. rozhodnutí toliko »žádost ke knížeti biskupu vratislavskému«, nevidí tedy sama v tomto výroku »rozhodnutí správního úřadu« a také ani proti této části nař. výnosu neformuluje stížných bodů.
Podle toho jest se tedy nss-u při přezkoumávání nař. vynesení omeziti jen na ony výroky v něm obsažené, které shora uvedeny jsou pod písmeny a), b) a c).
V tomto směru shledal soud jednak, že nař. výnos skutečně obsahuje »rozhodnutí nebo opatření správního úřadu« v uvedených třech směrech, jednak uznal stížnost v těchto směrech za důvodnou a to z těchto úvah:
Výroky zmíněné shora pod b) a c) jsou patrně pouhými důsledky výroku učiněného ad a) v tom smyslu, že kdyby úřad nebyl učinil výrok sub a), nebyl by patrně také ani přikročil k výrokům sub b) a c).
Jest tedy nejprve zkoumati, zda onen výrok sub a), t. j. výrok o zrušení bohosloveckého učiliště diecesního ve Vidnavě, jest ve shodě se zákonem.
Nař. rozhodnutí nepraví, o jaký právní předpis opírá tento svůj výrok. Z úvodních vět nař. výnosu pak jde, že žal. úřad patrně spatřuje důvody pro zrušení tohoto učiliště a též základ svého domnělého práva k výroku toho druhu v tom, že státním převratem a zřízením RČS. v r. 1918 nastaly v území k této republice nyní náležejícím namnoze zcela odlišné poměry od těch, jaké tu panovaly v době, kdy území bylo ještě částí bývalé monarchie rakouské a že tato změna poměrů ukládá vládě republiky čsl. starati se o to, aby veškerá zařízení veřejná těmto změněným poměrům pokud možno byla přizpůsobena.
Zákonem ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. o zřízení samostatného státu čsl. čl. 2 bylo stanoveno, že veškeré »dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají v platnosti«.
Tím tedy zachován pro republiku čsl. v platnosti právní řád platný ne jejím území 28. října 1918 na tak dlouho, pokud novými právními předpisy výslovně nebo mlčky nebude změněn.
Nutno tedy zkoumati jednak, jaký byl stav právního řádu v příčině ústavů diecesních dne 28. října 1918, jednak zda po případě stav ten byl později změněn.
Zákon ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z. o úpravě zevních právních poměrů církve katolické praví ve svém § 30 toliko, že »zvláštním zákonem se stanoví, pokud stát pro kandidáty duchovního stavu předpisuje zvláštní způsob průpravy«.
Ačkoliv již důvodová zpráva k tomuto zákonu uznávala »důležitost úpravy církevních zařízení vzdělávacích, při kterém jsou zúčastněny důležité zájmy státní« a i zpráva výboru poslanecké sněmovny, uznávajíc rovněž význam této věci, uložila vládě, aby co nejdříve podala osnovu takového zákona, tedy přec zákon takový vydán nebyl. Platily proto v příčině té předpisy starší.
Jelikož pak příslušné předpisy konkordátu z r. 1855 (patent z 5. listopadu 1855 č. 195 ř. z., čl. 17), podle něhož »biskupské semináře se zachovávají a biskupové budou je spravovati plným a svobodným právem podle předpisů zákonů církevních« pro obor státní zrušeny byly čl. 1 zákona z 7. května 1874 č. 50 ř. z., nutno sáhnouti k předpisům ještě starším.
Tu pak jest poukázati na cís. nařízení ze dne 23. dubna 1850 č. 157 ř. z. o theologických studiích a zejména na min. nař. ze dne 30. června 1850 č. 319 ř. z., podle kterých schváleno, aby nebyly činěny překážky úplnému provedení usnesení biskupské konference z r. 1849 o zařízení theologických učilišť diecesních a obzvláště stanoveno, že za předpokladu, že učiliště takové zařízeno je podle těchto usnesení, stát v příčině ústavů těch bdí toliko nad zachováváním takového zařízení a vykonává toliko onen vrchní dozor, který vládě náleží podle § 4 patentu ze dne 4. března 1849 v příčině všech ústavů vyučovacích. Tímto předpisem pak stanoveno, že stát vykonává vrchní dozor nad vychováváním a vyučováními.
I v četných starších předpisech, upravujících poměry diecesních učilišť, jest řečeno, že »výchova kněžská svěřuje se biskupům«, kteří mohou »ve svých diecesích zřizovati vlastní semináře a učiliště theologická«, jichž zařízení však nemá býti nezávislo od dozoru státu« (dv. dekret ze dne 4. července 1791 sb. pol. zák. Leopolda II. str. 57), že dále může biskup míti při svém diecesním semináři též vlastní učiliště theologické (dv. dekret ze dne 25. října 1792 o »prostředcích k povznesení dorostu kněžského, sb. pol. zák. Františka I. str. 207 bod 5), že »biskup má míti svůj vlastní seminář« (dv. dekret ze dne 2. dubna 1802 o regulaci kněžstva řádového a světského a o učilištích, sb. pol. zák. sv. 17 str. 52 a násl.) a mluví se konečně v dv. dekretu ze dne 8. února 1811 sb. pol. zák. sv. 36 č. 8, kterými vydán předpis pro theologická učiliště domácí, výslovně o »domácích učilištích biskupských« na rozdíl od veřejných učilišť theologických.
Z těchto předpisů jest zjevno, že diecesní učiliště theologické není ani státním ani vůbec veřejným učilištěm, nýbrž naopak soukromým učilištěm biskupa, které jest v podstatě vydržováno ze samostatných prostředků anebo z prostředků biskupských s tím, že podle zvláštních předpisů z náboženské matice hradí se jednak nedoplatky na plat učitelů, jednak zvláštní dotace pro jednotlivé posluchače (alumny). Při veřejném ústním líčení poukázal zástupce žal. úřadu na to, že ústavy tyto nejsou soukromými, nýbrž veřejnými ústavy a to podle analogie § 2 zákona o školách národních ze dne 14. května 1896 č. 62 ř. z. proto, poněvadž stát na ně přispívá.
Vývody tyto neuznal soud správnými; neboť jednak platí předpis § 2 zákona z r. 1896 zřejmě jenom o školách národních a nelze obsah jeho aplikovati analogicky na ústavy zcela jiného rázu. jednak hradí příspěvky na ústavy ty náboženská matice, která podle panujících názorů literatury a judikatury jest samostatnou osobností právnickou, od státu odlišnou a jím jen sublevovanou. Ostatně není v této souvislosti ani třeba, aby nss ex professo řešil otázku, přispívá-li stát na ústavy diecesní přímo nebo toliko nepřímo ve formě záloh poskytovaných náboženské matici, poněvadž není předpisu, který by stanovil, že se ústav nebo zařízení nějaké již tím, že stát na náklad jeho přispívá, stává ústavem veřejným anebo že ústav takový jen proto, že stát na něj přispívá, může býti státní správou zrušen.
Pro otázku, zda tedy vláda, resp. resortní ministr byl podle právního stavu ze dne 28. října 1918 oprávněn ústav takový rušiti, podává se z uvedených předpisů toto:
Třebas starší předpisy, zejména uvedený již dv. dekret z 4. července 1790 mluví o tom, že ústavy takové nemají býti nezávislý od dozoru státního a dv. dekret z 8. února 1811 mluví v § 1 o domácích učilištích diecesních jakožto ústavech vladařem povolených, tedy jest zjevno, že od vydání cit. nařízení z roku 1850 státní správa ústavy ty nepovoluje a naopak k nim vykonává jen onen vrchní dozor, který jí přísluší vůbec ke všem učilištím a který pro pozdější dobu zalomen jest zejména též na předpisu § 1 zák. ze dne 25. května 1868 č. 48 ř. z. V souhlase s tím bylo také při zřízení Vidnavského učiliště výnosem ministerským ze dne 10. srpna 1899 č. 19761 toliko vysloveno, že proti jeho zřízení není námitek, a že se předpokládá, že seminář bude zařízen a spravován podle stávajících norem.
Jelikož pak dále podle uvedeného již nařízení z roku 1850 ingerence státní měla se omeziti jen na to, aby bylo dbáno předpisů o zařízení a správě semináře a dále na vrchní dozor po rozumu cit. § 4 cis. patentu z 4. března 1899 č. 151 ř. z. (resp. předpisů nastoupivších později na jeho místo, tedy zejména čl. 17, posl. odst. zákl. zák. stát. z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. a § 1 zákona z 25. května 1868 č. 48 ř. z.) a jelikož dále toto min. nařízení (z 30. června 1850 č. 319) vydáno bylo (podle cís. nař. z 23. dubna 1850 č. 157) již po vydání cís. nař. ze dne 27. června 1850 č. 309 ř. z. o soukromém vyučování, jest patrno, že diecesní ústavy theologické neměly býti považovány ani za soukromá učiliště toho druhu, pro který platí cís. nař. č. 309 ř. z. ex 50, zejména § 17 tohoto nařízení, a jest dále zřejmo, že podle právního řádu, který dne 28. října 1918 platil na území republiky čsl., státní správě nepříslušelo právo zrušiti biskupský ústav diecesní o své újmě, leč by bylo prokázáno, že zařízení a správa ústavu nevyhovují platným předpisům; tím ovšem není také dotčena povinnost státu, plynoucí ze zmíněného již všeobecného dozoru k veškerému vyučování a vychovávání, aby v tom případě, kdyby na ústavě zjištěny byly po př. závažné závady, jako porušování zákonů státních, počínání státu nebezpečné a pod., proti tomu zakročil.
Takovýto stav věci však žal. úřadem není ani tvrzen.
Zbývá tedy ještě zkoumati, zda na tomto stavu právním stala se od 28. října 1918 změna. Tu jest poukázati především na § 120, 2. odst. ústavní listiny a na zákon ze dne 9. dubna 1920 č. 292 sb., § 1, které rovněž podobně, jak činil uvedený zákon z r. 1868 a ústavní předpisy rakouské, přikazují státu toliko povšechně »nejvyšší správu veškerého vyučování a vychovávání a dozor k němu«.
Dále jest míti na zřeteli, že ústavními předpisy republiky čsl. byly sice (čl. 9 zákona ze dne 29. února 1920 č. 121 sb.) zrušeny všechny dřívější zákony ústavní, tím tedy též čl. 15 rak. zákl. zákona stát. z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. o právním postavení náboženských společností, že však předpisy rakouské ústavy o věcech náboženských byly ústavní listinou nahrazeny pouze zcela všeobecnými předpisy §§ 121 až 125 ústavní listiny, z nichž povšechné právo zrušovati ústavy diecesní pro státní správu nelze odvoditi právě tak, jako tak nelze učiniti ani z předpisu § 120, ani z předpisu § 119 úst. listiny; neboť prvý dává státní správě, jak již shora uvedeno, pouze povšechné vrchní vedení a dozor a dovoluje zřizovati soukromé ústavy vyučovací a vychovávací v mezích zákonů; druhý pak toliko praví, že veřejné vyučování má býti zařízeno tak, aby neodporovalo výsledkům vědeckého bádání; při diecesních učilištích však nejde, jak uvedeno, vůbec o veřejné vyučování, aniž se tvrdí, tím méně prokazuje, že vyučování na ústavech tohoto druhu porušuje předpis § 119 ústavní listiny, ani tu není předpisu zákona (§ 120), který by právo zrušovati takové ústavy povšechně státu dával, naopak jsou právě shora uvedené předpisy starší, zejména cit. nař. č. 157/1850 a min. nař. č. 319/1850 oněmi zákony, v jichž mezích je podle § 120 úst. listiny dovoleno zřizovati ústavy takové. Konečně nelze na tyto ústavy také ani vztahovati předpis § 11 zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb., podle něhož může ministr školství školu soukromou zrušiti, když toho žádá veřejný zájem nebo jiné závažné důvody, poněvadž z celého obsahu tohoto zákona a zejména též z § 10 (»vyučovací a vychovávací ústavy soukromé uvedených kategorií«) a z úvodu § 11 plyne, že zákonodárce, vydávaje tento předpis měl na mysli jen školy zcela jiné, než jakými jsou biskupská učiliště diecesní.
Naproti tomu však jest patrno ze zákona ze dne 18. března 1920 č. 189 sb. o platech profesorů při theologických učilištích diecesních a představených při biskupských seminářích kněžských, že i zákonodárce čsl. republiky pohlíží neb aspoň dosud pohlížel na ony ústavy v podstatě stejně, jak tomu bylo před 28. říjnem 1918.
Proti platnosti těchto citovaných předpisů převzatých z dob rakouských nelze také důvodně namítati snad změnu názoru na poměr mezi státem a církví, neboť — i je-li tu snad taková změna názorů — , nemůže tato, pokud nebyla vtělena v positivní předpisy právní, měniti platné právo.
Ani zřízení nového státu samo o sobě, ani ustanovení tohoto státu jako »demokratická republika« (§ 2 úst. listiny) není další platnosti starších předpisů na úkor, neboť není — jak i skutečný stav jak u nás tak v jiných státech dokazuje — nikterak neslučitelno s pojmem suverenity státu ani se zřízením státu jakožto demokratické republiky, aby výchova duchovních té neb oné církve dala se na soukromých ústavech této církve za vlivu státu vymezeného positivními zákony státními.
Platí tedy v příčině diecesních ústavů theologických i nyní ještě shora uvedené normy rakouské, které právě čl. 2 zákona z 28. října 1918 č. 11 sb. staly se součástí právního řádu republiky čsl. Má-li žal. úřad po případě za to, že tyto předpisy právní nesrovnávají se v tom či onom směru s poměry změněnými převratem a se zřízením republiky čsl., pak mohla by změna platného právního řádu přivoděna býti toliko vydáním nové právní normy, kterou by normy dřívější byly změněny nebo zrušeny, nemůže se však tak státi pouhým prohlášením názoru nebo zá- měrů žal. úřadu ani konkrétním rozhodnutím neb opatřením, nalézajícím se v rozporu s platnými normami.
Opačný postup žal. úřadu jest tedy založen na nesprávném právním názoru.
Poněvadž dále — jak uvedeno již shora — i výroky zmíněné sub b) a c) (přikázání aluumnů do Olomouce a zastavení plateb z náboženského fondu) staly se patrně jenom v důsledku vysloveného zrušení učiliště Vidnavského, aniž je zřejmo, že by žal. úřad chtěl tyto svoje výroky zachovati v platnosti i pro ten případ, že výrok o zrušení (sub a) pomine, bylo zrušiti nař. rozhodnutí v celém shora vytčeném rozsahu podle § 7 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 a § 2 zák. ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb., aniž bylo třeba zaměstnávati se ještě zvlášť výroky sub b) a c), ani ostatními námitkami stížností vznesenými.

Citace:

Nález č. 1886. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 338-344.