Č. 1928.Vyučování: Z rozhodnutí bývalého rakouského ministerstva orby o tom, že studie určité osoby na cizozemské báňské akademii sluší ve smyslu odst. 2 § 2 zák. ze dne 31. prosince 1893 č. 12 ř. z. ex 1894 klásti na roven studiím na akademii tuzemské, plyne pro dotčenou osobu subjektivní právo, které vylučuje, aby ministerstvo veřejných prací dle své libovůle odepřelo uznání studií dle cit. zák. ustanovení, třebaže toto ustanovení samo takového nároku nestanoví. (Nález ze dne 5. února 1923 č. 2581/22.)Věc: Firma Fügnerschaft, spol. s r. o. v C. a inž. Heřman P. v B. proti ministerstvu veřejných prací stran nostrifikace studií na horní akademii ve Freibergu. Výrok: Stížnost firmy Fügnerschaft odmítá se jako nepřípustná; ke stížnosti inž. Heřmanna P. zrušuje se naříkané rozhodnutí pro nezákonnost. Důvody: Dne 10. února 1921 podal ing. Heřman P. k ministerstvu veřejných prací žádost za nostrifikaci svého inženýrského diplomu nabytého na báňské akademii ve Freibergu v Sasku a to prostřednictvím báňského revírního úřadu v Mostě, u kterého došlo také oznámení společnosti Fügnerschaft, kterým jmenovala Heřmanna P. závodním svého stejnojmenného dolu. Ministerstvo veřejných prací nař. rozhodnutím podle § 2, odst. 2 zák. ze dne 31. prosince 1893 č. 12 ř. z. z r. 1894 nedalo místa žádosti Heřmanna P. za uznání jeho studií vykonaných na báňské akademii ve Freibergu za rovnocenné s tuzemskými. Rozhoduje o stížnostech do tohoto rozhodnutí podaných musil nss především z úřední povinnosti zkoumati legitimaci st-lů k podání stížnosti. Zákon ze dne 31. prosince 1893 č. 12 ř. z. z r. 1894 předpisuje v § 2, které osoby mohou býti zřízeny závodními správci horních děl a praví, že jest to možno jen u takových osob, které buďto: a) na některé tuzemské hornické akademii absolvovaly odborné školy pro hornictví jako řádní posluchači, z řádných (obligátních) předmětů vykonaly zkoušky s dobrým prospěchem a nejméně po 3 léta při hornictví prakticky byly zaměstnány nebo, b) podle § 3 tohoto zákona nabyly uznání své způsobilosti. Tento § 3 pak stanoví, že ve smyslu § 2 b) mohou výjimečně zejména pro menší horní díla, za málo nebezpečných poměrů provozovaná, uznány býti osoby, které nevyhovují úplně požadavkům v § 2 a) předpokládaným, za spůsobilé ke správě závodní, když se z průkazu o jejich dosavadním zaměstnání v hornictví nabude přesvědčení, že mají potřebnou způsobilost. Podle 2. odst § 2 cit. zák. konečně jest ministru orby (nyní veřejných prací) vyhrazeno rozhodovati, pokud studia na některé cizozemské hornické akademii klásti sluší na roven studiím na akademii tuzemské. Předmětem dnešního sporu není nic jiného, než výrok min. veřejných prací ze dne 6. července 1921, kterým podle ustanovení § 2 odst. § 2 zákona ze dne 31. prosince 1893 č. 12 ř. z. z r. 1894 nebylo dáno místa žádosti Heřmanna P. ze dne 10. února 1921 za uznání jeho studií vykonaných na báňské akademii ve Freibergu za rovnocenná s tuzemskými, tedy nikoli výrok o tom, zda st-l může býti zřízen závodním správcem horních děl podle 1. odst. § 2 lit. a) nebo b) cit. zákona čili nic. Firma Fügnerschaft byla sice o výroku ministerském o nostrifikaci studií Heřmanna P. vyrozuměna výnosem báňského revírního úřadu v Mostě ze dne —, ale jen proto, že tento úřad při intimaci min. rozhodnutí zároveň také prohlásil své vlastní rozhodnutí, které není předmětem dnešní stížnosti, že následkem intimovaného výroku min. veřejných prací nemůže dle § 1, 2 a 5 výše cit. zákona vzíti na vědomí oznámení firmy o zřízení Heřmanna P. závodním správcem dolu Fügnerschaft. Stížnost také obhajuje toliko domnělé právo Heřmanna P., nikoli právo jeho zaměstnavatele. Stížnost firmy Fügnerschaft jest proto dle § 2 zák. o ss nepřípustná. Za to však stížnosti Heřmanna P. nemohl nss upříti ani přípustnosti ani důvodnosti. Předpis § 2. odst. 2 zák. ze dne 31. prosince 1893 č. 12 ř. z. z r. 1894 nepropůjčuje ovšem st-li sám o sobě žádného nároku na to, aby jeho studia na cizozemské hornické akademii kladena byla na roven studiím na akademii tuzemské. Ustanovení ono vkládá úplně do rukou ministra orby (nyní ministra veřejných prací) rozhodnutí o tom, zda takové uznání sluší přiznati cizozemským studiím či nikoliv, a nestanoví, že by za určitých předpokladů ministerstvo uznání svého odepříti nemohlo, pročež nepřísluší vůbec petentu subjektivní právo na příznivé vyřízení jeho žádosti. Kdyby tedy st-l pouze o ono ustanovení nárok svůj opíral, nebylo by lze stížnost jeho uznati za důvodnou. Než st-l zakládá nárok svůj na rozhodnutí býv. min. orby ze dne 18. května 1897 č. 10101/852, jímž ve smyslu cit. zák. ustanovení již bylo uznáno, že studia st-lova na hornické akademii ve Freibergu pokládati jest za rovnocenná se studiemi na některé tuzemské hornické akademii. St-l tvrdí, že cit. rozhodnutím býv. min. orby nabyl oprávnění, které ani tehdy, když čsl. stát vstoupil v život, své platnosti nepozbylo, neboť prý čl. 2. zákona ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. výslovně ponechal v platnosti všecky dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení. Odvodní spis žal. úřadu má ovšem potud pravdu, že cit. ustanovením zákonným ponechán byl v platnosti pouze právní řád dosavadní, pokud se dal srovnati se vznikem čsl. státu. Z okolnosti té však neplyne, že by byly vznikem čsl. státu pozbyly platnosti všechny správní akty administrativních řadů bývalého státu rakouského, jež nejsou nařízeními« ve smyslu cit. zákonného ustanovení, a že by zanikla také práva subjektivní plynoucí stranám z takových správních aktů. Princip zachování kontinuity dosavadního právního řádu v zájmu nerušeného přechodu k novému státnímu životu v zákoně ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. jasně vyslovený vyžaduje nejen použití dosavadních právních norem na nové právní poměry, pokud normy ty se dají srovnati se vznikem čsl. státu, nýbrž i uznání aplikace těchto norem na právní poměry v bývalém státu rakouském, přede dnem 28. října 1918 založené, pokud další trvání jich není v rozporu s novým stavem, nastalým zřízením státu čsl. Proto nutno rozhodnutí býv. ministerstva orby toho obsahu, že studia st-lova na báňské akademii ve Freibergu mají ve smyslu cit. zákonného ustanovení pokládána býti za rovnocenná se studiemi na báňské akademii tuzemské, pokládati za platné i po 28. říjnu 1918, a oprávnění z rozhodnutí toho st-li vzešlé za existující i po této době. Žádost st-lovu zamítlo ministerstvo bez bližšího odůvodnění, majíc patrně za to, že může úplně volně ve smyslu odst. 2 § 2 cit. zákona rozhodnouti se, zda chce či nechce uznati rovnocennost studií st-lových se studiemi na báňské akademii tuzemské, a že nemusí přihlížeti k tomu, že se st-li dostalo uznání rovnocennosti té již od býv. rak. min. orby. Názor ten však jest mylný. I min. veř. prací bylo při svém rozhodování vázáno výrokem býv. min. orby, a mohlo by tohoto rozhodnutí dřívějšího min. orby nedbati jen za těch podmínek, za jakých vůbec jest přípustno v řízení správním nehleděti k právům nabytým. Žal. úřad však po té stránce žádných důvodů pro výrok svůj neuvedl vycházeje, jak svrchu uvedeno, z toho názoru, že může zcela volně uznání své uděliti neb odepříti. Tento právní názor žal. úřadu však odporuje zákonu a proto musil nař. rozhodnutí zrušeno býti dle § 7 zák. o ss.