Č. 2269.

Státní úředníci: Aktuárský úředník (skup. C stát. úř.), který byl před svým jmenováním kancelářským úředníkem skup. E stát. úř., vyšlým z řad kancel. oficiantů podle zák. z 18. února 1919 č. 89 sb., nemá právního nároku na to, aby mu byla doba, kterou ztrávil před 26. únorem 1919 v poměru kancel. síly pomocné, propočtena podle postupových lhůt skupiny C stát. úř., i když v době té měl kvalifikaci theoretickou a praktickou pro skupinu tu požadovanou.
(Nález ze dne 26. dubna 1923 č. 6947.)
Věc: Václav Š., aktuár v T. (adv. Dr. K. Fink z Tábora) proti ministerstvu vnitra o propočítání služební doby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody:
Není sporu o tom, že st-l byl dnem 26. února 1919 jmenován z řad kancelářských oficiantů podle zák. ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. kancelářským úředníkem ve skupině E časového postupu § 52 služ. pragm. a že byl tedy dosazen v úřad před 1. zářím 1919, jakož i že byl jmenován dnem 31. prosince 1919 aktuárským úředníkem, čímž bylo provedeno jeho přeřazení do skupiny C časového postupu. Běží tedy pro obor propočtení služební doby o dvě skupiny úřednické, z nichž do jedné byl st-l přeřazen ze smluvního poměru v důsledku všeobecné úpravy zákonné a do druhé na základě jmenování, tedy individuelního správního aktu. Spor se točí pouze o to, kterých zákonných resp. mocí zákona vybavených právních norem mělo býti na propočtení doby v daném případě použito.
Ježto jde o různé skupiny úřednické, dlužno nejprve poukázati na všeobecnou normu časové posloupnosti vyslovenou v § 20 prov. nař. ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb., dle níž musil žal. úřad propočísti předem službu ztrávenou ve vlastnosti kancelářského pomocníka a oficianta (čítaje dřívější započtenou službu) pro služební poměr st-le jako kancelářského úředníka (skupina E časového postupu).
V tom směru bylo však již vysloveno a zevrubně odůvodněno v nálezu nss ze dne 30. listopadu 1921 č. 15860 (Boh. 1037 adm.), na který se strany ve smyslu § 14 jedn. ř. odkazují, že neodporuje předpis § 3 al. 2 a § 4 č. 2 prov. nař. ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb. o tom, že při úřednících, přestoupivších z kategorie smluvní do kategorie úřednické na základě všeobecné zákonné úpravy, propočísti jest veškerou dobu služební, jež zbývá po odečtení lhůt, stanovených příslušnou zákonnou úpravou pro zařazení (jmenování) do hodnostní třídy, ani zákonu o propočtení služební doby, ani jiným zákonům. Žal. úřad ve shodě s předeslanou právní zásadou odpočetí st-li vzhledem k tomu, že má středoškolské vzdělání, po rozumu ustanovení §u 2, odst. 2 zák. ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. o zařazení kancelářských oficiciantů do úřednických tříd hodnostních a platových, 4 léta jako lhůtu, stanovenou pro zařazení do nejnižší hodnostní třídy a nelze tudíž v postupu tom shledati nezákonitost.
Než také o předpis §u 2 č. 1, odst. 3 cit. nař. nelze nárok na propočtení celé služební doby bez odečtení 4 let opříti. Podle nadpisu §u 2 cit. nař. (služba ve dvou nebo několika skupinách úřednických), jakož i podle obsahu jeho (v č. 1, odst. 2 mluví se o hodnostních třídách, v č. 2 o přestupu celé kategorie úředníků), má § tento nesporně na mysli dobu, kterou někdo ztrávil v právním poměru ke státu jako veřejnoprávní úředník a může se tudíž ustanovení to týkati pouze případů, kdy státní úředník v době, kdy měl již tento právní charakter, vykazoval vzdělání, předepsané pro vyšší skupinu úředníků a konal také práce, náležející úředníkům dotčené vyšší skupiny. Z toho, co dovozeno, plyne však, že ustanovení §u 2 č. 1, odst. 3 nemůže býti uplatňováno v případech, kdy státní úředník měl sice vzdělání předepsané pro některou skupinu státních úředníků a konal také práce, uložené této skupině, kdy však ještě nebyl ke státu v právním a služebním poměru pragm. úředníka, nýbrž ve služebním poměru jiném, na příklad jako kancelářský pomocník.
St-l stal se státním úředníkem teprve dnem 26. února 1919 a to státním úředníkem zařaděným do skupiny F. § 52 služ. pragm., před tímto dnem nebyl ve služebním poměru státního úředníka a nemá tedy podle toho, co bylo svrchu vyloženo, právního nároku na to, aby mu byla doba, kterou ztrávil před tímto dnem v poměru kancelářské síly pomocné, propočtena podle postupových lhůt skupiny C státních úředníků, i když v době té měl kvalifikaci theoretickou a praktickou, pro skupinu tu požadovanou. Žal. úřad dobu ztrávenou ve skupině kancelářských úředníků propočítal st-li dle lhůt časového postupu, platných pro skupinu úředníků aktuárských (C § 52 služ. pragm.), tedy pro skupinu vyšší, z čehož se podává, že nemůže st-l důvodně tvrditi, že by byl ve svých právech subjektivních zkrácen.
Dovolává-li se stížnost §u 4 č. 1 lit. a prov. nař. k zákonu o propočtení služební doby, pak přehlíží, že ustanovení to se týká individuelního přestupu z kategorie smluvní do kategorie úřednické na základě jmenování, že však st-l se stal úředníkem pragmatickým ze smluvní síly na základě všeobecné zákonné úpravy, a že tudíž dovolávaného ustanovení na případ st-lův použito býti nemůže.
Rovněž další právní konstrukce stížnosti, budující na tom, že jmenováním st-le do skupiny aktuárských úředníků bylo uznáno, že vyhovoval požadavkům školské a služební kvalifikace nejenom po dobu §em 3 nař. ze dne 17. července 1919 č. 467 sb. požadovanou, nýbrž po celou dobu ve službě ztrávenou, selhává, uváží-li se, že přeřazení (jmenování) do skupiny aktuárských úředníků neobsahuje v sobě ničeho více než výrok povolaného úřadu o tom, že v osobě žadatelově splněny jsou podmínky pro jmenování aktuárským úředníkem, že však nemůže míti vůbec právního významu pro otázku, jak se má propočítati doba, která předcházela jmenování aktuárem. Pro luštění otázky té jest výlučným pramenem právním zákon, resp. prováděcí nařízení o propočtení služební doby.
Tím, co řečeno, padají i ostatní vývody stížnosti snažící se uvésti zákon o zřízení aktuárských úředníků ve službě politické a policejní ze dne 15. května 1919 č. 262 sb. a cit. prováděcí nařízení k němu v právní vztah k zákonu o propočtení služební doby.
Pokud se týče námitky, že ministerstvo vnitra ustanovení § 20 nař. o propočtení služební doby v případech, že jde o aktuárské úředníky z řad certifikatistů, vykládá blahovolněji, třeba uvésti, že nss může pouze zkoumati, zda nař. rozhodnutí jest v souhlasu se zákonem, že však nemůže přihlížeti k tomu, zda úřad také v jiných přípa- dech stejně zákon vykládal, jako jej vyložil v případě sporném. Ostatně zmocnění, dané výkonné moci vládní §em 4 zákona o propočtení služební doby, v příčině započtení let, ztrávených v jiné službě než státní, ponechává vládě, jak bylo vysloveno v shora uvedeném nálezu nss-u, úplnou volnost úpravy otázky této a zmocňuje ji, aby nejen samostatně stanovila podmínky pro toto započtení, které tudíž může pro různé druhy takových služeb různě stanoviti, nýbrž i aby v oboru téže služby podle určitých kriterií činila rozdíly.
Konečně brojí stížnost proti nař. rozhodnutí pro vadnost řízení, kterou spatřuje jednak v tom, že nižší stolice nezjistila, zda st-l, maje vzdělání, předepsané pro vyšší skupinu, konal v době ztrávené v úřadě též práče, náležející kategorii této vyšší skupiny (§ 2 č. 1, odst. 3), jednak v tom, že nař. rozhodnutí jest nedostatečně odůvodněno, omezujíc se pouze na výpočet zákonných ustanovení, o něž se opírá.
Jest sice pravda, že žal. úřad nezjistil, zda jsou v daném případě splněny předpoklady, na jichž existenci váže § 2 č. 1, odst. 3 cit. nař. přiznání určitých právních výhod, než opomenutí to jest zcela bez právního významu, ježto byly výhody ty st-li plnou měrou přiznány.
Také druhá námitka formálního rázu jest bezdůvodná, neboť st-l postřehl, jak ze stížnosti jest vidno, na jakém skutkovém a právním stanovisku žal. úřad stojí a uvedl vše, čeho na obranu svou jen uvésti mohl, takže obrana jeho nebyla ani znemožněna, ani podstatně stížena.
Ze všech těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 2269. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1107-1110.