Č. 1931.

Státní úředníci (pense): Předpisy § 55 služ. pragm. vztahují se toliko na postup do vyšší platové stupnice a nikoli na zjištění základny pensijní, pro niž je rozhodným ono služné, na které má úřední nárok, který lze seznati z osobního výkazu, aniž třeba, aby nárok ten byl již dle § 55 služ. pragm. uplatněn.
(Nález z 5. února 1923 č. 8894/22).
Věc: Štěpán Š. v Š. proti ministerstvu spravedlnosti stram dání na dočasný odpočinek a vyměření pense.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím započteny byly do základny pensijní toliko služební požitky 2. platové stupnice 6. hodnostní třídy, zrušuje se pro nezákonnost, jinak se zamítá stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem z 21. března 1922 č. — sdělilo min. sprav. v Praze Štěpánu Š., tabulárnímu soudci u sedrie v N., že rozhodnutím presidenta republiky ze dne 28. února 1922 dán byl na dočasný odpočinek, a vyměřilo mu výslužné vzhledem k celkové do pense započítalelné službě více než 26 roků 78,4% z pensijní základny 10308 K a 2008 K, tudíž částkou ročních 9652 K 60 h, nehledě k drahotnímu přídavku a výpomocem, jež Štěpánu Š. přísluší dle platných předpisů.
Ve stížnosti, která směřuje proti oběma výrokům, t. j. jak výroku, kterým dán byl st-l na dočasný odpočinek, tak výroku, jímž se mu vyměřuje odpočivné, uvádí se nejprve, že rozhodnutí sic neobsahuje poukazu na zákonné ustanovení, na jehož základě byl st-l dán na dočasný odpočinek, že však je zřejmo, že se tak stalo podle § 76 služ. pragm.; dalšími vývody prokazuje pak stížnost, že podmínky tohoto § nejsou tu dány.
Nss neměl příčiny těmito námitkami se zabývati, neboť není pochybnosti o tom, že st-l na podkladě cit. § 76 na dočasný odpočinek dán nebyl. To plyne z toho, že § 76 služ. pragm. dle čl. 1, odst. 3 téhož zák. a § 2 zák. z 15. dubna 1920 č. 270 sb. pro soudcovské úředníky neplatí; že ho také skutečně nebylo použito, vysvítá i z toho, že nebylo provedeno se st-lem řízení v § 82 služ. pragm. stanovené, které dání na odpočinek předcházeti musí, a jež ovšem při soudcovských úřednících nemá místa (sr. cit. čl. 1), když pro ně §u 76 nelze použíti.
O soudcích z povolání stanoví § 99 ústavní listiny, že jsou ustanovováni na svá (místa vždy trvale a že proti své vůli, t. j. z moci úřední mohou býti dáni do výslužby jen v případech nové organisace soudní, po dobu zákonem stanovenou, aneb na základě pravoplatného disciplinárního nálezu.
Nesporno jest, že proti st-li žádný disciplinární nález vydán nebyl.
Z toho jde na jevo, že o pensionování z důvodu uvedeného na druhém místě zde nejde, o čemž také st-l nemá pochybností.
Zbývá tedy jediný důvod, o který se rozhodnutí může opírati, totiž ten, jenž v § 99 ústavní listiny je na prvém místě uveden, a kterého, jak ze spisů vysvítá, také skutečně bylo použito. Jest nyní otázka, zda se tak mohlo státi právem, t. j. zda dány jsou zákonné podmínky pro takovéto dání na odpočinek.
§ 1 zák. z 21. prosince 1921 č. 491 sb. stanoví, že doba organisace řádných soudů prvé a druhé stolice, určená v § 1 zák. ze dne 22. prosince 1920 č. 691 sb. prodlužuje se, pokud jde o soudy obvodů soudních tabulí v Bratislavě a v Košicích, do konce roku 1924.
Poněvadž st-l byl tabulárním soudcem u sedrie v Nitře, tudíž ustanoven byl v obvodu soudní tabule bratislavské, a poněvadž pensionování se stalo na začátku roku 1922, tedy v době organisace soudní, jsou splněny všechny předpoklady § 99 ústavní listiny, za nichž pensionování jeho z moci úřední mohlo býti vysloveno.
Okolnost, že v rozhodnutí nebylo poukázáno na zákonné ustanovení, na jehož základě byl st-l dán na dočasný odpočinek, není podstatnou vadou řízení proto, že st-li dle stavu zákonodárství, jehož neznalostí se mu nelze omlouvati, muselo býti známo, z kterého důvodu byl na odpočinek dán. O porušení nějakého subjektivního práva nemůže býti řeči, když dle § 99 úst. listiny pro dání do výslužby se vyžaduje jedině splnění podmínek tam stanovených, kterému požadavku, jak bylo dolíčeno, jest vyhověno.
Proti výroku, týkajícímu se určení výše pense, namítá st-l: 1.
2. že od února 1921 do ledna 1922 požíval platu 3. stupnice 6. třídy hodnostní, že však byl mu v době, kdy se o jeho pensionování jednati počalo, snížen plat s 3. stupnice 6. hodnostní třídy na plat 2. stupnice téže hodnostní třídy. —
Výtkou pod č. 2. uvedenou uplatňuje st-l vlastně, že byly do základny pensijní nesprávně pojaty služební požitky 2. platové stupnice 6. hodnostní třídy.
Žal. úřad hájí nař. výrok v odvodním spise poukazem na ustanovení § 55 služ. pragm. a na § 1 zákona ze dne 14. května 1896 č. 74 ř. z.
§ 55 služ. pragm. stanoví, že postup do vyššího platu provádí se na přihlášení úředníka. Z tohoto doslovu, jakož i z dalšího obsahu zmíněného paragrafu, ve kterém se mluví jenom o postupu do vyššího platu, plyne, že se předpisy cit. § 55 vztahují toliko na postup do vyšší platové stupnice a nikoliv na zjištění základny pensijní, které upravují jiné normy.
V tom ohledu ustanovil zákon ze dne 14. května 1896 č. 74 ř. z., že se výslužné vyměřuje na základě posledního vpočítatelného aktivního služného. Naproti tomu stanoví § 64 zákona o služ. pragm. ze dne 25. ledna 1914 č. 15. ř. z., že výslužné úředníka vyměřuje se dle služebních požitků, na které měl nárok v době, kdy dán byl do pense, a § 66, že výslužné vypočísti jest na základě dat, která jsou po ruce dle osobního výkazu (Standesausweis). Z toho následuje, že při zjištění pensijní základny přihlížeti jest k onomu služnému, na které má dotyčný úředník nárok, který lze z výkazu seznati, aniž třeba, aby nárok ten již by býval dle § 55 uplatněn.
Výnosem předsedy soudní tabule v Bratislavě z — součást spisů správních tvořícím byla st-li propočítána služební doba a byl mu od 1. ledna 1921 přiznán platový stupeň 6. hodnostní třídy s tím, že mu dne 1. ledna 1921 pro další platový postup ještě zbývá k dobru 1 rok, 10 měsíců a 29 dní.
Dne 28. března 1922, v době, kdy st-l dán byl na odpočinek, minula tedy již u něho 3 leta, tvořící zákonnou dobu pro postup do 3. platového stupně 6. hodnostní třídy (1 rok, 10 měsíců, 29 dní a 1 rok, 2 měsíce, 28 dnů).
St-l měl tudíž v době, kdy dán byl na odpočinek, nárok na služební požitky tomuto stupni odpovídající. Jelikož pak žal. úřad přes to, vycházeje z mylného právního názoru, že výslužné státního úředníka stanoví se na základě platu, který ve skutečnosti pobíral v době pensionování, započetl do základny pensijní služební jen požitky 2. platového stupně 6. hodnostní třídy, porušil tímto výrokem zákon.
Proto byl výrok žal. úřadu v posléz dotčeném směru dle § 7 zák. o ss zrušen, kdežto jinak byla stížnost jako nedůvodná zamítnuta.

Citace:

Nález č. 1931. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 425-427.