Č. 2202.

Vyvlastnění: Vyvlastnění půdy podle zák. z 29. ledna 1922 č. 45 sb. lze povoliti jen tomu, kdo na půdě té hodlá postaviti nějakou budovu v § 2 cit. zák. uvedenou. Vyvlastnění půdy jedině k tomu účelu, aby žadatel umístil na ní žentour, je nezákonné.
(Nález z 9. dubna 1923 č. 2514).
Věc: Josef S. v H. proti zemské správě politické v Praze o vyvlastnění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako neodůvodněná.
Důvody:
Vyvlastňovacím nálezem osp-é v Táboře ze dne 4. října 1922 vyvlastněna byla dle 1. hlavy zákona ze dne 27. ledna 1922 č. 45 sb. z pozemku č. kat. — v H. plocha 8 m široká a 10 m dlouhá pro st-le na zřízení žentouru při jeho stodole a stanovena náhrada 2 K za 1 m2. Žádost jeho za vyvlastnění další plochy byla zamítnuta.
Nař. rozhodnutím zrušil žal. úřad v odpor vzatý vyvlastňovací nález jako nezákonný, poněvadž zřízení žentouru nelze považovati za stavbu hospodářské budovy a nelze je zařaditi ani pod jiný účel v § 2 zákona ze dne 27. ledna 1922 č. 45 sb. taxativně stanovený, pro který zákon ten byl dán.
Rozhoduje o stížnosti veden byl nss těmito úvahami:
Znalci slyšení v administrativním řízení prohlásili žentour, o jehož umístění jde, ze nutné příslušenství hospodářství st-lova a úřad 1. stolice vycházel z náhledu, že je žentour neoddělitelnou částí stodoly, tedy nutné hospodářské budovy drobného zemědělce, jakým je nesporně i st-l. Žal. úřad nevyslovil názoru opačného a přijal zřejmě toto zjištění za své.
Zákon ze dne 29. ledna č. 45 sb. připouští v § 2 vyvlastnění půdy pro stavbu nutných hospodářských budov a tím ovšem dle názoru nss-u i pro umístnění nutného jejich příslušenství. Nebylo by tedy právem lze tvrditi, že vyvlastnění půdy pro umístnění žentouru bylo by dle zákona vůbec vyloučeno.Dle názoru nss-u předpokládá však vyvlastnění půdy za účelem umístnění nutného příslušenství hospodářské budovy nezbytně, aby ten, kdo příslušenství takové na půdě dle cit. zákona vyvlastněné umístiti chce, na vyvlastněné půdě postavil i budovu. Vždyť cit. zákon jedná již dle nadpisu svého o stavebním ruchu.
1. hlava jeho, dle níž vyvlastnění v 1. stolici se stalo, jedná o opatření stavenišť. § 2 stanoví, že pozemky mohou býti vyvlastněny pro stavbu obytných domů, pro stavbu nutných hospodářských budov drobného zemědělce, pro stavbu malé provozovny drobného živnostníka, pro stavbu budov určených pro veřejnou potřebu, u ústavů léčebných také pro hospodářství a zahrady jejich a pro komunikaci k těmto stavbám. Dle § 4 má v žádosti o vyvlastnění býti přesně označen účel zamýšlené stavby a býti připojen situační plánek stavby. Dle § 5 má býti označena v nálezu stavba, pro kterou se vyvlastňuje, a určena lhůta, kdy se s ní započne. Dle § 10 musí býti stavba, pro kterou vyvlastnění povoleno, provedena v dané lhůtě, jinak může býti vyvlastňovací nález na žádost vyvlastněného zrušen.
Ze všeho toho je zřejmo, že předpokladem pro použití tohoto zákona je, že ten, kdo o vyvlastnění žádá, chce postaviti ať již budovu obytnou, neb budovu jinou.
Že při tom vyvlastněná plocha nemusí býti celá zastavěna budovou, nýbrž že části její může býti použito na př. na zřízení dvorku při budově obytné a na umístění žentouru při stodole, vyplývá ovšem z povahy věci.
Avšak subjektem, jemuž právo vyvlastňovací je v zákoně propůjčeno, může býti toliko osoba, která zamýšlí na vyvlastněné ploše postaviti budovu, ať již obytnou, nebo hospodářskou neb jinou v § 2 cit. zákona uvedenou.
Je-li tedy zřejmo, že ten, jenž se domáhá vyvlastnění dle cit. zákona, na vyvlastněné ploše žádné budovy nepostaví, pak nemůže se vyvlastnění dle cit. zákona dovolati a nemůže mu býti povoleno.
Zákon lze vykládati jen dle slov a zřejmé vůle zákonodárcovy. Obé dokazuje, že vyvlastňovací nárok dle cit. zákona přiznává se jen tomu, kdo na vyvlastněné půdě postaviti chce budovu a poněvadž jde o zákon výminečný, zasahující do sféry práva vlastníkova, nutno trvati na přesném jeho výkladu a použití jeho jen na ony případy, kde skutečně o stavbu budovy jde.
St-l, spokojiv se vyvlastňovacím nálezem 1. stolice, kterým vyvlastněná byla půda nikoli pro stavbu budovy, nýbrž jen pro umístnění žentouru, dal zřejmě na jevo, že nepostaví tam budovu.
Jestliže tedy za tohoto stavu věcí žal. úřad vyvlastnění ono zrušil a tím žádost st-lovu o vyvlastnění zamítl, neporušil tím zákon. Míní-li stížnost, že st-l přeložením žentouru získá na svém dvoře místo pro stavbu svých hospodářských budov a že tedy vlastně nepřímo přece vyvlastněním tím získáno bude staveniště, poukazuje se k tomu, že ze znění cit. zákona nelze dovoditi, že by zákon takové nepřímé získání stavenišť měl na mysli. Naopak cit. § 5 dokazuje, že vyvlastněná půda má přímo sloužiti postavení budovy.
Shledána proto i výtka nezákonnosti bezdůvodnou a bylo proto stížnost zamítnouti.

Citace:

Nález č. 2202. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 986-988.