Č. 2052.Vodní právo: 1. Předpis § 24 čes. vod. zák. sám o sobě ještě nikterak nevylučuje možnost, aby bylo propůjčeno právo využitkovati spád vody i přes přepadný jez přepadající. Právo toto mohlo by z § 24 vod. zák. jen tenkráte býti odpíráno, když právo vzdouvati vodu bylo již úředním povolením na výši přepadného jezu vázáno, t j. jen tehdy, když koruna jezu byla normální výškou vzdutí. — 2. Zkrácené řízení dle § 83 čes. vod. zák. pokládati jest za všeobecné pravidlo. Řízení ediktální dle § 82 vod. zák. musí býti zavedeno jen tehdy, když si sám žadatel (projektant) řízení ediktální přeje, nebo když úřad k ochraně zájmů veřejných řízení ediktální za potřebné uzná. Jiným interesentům však nárok na zavedení řízení ediktálního na místo zkráceného nepřísluší. — 3. Udělení vodoprávního konsensu bez přesného zjištění rozsahu existujících vodních práv interesentů toliko s výhradou, že domáhaný konsens se propůjčuje s podmínkou úplného šetření dosavadních vodních práv a s výhradou dodatečného zjištění roz- sahu těchto cizích práv, jest nezákonné. — 4. Výrok o vyšší národohospodářské důležitosti podniku zakládající prioritu jeho ve smyslu § 94 b) čes. vodn. zák. možno učiniti již pro případ, že existence přebytků vodních bude zjištěna, třeba že existence přebytků takových ještě zjištěna nebyla. — 5. Nedostatek projektu mohla by strana (interesent) namítati jen tenkráte, kdyby mohla tvrditi, že tento nedostatek měl v zápětí nemožnost náležitého hájení jejích práv. Straně nemůže býti ukládáno, aby již v projektu všechna data pro rozhodnuti potřebná likvidně dokázala. (Nález ze dne 6. března 1923 č. 3722.)Věc: Firma Jihočeská papírna, společnost s r. o. v Písku (adv. Di. Šimon Freiberger z Prahy) proti ministerstvu zemědělství o využitkování vodní síly. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná, pokud čelí proti výměně vodních kol za turbinu při vodním díle č. 17. v Písku povolené vodoprávním nálezem zemské správy politické v Praze ze dne 9. října 1920. Naproti tomu se naříkané rozhodnutí jako nezákonné zrušuje, pokud má za předmět vodoprávní povolení udělené městské obci Písku nálezem zemské správy politické v Praze ze dne 10. listopadu 1920, využitkovati další množství vody řeky Otavy při městské vodárně a za tím účelem postaviti při tomto díle druhou turbinu o největší kapacitě 6 m3 vt. až na onen výrok, jímž uznána větší národohospodářská důležitost projektu městské obce Písecké před projektem stěžovatelčiným, ohledně kteréhož výroku se stížnost jako bezdůvodná odmítá. Důvody: Dne 22. listopadu 1898 podala obec P. žádost o povolení k zřízení vodovodu z řeky Otavy na využití vodní síly hamru č. p. 17 na t. zv. jezu svatováclavském v P. v ten způsob, že jako síly hybné k účelům vodárenským mělo se na místě dosavadních čtyř vodních kol zříditi jedno kolo systému Zuppingerova. Aby vymezil objem vodních práv jednak hamru, jednak papírny č. p. 7 v P. na druhé straně řeky na témže jezu ležící, dovolával se státní technik při řízení vodo- právním dle protokolu ze dne 22. února 1899 výpočtů profesora V., podle kterých papírně přísluší při spádu 1315 m — 4,79 m32 sek. a podle kterých na hamr zbývá při + 0, t. j. při normální vodě, 3,71 m3 sek. To vyjádřil státní technik v protokole ještě tou podmínkou, že při normálním stavu vody v řece nesmí spotřeba vody pro vodní kolo při vodárně činiti více než 3,71 m3 za vteřinu. Předběžně za vytknutých podmínek ex commissione udělené povolení k provedení projektu bylo pak nálezem bývalého místodržitelství v Praze ze dne 26. února 1921 i písemně schváleno a jím vodoprávní povolení uděleno, při čemž bylo stanoveno, že použití vodní síly hamru čp. 17 jako hybné síly k účelům vodárenským a projekto- vané zavěšení jednoho kola na místě dosavadních 4 vodních kol se v mezích práva hamru schvaluje. Podáním ze dne 2. září 1920 zažádala obec P. u zsp-é v Praze, předkládajíc příslušný projekt o povolení k výměně zmíněného vodního kola ve městské vodárně (bývalý hamr) za turbinu o spotřebě 3,4 m3 vody za vteřinu. Při vodoprávním řízení dne 2. října 1920 konaném změnili zástupci města P. žádost svoji v ten smysl, že turbina má býti konstruována tak, aby spotřeba vody při nezměněném spádu 1,2 m činila 3,71 m3 sek., kteréžto množství odpovídá dosavadnímu právu hamru, resp. nynější vodárny. Nálezem ze dne 9. října 1920 pak udělila zsp městu P. povolení k výměně vodního kola ve vodárně za turbinu o maximální kapacitě 3,71 m3 sek., zamítnuvši námitky majitelů papírny č. p. 7 v P. V celku opřela se zsp v důvodech o vyjádření znalců při řízení vodoprávním učiněná a vycházela zejména z té skutečnosti, že při vodoprávním řízení dne 22. února 1899 konaném míra oprávnění pro oba na společném jezu se nacházející závody při normálním průtoku řekou (8,5 m3 sek.) za stavu vody + 0 při závodu č. p. 7 (papírna) celkem 4,79 3 sek., při závodě č. p. 17 (vodárna) 3,71 m3 sek., se souhlasem všech interesentů byla určena, kterážto číslice u vodárny povolenou výměnou vodního motoru překročena není. Z nálezu toho odvolala se st-lka k min. zemědělství. Zatím obec podáním ze dne 2. října 1920 zažádala u zsp-é za povolení, využitkovati při jezu svatováclavském po několik měsíců v roce přebytečné vody postavením druhé turbiny o kapacitě 5,7 m3 sek. k pohonu vodárny a event. k výrobě elektřiny. Po provedení stručného řízení vodoprávního a místního šetření v den 30. října 1920, při čemž zástupci st-lky proti projektu podali řadu námitek, bylo pak nálezem zsp-é ze dne 10. listopadu 1920 městské vodárně v P. uděleno vodoprávní povolení využitkovati další množství vody řeky Otavy až do množství 9,71 m3 sek. pro účel v vodárny a k výrobě elektřiny a postaviti za tím účelem při vodárně té druhou turbinu o maximální kapacitě 6 m3 vteř. Vzhledem k vodnímu dílu č. p. 7 stanoveno bylo v podmínce 7 nálezu, že tato druhá turbina smí býti v pohonu jen tehdy, bude-li závod č. p. 7 dle dosavadní jeho potřeby uspokojen. Z nálezu toho podaly odvolání jednak město P., jednak st-lka. O odvolání těchto, jakož i o odvolání st-lky z nálezu zsp-é ze dne 9. října 1920 podaném rozhodl žal. úřad nař. rozhodnutím takto: A. Odvolání firmy Jihočeská papírna, spol. s r. o. v P., proti nálezu zsp-é ze dne 9. října 1920 ministerstvo zemědělství zamítá, vylučuje však zároveň z nálezu toho (v úvodu i důvodech) zmínku o rozsahu a míře vodního práva papírny č. p. 7 v P. B. K odvoláním obce P. a firmy Jihočeské papírny, společnosti s r. o. v P., zrušuje min. zemědělství výrok v nálezu zsp-é ze dne 10. listopadu 1920 obsažený, že »nynější objem vodního práva papírny č. 7 v P. zjištěn byl množstvím 7,9 m3 vt. vody«, změňuje znění podmínky 7 nálezu toho na znění: »bude-li v plné míře závod č. 7 dle dosavadního vodního práva uspokojen« a ukládá zsp-é, aby o objemu vodního oprávnění papírny č. p. 7 v P. na řece Otavě po doplnění řízení (ohledně turbiny dle §u 97 vod. zákona a ohledně polohy prahu atd.) znovu rozhodla.« V ostatním žal. úřad odvolání majitelů papírny zamítl. Proti rozhodnutí tomu směřuje stížnost k nss-u, ve které se vytýká: 1. Svatováclavský mlýn, na jehož místě stojí nynější továrna st-lčina č. p. 7 v P., existoval již před rokem 1547, takže na práva k tomuto mlýnu nabytá nelze vztahovati ani mlýnský řád z 1. prosince 1814, ani předpisy vodního zákona z 28. srpna 1870, pokud jde o existenci a rozsah těchto práv. Vodní právo st-lky nespočívá na žádném nálezu konstitutivním, ježto před r. 1814 takového nálezu potřebí nebylo. Existenci a rozsah těchto práv před rokem 1870 sluší dle §u 102, odst. 2 vodního zákona posuzovati dle dřívějších předpisů. Objem těchto nabytých práv určiti jest dle kapacity vpouštěcích zařízení, kdežto jakost a strojní zařízení vodního díla, jakož i kapacita vodního motoru jest bezvýznamná. Mělo býti hleděno ke kapacitě dané vpouštěcími zařízeními obou závodů, jak jsou zapsána ve vodní knize v poměru 75:25. 2. Jez st-lň jest pevný přepadni jez a jest pravoplatně schválen, veškery stavy vody tímto jezem dané a tedy i při větším přítoku i výška vody nad korunou jezu jsou pravoplatné a nesmí ke škodě st-lů býti měněny; rozhodnutí v odpor vzaté však jim upírá právo na stavy vody nad korunou jezu, označujíc je toliko nahodilými výhodami. Tím, že st-lka podala sama žádost za povolení změn při svém vodním díle, není v odporu se svým vlastním názorem co do svých nabytých práv, ježto její práva nabyta byla dávno před platností vod. zák., výkon jejich však dle § 102, odst. 2 vod. zák. omezen jest ingerencí vodoprávních úřadů. 3. St-lka opírajíc se o § 294 a 297 o. z. o. a o § 26 vod. z. považuje svoje užívací práva k vodě před r. 1870 nabytá za příslušenství nemovitosti č. 7 v P., tedy za součást vlastnického práva k jejímu závodu čp. 7, které nemůže býti ani odebráno, ani omezeno jinak než expropriací dle § 365 o. z. o. a § 28 vod. z. a jen proti úplné náhradě. Jest tedy disponování politického úřadu s domnělým přebytkem vody zásahem do vlastnických práv st-lčiných; o přebytku vody ve prospěch nového podniku by se mohlo jednati teprve tehdy, kdyby tím rozsah práv vodních, nabytých před r. 1870, nebyl zkrácen. Udělené rozšíření vodního práva obci P. nešetří nabytých práv st-lčiných á ani podmínka 7, podle které druhá turbina při vodárně čp. 17 smí býti dána do pohonu jenom tehdy, bude-li plnou měrou uspokojen závod čp. 7, nestačí k šetření platných práv. Voda, která dosud nebyla pravoplatně propůjčena podniku čp. 17, patří st-lům jako majitelům usedlosti a podniku čp. 7 buď úplně, jako právo nabyté před r. 1800, nebo do 3/4, v nejhorším případě do 1/2, jak sub 4 jest vyloženo. 4. Změna v rozsahu vodních práv st-lky mohla nastati jediné smlouvou uzavřenou dne 20. prosince 1880 mezi majiteli usedlosti čp. 17 v P. (nynější městská vodárna) a majiteli usedlosti čp. 7 v P. (sv.-václavský mlýn). Smlouva tato byla knihovně vložena jak na hamru čp. 17 v P., tak na čp. 7 v P. Z této smlouvy odvozuje st-lka jednak, že manželé J. prodali polovici svých práv za 4000 zl., jednak že dříve majitelé mlýna Svatováclavského čp. 7 sami byli oprávněni užívati veškeré vody řeky Otavy při mlýně Svatováclavském. St-lka spatřuje v této smlouvě rozdělení užívacích práv k vodě a sice ve shodě s § 94 vod. z. v poměru 1/4 k 3/4 (čp. 7). 5. O přebytku vody ve prospěch podniku čp. 17 (§ 20, 21 a 94 vod. z.) nelze v daném případě mluviti, ježto rozsah nabytých práv st-lky nebyl zjištěn a nebylo k němu vůbec přihlíženo. V tom spatřuje stížnost podstatnou vadu řízení. 6. V rozhodnutí nebylo dbáno ohledů slušnosti k závodu st-lky, čímž porušen předpis §u 94. odst. 2 vod. z. 7. Účelu, jehož se město P. domáhá zřízením elektrárny, dosaženo býti nemůže (§ 94, odst. 3 vod. z.). Elektrárna má také býti podnikem výdělečným (dodávka elektrického světla za úplatu do domácností) a nepřicházejí tu v úvahu účely veřejné. 8. Posudek úředních znalců ze dne 2. října 1920, že rozšířením stavidel a snížením prahu nerozšiřuje se vodní právo vodárny čp. 17, jest nesprávný, ježto pravý opak jest pravdou. Rozhodnutí jest tedy, pokud se opírá o tento znalecký posudek, vadné. Stejně nesprávný jest posudek znalců, že stará stavidla a práh jejich mohou se u závodu čp. 17 v P. bez veškerých obav odstraniti, ježto dle názoru stížnosti prahem se řídí spád a ten jest pro rozsah vodního oprávnění rozhodný. Nař. rozhodnutí nedbalo toho, že místodržitelským nálezem ze dne 1. ledna 1901 č. — byl povrch prahu stavidlového položen 0,856 m pod normálním znamením. Stavidla tato nemohou býti odstraněna, dokud nebude provedeno přesné zjištění, ježto by se každý důkaz znemožnil. 2. Rozsah vodního práva vodárny čp. 17 předpokládaný nař. rozhodnutím měrou 3,71 m2 vteř. jest nesprávně zjištěn a měl býti vymezen, jak svrchu uvedeno, poměrem 1/4 u vodárny : 3/4 u papírny. Měl právě proto i rozsah vodního práva papírny býti přesně určen a byly-li tu podstatné vady, měl celý nález 1. instance ze dne 10. listopadu 1920 býti zrušen, a neměla jen každá zmínka o rozsahu vodního práva papírny z nař. rozhodnutí býti vylučována. V tom spatřuje stížnost nezákonnost. 10. Stížnost vytýká následující vady vodoprávního řízení provedeného dne 30. října 1920: a) Ježto lhůty v řízení ediktálním k obraně interesentů jsou daleko příznivější, a ježto se obec P. domáhá rozšíření svých práv pro podnik vyšší důležitosti národohospodářské, mělo býti zavedeno řízení ediktální, nikoli zkrácené. b) K nahlédnutí nebyl st-lce předložen žádný projekt, nýbrž toliko plán turbiny, ze kterého nebylo lze uhodnouti, v jakém rozsahu se obec P. domáhá rozšíření svého práva. Chyběly veškery plány detailní a výpočty o přebytku vody. c) Do protokolu mělo býti zapsáno, že st-lka žádala o odročení komise na 4 neděle, neboť její žádost za lhůtu 4 neděl k po- dání dalších námitek jiného významu neměla. Řízení tedy nebylo prohlášeno za skončeno, nýbrž jenom protokol byl skončen a podepsán. 11. Stanovená spotřeba 3,7 m3 sek. vody podniku čp 17 nebyla zjištěna úředním, nýbrž soukromým znalcem prof. V., a jest jeho nález po zákonu neplatný. Rozhodnou pro posouzení objemu vodního práva vodárny jest dosavadní vodní kolo a spotřeba tohoto kola. Číslice 3,71 m3 není vaké udána v tehdejším povolovacím nálezu, nýbrž povoleno bylo pouze zařízení dle plánu a tudíž ono množství, které stávající zařízení spotřebovalo. Tato spotřeba byla menší nežli spotřeba povolené turbiny. 12. Žádost obce P. znějící původně na 3,4 m3 za vteřinu byla teprve při vodoprávním řízení dne 2. října 1920 změněna na plných 3,71 m3 sek. s odvoláním se na dobré zdání soukromého znalce ze dne 20. února 1899. Byla tu tedy nová žádost, na základě které měl býti projekt přepracován a znovu vyložen. Rozhodnutí v tomto směru je tedy předčasné a protizákonné. 13. Rozhodnutí v odpor vzaté nebéře zřetele na pravoplatnou potřebu st-lky dle pravoplatných zařízení vpouštěcích. U obou podniků mělo býti nejdříve stanoveno pravoplatné oprávnění, pak teprve potřeba strojů, t. j. spotřeba síly podniku st-lčina i podniku druhého, a teprve po uhrazení těchto potřeb mohlo se jednati o přebytku vody. Přebytek tento měl býti rozdělen mezi oba závody podle poměru, v jakém oba podniky na udržování jezu přispívají a zejména podle staršího oprávnění. St-lce měla býti dána lhůta k využití tohoto přebytku (§ 28 vod. z.) a teprve po bezvýsledném uplynutí této lhůty mohl politický úřad s přebytkem tímto, a sice vzhledem k soukromoprávní vlastnosti vodního práva st-lčina za přiměřenou náhradu disponovati. Nešetřením toho porušen byl zákon. 14. Rozhodnutí v odpor vzaté opírá se o ustanovení lit. b) §u 94 vod. z., kdežto spočívati má na předpisu § 94 lit. a) a § 102 odst. 2 vod. z. 15. Žal. úřad nepřihlížel k úředním spisům, jimiž bylo omezováno vodní právo podniku čp. 17. Tak na př. uvádí stížnost nález místodržitelský ze dne 3. dubna 1875 č. —, jímž bylo zrušeno udělení živnostenského povolení tohoto podniku, poněvadž majitelka mlýna čp. 7 by ve svém vodním právu byla omezena. Stejně místodržitelský nález ze dne 20. června 1875 č. — omezuje podnik č. 17 v P., ježto by právo Svatováclavského mlýna na levém břehu ležícího bylo zkráceno. 16. Rozšíření vodárny není nutné, ježto dosavadní vodovod by stačil, kdyby se udržel v pořádku a provedly se opravy. Potřeba vodárny samé jest více jak 50% kryta již první turbinou, kdežto st-lům se 100% k pohonu závodu nedostává. Není tudíž druhé turbiny pro vodárnu vůbec potřebí. Zřízení elektrárny jest zbytečné, její rentabilita jest pochybná, ježto dosavadní dvě elektrárny města P. k osvětlování města, tedy k veřejným účelům stačí a v zimě. kdy je nejméně vody v řece, druhá turbina bude státi. Není tedy nař. rozhodnutí důvody v něm uvedenými opodstatněno. 17. Znalec nesprávně usuzuje, že podnik č. 7 může táhnouti stavidla jen na 50% výšky vody. Takového ustanovení není ani v zákoně ani v praxi. 18. Nebylo hleděno k tomu, že st-lka již před vodoprávním řízením o povolení druhé turbiny ve vodárně podala sama projekty na celé využití jim příslušející vodní síly. 19. Znalci se nevyslovili, zdali se snížením vodní hladiny, které nutně nastane rozšířením vodárny a zřízením elektrárny, spád vodního díla st-lčina nezmenší. O stížnosti této uvažoval nss následovně: Nař. rozhodnutí obírá se dvěma zcela samostatnými vodními případy a to: A) výměnou vodního kola ve vodárně městské č. 17 v P. za turbinu, jež povolena byla v rámci práva městské obci na řece Otavě příslušejícího, B) zřízením druhé turbiny při městské vodárně o kapacitě 6 m3 sec. spojené s využitkováním příslušného dalšího množství vody, čímž dosavadní právo městské obce P. má býti rozšířeno. Stížnost Jihočeské papírny obrací se proti oběma těmto částem nař. rozhodnutí, nedělí je však formálně přesně od sebe, nýbrž formuluje své námitky tak, že se svým obsahem brzo prvé brzo druhé akce obce P. dotýkají. Nss nemůže jinak než obě zmíněná rozhodnutí, která jen potud souvisí, že se dotýkají těchže stran a že ve druhé instanci v jeden formální výnos jsou pojata, jež však jinak každé samo o sobě existuje a tudíž každé samostatně musí býti pojímáno a posuzováno, od sebe odděliti a o každém zvláště pojednati. Proto jest i na něm, aby také námitky stížnosti dle tohoto dělidla na dvě skupiny rozdělil, tedy se podjal práce, kterou vlastně měl provésti st-l sám. ad A) Nález zsp-é ze dne 9. října 1920, kterým bylo uděleno žádané povolení vodoprávní k výměně vodního kola za turbinu o největší spotřebě 3,71 m3 vt. a jenž nař. rozhodnutím byl sub A až na to potvrzen, že z něho byla vyloučena zmínka o rozsahu a míře vodního práva Jihočeské papírny č. 7 v P., spočívá na předpokladu, že městské obci P. přísluší právo k používání vody v rozsahu 3,71 m3 sec. již na základě staršího titulu, takže tu nejde o propůjčení nějakého nového práva vodního, nýbrž toliko o povolení k změně zařízení sloužícího k využití tohoto vodního práva. St-l, jenž svoji legitimaci procesní odvozuje z toho, že mu náleží právo vodní k vodě stavené týmž jezem, na kterém leží i vodárna městská, mohl by proto proti tomuto povolení námitky své vznésti jen potud, pokud by mohl tvrditi: buď že povolené nové zařízení jeho právo vodní zkracuje, nebo že na újmu jeho práva jest nesprávně předpokládáno, že rozsah práva vodárny jest dán kvantem 3,71 m3 vt. vody. V prvém směru nese se toliko námitka č. 8, jež prohlašuje za nesprávný posudek úředních znalců ze dne 2. října 1920, již mínili, že rozšíření stavidel a snížení prahu, vyvolané zamýšlenou změnou, nerozšiřuje právo vodárny č. p. 17, a která polemisuje s náhledem, že lze stavidlo a práh u závodu č. p. 17 odstraniti, aniž by tím byla odňata možnost dosavadní právo vodní zjistiti. Proti druhému se obracejí všechna ona přednesení stížnostní, která se snaží dovoditi, že právo vodní městské obce P. není určeno pevným kvantem využívatelné vody, nýbrž že dáno jest buď kapacitou vpouštěcích zařízení, buď smlouvou z r. 1880 mezi stranami uzavřenou, buď skutečnou spotřebou. Ani jeden ani druhý z těchto útoků nemohl se potkati s účinkem. Námitky proti výměně zařízení vznesené nejsou podstatné již proto, že dle výslovné výhrady daného k nim povolení tato změna v zařízení nesmí býti provázena nižádnou změnou v rozsahu vodního práva sama, takže nová turbina nesmí využíti více vody, než mohlo a smělo spotřebovati dosavadní zařízení vodních kol. Posudkem znalců bylo také bezvadně zjištěno, že nová turbina nepropustí více vody než 3,71 m3 sek., takže třebas i nastala změna v šířce stavidel nebo v poloze prahu, změna tato pro vlastní spotřebu vody — a jen ta jest pro právo st-lčino rozhodnou — nemá nižádného významu. Jestliže na základě tohoto posudku dospěl nař. nález k předpokladu, že projektovaná změna nebude provázena nižádnou pro st-le škodlivou změnou v rozsahu vodního práva projektantky, nelze v tom shledati žádný rozpor se spisy a bylo proto dle §u 6 zák. o ss tento předpoklad položiti za základ i zdejšímu nálezu. Ježto právo vodárny co do obsahu již cifrou 3,71 m3 sek. pokládalo se za pevně zjištěné a tudíž nutnost budoucího zjišťování odpadla, jest naprosto nerozhodné, zda po odstranění stavidel a prahu ještě zjištění tohoto rozsahu jest možno či nikoli a jeví se proto námitka v tom směru bezpodstatnou. Pokud se však námitky stížnosti obracejí právě proti tomuto zjištění rozsahu vodního práva vodárny pevnou cifrou 3,71 m3 sek., nutno především vytknouti, že nař. rozhodnutí tuto cifru neurčuje svým výrokem, nýbrž že ji vyjímá z pravoplatného již staršího rozhodnutí a tím se v tom ohledu opírá vlastně o res judicata. Je-li tomu tak, pak se arciť všechny námitky, které stížnost činí věcně proti cifře 3,71 m3 vt., jeví nepřípustnými, poněvadž nař. rozhodnutí v tom směru nižádného věcného výroku neobsahuje. To platí zejména o námitce 9., pokud vytýká nesprávnost zjištění práva vodárny, i o námitce 4., pokud se tato i pro rozsah práva vodárny dovolává smlouvy z r. 1880, i o námitce 11., pokud tato obsahuje tvrzení, že jest pro rozsah práva i městské obce P. rozhodnou jen spotřeba vody povoleným zařízením určená. Stížnost ovšem obrací se námitkou č. 11 i proti stanovisku v nař. nálezu zaujatému, že tu jest co do rozsahu práva vodárny res judicata, tvrdíc, že povolení vodoprávní ze dne 26. února 1901 č. — určité kvantum vody otavské jako obsah práva vodárny vůbec neuvádí, a tudíž také cifru 3,71 m3 vt. neobsahuje. Třebas i stížnost měla v tom pravdu, že ve vyřízení samém cifra tato nepřichází, nelze přece upříti, že cit. místodržitelský výnos se jeví jen intimátem vyřízení daného ex commissione, na základě protokolu sepsaného o vodoprávním řízení dto. 22. února 1899, v kterémžto protokolu rozsah vodního práva obce P. a to v souhlasu s bý- valým držitelem díla č. 7 v P. cifrou onou byl stanoven. Mluví-li pak výnos onen o právu vodním obce P. co do rozsahu pevně, a přesně známém a zjištěném, přejímá tím za svůj obsah zmíněného protokolu zjištění ono vykazujícího. Nutno tudíž znění výnosu ze dne 25. února 1901 č. — v tomto směru obsahem zmíněného protokolu doplniti, resp. smysl jeho vykládati ve spojení s tímto protokolem. Jeví se proto bezdůvodnou i námitka, že není tu předpokládaného úředního výroku.Nelze rovněž pokládati za podstatnou vadu řízení, bylo-li při zahájeném již vodoprávním řízení, k němuž byla st-lka řádně pozvána a k němuž se i dostavila, připuštěno, aby rozšířena byla žádost za využití vody ze 3,4 m3 vt., původně žádaných, na 3,71 m3 vt., aniž by celé řízení znovu bylo zahájeno. Vada taková může tím méně býti st-lkou uplatňována, když sama proti tomuto rozšíření původní žádosti při řízení ničeho nenamítala, nýbrž v jednání o tomto změněném petitu se vpustila. Jest tudíž námitka č. 12 nesprávná, a nutno proto stížnost, jež se obrací proti vodoprávnímu nálezu ze dne 9. října 1920 potvrzenému nař. rozhodnutím, odmítnouti v celku jako bezdůvodnou. ad B. Vodoprávní nález ze dne 10. listopadu 1920 má za hlavní svůj předmět udělení nového dalšího vodního práva na řece Otavě městské obci P. k využití jeho pro elektrárnu pomocí projektované turbiny. Proti tomuto projektu st-lka již při vodoprávním řízení vznesla formální námitky, že nemělo býti zahájeno řízení zkrácené, nýbrž že mělo zavedeno býti řízení ediktální a že není předložený projekt dostatečně zejména výpočty doložen. Tyto námitky doplnila st-lka v rekursu na min. zemědělství i výtkou, že neměl cit. nálež ještě býti vydán, poněvadž žádala za odročení komise k přednesu dalších námitek. Výtky tyto opětované ve stížnosti (pod č. 10) i proti výnosu ministra, který na ně zřetele nevzal, nemohl ani nss pokládati za důvodné. Vždyť, jak z § 83 vod. z. vyplývá, není ediktální řízení dle § 82 pravidlem, nýbrž naopak nutno zkrácené řízení dle § 83 pokládati za všeobecně přípustné. Jen tehdáž, když sám žadatel (projektant) řízení ediktální si přeje, nebo když úřad k ochraně veřejného zájmu řízení ediktální za potřebné shledává, musí toto řízení býti zavedeno. Jiným interesentům však nárok na zavedení řízení ediktálního na místo zkráceného zákon nepřiznává a není proto dotčeno nižádné subjektivní právo st-lky, nebylo-li jejímu návrhu v tom směru čině- nému vyhověno. Nedostatek projektu mohla by strana namítati jen tenkráte, kdyby mohla tvrditi, že tento nedostatek měl v zápětí nemožnost náležitého hájení jejích práv. Tvrzení takové stížnost neobsahuje a ani obsahovati nemůže, poněvadž otázka rozsahu vodních práv i otázka existence přebytku vody tvoří předmět sporu, který vodní úřady teprve po náležitém šetření věci výrokem svým mají rozřešiti. Nemůže tedy býti straně ukládáno, aby již v projektu všechna data pro rozhodnutí toto potřebná likvidně dokázala. Námitka pak, že bylo rozhodnuto předčasně, přehlíží, že žádost st-lky za odročení komise k dalšímu pokračování byla úřadem zamítnuta a řízení za skončené prohlášeno, což strana vzala na vědomí. Byl-li tu snad důvod ještě k dalšímu jednání, lze okolnost tu uplatňovati nikoli touto námitkou formální, nýbrž toliko v souvislosti s meritem věci, kde jest řešiti otázku, zda skutkový materiál byl dostatečně a náležitě sebrán. Může tedy také až při zkoušení merita k otázce té v rámci uplatněných stížných bodů býti vzat zřetel. Co do věci samé jest především zdůrazniti, že jde v přítomném případě o konflikt mezi majiteli dvou různých zařízení vodních, vzniklý tím, že oba si činí nároky na vodu. Postavení, které ve svých námitkách zaujímá st-lka, opírá se — třebas to nebylo zcela přesně v jeho projevech vysloveno — o dva tituly právní. Jednak tvrdí, že jí voda, o kterou jde, přísluší již na základě starších práv, pročež se domáhá proti žádosti za poskytnutí nového vodoprávního povolení od obce P. vznesené ochrany těchto svých nároků dle § 94 lit. a) vod. zák. Jednak podavši již v řízení žádost za nové povolení vodoprávní, a vstoupivši tím v postavení konkurenta, žádá dle § 94 lit. b) za přiměřené respektování při eventuelním přebytku vodním. Pro oprávněnost jak jednoho tak i druhého nároku jest v nejpřednější řadě rozhodno věděti, kam až sahá vodní právo st-lčino, již nyní existující. Vždyť jen tímto zjištěním lze nabýti potřebné premisy jak pro závěr, zda se domáhaným udělením práva na využití dalších 6 m3 vt. vody Otavské při jezu P. zasahá v právo st-lčino, tak i pro úsudek, zda tu jest vůbec jaký přebytek vody, zejména zda tu lze mluviti o přebytku, jímž by vznesený nárok obce P. bylo lze uhraditi. Proto bylo první povinností vodoprávního úřadu rozsah práva st- lčina na jisto postaviti. Povinnosti této však žal. ministerstvo neučinilo zadost. Obmeziloť se toliko na to, odmítnouti tvrzení papírny, že její vodní právo jest neobmezené a že veškerá voda jezem vzdutá st-lce přísluší, prohlásilo i za mylný náhled, že papírně náleží využitkovati i zvýšený spád povstávající vzdutím hladiny vodní nad jezem při vyšších stavech vodních, jinak však zrušilo výrok zsp-é, která zjistila nynější objem vodního práva papírny č. 7 v P. množstvím 7,9 m3 vt. vody a uložilo tomuto úřadu, by znovu o objemu vodního práva st-lky doplně řízení rozhodl. Jestliže při tom přes to, ač samo nezjistilo, kam až sahá vodní právo st-lčino o žádosti obce P. za propůjčení nového vodního oprávnění rozhodlo, pak vyslovilo tím náhled, že tak může učiniti, aniž by tomu v tom stál v cestě zákon. Náhled tento jest po úsudku nss-u nesprávný. Již shora bylo vyloženo, že přesné zjištění rozsahu vodního práva st-lčina jest nezbytnou premisou pro závěr, zda námitka její o § 94 lit. a) opřená, že nový projekt sahá rušivě v její existující práva, jest odůvodněna, jakož i nutnou premisou pro úsudek, zda tu jsou dostatečné vodní přebytky, s nimiž může úřad disponovati. Nutnost odpověděti si pro své rozhodnutí na tuto premisu nemůže vodní úřad odčiniti výhradou, že propůjčí domáhaný konsens s podmínkou úplného šetření dosavadních práv st-lčiných (podmínka 7 nálezu), a současně nařídí, aby se dodatečně ziišťoval rozsah těchto práv. Postup takový jest vyloučen již samým zákonem, jenž spočívaje na zásadě přísné koncentrace vyžadující, aby již během řízení konsensního všechny námitky byly prokázány a o všech v nálezu bylo rozhodnuto, nedopouští, aby námitka, která týká se vlastní podstaty konsensu a která by, kdyby byla správná, vůbec vylučovala možnost uděliti žádaný konsens, byla nechána in suspenso a přes to aby se konsens udělil. Postup takový nepřipouští ani prostá logika, ježto není možno disponovati s »přebytky vodními, aniž bylo zjištěno, zda vůbec nějaké přebytky tu jsou.. Nutno proto výrok nař. rozhodnutí, jež změňujíc znění podmínky 7 nálezu zsp-é tím, že zrušivši zjištění, dle něhož »nynější objem vodního práva papírny č. 7 v P. zjištěn byl množstvím 7,9 m3 vt. vody, formuluje tuto podmínku slovy: »Bude-li v plné míře závod č. 7 dle dosavadního vodního práva uspokojen«, a nařizujíc dodatečné jednání a rozhodnutí o rozsahu tohoto práva žádaný konsens obci P. udílí, prohlásiti za protizákonný. Bude nyní na žal. úřadu, aby ještě v tomto řízení konsensním na jisto postavil otázku rozsahu vodního práva papírny č. 7 v P. a na tomto podkladě o námitkách st-lky znovu rozhodl. Tím dochází i příznivého vyřízení námitka stížnosti č. 5 a 14. Ježto však v nař. výnosu není dosud o rozsahu práva st-lky definitivního výroku, jeví se všechny námitky stížnosti, jež tomuto výroku předbíhají, dle §u 5 zák. o ss nepřípustnými. Sem spadá nejen námitka č. 1, jež za rozhodné pro rozsah práva prohlašuje vpouštěcí zařízení, nýbrž i námitka 4, jež pro rozsah tento za směrodatnou pokládá smlouvu z 20. prosince 1880, i námitka 13, jež se odvolává na spotřebu vody obou závodů pro otázku jejich práv, i námitka 15, která spatřuje v místodržitelských výnosech z r. 1875 jakási zjištění hranic sporného vodního práva, jakož i konečně námitka č. 17, jež se obrací proti tomu, aby při zjišťování tohoto rozsahu bylo předpokládáno, že podnik č. 7 může táhnouti stavidla jen v obmezené míře. Stejně nepřípustná jest i námitka č. 3, jež ze smlouvy z r. 1880 odvozuje nárok i na všechny přebytky vodní nebo na jejich větší část. Nelze však za nepřípustnou prohlásiti námitku č. 2, která se domáhá vod jezem vzdutých, i přes jez při vyšších stavech vody spadajících, poněvadž o těchto nárocích již nař. rozhodnutí výrok činí.Nss nemohl však výrok tento uznati za dostatečně založený ve spisech a v zákoně. Žal. úřad odmítá nárok st-lky na veškerou po upokojení existují- cích již práv vodárny (3,71 m3 vt.) přebývající vodu jezem vzdutou pouze poukazem na to, že prý st-lka sama žádala za povolení k roz- šíření svého vodního práva, i citací §u 2 vod. z., z něhož prý plyne, že jde o vodu veřejnou. Ale ani jeden ani druhý důvod nestačí k vyvrácení st-lčina tvrzení, že nabyla práva na všechnu reklamovanou vodu již dřívějším konsensem nebo trpěním t. zv. starého stavu konsens nahrazujícího. Vždyť i ve splavných vodách veřejných (§ 2) možnost nabytí tako- vého práva není již zákonem (§ 2) vyloučena, nýbrž naopak se v §u 17, odst. 1 výslovně připouští, a podání žádosti za povolení změn ve vodním řízení, v níž st-lka mluví i o rozšíření vodního práva, nelze vykládati ani za vzdání se práv st-lce snad již příslušejících, ani za doznání obmezenosti těchto práv, jestliže st-lka ještě během řízení učinila jiný projev, tomuto výkladu její vůle odporující. Také odůvodnění výroku dalšího, odpírajícího papírně tvrzené jí právo, využitkovati zvýšený spád povstávající vzdutím hladiny vodní nad jezem při vyšším stavu vody, toliko poukazem na § 24 vod. zák. a tvrzením, že tu jde jen o nahodilé výhody, nelze pokládati za dostatečné. Předpis § 24 vod. zák. sám v sobě nikterak ještě nevylučuje možnost, aby bylo propůjčeno právo využitkovati spád vody i přes jez přepadající. Právo toto mohlo by z §u 24 vod. zák. jen tenkráte býti odpíráno, kdyby se mohlo nař. rozhodnutí odvolati na to, že právo vzdouvati vodu bylo již povolením úředním vázáno na výši jezu, čili jinými slovy že koruna jezu byla normální výškou vzdutí. Že by tomu tak bylo v případě konkrétním, však první stolice nevyslovila a žal. úřad jako instance druhá bez náležitého projednání této otázky a bez podkladu spisového za šetření slyšení stran sebraného tak učiniti nemohla. Postrádá tudíž výrok tento potřebného základu v konaném šetření, a poněvadž nedostatek tento jest zaviněn nesprávným pojetím §u 24 vod. zák., bylo i tento výrok k námitce č. 2 pro nezákonnost zrušiti. Zbývají ještě námitky č. 6, 7, 16, jež zabývají se postavením st-lky jako konkurentky vodárny v otázce rozdělení eventuelních vodních přebytků ve smyslu §u 94 lit. b), a námitka č. 19, jež vytýká nedostatky znaleckého posudku. Námitka posléz uvedená jeví se býti prekludovanou, poněvadž nebyla uvedena během řízení v prvé stolici ani v rekursu. Námitky prvého druhu snaží se dovoditi, že st-lčin závod neměl býti vylučován z konkurence při rozdělování eventuelních vodních přebytků. Otázka, zda tu vůbec a jaké přebytky jsou, nemůže býti arciť — jak již shora rozvedeno — definitivně zodpovídána dříve než jest zjištěn rozsah práva nynějšího závodu tohoto. Ale žal. ministerstvo již nyní potvrzujíc v tom směru nález zsp-é vyslovilo, že vyšší národohospodářská důležitost zakládá prioritu projektům městské obce P. a uznalo tímto rozhodnutím postavení st-lky jako eventuelní konkurentky ve smyslu § 94 lit. b), čímž vyhověno bylo stanovisku zaujatému ve stížném bodu č. 18, který se proto jeví bezdůvodným. Výrok tento učiněný již pro případ, že tu existence přebytků vodních bude zajištěna, opřen jest správně o § 94 lit. b) vod. zák. a není tudíž protizákonným. Stížnost také jen polemisuje s přiznáním větší národohospodářské důležitosti podniku obecnímu, čímž obrací se pouze proti skutkovému zjištění rozhodnutí onomu za podklad sloužícímu. Poněvadž dle §u 6 zák. o ss-u předpokládaná skutková povaha nař. nálezu nemůže býti věcně přezkoumána, musil nss i zmíněné již zjištění položiti za základ svého nálezu a to tím spíše, ježto stížnost neformuluje námitek formálních, jež by dle druhého odst. cit. §u 6 mohly způsobiti zrušení onoho řízení pro vadnost. Bylo proto odmítnouti námitky č. 6 a 7, 16 jako bezdůvodné.