Č. 2074.

Pozemková reforma (výpověď z hospodaření): 1. Jmění alodní lze podle § 2 zák. zábor. sčítati se jměním stíženým fideik. substitucí. — 2. Nejbližší čekatelé substituční a kurátor substituční nejsou vlastníky substituční podstaty. — 3. Stížnost k nadřízenému soudu proti výpovědi z hospodaření je omezena ve směru objektivním na to, že nebylo šetřeno předpisů §§ 12—25 zák. náhradového; k nss-u lze si stěžovati na porušení jiných předpisů. — 4. Stát může zabranou půdu také sobě ponechati. — 5. Zákon záborový a náhradový nejsou v rozporu s mírovými smlouvami. — Řízení před nss-em: 1. Ani straně ani rozhodujícímu senátu nss-u nepřísluší právo navrhnouti, aby otázka ústavnosti určitého zákona byla předložena soudu ústavnímu. — 2. K § 44 zák. o ss.
(Nález ze dne 10. března 1923 č. 4054.)
Prejudikatura: Boh. 1097, 1311, 1757 a 1778 adm.
Věc: Rudolf Cz.-M. ve V. a společníci (adv. Dr. Frt. Wien-Claudi z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. president v. v. Rud. Vyšín) o výpověď z hospodaření na zabraném majetku.
Výrok: Stížnost nejbližších čekatelů substitučních a substitučního kurátora se odmítá jako nepřípustná. Stížnost Rudolfa Cz. - M. zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním u okresního soudu ve V. z 22. června 1922 vypověděl stpú podle §§ 12—25 zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. vlastníku velkostatku Rudolfu Cz.-M. hospodaření na nemovitostech, stran kterých byla podle oznámení stpú-u z 27. června 1921 provedena knihovní poznámka zamýšleného převzetí a které jsou zapsány ve vložkách č.
Zároveň stpú navrhl, aby výpověď byla doručena vlastníku Rudolfu Cz.-M. s příkazem, aby vypovězené nemovitosti se vším příslušenstvím v uvedené lhůtě vyklidil a stpú-u neb osobě jím označené odevzdal, to vše pod exekucí, a s poučením po rozumu § 20 zákona náhr.
Proti výpovědi té podal Dr. W.-C. v zastoupení Rudolfa Cz.-M. jako fiduciáře panství V., pak Rudolfa H. a Dra Karla Cz.-Ch. jako substitučních čekatelů a Frant. C.-G. jako substitučního kurátora stížnost k nss-u pro nezákonnost a vadnost řízení.
Uplatnil v ní tyto stížné body:
Při rozhodování o stížnosti byl nss veden těmito úvahami:
1. Pokud stížnost podána byla také nejbližšími čekateli substitučními a substitučním kurátorem, bylo ji jako nepřípustnou odmítnouti proto, že tyto osoby nelze dle ustálené praxe tohoto soudu (viz na př. nález Boh. 1757 adm. ve věci týchž st-lů) pokládati za vlastníky sub- stituční podstaty, a ježto také nejsou osobami na zabraném statku hospodařícími, nelze jim přiznati legitimaci, aby podávali stížnost v záležitosti výpovědi z hospodaření, dané toliko Rudolfu Cz.-M. Tím došly vyřízení též námitky stížnosti uvedené pod č. 1, 2, 4.
2. Odvodní spis žal. úřadu vznesl sice také námitku zásadní nepřípustnosti stížnosti Rudolfa Cz.-M. podle § 20 zákona náhr., ale při veřejném ústním líčení odvolal zástupce žal. úřadu námitku tu v této všeobecnosti, ponechávaje si uplatnění její jen při jednotlivých námitkách stížnosti.
Nss., který se otázkou své příslušnosti musí zabývati z povinnosti úřední (§ 21 zák. o ss), trvá v této příčině na právním názoru, vysloveném a podrobně odůvodněném již v jeho nálezu Boh. 1778 adm., na nějž se dle § 44 jedn. ř. strany odkazují a dle něhož stížnost proti výpovědi k nadřízenému soudu podle § 20 zák. náhr. zůstává ve směru objektivním obmezena vždycky jen na to, že nebylo šetřeno předpisů §§ 12—25 zák. náhr., kdežto, tvrdí-li osoba, jíž byla dána výpověď, že výpověď ta nedbá jiných předpisů, nelze jí brániti, aby po této stránce podala proti výpovědi stpú-u stížnost k nss-u.
Zkoumaje s tohoto hlediska stížnost Rudolfa Cz.-M., shledal nss., že námitka, která je v ní uplatňována pod č. 7, je nepřípustná, ježto se týče toliko porušení předpisu § 24 zák. náhr. a měla proto býti k platnosti přivedena stížností na nadřízený soud ve smyslu § 20 zák. náhr. Neboť, namítá-li stížnost, že výpověď neobsahovala všecky podrobnosti potřebné pro vyhlášku na soudní desce, lze v tom spatřovati jen výtku, že pro tuto vadu neměla býti na soud přijata a doručena. Nebéře se tedy v odpor nějaké rozhodnutí neb opatření vycházející od stpú-u a schopné právní moci, nýbrž opatření soudní.
Co se týče ostatních námitek stížnosti, uvažoval o nich nejvyšší správní soud takto:
ad 8., 9. Těmito námitkami uplatňuje st-l porušení jiných předpisů než §§ 12—25 zákona náhr. a jsou tedy námitky ty s hlediska § 20 cit. zákona ve stížnosti k nss-u zásadně možný. Ale nss nemohl je přes to v daném případě uznati za přípustné z jiného důvodu, totiž proto, že výpověď st-li doručená neobsahuje žádného výroku o tom, co se stane s nemovitostmi, z jichž obhospodařování byl st-l vypovězen, tak že veškery úvahy stížnosti po této stránce, zejména pokud jde o otázku, zda stát sám smí podržeti zabrané nemovitosti, a to v první řadě lesy velkostatku, a za jakých podmínek, jsou bezpředmětné (§ 5 zák. o ss).
Ostatně i kdyby bylo lze míti za to, že si stpú před podáním výpovědi dal na otázku st-lem nadhozenou jako na prejudicielní otázku odpověď v ten smysl, že může lesy podržeti pro stát, nebylo by lze uznati, že odpověď ta se příčí platným zákonům nebo je v rozporu s účely a cíly pozemkové reformy.
Nss vyslovil a zevrubně odůvodnil již ve svém citovaném nálezu Boh. 1778 adm. právní názor, na němž trvá i dnes, že stát nemusí vždy zabranou půdu také aspoň z části přiděliti, nýbrž že ji může v určitých případech také sám celou podržeti, a to nejen k účelům vše- obecně prospěšným, nýbrž i z důvodu čistě soukromo-hospodářského, a že to platí také ohledně zabraných lesů.
Odkazují se tedy strany po rozumu § 44 jedn. ř. na zmíněný nález.
Pokud snad st-l vývody svými pod č. 9 chtěl dovozovati zásadní nevhodnost skutečného převzetí lesní půdy státem vůbec, ať k účelům jakýmkoli — sestátnění nebo zkomunalisování — nelze se vývody tě- mi zabývati vzhledem k jasnému znění platného zákona, který záboru a tím i převzetí a přidělení podrobuje všelikou půdu bez rozdílu a § 10 zákona příděl. i jinde zmiňuje se také zvláště o půdě lesní. Nemůže tedy býti ani vadou řízení, když žal. úřad nezjistil, je—li sestátnění nebo zkomunalisování lesní půdy st-lovy způsobilé, aby zvýšilo produkci na ní. Z toho, co uvedeno, plyne také, že tu přes opačné tvrzení st-lovo jest zvláštní zákon, normující zábor a převzetí půdy lesní, jak to jest ústavní listinou předepsáno.
Pro otázku výpovědi jest právě tak jako pro zábor sám dle zákona dále úplně lhostejno, je-li objekt, který má být převzat, dosavadním věstníkem spravován řádně čili nic a není šetření o tom podmínkou pro rozhodnutí o výpovědi a nedostatek šetření takového není vadou řízení.
Ostatně sluší doložiti, že námitky směřující k hájení řádné výroby a tím i prospěchu obyvatelstva, jsou v podstatě obhajobou veřejných zájmů, k níž povolány jsou pouze úřady, nikoli však st-l. Nebyl by tedy st-l k námitkám těm legitimován ani kdyby šlo skutečně již o sestátnění nebo zkomunalisování neb o parcelaci jeho zabrané půdy.
Pokud však se týče specielně námitky, že výpověď z hospodaření jest u lesů nepřípustná, protože § 12 zákona náhr. mluví jen o pracích sklizňových a tedy má na zřeteli toliko půdu zemědělskou, stačí poukázati na to, že 1. odst. cit. §u normuje přípustnost výpovědi zcela všeobecně a stanoví lhůtu k ní, kdežto v odst. 2 ještě zvláště určuje, jak má býti zpravidla řešena otázka lhůty výpovědní při pozemcích, na nichž se budou prováděti práce sklizňové. Nelze tedy z dovolaného ustanovení činiti závěr, k jakému dospívá stěžovatel.
ad 10. Již v nálezu výše dovolaném Boh. 1757 adm., vydaném ve sporu dnešního st-le stran zamýšleného převzetí zabraných nemovitostí, bylo poukázáno na to, že právo státu k převzetí zabraných nemovitostí jest založeno již záborem samým (§ 5 zák. zábor.) a že na splnění povinnosti majitele zabraného majetku, odpovídající řečenému právu — aby přenechal nemovitosti ty státu — může stát od okamžiku záboru naléhati kdykoli; může a musí proto také stát učiniti za tím účelem potřebná opatření předběžná, zejména také dáti výpověď z hospodaření. Tento důsledek, vyplývající z § 5 zák. zábor., nedoznal nijaké modifikace předpisy, jichž se st-l dovolává a kteréž, pokud se týkají sestavení povšechného i podrobného plánu pracovního, mají — jak tento nss již opětovně vyslovil — ráz pouhé instrukce, z níž strana nemůže pro sebe odvozovati nějaká práva, zejména bráti si domnělý nebo skutečný nedostatek plánů těch za důvod pro svůj odpor splniti povinnost z § 5 zák. zábor. pro ni vyplývající.
Ohledně povšechného plánu pracovního tvrdí ostatně žal. úřad v odvodním spise, že je skutečně vypracován a pro 1. období schválen správním výborem jeho a nutno se s tvrzením tím spokojiti, když straně nějaká ingerence na sestavení a obsah plánu toho nepřísluší a tudíž o jeho existenci ani zpravena býti nemusí, a když, jak patrno, plán ten se právě provádí.
Z předpisů st-lem citovaných ani z povahy věci také neplyne, že by výpověď jako akt toliko přípravný směla býti dána teprve, až když stpú sestavil i podrobný plán pracovní — na jehož obsah stranám ovšem také žádná ingerence nepřísluší — naopak z cit. jím § 22 zák. příděl. a z podrobností uvedených pod č. 10 b) stížnosti je patrno, že detailní plán může býti vypracován teprve, až když tu jsou přihlášky o dotčenou půdu, v daném případě však ještě ani není jisto, zda, kdy a v jakém rozsahu k přídělu nějakému vůbec dojde.
ad 11. Co se týče této výtky st-lovy, jest toliko opakováním stejné výtky, kterou st-l přednesl ve své stížnosti č. — proti opatření stpú-u stran zamýšleného převzetí zabraných nemovitostí.
Vyřizuje výtku tu, dospěl soud ve svém nálezu Boh. 1757 adm. k názoru, že nelze důvodně tvrditi, že zákon záborový a náhradový jsou v nějakém rozporu se smlouvou mírovou, zejména se smlouvou zářijovou mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem na ochranu národních menšin, a že by tedy nař. opatření stpú-u na těchto zákonech založené porušovalo právo st-lovo vyvěrající ze zaručené ochrany menšin těch.
Pokud st-l navrhuje, aby nss podal ústavnímu soudu návrh po rozumu § 9 zák. z 9. března 1920 č. 162 sb. stran ústavnosti zákonů o pozemkové reformě, poukazuje se na nález tohoto soudu Boh. 1097 adm., kterým již bylo vysloveno, že ani straně ani senátu o konkrétní věci rozhodujícímu nepřísluší právo navrhnouti, aby otázka ústavnosti určitého zákona předložena byla ústavnímu soudu k rozhodnutí.
ad 12. Také výtky zde uvedené jsou dílem bezpředmětné, dílem bezdůvodné. Neboť pokud především st-l vytýká, že se výpověď týče i objektů, které patří vlastnicky jinému subjektu než jemu, nemůže opatřením stpú-u býti porušeno žádné subjektivní právo st-lovo, zvláště když ani netvrdí, že by teprv po připočtení výměry půdy representované vložkami č. — a — k ostatnímu komplexu dosaženo bylo výměry předpokládané v § 2 zák. zábor.
Pokud pak se týče vložek obsahujících alodní jmění st-lovo, bylo již opětovně nss-em vysloveno (na př. nálezy Boh. 1311 a 1757 adm.), že alodní jmění lze sčítati se jměním stíženým fideikomisární substitucí dle § 2 zák. zábor., jelikož při tom jde o týž subjekt, pročež i výpověď z hospodaření na substitučních nemovitostech může býti spojena s výpovědí z hospodaření na alodních nemovitostech st-lových, záborem stejně dotčených.
ad 5. Co se týče této výtky uplatňované pod B 5 stížnosti a spatřující nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že výpověď vztažena byla i na objekty, o jichž vyloučení, resp. propuštění ze záboru st-l žádal podáním k zem. soudu civ. v Praze ze dne 12. října 1921, dlužno podotknouti, že žal. úřad oznámil nss-u dne 27. ledna 1923, že nárokům st-lů v onom bodu stížnosti vzneseným vyhověl tím, že odvolal výpověď z hospodaření ohledně všech nemovitostí, jichž vyloučení ze záboru dle § 3 a) zák. zábor. a propuštění ze záboru dle § 11 cit. zák. se st-lé domáhají, že takto stěžující si strana postavena byla v tomto bodu mimo spor a navrhl, aby řízení co do bodu stížnosti B 5 po slyšení st-lů bylo dle § 44 zák. o ss zastaveno. Byv vyzván k prohlášení, vyslovil se zástupce st-lů v podání ze 7. února 1923, že nepokládá stížnost v tomto bodu za bezpředmětnou, protože stpú rozhodl jen o propuštění nemovitostí ze záboru dle § 11 zák. zábor. a protože vyloučení objektů, o něž jde, musí se státi před udělením výpovědi, jinak je výpověď nezákonná, když příslušná žádost byla podána před výpovědí, jako v tomto případě. O vyloučení dle § 3 a) stpú prý dosud vůbec nerozhodl a propustil ze záboru dle § 11 cit. zák. objekty, které dle § 3 a) vůbec záboru podrobeny nejsou. Také vzal zpět i stran objektů, jež dle § 11 mají býti propuštěny, prozatím toliko výpověď.
Nss neshledal odpor st-lův důvodným.
Přesvědčilť se z podání stpú-u, řízených na okresní soud ve V. z 18. ledna 1923 a z 24. ledna 1923, jichž ověřené opisy byly připojeny k zmíněnému již oznámení stpú-u ze dne 27. ledna 1923, že žal. úřad vzal skutečně zpět svoji výpověď z hospodaření, podanou pod č. j. — u jmenovaného soudu stran všech nemovitostí, jichž propuštění ze záboru st-l ve svém podání z 12. října 1921 požadoval výslovně jen s odvoláním na § 11 zák. zábor., o vyloučení ze záboru dle § 3 a) téhož zákona se vůbec nezmíniv.
Jak ze stížnosti patrno, mělo se vyloučení dle § 3 a) zák. zábor. týkati a) V-ské pily s pozemky , b) zámku a parku s vedlejšími staveními a vily. Stran objektů pod a) zmíněných byla výpověď výslovně odvolána v podání z 18. ledna 1923. Objekty zmíněné pod b) uvedl st-l, jak ve své žádosti z 12. října 1921 tvrdí, v příloze 1 k ní připojené. Výpověď byla však stpú-em v podání z 24. ledna 1923 odvolána stran všech nemovitostí v této příloze uvedených, týče se tedy odvolání to zřejmě i objektů pod b) zmíněných.
Tím jest tedy odstraněna výpověď z hospodaření nejen ve příčině objektů, o jichž propuštění ze záboru st-l žádal dle § 11 zák. zábor., nýbrž i ve příčině objektů, jež chtěl míti vyloučeny ze záboru dle § 3 a) téhož zákona, st-l byl co do stížného bodu B 5 postaven mimo spor a není tu po této stránce rozhodnutí neb opatření žal. úřadu, o kterém by mohl nss rozhodovati, tak že se stížnost stala v tomto směru bezpředmětnou.
Výpověď nestala se ve svém celku nezákonou tím, že byla dána i stran objektů, jež byly reklamovány dle §§ 3 a) a 11 zák. zábor., nýbrž byla by bývala musila býti zrušena pouze potud, pokud se vztahovala na objekty tohoto druhu. Když však stpú prokázal, že dodatečně svou výpověď z hospodaření na těchto objektech odvolal, bylo možno o zákonitosti zbývající části výpovědi rozhodnouti.
Zdůrazňuje-li st-l, že byla zatím odvolána jen výpověď a chce-li tím patrně naznačiti, že objekty ony samy dosud ze záboru vyloučeny resp. propuštěny nebyly, stačí poukázati na to, že se spor dnešní také ničeho jiného netýče, než otázky, zda výpověď byla dána právem čili nic. Když tedy výpověď byla v naznačeném směru odvolána, dlužno míti za to, že byl st-l po té stránce uspokojen a musí nss k této okolnosti po rozumu § 44 zák. o ss v kterémkoli stadiu řízení přihlédnouti.
Nelze také dle náhledu nss-u tvrditi, že výpověď je nedílný celek a že se musí také jen jako celek posuzovati; naopak jde jen o společnou výpověď celé řady nemovitostí, která by zcela dobře mohla býti podána také odděleně o každé z nich a právě tak může i stran jednotlivých nemovitostí býti dodatečně odvolána.
ad 6. Že by po částečném odvolání výpovědi byla výpověď i co do ostatních nemovitostí nejasná, důvodně tvrditi nelze, když vypovídané nemovitosti byly ve výpovědi seznamenány dle knihovních vložek a tedy také je zřejmo, o které nemovitosti při uplatnění práva dle §§ 3 a) a 11 zák. zábor. jde a které nemovitosti reklamovány nejsou. Kdyby snad stpú nevyhověl žádosti st-lově za propuštění určitých nemovitostí ze záboru dle § 11 zák. zábor. a určil k tomu jiné, bude jeho věcí, aby zároveň výpověď z hospodaření na těchto nemovitostech odvolal a za to ji dal ohledně pozemků st-lem původně reklamovaných.
Pokud by ostatně st-l hořejší výtkou svojí chtěl brojiti proti výpovědi s hlediska § 24 č. 2 zák. náhr., slušelo by ji odmítnouti jako nepřípustnou, protože po této stránce by stížnost musil uplatňovati dle § 20 téhož zákona u nadřízeného soudu (§ 3 a) zák. o ss).
Při veřejném ústním líčení vznesl st-l také ještě námitku, že výpověď není odůvodněna. Nss nemohl se však námitkou touto vzhledem k ustanovení § 18 zák. o ss zabývati, protože nebyla uvedena v písemné stížnosti.
Není tedy stížnost Rudolfa Cz.-M. v žádném směru odůvodněna a bylo ji proto zamítnouti.

Citace:

Nález č. 2074. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 735-740.