Č. 2089.

Pozemková reforma: Stát nemusí zabraný a převzatý majetek pozemkový přiděliti třetím osobám, nýbrž může jej ponechati i sobě a to také pro jiné účely než všeobecně prospěšné.
Řízení před nss-em: Tvrdí-li stěžovatel porušení svého práva — třeba bezdůvodně — není stížnost k nss-u nepřípustná.
(Nález ze dne 15. března 1923 č. 1012.)
Prejudikatura: Boh. 1778 adm.
Věc: Dr. Alfons C.-A. v T. (adv. Dr. Karel Singer z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. president v. v. R. Vyšín) stran zamýšleného převzetí zabraných nemovitostí. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žal. úřad oznámil prostřednictvím zem. soudu civ. v Praze Karlosu C.-A. v T. jako majiteli velkostatku B.-R., zapsaného ve vl. č. — čes. d. z., že se rozhodl převzíti tento velkostatek s řadou nemovitostí rustikálních, v žádosti u soudu podané blíže uvedených. Současně zažádal, aby na všech těchto nemovitostech bylo poznamenáno, že stpú hodlá je převzíti.
Příslušné soudní usnesení doručeno bylo Dru Alfonsu C.-A., kterého žal. úřad navrhl za opatrovníka Karlose C.-A.
Proti tomuto opatření stpú-u směřuje stížnost, podaná u nss-u, vytýkající nezákonnost nař. opatření. Nezákonnost tu vidí stížnost v tom, že žal. úřad zamýšlí zabrané nemovitosti převzíti nikoli proto, aby je přidělil těm, kteří jmenováni jsou v § 10 příděl. zákona nebo je podržel pro účely všeobecně prospěšné, nýbrž proto, aby si je stát ponechal pro sebe, k uskutečnění lesního programu.
Rozhoduje o stížnosti té veden byl nss těmito úvahami:
Odvodní spis žal. úřadu označuje stížnost za nepřípustnou, dovozuje, že nař. opatřením nebylo dotčeno žádné subjektivní právo st-lovo. Aby vysvitla nesprávnost této námitky, stačí poukázati na obsah stížnosti, která tvrdí, že převzetí je v daném případě zásadně nepřípustno, poněvadž se neděje v rámci zákonů o pozemkové reformě a že proto jím je porušen zákon a zasaženo do práv st-lových. Zda se st-l cítí nař. opatřením žal. úřadu, jako nejvyššího úřadu správního dotčeným důvodně či nikoli, to má právě býti předmětem rozhodování nss-u a je tedy zřejmo, že stížnost je dle § 2 zák. o ss přípustnou.
Ovšem neshledal ji nss důvodnou.
Stížnost vychází z mylného právního názoru, že stát z každého zabraného a převzatého statku jest povinen i přidělovati osobám v § 10 zábor. zákona vytčeným. Názor ten je však mylný, nemaje v zákoně opory.
Stížností dovolávaný § 5 zábor. zák., jenž jako účel pozemkové reformy uvádí přejímání a přidělování zabraného majetku, vyznačuje pouze ony dva hlavní důvody, které celá akce pozemkové reformy sleduje, a nevyslovuje, že by stát z každého statku převzatého byl povinen aspoň část i přiděliti. Že tomu tak, plyne již ze znění § 5 zábor. zák. a z ustanovení § 10 téhož zákona, dle kterého přidělí se půda, pokud stát nepodrží převzatého majetku pro účely všeobecně prospěšné. Záborový zákon sám tedy neukládá státu povinnost, aby zabranou půdu třeba jen z části přidělil. Ostatně nelze přehlédnouti, že záborový zákon je zákonem rámcovým, jehož bližší provedení obsahují zákony ostatní. Z těch zejména § 1 příděl. zákona (zabranou a převzatou půdu, pokud ji stát sám nepodrží) a §§ 26 a násl. zákona náhr. nepřipouští nejmenší pochybnosti o tom; že stát může pro sebe celý zabraný statek ponechati, aniž by jednotlivým oprávněným subjektům cokoli z něho přidělil.
Stanoví-li § 10 příděl. zákona, jehož se stížnost dovolává, že půdu lesní lze přiděliti subjektům tam uvedeným, nelze z toho dovozovati ničeho pro názor stížností hájený. Vzhledem k předpisu § 1 téhož zákona je zřejmo, že ustanovení § 10 vztahuje se právě jen na onu půdu, která bude přidělena, tedy nikoli na tu, kterou stát pro sebe podrží nebo jíž použije k účelům všeobecně prospěšným.
Stejně mylný je názor stížností hájený, že by stát půdu, kterou sám podrží, musil věnovati účelům všeobecně prospěšným.
Mylnost názoru toho plyne z citovaného § 1 příděl. zákona, který mluví o půdě, »pokud ji stát sám nepodrží nebo nepoužije k účelům všeobecně prospěšným«. Trvá proto nss na názoru vysloveném v nálezu ze dne 22. prosince 1922 č. 19610 (Boh. 1778 adm.), že podržení půdy státem nemusí sledovati současně cíle všeobecně prospěšné, nýbrž že se může státi i k účelům jiným.
Z řečeného vyplývá, že, i kdyby pravda bylo, co tvrdí stížnost, že totiž stpú zamýšlí nemovitosti v nař. opatření uvedené převzíti pro stát a nepřiděliti z nich vůbec ničeho oprávněným subjektům a nepoužíti jich k účelům všeobecně prospěšným (otázkou, co zákonodárce účely těmi mínil, se nss v přítomném případě proto ani obírati nemusel), nebylo by nař. rozhodnutí v rozporu se zákonem, jak za to má stížnost.
Proto byla stížnost zamítnuta, aniž bylo třeba zkoumati, zda nař. opatření skutečně obsahuje to, co stížnost mu podkládá, totiž že zamýšlí se převzíti zabraný majetek pro stát.

Citace:

Nález č. 2089. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 772-774.