Č. 2086.

Stavební právo (Praha): 1. Ustanovení regulačního plánu, že regulované území jest zastavěti skupinou budov jednotně řešených, nevybočuje z mezí stanovených pro obsah regulačního plánu v § 2 stavebního řádu. — 2. Stanovení šířky ulic v řízení o plánu regulačním (§ 4 stav. ř. pro Prahu) není vyloučeno; naopak je jenom v tomto řízení přípustno tehdy, když se současně překládá osa ulice a tím se mění poloha ulice ve smyslu § 5 stav. ř. — 3. O obsahu a účelu regulačního plánu.
(Nález ze dne 14. března 1923 č. 4224.)
Věc: Firma Spojené továrny hospodářských strojů František Melichar — Umrath a spol., akc. spol. v Praze (adv. Dr. Arnošt Urban z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčastněnou stranu — obec Pražskou — mag. rada Dr. Hugo Pilz) o změnu plánu polohy v Praze-7.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením ústřední správní komise hlavního města Prahy z 5. října 1921 přijata byla změna plánu regulačního pro území mezi třídou Bělského a Rudolfovou a ulicí Veverskou a Heřmanovou v Praze-7, dle níž se tyto komunikace rozšiřují na 18—40 m a ustanovuje se, že regulovaná plocha má se zastavěti veřejnou budovou nebo skupinou budov jednotně řešených. Nař. výnosem zsv ve shodě se zsp-ou — zamítnuv rekurs podaný proti usnesení onomu dnešní st-lkou — tuto změnu regulačního plánu schválil, uznávaje v podstatě, že projektované regulace jsou s hlediska zájmů komunikačních, zdravotních a esthetických účelné a místním poměrům vyhovují a že také zamýšlené zastavení regulovaného území veřejnou budovou nebo skupinou staveb jednotně řešených dlužno ve smyslu § 2 stav. řádu považovati za účelné po stránce esthetické a za správně vyhovující místním poměrům.
Rozhoduje o stížnosti podané do tohoto výnosu nss uvážil:
Obsah a účel regulačního plánu jest v podstatě dvojí: 1. evidenční, 2. programový.
V prvém směru má plán polohy zjistiti a uvésti v patrnost vše, co se vztahuje na způsob zastavění i na regulaci v dotčeném teritoriu tak, jak to skutečně v době pořízení plánu polohy jest.
Druhý účel sleduje ustanovení §u 2, že do plánů polohy zakresliti jest veškeré regulování, které se zamýšlí provésti v době nejblíže příští. V tomto druhém směru má tedy plán polohy podati co možná úplný program pro budoucí stavební vybudování a rozvoj území do plánu pojatého.
Co tu zákon »regulováním« míní, je patrno především z §u 5/1, jenž prohlašuje plán polohy co do směru, polohy a niveau ulic a náměstí v něm upravených za závazný a tím naznačuje, že tato ustanovení musí obsahovati vždycky. Tím je však stanoveno jenom zákonné minimum toho, co je obsahem plánu polohy, není tím však vyloučeno, aby nebyly do něho pojaty i jiné všeobecné disposice pro budoucí stavební vybudování místa. Že stanovení takových směrnic i v jiných ohledech není nepřípustno, je patrno ze širokého znění odst. 2 §u 2, jenž přikazuje, aby při stanovení regulačního plánu bylo hleděno k poměrům místním a dokonale vyhověno potřebám zdravotnictví, bezpečné a snadné chůze a vozby, požadavkům v příčině okrašlování a stavebního rozvoje města Prahy i předměstí jejích, a vzájemného vhodného jich spojení. Plán polohy musí tedy býti schopen takového obsahu, který stačí, aby všem těmto potřebám a požadavkům bylo vyhověno, a musí tedy býti přípustno pojati do něho veškery takové disposice, jimiž se v mezích, daných předpisy staveb- ního řádu, uplatnění veřejných ohledů v §u 2 vytyčených předem zajišťuje.
Že specielně také úprava šířky ulic v plánu regulačním je přípustná, plyne nade vši pochybnost z ustanovení §u 2, odst. 3 a 4, která otázku tuto upravují v těsné souvislosti s ustanoveními odst. 1 a 2, jednajícími ex professo o obsahu regulačního plánu, jakož i z ustanovení §u 6, jenž cituje § 2, a je dále potvrzeno také zněním §u 8, jenž mluví o »průčelných čarách ustanovených ve schváleném plánu polohy«. Názor stížnosti, že regulace šířky ulice nemůže býti předmětem plánu polohy, není tedy v zákoně odůvodněn. V daném případě padá však na váhu také, ža navrženým a schváleným rozšířením ulic na jednu stranu mění se osa ulice; taková změna je však změnou polohy ulice, a ta podle výslovného ustanovení §u 5 stav. ř. ani jinak nežli v řízení o změnu plánu polohy státi se nemůže.
Ukazuje-li stížnost na ustanovení §§ 12, 19 a 21 stav. řádu a namítá, že určení šířky ulic může se státi jenom řízením v těchto §§ech předepsaným, přezírá význam a dosah ustanovení plánu polohy o šířce ulic. Regulační linie v plánu polohy zakreslené nemají význam čáry stavební ve smyslu §§ 14 a násl., která by pro konkrétní stavební projekty určovala již definitivně hraniční čáru mezi staveništěm a veřejnou komunikací, nýbrž mají povahu generální disposice, která řešíc s jednotného hlediska veřejné zájmy §u 2 stav. řádu, jež v tomto směru přicházejí v úvahu, určuje předem souhrnně, jakým způsobem si má stavební úřad v budoucnosti počínati při stanovení stavebních čar pro jednotlivé stavební projekty, aby tyto čáry byly taženy účelně a tak, jak to vyhovuje potřebám budoucího stavebního rozvoje.
Stejně bezdůvodným je pak poukaz na stanovení §u 19 stav. řádu. Vždyť o postoupení ploch pozemků st-lčiných k účelům uličním se v tomto stadiu ještě nejedná. Tím, že plán upravuje šířku ulic, neustanovuje ještě ničeho o tom, jakým způsobem realisace této úpravy se má docíliti, zejména zda jí bude dosaženo bezplatnými postupy pozemků nebo vyvlastněním, či jen dohodou s obcí. Otázka, jak bude možno program plánem polohy stanovený uskutečniti, vymyká se již z rámce řízení o plánu regulačním a zůstavena jest onomu z pozdějších stadií řízení, stavebnímu řádu známých, do něhož ta která úprava dle své povahy náleží. Poukaz na § 21 stav. řádu je pak nemístný již proto, že tento § má na mysli pouze zřízení nové ulice nebo třídy a nehodí se tedy vůbec na daný případ, kde jde pouze o rozšíření ulic již stávajících.
Ježto § 21 stav. řádu nepřichází tu vůbec v úvahu, není také odůvodněna námitka jediné ze znění tohoto §u čerpaná, jakoby k změně plánu polohy bylo možno přikročiti jenom tehdy, žádají-li toho zájmy volné komunikace, bezpečnosti před ohněm aneb zájmy zdravotní. Jaké ohledy směrodatné jsou pro obsah plánu polohy, stanoví § 2 stav. řádu, určuje, že při všelikém regulování hleděti jest k poměrům místním a k požadavkům zdravotnictví, komunikace i okrášlení, jakož i stavebního rozvoje města. Pokud specielně zájmů esthetických se týká, jimž stížnost upírá rozhodný význam pro obsah, event. změnu regulačního plánu, stačí poukázati na ustanovení právě citované, kde uvedeny jsou úplně v jedné řadě s ohledy komunikace a veřejného zdravotnictví. Rovněž bezdůvodná je námitka, že projektované rozšíření ulic není nutné a je tudíž nezákonné. Zákon nikde nevytýká nutnost, t. j. absolutní nezbytnost jako podmínku, pro kterou jedině lze rozšíření ulice v plánu polohy projektovati. Nečiní tak ani v §u 2, kde žádá, aby dokonale vyhověno bylo veřejným ohledům tam uvedeným, ani v §u 6, jenž mluví všeobecně jen o »potřebě« upraviti šířku ulic, nežádaje nikterak potřebu zvláště kvalifikovanou.
Otázkou, zda event. jaká omezení při rozšiřování zřízených ulic by vyplývala z právní posice adjacentů, netřeba se zde zabývati, poněvadž — jak uvedeno již shora — jde toliko o projekt, nikoliv ještě o jeho realisaci.
Posléze nemůže stížnost spatřovati nějakou nezákonnost ani v tom, že rozšíření ulic je projektováno jenom na účet pozemků st-lčiných, nikoli také směrem na pozemky protilehlé. Zákon nestanoví, že by rozšíření ulice musilo se státi vždy stejnoměrně na obě strany; bude toliko otázkou účelnosti, jakým způsobem a směrem rozšíření, uznané potřebným, má se státi, a vlastník pozemků, který stanovenou úpravou náhodou je více postižen nežli jiný, nemůže tuto majetkovou újmu svou s úspěchem přiváděti k platnosti naproti veřejným zájmům, jimž regulace má sloužiti, kdyžtě stavební řád v §§ 19 násl. sám stanoví, pokud a jakým způsobem majetkové újmy způsobené vlastníku pozemků zabráním jich pro účely veřejných ulic mají se nahraditi.
Konečně dlužno se ještě zabývati námitkou, že určení zastavovacích podmínek není předmětem řízení o plánu polohy. Námitka tato míří proti ustanovení plánu, že regulované parcely zastavěti jest veřejnou budovou nebo skupinou budov jednotně řešených, kteréžto ustanovení žal. úřad odůvodňuje ohledy estetickými a zřetelem na místní poměry ve smyslu §u 2 stav. řádu.
Již shora bylo poukázáno, že stavební řád připouští, aby v plánu regulačním řešeny byly generelně všeliké otázky, týkající se uplatnění ohledů zdůrazněných v §u 2 stav. řádu při budoucím stavebním vybudování regulovaného území. Jeť právě účelem předpisu §u 2 stav. řádu, aby otázky ty řešeny byly s jednotného hlediska plánovitě předem a nikoli teprve bez uvědomělého jednotného plánu porůznu při jednotlivých konkrétních případech stavebních. Sporné ustanovení regulačního plánu nepraví nic jiného, nežli že budoucí zastavění pozemkového komplexu, o nějž jde, musí býti po stránce architektonické řešeno jednotně tak, jak to vzhledem k význačnosti tohoto místa odpovídá esthetickým požadavkům. Uváží-li se, že dle §u 34 stav. řádu přihlížeti jest k tomu, čeho vyhledává krasochuť, a dle toho odepříti lze povolení k stavbě, kterou by náměstí, třída neb ulice patrně se zohyzdila, a že dále dle §u 2 při stanovení plánu regulačního vyhověti jest dokonale také požadavkům v příčině okrašlování, nelze zajisté důvodně tvrditi, že by nař. ustanovení v normách stav. řádu nemělo opory. Jest tedy i tato námitka bezdůvodnou.
Bylo proto stížnost zamítnouti.

Citace:

Nález č. 2086. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 766-769.