Č. 2035.Pozemková reforma. — Policejní právo trestní (Slovensko): 1. V trestním řízení pro nesplnění soupisové povinnosti na Slovensku přísluší státnímu pozemkovému úřadu postavení odborného zástupce; je tedy oprávněn k rekursu v neprospěch obvi- něného.1) — 2. V tomto trestním řízení má rozhodnutí druhé stolice vždy platnost konečnou. — 3. Úřad 2. stolice jest tu oprávněn z moci úřední opraviti mylné právní poučení v rozsudku dané. — 4. Osoba k soupisu povinná nemůže se omlouvati ani opožděním svého plnomocníka ani tím, že — bydlíc v cizině — nezná tuzemské zákony. (Nález ze dne 2. března 1923 č. 3336.)Věc: Alžběta T., rodem V. v K. (adv. Dr. Eugen Pštross z Prahy) proti županskému úřadu župy zemplinské v Michalovcích stran přestupku soupisového předpisu zabraného majetku. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Stpú v Praze podáním ze dne 24. května 1921 navrhl u županského úřadu v M. dle § 9 vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. a dle § 18 d) zákona ze dne 11. března 1921 č. 108 sb. potrestání st-lky pokutou 9000 Kč ve prospěch fondu kolonisačního, zřízeného u stpú, ježto, ač jako vlastnice pozemkového majetku ve výměře přes 1800 k. j. dle § 5 nař. z 9. ledna 1920 č. 61 sb. byla povinna nejdéle do 18. května 1920 podati soupis svého nemovitého majetku, dosud tak neučinila, aniž jí bylo stpú-em povoleno prodloužení lhůty, čímž znemožnila stpú-u, aby provedl evidenci veškerého majetku zabraného státem a mohl přikročiti k praktickému provádění pozemkové reformy. Na základě jednání konaného dne 17. září 1921 vydal hlavní služný ve Vranově jako policejní trestní soudce dne 19. října 1921 rozsudek, jímž st-lka uznána byla vinnou, že povinnosti soupisové nesplnila a odsouzena podle zákona z 16. dubna 1919 č. 215 sb. k pokutě 1000 K, při nedobytnosti do vězení 50 dnů, výkon trestu však odložen na jeden rok dle § 8 čl. 36 z r. 1908. V důvodech se poukazuje k tomu, že zástupce st-lčin prokázal duplikát spisu, dle něhož soupis byl vyhotoven již dne 31. prosince 1919. že však bývalý správce st-lky soupis odložil, na něj zapomněl a včas nezaslal; zástupec dosvědčil, že st-lka soupis, jakmile jej našla, stpú-u zaslala. Na odvolání stpú byl rozsudek první stolice županským úřadem zemplinské župy rozsudkem ze dne 11. listopadu 1921 změněn v tom smyslu, že se st-lka uznává vinnou, že jako vlastnice pozemkového majetku ve výměře 1800 kat. jiter povinnosti předložiti soupis tohoto zabraného majetku, uložené vl. nařízením ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. ve smyslu zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb., ve lhůtě v § 5 cit. nař. ustanovené nevyhověla a odsuzuje se za to na základě § 9 cit. nař. k pokutě 9000 K, při nedobytnosti do vězení 450 dnů; pokuta má býti do 15 dnů pod následky exekuce zaplacena. Rozsudku tomu bylo připojeno poučení, že proti němu možno se odvolati k ministerstvu do 15 dnů ode dne jeho doručení. Odvolání st-lky na ministerstvo bylo výrokem županského úřadu ze dne 13. května 1922 jako nepřípustné odmítnuto ve smyslu odst. 3 § 9 vl. nař. č. 61/1920, rozsudek druhé stolice v tomto směru z moci úřední opraven a služnovskému úřadu s ohledem na pravoplatnost rozsudku druhé stolice nařízeno, aby dále po zákonu jednal. O stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí uvážil nss toto. Stížnost namítá především, že stpú neměl právo k odvolání z rozsudku první stolice, nýbrž pouze zástupce veřejné žaloby, a odvolává se v té příčině na předpis § 383-1. uher. tr. řádu zák. čl. 33 z roku 1896. Náhled stížnosti jest však nesprávný. Řízení v trestních záležitostech do pravomoci správních úřadů spadajících upraveno jest na Slovensku zvláštním policejním trestním řádem, který vydán byl r. 1909 nařízením min. sprav. č. 65000 a tento policejní trestní řád obsahuje zvláštní ustanovení o zastupování žalob. Nálezem nss Boh. 1498 adm. byl již vysloven právní názor, že na Slovensku v policejní trestní záležitosti dle § 9 vl. nař. z 9. ledna 1920 č. 61 sb. přísluší stpú-u postavení odborného zástupce ve smyslu §u 17 pol. tr. ř. a že úřad tento jako odborný zástupce má právo dle § 176 cit. pol. tr. ř. odvolati se z rozsudku v neprospěch obviněného. Nss trvá i v daném případě na názoru vysloveném v uvedeném nálezu, k němuž se dle § 44 j. ř. poukazuje. Dle § 170 cit. tr. ř. se výslovně připouští, že může býti podána apelace v neprospěch obviněného úředním fiskálem (odst. 1) i odborným zástupcem (odst. 3. 4) a dle § 204 cit. tr. ř. přezkoumá apelační úřad rozhodnutí v mezích návrhu odvolacího a nesmí trest zvýšiti jen, bylo-li podáno odvolání ve prospěch obviněného. Jest proto námitka stížnosti, která hájí opačný názor, odvolávajíc se na právní předpisy, které pro trestní řízení před policejním trestním soudcem neplatí, bezdůvodná. Stížnost namítá dále, že první rozsudek neměl býti doručen stpú-u, nýbrž veřejnému žalobci. Námitka tato není oprávněná, ježto § 160, odst. 2. cit. pol. tr. ř. nařizuje, že odbornému zástupci dlužno doručiti opis rozsudku, jestliže o něj žádal stpú. Stížnost dále namítá, že nař. rozsudek není srozumitelný, ježto jednou v něm bylo obsaženo poučení, že možno se proti němu odvolati k ministerstvu, později bylo však odvolání na ministerstvo podané jako nepřípustné odmítnuto; st-lka tvrdí, že odvolání jest vždy přípustno, změnila-li druhá stolice rozsudek první stolice, dovolávajíc se zákona záborového ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb., dle něhož prý přípustná jsou dvě odvolání. O nesrozumitelnosti nelze mluviti; nař. rozsudek obsahoval původně právní poučení, že se lze proti němu k ministerstvu odvolat; poučení toto bylo nesprávné, ježto dle výslovného předpisu § 9, odst. 3 vl. nař. č. 61/1920 sb. úřad druhé stolice rozhoduje o stížnosti s konečnou platností. Vzhledem k tomuto výslovnému předpisu nemá tu místa § 177 uh. pol. tr. ř., dle něhož proti rozsudku první instance připouští se z pravidla odvolání do dvou instancí. Záborový zákon neobsahuje vůbec žádného ustanovení o potrestání přestupků, které se vztahují na předpisy jeho, a nemůže se proto st-lka na zákon tento odvolávati. Úřad 2. stolice byl dle § 166 polic. tr. ř. oprávněn mylné právní poučení v rozsudku dané z moci úřední opraviti, tím však nestal se rozsudek nesrozumitelným. Ve věci samé opakovala st-lka námitky obsažené v odvolání, že ji nestihá žádná odpovědnost, ježto soupis nemovitostí nebyl včas předložen jen vinou jejího plnomocníka, a že neznala příslušné předpisy, ježto bydlí na maďarském území. Že bylo její povinností soupis předložiti včas, st-lka nepopřela; že povinnost tuto nesplnila včas. t. j. do 60 dnů ode dne 18. února 1920, kdy vešlo v platnost nař. vlády ze dne 9. ledna 1920 č. 61, také nepopřela, přiznávajíc, že soupis předložila teprve v červenci 1921. Námitka, že opožděné předložení stalo se vinou jejího plnomocníka, jest nemístná, ježto v § 1 cit. nař. vlády jest vysloveno, že soupisem povinen jest vlastník nemovitostí, jest to tedy osobní povinnost a ručí jedy majitel za zavinění třetí osoby, na kterou splnění své povinnosti přenesl. Nerozhodným jest, že st-lka nebydlí v tuzemsku, ježto jí náleželo, aby si zjednala znalost zákonů platných v tuzemsku, kde se nalézá její majetek soupisu podrobený. Nálezem tohoto soudu Boh. 1279 adm. bylo již vysloveno a odůvodněno, že neznalost tuzemských zákonů nemůže omlouvati opožděné předložení soupisu, a poukazuje se proto dle § 44 jedn. řádu na odůvodnění to. K dalším vývodům stížnosti jest ještě podotknouti, že dle platného uher. pol. tr. řádu (§ 282) není nepřípustno, aby žalobce navrhoval určitou výši trestu, a též není předepsáno, že dlužno obviněnému sděliti odvolání veřejným žalobcem podané, jak bylo stanoveno. Námitka při ústním líčení zástupcem st-lky přednesená, týkající se nepřípustné výše náhradního trestu vězení, nebyla ve stížnosti uplatňována a proto se jí jako nepřípustnou novotou dle § 18 zák. o ss nss nemůže zabývati, když výrok o trestu vybočující z mezí zákonné sazby jest sice nezákonný, nezakládá však zmatečnosti, k níž by bylo hleděti z povinnosti úřadu. Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou. Viz nález Boh. 1498 adm.