Č. 1970.Vojenské věci (výslužné): Výhoda v §§ 16 č. 5 a 15 posl. věta nařízení vlády ze dne 3. září 1920 č. 514 sb. stanovená platí jen pro onu činnou službu, konanou fakticky v čsl. vojsku, která trvala nepřetržitě alespoň 1 rok po 28. říjnu 1918 a skončila před vyhlášením zákona ze dne 19. března 1920 č. 194 sb. (Nález ze dne 15. února 1923 č. 574).Věc: Karel P. na S. (adv. Dr. A. Gintz z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. místotaj. Dr. J. Pešout) o vyměření výslužného. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: St-l, jenž jako aktivní gážista ve výslužbě byl v září 1916 aktivován na dobu mobilisace resp. potřeby, byl po převratu roku 1918 ponechán v dosavadním vojenském poměru v činné čsl. vojenské službě a v lednu 1919 převzat do čsl. armády jako gážista ve výslužbě, načež dnem 30. září 1919 byl jakožto reaktivovaný gážista opět přeložen do výslužby. Dne 26. května 1920 by st-l zemským vojenským velitelstvím v Praze ustanoven předsedou přehlídkové komise č. 7 k prohlídce domobranou a konal tuto funkci od 29. května do 25. června 1920, načež byl dne 18. července 1920 týmž úřadem ustanoven vojenským zástupcem při odvodní komisi č. 1 v Litoměřicích a konal tuto funkci od 28. července do 16. září 1920. Žádost st-lovu, aby služba, kterou konal po 79 dní ve funkci předsedy prohlídkové komise č. 7 a vojenského zástupce při odvodní komisi č. 1, byla jakožto aktivní připočtena k jeho dříve již konané činné službě vojenské v čsl. vojsku od převratu až do 30. září 1919 v trvání 11 měsíců a 5 dnů, aby mu tak, ježto celková jeho aktivní služba v čsl. vojsku přesahuje 1 rok, byl přiznán nárok na zaopatřovací požitky dle zákona z r. 1920, zamítlo mno nař. rozhodnutí z důvodu, že po dobu, kdy st-l byl předsedou přehlížecí komise č. 7 a zástupcem při odvodní komisi č. 1, konal výpomocnou službu a nebyl po tuto dobu reaktivován. O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí pro vadnost a nezákonnost uvážil nss takto: Stížnost dovolávajíc se ustanovení zákona z 19. března 1920 a vl. nař. z 3. září 1920, že áarok na nové zaopatřovací požitky přísluší důstojní- kům, kteří konali aspoň jeden rok činnou službu v čsl. republice, má patrně na mysli ustanovení § 16 odst. 5 a § 15, posl. věta vl. nař. z 3. září 1920 č. 514 sb. z. a n., vydaného k provedení zákona z 19. března 1920 č. 194 sb. z. a n. Dle § 16, odst. 5 cit. nař. platí o vojenských gážistech ve výslužbě, kteří v čsl. vojsku konali činnou službu, ustanovení posl. věty § 15 cit. nařízení. § 15 nařízení zní: »S vojenskými gážisty z povolání, o nichž došla osobní a stížnostní komise, jakož i revisní komise přesvědčení, že by měli býti přijati pouze do stavu vojenských gážistů ve výslužbě (§ 2, odst. 4, § 3, odst. 2): budiž naloženo podle předchozího ustanovení. Pro výměru zaopatřovacích požitků jsou v tomto případě rozhodný zaopatřovací zákony a nařízení platné dne 28. října 1918, třeba že dotčené osoby fakticky po tomto dni konaly službu činnou v čsl. vojsku. Trvala-li však tato činná služba v čsl. vojsku alespoň jeden rok, nebo utrpěly-li dotčené osoby při výkonu vojenské služby v čsl. vojsku zranění, nebo získaly-li si zvláštních zásluh v boji čsl. republice prokázaných, vyměří se pense podle zákonů a nařízení platných v době jejich přeložení do neaktivity.« Mezi stranami není sporu o tom, že st-l, byv v r. 1916 reaktivován a po převratu v činné službě v čsl. vojsku ponechán, konal činnou službu v čsl. vojsku od převratu do 30. září 1919, tedy po dobu 11 měsíců a 2 dnů a že byv dnem 30. září 1911 přeložen zpět do výslužby, byl později povolán k výkonu služby a konal ji ve funkci předsedy přehlídkové komise a vojenského zástupce při odvodní komisi od 29. května do 25. června 1920 a od 28. července do 16. září 1920, tedy po dobu 79 dnů. Spornou mezi stranami jest pouze otázka, lze-li službu, kterou st-l konal v r. 1920 od 29. května do 25. června a od 28. července do 16. září, považovati za činnou službu ve smyslu § 15 cit. nař., t. j. lze-li ji připočísti k činné službě, kterou konal st-l od převratu až do 30. září 1919 a doplniti tak tuto službu na plný rok. Pro zodpovědění otázky, lze-li dodatečnou st-lovu službu považovati za činnou službu ve smyslu § 15 nař., jest rozhodným jen znění tohoto ustanovení samého, podle něhož lze přihlížeti jen k oné fakticky konané činné službě, která byla konána v čsl. vojsku po dni 28. říjnu 1918 a která trvala aspoň 1 rok. Při výkladu tohoto ustanovení jest míti na zřeteli, že zákon ze dne 19. března 1920 č. 194 sb. sám, k jehož provedení cit. nařízení bylo vydáno, podobnou výhodu nevyslovil, že tedy výhoda ustanovením §§ 15 a 16, odst. 5 nař. poskytnutá jest ustanovením výjimečným, nepřipouštějícím extensivního výkladu. Uváží-li se, že zákon č. 194 řeší poměry již nastalé, čili že jeho ustanovení netýkají se skutečností, jež teprve po jeho vyhlášení nastanou, nelze míti za to, že by bylo úmyslem vlády připustiti, aby se mohly započítávati k doplnění zmíněného roku nové přechodné služby činné, které budou gážisté ve výslužbě konati po vydání zákona onoho a po nastalém přerušení jejich faktické činné služby po převratu započaté, nýbrž že intencí ustanovení toho bylo odměniti bývalé gážisty ve výslužbě, resp. bývalé aktivní gážisty za to, že konali fakticky v čsl. vojsku činnou službu nepřetržitě aspoň jeden rok od převratu, totiž v době, kdy čsl. vojsko nebylo ještě s dostatek organisováno, a kdy gážisté ještě převzati nebyli, a že tak učinili, ačkoli — nejsouce ještě převzati — neměli povinnosti k službě té, resp. ačkoli nedosáhli svého cíle, aby byli převzati za aktivní gážisty. Proto není přípustno rozšiřovati tuto výhodu na jakoukoli činnou službu, která počavši ode dne nebo po dni 28. října 1918, netrvala alespoň jeden rok nepřetržitě. V daném případě jde o nové přechodné služby konané od 29. května resp. od 28. července 1920, tedy nikoli nepřetržitě, neboť faktická činná služba, kterou st-l od převratu konal, byla již 30. září 1919 skončena. Z toho jde, že nárok, který se snaží st-l uplatniti, jemu podle zákona nepřísluší, takže nař. rozhodnutím, jež mu tento nárok nepřiznalo, nemohlo býti vsazeno do jeho subjektivních práv (§ 2 zák. o ss). Proto bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou, aniž bylo třeba řešiti otázku, jaké náležitosti musí míti služba gážisty ve výslužbě, aby mohla býti ve smyslu cit. § 15 považována za činnou službu konanou fakticky po dni 28. října 1918, zvláště je-li jejím předpokladem předchozí reaktivování gážisty ve výslužbě nebo konání její na systemisovaném místě, jak míní žal. úřad ve smyslu prvém v nař. rozhodnutí, ve smyslu druhém pak v odvodním spise, — anebo doplnění služebních požitků gážisty ve výslužbě na míru požitků gážisty aktivního po dobu trvání služby té, jak míní stížnost.