Č. 2257.

Státní úředníci (propočítání let): Služba advokátního koncipienta nebyla žádnou platnou normou postavena na roven služby veřejné po rozumu § 4 zák. č. 457/19.
(Nález ze dne 23. dubna 1923 č. 3905).
Prejudikatura: Boh. 1191 adm.
Věc: Leopold R. v K. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenka v Bratislavě stran propočítání služební doby.
Výrok: Stížnost se zamítá jednak jako bezdůvodná, jednak jako nepřípustná.
Důvody:
O stížnosti do výroku o propočítání služební doby podané uvážil nss toto:
Nerozhodné jsou vývody stížnosti, pokud poukazuje k podmínkám uvedeným v konkursu ze dne 23. března 1919 (č. 11 Ú. N. z 1919) a snaží se dovoditi, že dle těchto podmínek má st-l nárok na požitky 7. hodn. třídy, neboť onen konkurs nemá se sporem, o nějž nyní jde, nic společného. Při konkursu tom šlo totiž o jmenování v systemisovaném stavu konceptního úřednictva politického na Slovensku a stanoveny náležitosti, vyhledávané u toho kterého uchazeče do určité hodnostní třídy. Mínil-li st-l, že jmenovacím aktem, jímž tehdy v roce 1919 byl do stavu státních úředníků přijat, a to v 8. hodn. tř. 3. plat. stupnice, byl porušen nějaký jeho domnělý nárok na jmenování ve vyšší hodnostní třídě, náleželo mu tenkráte onen nárok přivésti k platnosti. Jest však nepřípustno, aby uplatňoval jej teprve nyní v řízení, v němž nejde o jmenování, nýbrž o propočtení let po rozumu zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb., pro něž, jak z §u 1 zákona toho je patrno, rozhodné jsou pouze lhůty stanovené zákonem ze dne 7. října 1919 č. 541 a tudíž podmínky vyslovené oním konkursem vůbec v úvahu nepřicházejí.
Pokud jde o dobu ztrávenou ve službě kancelisty a solicitátora u advokáta a pak jako vnuceného správce majetku, odepřel žal. úřad, jak z jeho výroku patrno, st-li započtení této doby pouze, pokud jde o započtení plné ve skupině A a to z důvodu, že jde o soukromou službu, která není rovnocenná co do výkonu a vzdělání předepsaného pro civilní státní službu, o niž jde. Pokud by pak šlo o propočtení doby té ve skupině E, nepopřel žal. úřad v tomto směru st-lova nároku, neneprovedl však propočtení to proto, že, jak uvedl, pro krátkost doby té nemělo by ono propočtení praktického významu. St-l, pokud jde o tento bod nař. rozhodnutí, omezuje se na pouhé prohlášení, že ne- pokládá je za správné, aniž by však stížnost v tomto směru byla vůbec provedena, ať po stránce skutkové, ať právní, a nemohl se tudíž nss touto otázkou zabývati (§ 18 zák. o ss).
K době od 11. května 1917 do 8. července 1917 nehleděl žal. úřad proto, že st-l nebyl zapsán v seznamu kandidátů advokacie a účinkoval jako vnucený správce majetku. St-l připouští sám, že v té době v seznamu kandidátů advokacie zapsán nebyl a jest okolnost ta patrná i z jeho přihlášky a přílohy k ní (potvrzení výboru advokátní komory v Praze ze dne 7. srpna 1922 č. —). Jak žal. úřad dospěl k závěru, že st-l v době té byl vnuceným správcem majetku, ze správních spisů patrno není. St-l však okolnosti této v nař. rozhodnutí mu sdělené, ani nyní nepopřel, omezuje se na pouhé, ničím nedoložené tvrzení, že v té době, ač nezapsán, dále u advokacie sloužil. Jestliže tedy žal. úřad za vylíčeného stavu spisů zjistil, že st-l v době té v advokátní službě nebyl a nehleděl-li k ní proto, propočítávaje mu služební léta, nelze jeho výroku vytýkati v tomto bodu ani skutkovou nesprávnost ani nezákonnost.
St-l brojí dále proti výroku žal. úřadu, pokud mu nepřipočetl válečných pololetí po rozumu zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. dovozuje, že služba advokátní rovná se službě veřejné a jest s ní rovnocenná. Ve směru tom však setrvává nss při svém právním názoru, vysloveném již a blíže odůvodněném v nálezu ze dne 27. února 1922 č. 13779/21 (Boh. č. č. 1191 adm.), k němuž se st-l podle §u 44 jedn. řádu odkazuje, že totiž službou postavenou na roven službě veřejné podle §u 4 zák. ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. jest rozuměti službu soukromou, která byla veřejné službě na roven postavena platnou normou. Poněvadž však služba advokátního koncipienta dosud žádnou platnou normou na roven nebyla postavena službě veřejné, nebylo výrokem žal. úřadu, jenž válečných pololetí ztrávených v této službě st-li nepřipočetl, dotčeno žádné subjektivní právo st-lovo a jest tudíž stížnost i v tomto směru bezdůvodná.

Citace:

Nález č. 2257. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1090-1091.