Č. 2079.

Zdravotnictví (lékárnictví). — Policejní řízení trestní: 1. Ani ze zákona ze dne 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907, kterým upraveno bylo lékárnictví (§ 7, odst. 3), ani z § 12 min. nařízení z 28. března 1914 č. 173 ř. z. o zúčtování lékáren s nemocenskými pokladnami nelze dovozovati povinnost lékáren, poskytovati členům nemocenských pokladen úvěr při odběru léků na účet pokladen. — 2. Odchýlení od úřední sazby léků je trestné i tehdy, nakoupil-li lékárník sám léčiva a přípravky dráže.
(Nález ze dne 12. března 1923 č. 11656/22.)
Věc: Mag. Theodor F. v Ž. proti zemské správě politické v Praze o překročení taxy.
Výrok: Stížnost pokud brojí proti výroku, jímž byl stěžovatel uznán vinným překročení lékárnické sazby, zamítá se jako bezdůvodná; v ostatním zrušuje se naříkané rozhodnutí pro nezákonnost.
Důvody: Trestním nálezem osp-é v Ž. ze dne 15. července 1921 byl st-l uznán vinným přestupkem § 9 vl. nař. ze dne 26. listopadu 1920 č. 376 sb. a přestupkem min. nař. ze dne 28. března 1914 č. 73 ř. z., jehož se dopustil tím, že účtoval recepty členům nemocenské pokladny státních drah v P. přes platnou sazbu a odpíral členům této pokladny úvěr, a byl odsouzen ve smyslu §§ 41, 42, 43 zákona ze dne 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z roku 1907 k pokutě 100 K; mimo to bylo mu uloženo, aby vrátil nemocenské pokladně státních drah v P. peníz 25,98 K.
Nař. rozhodnutím bylo odvolání st-lovo zamítnuto, poněvadž skutková trestní povaha přestupku jest zjištěna.
O stížnosti naříkající rozhodnutí toto pro vadnost řízení a nezákonnost uvážil nss toto:
Pokud jde o překročování lékárnické sazby ustanovené vl. nařízením ze dne 26. dubna 1920 č. 376 sb., klade se st-li za vinu, že žádal od železničních zaměstnanců v Ž. a okolí, kteří jsou členy nemocenské pokladny státních drah, zaplacení léků v cenách vyšších, než jaké jsou předepsány tímto nařízením pro strany požívající úlev, a že částka, o niž takto od 6 členů pokladny více požádal, činí dle výpočtu retaxatora ředitelství státních drah, jenž byl úředně přezkoumán a správným nalezen, 25,98 K.
Cit. nařízení ukládá v § 9 lékárníkům povinnost, aby se při taxaci receptů pro strany úlev požívající, k nimž počítati dlužno dle § 7, odst. 3 zákona ze dne 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z roku 1907 nemocenské pokladny — přesně řídili lékárenskou sazbou cit. nař. vyhlášenou a stanoví v § 11, že překročení její se tresce podle § 41, 42, 43 zákona, kterým bylo upraveno lékárnictví.
St-l sám přiznává v odvolání, že za léky žádal o 25,98 K více, než stanoví sazba, hájí se však tvrzením, že sám musel platiti léčiva a přípravky dráže, než léky dle sazby má prodávati stranám úlev požívajícím, a proto není prý v tomto případě překročení sazby pokládati za trestné podle cit. nařízení.
Omluva tato dle přesného předpisu § 9 cit. nařízení není však přípustnou. Zákonodárce zařídil sazbu dle stávajících běžných cen léčiv a přípravků v úvahu přicházejících a nařizuje dodržení sazby bez výjimky; nastanou-li okolnosti st-lem tvrzené, že sazba již neodpovídá běžným tržním cenám, mohla by se pouze stavovská organisace lékárníků obrátiti na státní správu se žádostí o změnu sazby, není však přípustno, aby jednotlivec se od ní uchýlil pod záminkou dražšího nákupu.
Nelze proto v tomto bodě stížnost uznati za oprávněnou.
Překročení sazby, jak právě uvedeno, není nijak odůvodněno, a nelze proto vytýkati ani vadnost řízení, že v tomto směru nebylo konáno šetření.
Stejně bezdůvodná jest námitka neúplnosti řízení, že nebylo st-li oznámeno, o které konkrétní případy překročení sazby šlo; neboť jak vysvítá z podání st-le z 28. října 1920, byly mu dotčené recepty předloženy k vyjádření a jím zase úřadu vráceny, a v odvolání sám přiznává, že za léky více žádal o 25,98 K, než dle sazby, ježto je účtoval dle nákupní ceny.
Výrok, jímž st-lbyl uznán vinným pro odpírání úvěru členům pokladny, odůvodňuje nař. rozhodnutí tvrzením, že st-l nemá práva žádati od železničních zřízenců za dodané léky hotové placení, ježto mají nárok na bezplatné jich dodání, že strany úlev požívající mají nárok na úvěr též proto, že jest jim teprve zkoumati, zda sazby pro dodané léky byly dodrženy, a konečně poukazem na znění § 12 min. nař. ze dne 28. března 1914 č. 73 ř. z., dle něhož jest s nemocenskou pokladnou čtvrtletně zúčtovati.
Vývodům těmto nelze přisvědčiti. Dodání léků dlužno posuzovati s hlediska soukromého práva jako kupní smlouvu. Dle § 1062 o. z. o. jest povinností kupujícího, aby kupní cenu odvedl ihned při převzetí koupené věci. Pro náhled, že tento předpis soukromého práva byl ve prospěch nemocenských pokladen neb jejich členů proti lékárníkům změněn, žal. úřad neuvádí a nemůže uvésti určitého zákonného základu; nárok na bezplatné dodání léků přísluší členům nemocenské pokladny sice proti pokladně, nikoli však proti lékárníkům, a jest na pokladnách, aby uzavíraly s lékárníky patřičná ujednání, chtějí-li, aby se členům jejich poskytoval úvěr; zkoumati, zda sazba nebyla překročena, jest pokladnám možno i bez poskytnutí úvěru.
Ani z § 12 nař. min. vnitra z 28. března 1914 č. 73 ř. z. neplyne tvrzený nárok. Předpis ten stanoví, že lékárníci mají o předepsaných lécích a jiných pomůckách, pokud nebyly placeny při převzetí nebo nic jiného nebylo ujednáno, předkládati čtvrtletně účet; dále že za léky a jiné léčebné pomůcky, které od stran úlev požívajících pla- titi povinných nebyly zaplaceny nejpozději devadesátého dne po předložení účtů, jest zapraviti zákonné úroky z prodlení. Předpis tento zakládá se na § 7, odst. 3 zákona ze dne 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907, který jednaje o lékárnické sazbě, nařizuje, aby když se lékárnická sazba vydává, byly nařízeny přiměřené slevy pro potřebu veřejného chudinství, pro potřebu nemocenských a humanitních ústavů a nemocenských pokladen, jakož i pro osoby, jejichž chudoba jest potvrzena úředním vysvědčením.
Ani z toho zákona, ani z min. nařízení z roku 1914 nelze tedy vyvoditi něco jiného, než nárok na přiměřené slevy v sazbě, nikoliv imperativní předpis na poskytování úvěru; čtvrtletní účtování a placení úroků z prodlení počínaje devadesátým dnem po dodání léků, lze hodnotiti jen jako předpis upravující způsob vyúčtování, nikoliv jako změnu hmotného práva.
Proto jest svrchu uvedený výrok v rozporu se zákonem a bylo jej zrušiti dle § 7 zákona z 22. října 1875 ř. z. č. 36 ex 1876.
Jelikož st-li byl uložen jednotný trest za oba mu za vinu kladené přestupky a ježto výrok o vině st-lově, pokud jde o jeden z těchto přestupků, byl shledán nezákonným, bylo zrušiti výrok o trestu v celku, a není proto příčiny, zabývati se námitkami, přednesenými stížností proti jeho výměře.
K výroku o povinnosti vrácení přeplacených částek nejsou správní úřady příslušný, ježto jde o otázku soukromého práva, spadající do pravomoci řádných soudů, a bylo proto nař. rozhodnutí i v tomto směru zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

Nález č. 2079. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 746-748.