Č. 2188.

Vojenské věci: K výkladu §§ 2 a 5 zák. z 19. března 1920 č. 194 sb. o zaopatřovacích požitcích býv. voj. gážistů.
(Nález ze dne 5. dubna 1923 č. 5568.)
Věc: Andor P. v P. (adv. Dr. J. Fleischmann z Prahy) proti ministerstvu národní obrany v Praze (štáb. kap. Dr. V. Maur) o převzetí v hodnosti gážisty a přiznání zaopatřovacích požitků. Výrok: Stížnost se zamítá jednak jako nepřípustná, jednak jako bezdůvodná.
Důvody: St-l rozený r. 1878 v P., sloužil jako aktivní důstojník, naposled jako major v rakousko-uherském husarském pluku č. 5 a byl maďarským ministerstvem přeložen po superarbitraci dnem 1. června 1919 do výslužby; pensijní požitky uherské pobíral do konce října 1920. Přihláškou ze dne 15. října 1920 žádal o přijetí do svazku čsl. armády jako gážista ve výslužbě a podáním ze dne 20. října 1920 žádal o vyměření zaopatřovacích požitků a o jich poukázání k výplatě do Vídně.
Přípisem čsl. vyslanectví ve Vídni z — bylo st-li intimováno rozhodnutí mno ze dne 15. dubna 1921 č. —, že jeho přihláška do čsl. armády přišla pozdě a že nebude vyřizována, poněvadž odůvodnění jejího pozdního podání bylo shledáno nedostačitelným, dále že st-l podléhá branné povinnosti podle § 2 bran. zákona a zařazuje se jako prostý vojín k čsl. jezdeckému pluku č. 5.
Přípisem generálního konsulátu čsl. republiky ve Vídni z — bylo st-li intimováno rozhodnutí mno ze dne 14. února 1922 č. —, jímž se st-lova žádost za poskytnutí výslužného zamítá, jelikož jmenovaný podle zákona ze dne 19. března 1920 č. 194 sb. jakož i prováděcího nařízení k němu ze dne 3. září 1920 č. 514 sb. nemá nároku na výslužné.
O stížnosti do obou těchto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
1. — (odmítnutí stížnosti proti rozhodnutí z 15. dubna 1921 č. — pro opožděnost)
2. Stížnost brojí však dále proti rozhodnutí ze dne 14. února 1922 č. —. V tom směru nutno především vytknouti, že toto rozhodnutí se nezabývá vůbec otázkou st-lova převzetí do svazku čsl. branné moci, pročež nemůže st-l také ještě ve stížnosti proti tomuto druhému rozhodnutí podané uplatňovati námitky proti svému převzetí.
Proti výroku žal. úřadu v tomto rozhodnutí jedině vyslovenému, že st-l nemá nároku na výslužné ani podle zákona ze dne 19. března 1920 č. 194 Sb., ani podle prováděcího nařízení k němu vydaného, namítá st-l, že nárok ten mu přísluší jednak podle §§ 2 a 5 zákona ze dne 19. března 1920 č. 194 sb., jednak podle čl. 61 mírové smlouvy trianonské, dle nichž má býti převzat do čsl. státu se všemi svými právy, poněvadž přísluší od svého zrození do P., okresu prešovského, kdež se i nyní zdržuje.
Tato námitka není důvodná. Positivní předpisy, upravující v čsl. státě nároky bývalých vojenských gážistů na zaopatřovací požitky, jsou obsaženy jedině v zákoně ze dne 19. března 1920 č. 194 sb. St-l se neprávem dovolává § 2 a 5 tohoto zákona, neboť:
§ 2 poskytuje nárok na odbytné resp. na zaopatřovací požitky pouze oněm bývalým rakousko-uherským, rakouským nebo uherským gáži- stům z povolání, kteří nebyli mno do činné služby v čsl. vojsku převzati, t. j. těm, kteří nebyli převzati, ačkoli se do činné služby přihlásili, kdežto o st-li dlužno vzhledem k pravoplatnému rozhodnutí mno ze dne 15. dubna 1921 č. — míti za to, že se do vojenských služeb v čsl. branné moci ve smyslu zákona z 19. března 1920 č. 194 sb. vůbec nepřihlásil.
§ 5 cit. zák. pak přiznává nárok na zaopatřovací požitky jen oněm osobám, kterým byly požitky ty přiznány bývalým státem rakouským, uherským nebo mocnářstvím rakousko-uherským, tento předpoklad však u st-le rovněž dán není, protože st-l, jak sám doznává, byl i po převratu ještě aktivním důstojníkem a byl do výslužby přeložen teprve dnem 1. června 1919, tedy nikoli od bývalého státu uherského, nýbrž od nynějšího státu maďarského.
Se zřetelem k této zákonné úpravě nemůže st-l odvozovati tvrzený svůj nárok z předpisu mírové smlouvy trianonské, nehledě ani k tomu, že cit. jím předpis čl. 61 smlouvy této, uzavřené mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Maďarskem dne 4. června 1920 v Trianonu (č. 102 sb. ex.1922) jedná výlučně jen o státním občanství. St-lovo státní občanství v pochybnost sice bráno není, ale nárok na zaopatřovací požitky z něho sama ještě nijak neplyne.
Bylo proto v tomto směru zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 2188. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 961-963.